21 Cdo 95/2017-112
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobkyně O. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem
Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované
IMCoPharma a.s., se sídlem v Bílovci, Budovatelská č. 1178/35, IČO 27845311,
zastoupené Mgr. Radanou Bužkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní č.
406/48, o 27.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně
pod sp. zn. 13 C 76/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 16. září 2016 č. j. 16 Co 249/2015-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16.9.2016 č. j. 16 Co 249/2015-84 se
zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 27.200,- Kč se „zákonným“
úrokem z prodlení od 21.9.2014 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že u
žalované pracovala podle pracovní smlouvy ze dne 12.8.2010 jako „manažer
marketingu“ se „smluvně stanovenou“ mzdou ve výši 23.000,- Kč měsíčně. Od jara
2011 nastoupila na rodičovskou dovolenou a do práce se vrátila dne 15.7.2014. Mezitím se však žalovaná přestěhovala, pracovní pozici žalobkyně přejmenovala a
obsadila jinou zaměstnankyní. Po návratu pak nutila žalobkyni pracovat na jiné
pozici (asistentky marketingu), než měla sjednanou v pracovní smlouvě, a
chovala se k ní hrubě ve snaze ji přinutit, aby přistoupila na nové pracovní
podmínky (pro žalobkyni nevýhodné) nebo aby okamžitě ukončila pracovní poměr
dohodou. Poté, co žalobkyně těmto snahám odolala, předala jí žalovaná mzdový
výměr, ve kterém jí od 15.7.2014 jednostranně snížila mzdu na částku 15.556,-
Kč měsíčně. Za této situace žalobkyni nezbylo, než aby přistoupila na dohodu o
ukončení pracovního poměru z organizačních důvodů ke dni 25.7.2014 s nárokem na
odstupné ve výši pětinásobku měsíční mzdy. Žalovaná však podle jejího názoru
vypočetla odstupné z nesprávně stanoveného „předpokládaného“ výdělku ve výši
17.556,- Kč měsíčně, a nikoli (správně) z částky 23.000,- Kč měsíčně, „jak to
odpovídá právnímu stavu“; po žalované proto požadovala odpovídající doplatek. Současně se žalobkyně domnívá, že výše zmíněný mzdový výměr žalované ze dne
15.7.2014 „posloužil ke snížení odhadovaného průměrného výdělku, ze kterého se
vypočítává odstupné“, a takový postup žalobkyně považuje za neplatný. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 6.10.2015 č. j. 13 C 76/2015-45
žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení 14.479,61 Kč k rukám její zástupkyně. Soud prvního stupně
vycházeje z judikatury dovolacího soudu dospěl k závěru, že v daném případě
nebyla mzda mezi účastnicemi dohodnuta v pracovní smlouvě, jak se mylně domnívá
žalobkyně, ale byla určena mzdovým výměrem žalované pro první tři měsíce trvání
pracovního poměru, a protože „i po skončení zkušební doby, žalobkyně i nadále
pobírala mzdu ve stejné výši, tj. 23.000,- Kč, došlo tím ke konkludentnímu
stanovení mzdy pro další období“. Mzdový výměr vydaný žalovanou po návratu
žalobkyně z rodičovské dovolené by podle soudu prvního stupně byl neplatný,
kdyby se týkal mzdy na jiné pozici, než která byla sjednána v pracovní smlouvě;
z předmětného mzdového výměru ovšem nic takového nevyplývá. Bylo sice
prokázáno, že „žalovaný žalobkyni nevybíravým způsobem tlačil k tomu, aby
přijala novou pracovní pozici asistentky marketingového specialisty“, avšak k
této změně nedošlo. Také mzdový výměr jiné zaměstnankyně H. J., pracující na
pozici specialistky marketingu, „nesvědčí o tom, že by se jednalo o mzdu na
pozici asistentky, ale o mzdu nyní odpovídající pozici sjednané v pracovní
smlouvě“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že po návratu žalobkyně z
rodičovské dovolené „byla mzda nově stanovena a z této mzdy bylo správně
poskytnuto odstupné“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.9.2016 č. j. 16
Co 249/2015-84 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů 35.273,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Holuba. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni byla
při nástupu do pracovního poměru mzda stanovena mzdovým výměrem a nikoliv
