KSPL 66 INS 14382/2019 66 ICm 3613/2019 21 ICdo 147/2024-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce COMMERZBANK Aktiengesellschaft se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, Kaiserstra?e č. 16, Spolková republika Německo, jednající prostřednictvím svého odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 934/1, IČO 47610921, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovanému Ing. Davidu Jánošíkovi se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída č. 1105/36, IČO 72074477, jako insolvenčnímu správci dlužníka SLOT Group, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 142, IČO 62741560, zastoupenému JUDr. Pavlem Hráškem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Týnská č. 1053/21, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 66 ICm 3613/2019, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SLOT Group, a. s., se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská č. 142, IČO 62741560, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 66 INS 14382/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2024, č. j. 66 ICm 3613/2019, 101 VSPH 823/2023-406 (KSPL 66 INS 14382/2019), takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2024, č. j. 66 ICm 3613/2019, 101 VSPH 823/2023-406 (KSPL 66 INS 14382/2019), není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Žalovaný má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, zda může absolutně neplatný právní úkon založit práva a povinnosti smluvním stranám, a tudíž zavést praxi mezi účastníky právního vztahu pro účely výkladu právních jednání, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Podle dovolatele je rovněž nesprávné právní posouzení odvolacím soudem týkající se výkladu právního jednání a hodnocení důkazů ve vztahu k posuzování věrohodnosti výpovědi svědků.
3. Dovolatel namítá, že pro účely výkladu právního jednání nelze vycházet z absolutně neplatných právních úkonů, které nemohou zakládat smluvním stranám jakákoliv práva ani povinnosti a nemohou z tohoto důvodu zakládat ani jakoukoliv praxi mezi smluvními stranami. Namítá, že odvolací soud v tomto kontextu uvedl, že již před uzavřením zástavní smlouvy ze dne 30. 12. 2014 (ve znění dodatku č. 1 ze dne 25. 4. 2016 a dodatku č. 2 ze dne 24. 5. 2016) byla mezi stranami uzavřena mimo jiné úvěrová smlouva ze dne 19. 10. 2011, v rámci níž bylo sjednáno, že za účelem zajištění závazků dlužníka ze smlouvy bude zřízeno zástavní právo k pohledávkám z vkladů na bankovních účtech včetně předmětného podúčtu [který sloužil k účelu uchování finanční jistoty podle § 4b odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále jen „zákon o loteriích“)]. Podle dovolatele byla úvěrová smlouva uzavřena v roce 2011, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle nějž (mimo jiné) platilo, že právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, je neplatný. Podle zákona o loteriích účinného v době uzavření smlouvy pak (mimo jiné) platilo, že po dobu, na kterou bylo povolení k provozování loterií vydáno, nesmí provozovatel s jistotou nakládat. Podle dovolatele proto zřízení zástavního práva bylo absolutně neplatné, a tedy uvedené jednání nemůže zakládat smluvní praxi mezi stranami.
4. Uvedené námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť na této otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce dlužníkovi opakovaně poskytoval úvěry. K zajištění poskytnutých úvěrů bylo mimo jiné zřízeno zástavní právo k pohledávkám dlužníka na všech jeho účtech zřízených u žalobce. S ohledem na povinnost dlužníka podle § 4b odst. 1 zákona o loteriích složit na zvláštní účet jistotu k zajištění pohledávek státu, obcí a výplat výher sázejícím, se žalobce a dlužník dohodli na zřízení dodatečných podúčtů právě za tímto účelem. Otázku, zda předmětem zajištění byla i pohledávka na podúčtech, řešil odvolací soud výkladem právního jednání, při němž se neodchýlil od právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v totožné věci mezi týmiž účastníky v rozsudku ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 ICdo 44/2021. Odvolací soud dospěl k závěru, že společným úmyslem žalobce a dlužníka bylo zřídit zástavní právo ke všem pohledávkám, tedy i na podúčtu. Námitky dovolatele, že úvěrová smlouva ze dne 19. 10. 2011 je absolutně neplatným právním úkonem a že pro účely výkladu právního jednání nelze vycházet z absolutně neplatných právních úkonů, se míjí s kritérii pro výklad právního jednání, která shrnul Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku. Navíc nelze přehlížet, že dovolatel se v podstatě snaží těmito námitkami zpochybnit skutkový závěr odvolacího soudu o rozhodných skutečnostech. Protože platí, že prostřednictvím dovolání již nemůže dovolatel předkládat vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.), nejsou tyto námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. S ohledem na shora uvedené proto neobstojí ani námitky dovolatele, jimiž rozporuje závěry odvolacího soudu, že úmyslem žalobce bylo zřídit zástavní právo ke všem pohledávkám na účtech dlužníka včetně předmětného podúčtu, a že v průběhu obchodního vztahu mezi žalobcem a žalovaným nikdy nedošlo k dohodě o tom, že by finanční prostředky evidované na podúčtu neměly sloužit k zajištění pohledávek žalobce.
6. Namítá-li dovolatel, že výklad právního jednání provedený odvolacím soudem je zjevně nepřiměřený a nerespektuje výkladová pravidla a ustálenou rozhodovací praxi, nepředkládá tím dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na které napadené rozhodnutí závisí a při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 nebo ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7. Ani tam, kde dovolatel uvádí konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, nelze v obsahu jeho dovolání identifikovat konkrétní právní otázku, při jejímž posouzení by se měl odvolací soud odchýlit od právních závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích. V této souvislosti lze na okraj poznamenat, že jak v rozsudku ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2317/2012, tak v rozsudku ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4407/2016, se Nejvyšší soud věnoval výkladu právních úkonů podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, jež se však v posuzovaném případě neaplikují.
8. Vyjadřuje-li pak dovolatel nesouhlas s hodnocením důkazů odvolacím soudem ve vztahu k posuzování věrohodnosti výpovědi svědků, rovněž tím dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku, na níž napadené rozhodnutí závisí. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Nelze se ztotožnit ani s námitkou dovolatele, že odvolací soud se nezabýval vědomím žalobce o tom, že prostředky na účtu jsou herní jistotou; odvolací soud naopak tato skutková zjištění zohlednil (srov. bod 60 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), neboť dovolání bylo odmítnuto a ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2025
Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu