21 Cdo 936/2025-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého
v právní věci žalobce M. K., zastoupeného Slavomírem Teclem, advokátem se
sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží č. 605, proti žalované Domov Nové
Syrovice, příspěvková organizace se sídlem v Nových Syrovicích č. 1, IČO
71184597, zastoupené Mgr. Jiřím Roulem, advokátem se sídlem v Ledči nad
Sázavou, Husovo náměstí č. 139, o 20 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 124/2022, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2024, č. j. 49 Co
30/2024-179, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 843,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Slavomíra
Tecla, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží č. 605.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované v části směřující proti výroku I rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 18. 12. 2024, č. j. 49 Co 30/2024-179, není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti
dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Dovolatelka považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř.
proto, že podle jejího názoru „se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum má být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak“.
3. Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od závěru
přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4481/2014 [jde o rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4481/2014, uveřejněný pod
č. 27/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 27/2017“)], podle něhož „odměna za
úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu, která je
nenárokovou (fakultativní) složkou platu zaměstnance zaměstnavatele uvedeného v
ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce, se v důsledku rozhodnutí
zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní).
Předstírá-li zaměstnavatel uvedený v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce v
rozhodnutí o přiznání odměny zaměstnanci podle ustanovení § 134 zákoníku práce,
že mu tuto odměnu přiznává za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť
významného pracovního úkolu, aby tak zastřel skutečný důvod udělení odměny, se
kterým pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny zaměstnanci uvedeného
zaměstnavatele nespojují, je takové rozhodnutí o přiznání odměny neplatné, a
právo zaměstnance na odměnu proto nemůže založit.“ Namítanou odchylku spatřuje
v tom, že podle jejího mínění v posuzovaném případě nebyly splněny objektivní
podmínky pro přiznání odměny.
4. Odvolací soud se od citovaného judikaturního závěru neodchýlil, neboť
s odkazem na skutková zjištění uvedená pod bodem 21 odůvodnění svého rozsudku
uzavřel, že tehdejší ředitelka žalované vysvětlila, co ve vztahu k žalobci
považovala za mimořádné pracovní nasazení a proč mu jako jeho nadřízená odměnu
přiznala. Otázku, zda rozhodnutí o přiznání odměny není z důvodů uvedených v
citovaném rozhodnutí neplatné, neřešil a ani neměl důvod řešit, neboť jeho
skutkové závěry nezahrnují zjištění, že by zaměstnavatel tvrzené důvody
přiznání odměny předstíral, aby zastřel důvody skutečné – jiné, s nimiž
pracovněprávní předpisy možnost přiznání odměny nespojují.
5. Pokud dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7.
2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nedostatečně
zjistil skutkový stav věci, zejména neprovedl dostatečné dokazování ohledně
splnění podmínek pro přiznání mimořádné odměny, tj. zda žalobce skutečně splnil
mimořádný nebo zvlášť významný pracovní úkol, který by odůvodňoval přiznání
odměny, a v důsledku toho došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, zřejmě
přehlédla, že Nejvyšší soud v rozsudku R 27/2017, o jehož závěry své dovolání
sama opírá, zároveň ve vztahu k ustanovení § 134 zákoníku práce vyložil, že
posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným
pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a
úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší
výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných
zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo
zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn. V poměrech tam
posuzované věci pak dovodil, že tím, zda pracovní úkoly, v souvislosti s
jejichž plněním byla odměna žalobci podle rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11.
2010 poskytnuta, skutečně představovaly mimořádné nebo zvlášť významné pracovní
úkoly žalobce (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům) a zda je
žalobce vskutku úspěšně splnil, nebylo důvodu se zabývat, neboť posouzení
významu pracovních úkolů žalobce a úspěšnosti jejich splnění z hlediska
předpokladů pro poskytnutí odměny podle ustanovení § 134 zákoníku práce
příslušelo výlučně žalovanému a soud není oprávněn toto jeho posouzení [stejně
jako to, zda žalovaný v souvislosti s poskytnutím odměny žalobci v uvedené výši
nakládal hospodárně s prostředky na platy zaměstnanců (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2545/2010)] přezkoumávat.
Ve světle těchto judikaturních závěrů není námitka dovolatelky způsobilá
založit přípustnost dovolání.
6. Dovolání nečiní přípustným ani druhý předpoklad přípustnosti,
uplatněný dovolatelkou in eventum. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně
vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení (nikoli tedy
řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního
práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit, a alespoň stručné
uvedení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem
posouzena jinak (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., a dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Takové údaje dovolání
neobsahuje.
7. Shledává-li dovolatelka dovolání přípustným proto, že dovolací soud
by měl některou z právních otázek posoudit jinak, než jak ji posoudil odvolací
soud, pak takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř.
nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání,
tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, totiž
míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit, tj.
posoudit tuto otázku jinak (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5.
2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč.).
8. Vzhledem k ostatnímu obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli
z těch skutkových tvrzení, která v dovolání na podporu svých právních argumentů
nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006
Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29
Cdo 3829/2011). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1.
1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst.
1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění
odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím
spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo
4097/2014).
9. V části, ve které směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu,
není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle
kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst.
1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
12. Dovolatelka v dovolání navrhla, aby dovolací soud odložil
vykonatelnost i právní moc napadeného rozhodnutí. Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li
splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§
243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti
dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh
akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného
rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp.
zn. 21 Cdo 2968/2022, a ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2757/2022). Návrhem
dovolatelky na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozsudku se proto
Nejvyšší soud nezabýval.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D.
předseda senátu