smluvně. Vytknul mu však, že se nezabýval tím, „zda postup žalované nebyl
zjevným zneužitím práva, a tedy zda jednání žalované je možno považovat za
jednání v rozporu s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatné“. Při posouzení
této otázky odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobkyni bylo před návratem
z rodičovské dovolené sděleno, že její původní pozice je obsazena, že bude nově
zařazena na pozici asistentky marketingového specialisty a že s ohledem na
změnu sídla společnosti bude žalobkyně muset souhlasit se změnou místa výkonu
práce. Za uvedeného stavu, aniž by proběhlo jakékoliv jednání s žalobkyní (a to
z důvodu, že podle výpovědi ředitele žalované byla žalobkyně pro zaměstnavatele
„absolutní nula“), byl žalobkyni při jejím návratu dne 15.7.2014 předán mzdový
výměr, kterým jí byla snížena mzda na částku 16.500,- Kč. Vzhledem k uvedeným
„konkrétním zjištěním“ dospěl odvolací soud k závěru, že mzdový výměr ze dne
15.7.2014 je ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 o.z. pro rozpor s dobrými mravy
neplatným právním jednáním. Za tohoto stavu je proto podle názoru odvolacího
soudu „v případě zjišťování pravděpodobného výdělku žalobkyně pro účely
odstupného nutno vycházet z hrubé mzdy ve výši 23.000, - Kč, a nikoliv jak
stanovila žalovaná ve výši 17.556,- Kč“; proto žalobkyni náleží doplatek
odstupného v požadované výši. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
mezi účastnicemi vznikl spor o to, zda při určení pravděpodobného výdělku pro
účely odstupného postupovala žalovaná v souladu s ustanovením § 355 zák. práce. Odvolací soud však podle názoru dovolatelky vyřešil tuto právní otázku
nesprávně, neboť se zaměřil na posouzení platnosti mzdového výměru ze dne
15.7.2014, aniž by „ozřejmil jakoukoli souvislost této skutečnosti s aplikací §
355 zák. práce“. Svůj závěr o tom, že uvedený mzdový výměr je pro rozpor s
dobrými mravy neplatným právním jednáním, navíc ani náležitě neodůvodnil,
toliko „se zaštítil odkazem“ na „konkrétní zjištění“, která v odůvodnění
rozsudku uvedl, a obecným výkladem pojmu dobrých mravů. Žalovaná trvá na tom,
že kdyby v rozhodném období u ní žalobkyně pracovala, byla by jí „zcela po
právu“ stanovena hrubá mzda ve výši 16.500,- Kč, která odpovídá platu jiných
zaměstnanců na stejné pozici, „tak jak to předpokládá ustanovení § 355 zák. práce“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů řízení před
soudy všech stupňů, popřípadě aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání žalované podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu - jak vyplývá z
ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že
žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 12.8.2010
jako „manažer marketingu“ s tím, že v bodě V. pracovní smlouvy bylo mezi
účastnicemi dohodnuto, že „výše mzdy, konkrétní podmínky její výplaty,
splatnost, jakož i další podmínky odměňování podle této pracovní smlouvy, jsou
upraveny v Příloze č. 1 této smlouvy“. V Příloze č. 1 k pracovní smlouvě
žalovaná „stanovila“ žalobkyni mzdu pro první měsíc „zkušebního období“ ve výši
22.000,- Kč a pro druhý a třetí měsíc „zkušebního období“ mzdu ve výši
23.000,- Kč s tím, že „po skončení zkušebního období zaměstnavatel stanoví nový
platový výměr s možnými proměnlivými složkami mzdy podle platného prémiového
řádu“. Nový mzdový výměr po skončení zkušební doby žalovaná nevydala a
žalobkyně nadále pobírala mzdu ve výši 23.000,- Kč měsíčně. Od jara 2011
žalobkyně nastoupila na mateřskou a následně na rodičovskou dovolenou a do
práce se vrátila dne 15.7.2014. Téhož dne žalovaná vydala nový mzdový výměr, ve
kterém stanovila žalobkyni od 15.7.2014 mzdu ve výši 16.500,- Kč měsíčně. Ke
změně sjednaných pracovních podmínek mezi účastnicemi nedošlo. Dne 25.7.2014
uzavřely účastnice dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu „organizační
změny zaměstnavatele spočívající v jeho přesídlení“; současně bylo mezi
účastnicemi dohodnuto, že „v souvislosti s ukončením pracovního poměru náleží
zaměstnanci (žalobkyni) odstupné ve výši pětinásobku průměrného výdělku“.
Ve
výplatním termínu za měsíc červenec 2014 žalovaná vyplatila žalobkyni odstupné
ve výši 87.780,- Kč (hrubého). Žalobkyně má za to, že žalovaná při stanovení
výše odstupného vycházela z nesprávně stanoveného průměrného (pravděpodobného)
výdělku žalobkyně, a proto po ní požaduje doplatek ve výši 27.200,- Kč. Za tohoto skutkového stavu záviselo rozhodnutí soudů - mimo jiné - na vyřešení
právní otázky, podle jakých hledisek má být pro účely zjištění pravděpodobného
výdělku stanovena hrubá mzda zaměstnance, které by zřejmě v rozhodném období
dosáhl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného
práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší
soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237
o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné. Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá
doplatku odstupného, na které jí vzniklo právo při skončení pracovního poměru
ke dni 25.7.2014 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 31.12.2014 (tedy přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 182/2014
Sb., č. 250/2014 Sb. a č. 328/2014 Sb.) – dále jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 353 odst. 1 zák. práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel
z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z
odpracované doby v rozhodném období. Podle ustanovení § 355 odst. 1 zák. práce jestliže zaměstnanec v rozhodném
období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Podle ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce pravděpodobný výdělek zjistí
zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku
rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl;
přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu
zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci
nebo práci stejné hodnoty. Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí (srov. § 354 odst. 1 zák. práce). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce
následujícího po rozhodném období (srov. § 354 odst. 2 zák. práce). Z uvedeného
vyplývá, že za situace, kdy nárok na odstupné vznikl žalobkyni ke dni skončení
pracovního poměru u žalované (tj. k 25.7.2014), bylo v projednávané věci
rozhodným pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně období druhého kalendářního
čtvrtletí 2014. Protože žalobkyně v tomto období neodpracovala alespoň 21 dnů,
odvolací soud při svém rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku správně
„zjišťoval pravděpodobný výdělek žalobkyně pro účely odstupného“.
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že pravděpodobný výdělek zaměstnance,
jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, může být zjištěn z hrubé
mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen jestliže se
počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů (srov. právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005,
uveřejněném pod poř. č. 35 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Žalobkyně v projednávané věci neodpracovala v rozhodném období druhého
kalendářního čtvrtletí 2014 ani jeden den; její pravděpodobný výdělek proto
může být zjištěn pouze z hrubé mzdy, které by zřejmě (ve druhém kalendářním
čtvrtletí 2014) dosáhla, kdyby (u žalované) pracovala. Ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce patří – jak dále dovodila judikatura soudů
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014
nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo
4690/2009) – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Protože jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy,
která by zaměstnancem byla v rozhodném období „zřejmě dosažena“, soud tu
přihlíží nejen k tomu, jakou práci měl zaměstnanec ve zkoumaném rozhodném
období konat a jaká byla obvyklá výše jednotlivých složek mzdy zaměstnance, ale
také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou
měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů (kupř. vnitřních
předpisů, kolektivní smlouvy) pobírat „pohyblivé“ složky mzdy (odměny), jaké
měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým
zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá
- jako k určitému korektivu - přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých
dosáhli na stejné práci spoluzaměstnanci dotčeného zaměstnance, případně jiní
zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost
uvážení, aby zjištěný výdělek byl vskutku „pravděpodobný“, tedy takový, jakého
by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby u zaměstnavatele v rozhodném období
pracoval. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – při zjišťování hrubé mzdy, jaké by žalobkyně v rozhodném období (ve
druhém kalendářním čtvrtletí 2014) zřejmě dosáhla, kdyby u žalované pracovala,
řádně nevymezil relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení § 355
odst. 2 zák. práce. Jeho úsudek, že v daném případě „pro účely odstupného je
nutno vycházet z hrubé mzdy ve výši
23.000,- Kč“, který učinil (pouze) s ohledem na závěr, že „mzdový výměr ze dne
15.7.2014 je neplatným právním jednáním“, nelze považovat za odpovídající
zákonu.
Odvolací soud nejenže zcela pominul vyjádřit se ke všem rozhodným
hlediskům, jak k nim dospěla ustálená praxe dovolacího soudu, především ale
náležitě neuvážil, že jím akcentovaným mzdovým výměrem byla žalobkyni stanovena
mzda pro období od 15.7.2014, zatímco podkladem úvah o pravděpodobném výdělku
žalobkyně mohou být významné pouze okolnosti, které mají vztah ke zkoumanému
rozhodnému období, jímž je v daném případě druhé čtvrtletí 2014. Za tohoto
stavu je zřejmé, že odvolací soud do rámce svých úvah nezahrnul (všechny)
okolnosti rozhodné pro vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci
vyplývá z ustanovení § 355 odst. 2 zák. práce; proto jeho závěry o „výši
pravděpodobného výdělku žalobkyně pro účely odstupného“ nemohou (prozatím)
obstát. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu