28 Cdo 4407/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobce A. V., s místem podnikání v Hradci Králové -
Pražské Předměstí, Gebauerova 1422/5, zastoupeného Mgr. Martinou Řehořovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 287/19, proti
žalovaným 1) Mgr. J. V., H. K., a 2) Mgr. P. V., tamtéž, oběma zastoupeným Mgr.
Marianem Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o
zaplacení částky 463.126,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 12 C 25/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2016, č. j. 47 Co
16/2016-168, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2016,
č. j. 47 Co 16/2016-168, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11.
září 2015 č. j. 12 C 25/2015-143, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu,
podaným u soudu prvního stupně dne 19. 1. 2015, domáhal, aby žalovaným byla
uložena povinnost zaplatit mu částku 463.126,60 Kč s příslušenstvím, s
odůvodněním, že dne 16. 10. 2011 se žalovanými uzavřel smlouvu o dílo podle §
631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), kterou se jako zhotovitel zavázal žalovaným
(manželům) zhotovit novostavbu rodinného domu, včetně vsakovací šachty dešťové
vody na označených pozemcích v kat. území M. u H. K., a žalovaní jako
objednatelé se zavázali zaplatit mu provedené práce na základě vystavených
faktur. Žalobce žalovaným vystavil dne 20. 12. 2011 fakturu č. 60 011 (splatnou
dne 21. 1. 2012) znějící na částku 450.962,- Kč, na základě níž mu zaplatili
jen 317.891,20 Kč, a dluží 112.597,50 Kč, a dále „eviduje nedoplatek ve výši
296.851,20 Kč za spotřebovaný materiál a vynaložené práce, závěrečné zádržné
14.395,50 Kč a celkový doplatek zádržného na již vystavené a žalovanými
uhrazené faktury ve výši 39.282,40 Kč“.
Okresní soud v Hradci Králové - poté, co vydal elektronický platební
rozkaz, proti němuž žalovaní podali odpor - rozsudkem ze dne 11. 9. 2015, č. j. 12 C 25/2015-143, žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným
oprávněným společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 81.738,- Kč k rukám
jejich zástupce. Vyšel ze zjištění, že účastníci (žalobce jako zhotovitel a
žalovaní jako objednatelé) uzavřeli dne 16. 10. 2011 písemnou smlouvu o dílo,
jejímž předmětem bylo zhotovení novostavby rodinného domu, včetně vsakovací
šachty dešťové vody na pozemku parc. č. 90/5 a 90/6 v kat. území M. u H. K., a
žalovaní ve smlouvě převzali závazek zaplatit žalobci provedené práce na
základě vystavených faktur. Z e-mailové korespondence účastníků, resp. jejich
zástupců z období prosince 2011 až března 2012 dále zjistil, že žalovaní
vyjadřovali nespokojenost s průběhem prací, že účastníci řešili změněné
požadavky žalovaných a vícepráce provedené žalobcem a že žalovaní faktury
nepropláceli. Dne 29. 3. 2012 uzavřeli účastníci dohodu o ukončení smluvního
vztahu ke dni jejího uzavření, v níž ujednali, že do 10. 4. 2012 uzavřou dohodu
o vzájemném finančním vypořádání ze smlouvy o dílo, a žalobce převzal záruku za
jím provedenou část díla. Soud prvního stupně posoudil účastníky uzavřenou
smlouvu o dílo podle ustanovení § 631 a násl. obč. zák. a dále řešil otázku,
jaké právní důsledky mělo uzavření dohody o ukončení smlouvy o dílo. Dovodil,
že touto dohodou projevili účastníci „oboustranně vůli na původních závazcích
netrvat, tedy zrušit závazek žalobce provést dílo a závazek žalovaných za dílo
zaplatit“, že „tato dohoda o zániku závazkového vztahu způsobila zánik práv a
povinností, které tvořily jeho obsah“, že „trvání závazkového právního vztahu
zaniklo (z dohody nevyplývá, že by se dohodli na tom, že tento závazkový vztah
nahrazují jiným)“ a že „zrušení závazkového vztahu potvrdili i tím, že v dohodě
sjednali, že doposud vzniklé nároky vyřeší dodatečnou dohodou do 10. 4. 2012“,
k čemuž nedošlo. Za situace, kdy účastníci smlouvu zrušili, nastala podle soudu
prvního stupně situace předvídaná v ustanovení § 451 a násl. obč. zák. „o
vypořádání podle zásad o bezdůvodném obohacení a stranám proto vznikla
povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění“. Soud však shledal důvodnou
námitku promlčení uplatněného nároku žalobce vznesenou žalovanými, neboť o tom,
že žalovaným vzniklo na jeho úkor bezdůvodné obohacení, se dozvěděl nejpozději
dne 29. 3. 2012, a nárok se tak promlčel v subjektivní promlčecí době podle
ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. Další důkazy soud neprováděl, protože pro
jeho závěry neměly žádný právní význam. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 47 Co 16/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně
náklady odvolacího řízení ve výši 40.869,- Kč k rukám jejich zástupce. Odvolací
soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho
závěry právními. Shodně s ním dovodil, že v dohodě ze dne 29. 3. 2012 „o
ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo ze dne 16. 10.
2011“
účastníci „zcela jasně projevili vůli ukončit vztah založený smlouvou o dílo“,
přičemž „ukončení smlouvy o dílo nemůže z právního pohledu představovat nic
jiného než zánik smlouvy, tedy zánik práv a závazků vzniklých na základě této
smlouvy“. S poukazem na ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. a na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Odo 928/2005 pojednávající o výkladu právních
úkonů proto nepřisvědčil žalobci, že jeho úmyslem nebylo smlouvu rušit tak, že
dojde k zániku pohledávek a dluhů ze smlouvy a že si pod pojmem „ukončení
smluvního vztahu“ představoval další trvání jednotlivých práv a povinností ze
smlouvy o dílo. Tomu podle odvolacího soudu neodpovídá ani ujednání v dohodě,
že smluvní strany uzavřou další písemnou dohodu, jejímž předmětem bude finanční
vypořádání, neboť pokud by měly trvat pohledávky ze smlouvy o dílo, nebylo by
třeba zvláštní dohody o finančním vypořádání; i při odstoupení od smlouvy
smlouva po dobu do odstoupení trvá a může být podle ní plněno tak, jako v tomto
případě. Tvrzení žalobce, že měla trvat povinnost žalovaných doplatit cenu
díla, by odpovídala dohoda stran o změně předmětu díla (jeho omezení) tak, že
dílo je dokončeno k datu 29. 3. 2012 ve stanoveném rozsahu a za stanovenou
cenu. V dohodě ze dne 29. 3. 2012 však strany sjednaly ukončení celého
smluvního vztahu ze smlouvy o dílo, na čemž nic nemění ani prohlášení
zhotovitele o převzetí záruky za dosud jím provedenou část díla (taková záruka
při předčasném ukončení celé smlouvy by nebyla platná). Obsah dohody o ukončení
smluvního vztahu pak podle odvolacího soudu nepotvrzuje ani tvrzení žalobce, že
žalovaní prodlívali s placením ceny díla, když v dohodě je uvedeno, že na
ukončení smluvního vztahu se smluvní strany dohodly z důvodu na straně
zhotovitele. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně,
pokud uplatněný nárok posoudil jako pohledávku z bezdůvodného obohacení (§ 457
obč. zák.), že subjektivní promlčecí doba počala běžet ode dne 30. 3. 2012
(přičemž skončila dne 31. 3. 2014), z čehož dovodil, že žaloba byla správně
zamítnuta pro promlčení pohledávky žalobce. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v tom, že „odvolací soud chybně a v rozporu s ustálenou judikaturou
posoudil jím uplatněný právní titul, resp. odlišnost účinnosti ukončení smlouvy
ex tunc a ex nunc, tzn. rozdíl mezi bezdůvodným obohacením a nárokem na plnění
ze smlouvy“. Namítá, že dohodou o ukončení smluvního vztahu nedošlo mezi
stranami ke zrušení smlouvy o dílo od počátku, a tudíž nemohlo dojít k
bezdůvodnému obohacení, neboť „jednotlivá jím požadovaná plnění spadala do
časového úseku platnosti smlouvy o dílo“. Tato dohoda naopak ukončovala
(explicitně) smluvní vztah k datu jejího uzavření, přičemž dosud poskytnuté
plnění žalobce bylo řádné podle smlouvy o dílo a „za toto plnění mělo být
stranou žalovanou řádně plněno“.
Dovolatel nesouhlasí s právním názorem
odvolacího soudu, že ukončení smlouvy o dílo nemůže představovat nic jiného,
než zánik smlouvy, tedy zánik práv a závazků ze smlouvy o dílo; tato
argumentace podle jeho názoru popírá možnost ukončení smluvního vztahu dohodou
účastníků ke dni jejího uzavření, neboť z ustanovení § 2 odst. 3 obč. zák.,
jakož i z ustanovení § 51 obč. zák. a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a
svobod, vyplývá, že účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a
povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně
nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze
odchýlit; právě o takovou nepojmenovanou smlouvu (dohodu) se v daném případě
jednalo. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nerespektoval smluvní volnost
účastníků smlouvy o dílo ukončit smluvní vztah z této smlouvy k okamžiku dohody
o ukončení smlouvy o dílo, a při výkladu dohody o ukončení smluvního vztahu ze
dne 29. 3. 2012 (§ 35 odst. 2 obč. zák. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 928/2005) ani nezmínil skutečnost, že smlouva o dílo byla ukončena ke
dni jejího uzavření, a nikoliv od počátku, což je pro posouzení dané věci
rozhodující z hlediska promlčení. Nesprávný je rovněž právní názor odvolacího
soudu ohledně dohody o finančním vypořádání, která měla být uzavřena nikoliv
proto, že by byl ukončován smluvní vztah ze smlouvy o dílo od počátku a rušeny
jednotlivé závazky, nýbrž proto, že žalovaní při uzavření dohody namítali vady
díla, jeho nedodělky a zmínili i případné smluvní pokuty, které chtěli
vyčíslit, což však neučinili. Dále dovolatel namítá, že „žaloval danou věc jako
pohledávku z neuhrazeného plnění ze smlouvy o dílo“, neboť by se mu mělo dostat
plnění za spotřebovaný materiál, za úkony a za práci, jak se uvádí ve smlouvě o
dílo (v níž cena byla dohodnuta podle rozpočtu), že o odlišném názoru soudu
prvního stupně o tom, že věc bude posuzovat jako bezdůvodné obohacení, „se
dozvěděl až v okamžiku soudního jednání“, od kteréhožto „by měla běžet
promlčecí lhůta“, že od smlouvy o dílo „nebylo odstupováno“, nýbrž že došlo „k
dohodě v režimu tzv. nepojmenované smlouvy, kterou zákon dovoloval, a to tak,
aby právě případné závazky obou stran smlouvy o dílo byly nadále platné“. „Dlužné plnění tak bylo uplatněno včas“, přičemž by bylo možno uvažovat i o
promlčecí době desetileté, jak namítal v odvolacím řízení, neboť již od počátku
prosince 2011 žalovaní činili problémy s přijímáním a odsouhlasováním faktur a
jejich následným proplácením, a to zcela úmyslně a v rozporu se smlouvou o
dílo. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že závazky smluvních
stran ze smlouvy o dílo mohly zaniknout v zásadě dvojím možným způsobem, a to
jejich splněním, k čemuž nedošlo, nebo zánikem nesplněného závazku, což se
stalo, když se před splněním závazků ze smlouvy o dílo dohodli na tom, že
„platnost smlouvy ukončují, tedy, že vzájemná práva a povinnosti z jednotlivých
dosud sjednaných závazků si dále plnit nebudou a plnit je nemusí“. Poukázali
též na to, že „při uzavření smlouvy o ukončení smlouvy o dílo byli vedeni
jedinou snahou, a to, aby žalobce na stavbě skončil, a aby bylo potvrzeno, že
již dále dílo zhotovovat nebude, a že dílo bude moci být předáno k dokončení
jinému dodavateli“. Vypořádání vzájemných plnění po zániku (nesplněných)
závazků ze smlouvy o dílo pak podle jejich názoru nelze provést jinak, než
podle pravidel o vypořádání bezdůvodného obohacení. Navrhli, aby dovolání
žalobce bylo jako nedůvodné a nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu mimo
jiné na vyřešení otázky povahy právního vztahu nastalého mezi účastníky poté,
co dne 29. 3. 2012 uzavřeli „dohodu o ukončení smluvního vztahu založeného
smlouvou o dílo ze dne 16. 10. 2011“ ke dni 29. 3. 2012, v níž ujednali, že do
10. 4. 2012 uzavřou „dohodu o vzájemném finančním vypořádání ze smlouvy o
dílo“; z tohoto posouzení pak vyplývá řešení otázky promlčení uplatněného
nároku. Protože při řešení těchto otázek hmotného práva se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z
důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval. Se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, se práva a povinnosti mezi účastníky vzniklé před 1. 1. 2014
řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V posuzované věci odvolací soud při výkladu ujednání obsažených v
dohodě účastníků ze dne 29. 3. 2012 „o ukončení smluvního vztahu založeného
smlouvou o dílo ze dne 16. 10. 2011“, dovodil, že „strany v ní sjednaly
ukončení celého smluvního vztahu ze smlouvy o dílo“, tedy „zánik práv a závazků
vzniklých na základě této smlouvy“. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba vykládat právní úkony
vyjádřené slovy nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem. Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může
vzniknout pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která
ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že
vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i
vůli jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě
musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného
významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné
návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve
struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Takto musí soud
postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích
v průběhu řízení smluvní ujednání odlišným způsobem. Interpretace obsahu
právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. nemůže být považována za
nahrazování či měnění již učiněných projevů vůle, jestliže použití zákonných
výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného
slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se
stavem, který existoval v době jejich smluvního jednání (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, či ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi vyslovil názor, že při
zkoumání projevené vůle účastníků smlouvy je třeba vycházet z toho, že smluvní
strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. např. rozsudky ze dne
14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo
710/2013) a že výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které
jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, a ze dne 14. 5. 2014, sp. zn.
32 Cdo 2864/2012). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která
se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou
nepřijatelná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11). Není pochyb o tom, že smlouva o dílo uzavřená dne 16. 10. 2011
mezi žalovanými a žalobcem podle ustanovení § 631 a násl. obč. zák., kterou se
žalobce jako zhotovitel zavázal žalovaným jako objednatelům zhotovit novostavbu
rodinného domu na specifikovaných pozemcích, a žalovaní se zavázali zaplatit mu
provedené práce na základě vystavených faktur, zavazovala obě smluvní strany. Pakliže „dohoda o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o dílo
z 16. 10. 2011“ uzavřená mezi účastníky dne 29. 3. 2012 obsahuje ujednání, že
„z důvodu na straně zhotovitele se smluvní strany dohody na ukončení smluvního
vztahu založeného smlouvou o dílo, a to k datu uzavření této dohody“, a že
„zhotovitel se zavazuje, že nejpozději do 2. 4. 2012 zcela vyklidí staveniště“,
pak z gramatického výkladu těchto článků zcela jednoznačně vyplývá, že strany
se dohodly na ukončení smluvního vztahu ze smlouvy o dílo ke dni 29. 3. 2012 -
ex nunc (s čímž se odvolací soud opomněl vypořádat), tedy, že zaniká závazek
žalobce jako zhotovitele dílo (nedokončenou stavbu rodinného domu) dokončit, a
závazek žalovaných zaplatit část dohodnuté ceny za neprovedenou část díla. Obsahuje-li tato dohoda dále ujednání, že „smluvní strany zároveň sjednávají,
že nejpozději do 10. 4. 2012 uzavřou další písemnou dohodu, jejímž předmětem
bude vzájemné finanční vypořádání smluvních stran smlouvy o dílo“, pak nelze
souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že účastníci sjednali ukončení
celého smluvního vztahu ze smlouvy o dílo, tedy zánik práv a závazků vzniklých
na základě této smlouvy. Naopak za použití systematického a logického výkladu
uvedených ujednání v jejich vzájemné souvislosti je zřejmé, že sice zanikl
závazek žalobce jako zhotovitele dílo dokončit, a závazek žalovaných zaplatit
část dohodnuté ceny za neprovedenou část díla, nezanikly ovšem závazky obou
stran na vzájemné finanční vypořádání, které mezi nimi vznikly ke dni uzavření
této dohody, tj. k 29. 3. 2012, což mělo být právě předmětem další písemné
dohody o vzájemném finančním vypořádání smluvních stran smlouvy o dílo, když
obě strany si již vzájemně poskytly plnění. Protože však dohoda o vzájemném
finančním vypořádání nebyla mezi stranami uzavřena do 10. 4. 2012, jak bylo
ujednáno, pak tento závazek obou stran dohody o ukončení smluvního vztahu,
založeného smlouvou o dílo, nezanikl, neboť dohoda nemá zpětné účinky, a nevede
tedy k odstranění původního zavazovacího důvodu na straně žalovaných, jelikož
účastníci v této dohodě současně neujednali, že pokud by dohoda o vzájemném
finančním vypořádání nebyla do 10. 4. 2012 uzavřena, zanikají i vzájemné
finanční závazky obou smluvních stran z ukončované smlouvy o dílo. Z obsahu „dohody o ukončení smluvního vztahu založeného smlouvou o
dílo z 16. 10. 2011“ uzavřené mezi účastníky dne 29. 3.
2012 je tedy zcela
zřejmé, že žalobce i žalovaní v tento den oboustranně projevili vůli k ukončení
smluvního vztahu ze smlouvy o dílo k tomuto datu, tedy, že zaniká závazek
žalobce jako zhotovitele dílo dokončit, a závazek žalovaných jako objednatelů
zaplatit část dohodnuté ceny za neprovedenou část díla, s tím, že vzájemné
finanční vypořádání ze smlouvy o dílo mělo být mezi nimi provedeno další
písemnou dohodou, která měla být uzavřena do 10. 4. 2012 (k čemuž nedošlo),
nikoliv vůli, podle níž strany sjednaly ukončení celého smluvního vztahu ze
smlouvy o dílo, a že zanikla veškerá práva a závazky obou smluvních stran
vzniklá na základě smlouvy o dílo, jak odvolací soud nesprávně dovodil. Z uvedeného vyplývá, že interpretaci dohody účastníků ze dne 29. 3. 2012 odvolací soud provedl v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. i s
ustálenou praxí dovolacího soudu a judikaturou Ústavního soudu. Bylo by totiž
nelogické, kdyby se účastníci této dohody neměli nikterak vzájemně finančně
vypořádat za situace, kdy si na základě uzavřené platné smlouvy o dílo poskytli
vzájemná plnění a kdy vzájemné finanční vypořádání učinili předmětem další
písemné dohody, a tento jejich závazek ze shora uvedených důvodů nezanikl. Podle ustálené judikatury závazek, který nezanikl, lze zrušit dohodou
o rozvázání závazku (dissolucí) ve smyslu ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. 29
Odo 331/2006, uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo
155/2007, ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3279/2008, či ze dne 31. 10. 2007,
sp. zn. 32 Odo 1358/2005). Stejný názor na právní povahu dohody účastníků ze
dne 29. 3. 2012 vyjádřili i samotní žalovaní v jejich podání ze dne 16. 6. 2015
(viz čl. 96 spisu), v němž mimo jiné uvedli, že „dohoda o ukončení smluvního
vztahu je svým obsahem dohodou o zrušení nesplněných závazků vyplývajících pro
účastníky z uzavřené smlouvy o dílo, tak jak ji předpokládá ustanovení § 572
odst. 2 tehdy platného obč. zák.“. Podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. se strany mohou dohodnout, že
nesplněný závazek nebo jeho část se ruší, aniž by vznikl nový závazek. Nevyplývá-li z dohody něco jiného, zrušovaný závazek zaniká, když návrh na jeho
zrušení byl přijat druhou smluvní stranou. Dohoda o zrušení závazku musí být
uzavřena písemně, jestliže se zrušuje závazek sjednaný písemně (odstavec 3). Dohodou podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák. se ruší závazek
(dluh) či jeho část, nikoliv smlouva sama. Ke zrušení smlouvy dochází
odstoupením [srov. např. § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném do 30. 4. 2004, o odstoupení od dosud nesplněné
smlouvy o vzájemném plnění po prohlášení konkursu (od 1. 5. 2004 do 28. 9. 2005
odstavec 3 a od 29. 9. 2005 do 31. 12. 2007 odstavec 4)]. Občanský zákoník ve
znění účinném do 31. 12. 1991 takovou dohodu výslovně neupravoval, nicméně byla
možná podle ustanovení § 51. Podle ustanovení § 573 obč. zák.
nevyplývá-li výslovně z písemné
dohody o zrušení závazku něco jiného, zaniká současně i závazek druhé strany, a
jestliže byl již splněn, má druhá strana nárok na jeho vrácení, a to u
peněžitého závazku spolu s úroky. Dohodnou-li se strany na zrušení části
závazku, zaniká závazek druhé strany v rozsahu odpovídajícím zrušované části
závazku. Toto ustanovení, jež navazuje na ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák.,
je dispozitivní a jeho aplikaci mohou účastníci vyloučit tím, že do písemné
dohody o zrušení závazku jedné strany zahrnou i ujednání o zrušení či o další
existenci závazku druhé strany. Ustanovení § 573 obč. zák. se uplatní u
dvoustranně zavazujících závazků, přičemž pokud v písemné dohodě není výslovně
ujednáno, zda a v jakém rozsahu trvá závazek druhé strany, současně se zánikem
závazku, který byl zrušen dohodou podle ustanovení § 572 odst. 2 obč. zák.,
zaniká ze zákona i vzájemný závazek druhé strany. Okamžik, ke kterému zanikají
závazky či jejich část, je určen dohodnutým termínem zániku zrušovaného závazku
(srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
II, § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1677). Vzhledem k tomu, že v řízení nebylo zjištěno, že by některý z
účastníků od smlouvy o dílo ze dne 16. 10. 2011 odstoupil (§ 48 odst. 1 a 2, §
642 odst. 1, odst. 2, § 517 odst. 1 obč. zák.), a tato smlouva podle těchto
ustanovení, ani na základě dohody o odstoupení, tak nebyla zrušena, a nejedná
se ani o zrušení této smlouvy ze zákona (§ 518 obč. zák.), je aplikace
ustanovení § 457 obč. zák. (zakotvujícího povinnost každého z účastníků
neplatné nebo zrušené smlouvy vrátit druhému vše, co podle ní dostal) na danou
věc vyloučena. Pakliže se strany smlouvy o dílo dohodou ze dne 29. 3. 2012
dohodly na ukončení smluvního vztahu ex nunc ke dni 29. 3. 2012 (§ 573 věta
druhá obč. zák.), přičemž však jejich závazek podle ujednání v této dohodě na
vzájemné finanční vypořádání nezanikl, nelze uplatněný nárok žalobce na
peněžité plnění posoudit ani jako nárok z bezdůvodného obohacení plněním z
právního důvodu, který odpadl (§ 451 obč. zák.), neboť právní důvod plnění ze
smlouvy o dílo odpadl oběma jejím stranám až ode dne následujícího po dni
uzavření této dohody, nýbrž jako nárok z ukončené (ke dni 29. 3. 2012), avšak
částečně nesplněné smlouvy o dílo v souvislosti s ujednáním v dohodě, podle
kterého „smluvní strany zároveň sjednávají, že nejpozději do 10. 4. 2012
uzavřou další písemnou dohodu, jejímž předmětem bude vzájemné finanční
vypořádání smluvních stran smlouvy o dílo“, a která nebyla splněna (a závazky z
ní nezanikly). S ohledem na uvedené proto odporuje hmotnému právu i právní závěr
odvolacího soudu, že uplatněný nárok žalobce je promlčen v subjektivní
promlčecí době podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. Zatímco nárok na vydání
bezdůvodného obohacení z neplatné nebo zrušené smlouvy podle ustanovení § 457
obč. zák., které odvolací soud na projednávanou věc nesprávně aplikoval, se
promlčuje podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák.
ve dvouleté subjektivní
promlčecí době, nárok na plnění ze smlouvy o dílo (v daném případě v
souvislosti s dohodou účastníků ze dne 29. 3. 2012) se promlčuje v obecné
tříleté promlčecí době, která běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé
(§ 101 obč. zák.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není ve výroku o věci samé
správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak byl naplněn, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu
rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), jej v tomto výroku, jakož i v závislých výrocích
o nákladech řízení, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se
zabývat dalšími námitkami v dovolání. V dalším řízení bude na soudu, aby vzhledem k žalovanými vznesené
námitce promlčení posoudil, zda jednotlivé dílčí nároky žalobce na plnění byly
u soudu uplatněny včas (§ 101 obč. zák.) a v souladu s ujednáními ve smlouvě o
dílo, a pokud by promlčeny nebyly, posoudí důvodnost žaloby. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení
závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. května 2017
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu