U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně J. L., zastoupené JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem
v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovaným: 1) T. V., 2) Ing. J.
V., 3) M. K., všem zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v
Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené
u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 9 C 197/2011, o dovolání žalovaných
1), 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 6. 10. 2015, č. j. 22 Co 230/2014-444, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Svitavách („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2014,
č. j. 9 C 197/2011-293, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemků v
katastrálním území a obci O., a to parc. č. 2344/1, parc. č. 2344/3, parc. č. 2353, parc. č. 6323, parc. č. 6324, parc. č. 6325, parc. č. 6326, parc. č. 6327, parc. č. 6331 a parc. č. 6332 (výrok I.). Dále zamítl vzájemný návrh
žalovaných na určení, že oni jsou výlučnými vlastníky pozemků uvedených ve
výroku I., a zamítl i vzájemný návrh na žalovaných na uložení povinnosti
žalobkyni k placení nájemného ve výši 3 000,- Kč za hektar a rok (výrok II.). Žalovaným uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 52 401 Kč. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k
odvolání žalovaných poté, kdy jeho předchozí rozhodnutí bylo k dovolání
žalobkyně zrušeno ve výroku I. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014,
č. j. 22 Cdo 5107/2014-407, rozsudkem ze dne ze dne 6. 10. 2015, č. j. 22 Co
230/2014-444, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a
ve výroku II., pokud jím byl zamítnut vzájemný návrh žalovaných na určení
vlastnictví, potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní 1), 2) a 3) dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaní přípustnost dovolání spatřují v tom, že odvolací soud v části svého
právního posouzení nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, část
právních otázek dosud Nejvyšším soudem nebyla uspokojivě řešena a podle názoru
žalovaných výklad zaujatý odvolacím soudem vybočil z mezí dříve vyjádřených
právních názorů Nejvyššího soudu. Mají za to, že právní hodnocení skutkového
stavu odvolacím soudem je neúplné, nepřesné a vadné a dostává se do rozporu se
zjištěným skutkovým stavem. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolání není přípustné. K námitce, že nebylo prokázáno, že M. K. prodal V. L. i sporné pozemky: Právní
úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím
důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive
skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Avšak právě tento charakter mají námitky, které dovolatelé uplatňují. Nejvyšší
soud již několikrát vyslovil v tom smyslu, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp.
zn. 28 Cdo 1803/2014). Dovolatelé v
souvislosti se zjišťováním skutkového stavu nevytyčují žádnou právní otázku,
podávají jen svou verzi a nastiňují jiný způsob možného hodnocení důkazů. Za
této situace musí dovolací soud vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s právním názorem který dovolací soud
vyslovil v rozsudku ze dne 3. 6. 2014, č. j. 22 Cdo 5107/2014-407; nesoulad s
(v dovolání neupřesněnou) judikaturou dovolací soud neshledal. V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, Nejvyšší soud uvedl:
„Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. stanoví, že se jím řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich
vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028
odst. 2 o. z.). Protože v dané věci jde o tzv. vlastnickou žalobu, kterou se
uplatňuje věcné právo (viz i systematické zařazení § 1040 a násl. o. z.), je
třeba od 1. 1. 2014 vztah mezi žalujícím vlastníkem (jiným oprávněným z věcného
práva) a žalovaným, který mu věc zadržuje, posoudit podle občanského zákoníku
č. 89/2012 Sb. Jedině v případě, že by šlo o ta práva a povinnosti, které
vznikly a dospěly již před tímto dnem (např. právo oprávněného držitele na
vypořádání s vlastníkem ohledně vydávané věci, došlo-li k vydání před 1. 1. 2014), by bylo třeba postupovat podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Tento
závěr vyslovil dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5107/2014“. Lze odkázat i na úvahu odvolacího soudu na str. 9 jeho rozsudku. Pokud jde o aplikaci § 1040 odst. 2 o. z., ta vychází z předchozího rozhodnutí
Nejvyššího soudu v této věci; z obsahu dovolání se podává, že dovolatelé
žádají, aby dovolacím soudem vyřešená otázka byla posouzena jinak. K tomu však
nejsou důvody. V uvedeném ustanovení se uplatňuje tradiční námitka „rei
venditae ac traditae“ (věci prodané a předané), kterou znalo již římské právo. Tato námitka vychází ze zásad slušnosti a spravedlnosti; jde o to, že ten, kdo
věc převedl, když nebyl jejím vlastníkem, nemůže získat výhody z toho, že tato
smlouva neměla za následek převod vlastnictví, jestliže je sám později nabyl. O
pravou retroaktivitu tu nejde; právní skutečnosti (prodej již prodané věci)
sice nastaly před účinností nového občanského zákoníku, obsah právního poměru
vyvolaného prodejem věci se však řídí novým občanským zákoníkem, a to až od
nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 2 o. z.). O retroaktivitu by šlo, kdyby
právní důsledek dříve nastalých právních skutečností byl zpětně konstituován
již pro dobu před nabytím účinnosti nového zákoníku. I kdyby tohoto ustanovení
nebylo, přicházelo by do úvahy posoudit obranu žalovaných z hlediska principu
dobrých mravů a toho, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo
protiprávního činu (§ 2 odst. 3, § 6 odst. 2 ve spojení s § 3030 o. z.).
To
platí i pro podobné jednání právního předchůdce; to, že takové jednání má
účinky i pro právní nástupce (dědice), ostatně uznávala i nauka k obdobnému
ustanovení § 366 OZO – viz např. SEDLÁČEK, J., Právo vlastnické. Praha 1934, s. 155. Úvahy dovolatelů o „dědičném hříchu“ (tedy o tom, že uvedenou vadu by
nebylo možno nikdy zhojit) neobstojí; nástupcům totiž může poskytnout ochranu
princip materiální publicity katastru nemovitostí (viz tamtéž), nelze vyloučit
ani úvahu o vydržení práva. V daném případě však v době, kdy žalovaní uplatnili
restituční nárok, na pozemku hospodařili a drželi jej právní předchůdci
žalobkyně a ti též byli v katastru evidování jako jeho vlastníci; za této
situace nemohla mít žalovaná strana objektivní dobrou víru ve své vlastnictví,
neboť uvedené okolnosti v ní musely při zachování obvyklé opatrnosti vyvolat
pochybnost o tom, kdo je vlastníkem. Dovolání žalovaného 2) Ing. J. V. je navíc podáno opožděně. Žalovaný 2)
vypověděl 17. 3. 2014 plnou moc, kterou udělil žalovanému 1) T. V. (viz čl. 330), proto soud prvního stupně doručoval rozsudek Krajského soudu čl. 444
přímo J. V. (čl. 453). Vzhledem k tomu, že rozsudek žalovanému 2) byl doručen
10. 11. 2015 a dovolání bylo podáno 21. 1. 2016, jde o dovolání opožděné. V
záhlaví rozsudku odvolacího soudu je nesprávně uvedeno, že žalovaný J. V. je
zastoupený T. V. Již proto muselo být jeho dovolání odmítnuto (§ 243c odst. 3
o. s. ř. ve spojení s § 218a o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř.,
Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.