22 Cdo 1066/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
J. B., a b) M. B., zastoupených JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem
v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, proti žalovaným 1) P. K., a 2) T. K.,
zastoupeným JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové,
Cihlářova 4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí pod sp. zn. 12 C 60/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117,
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 25
Co 249/2014-117, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 7. března 2014, č. j. 12 C 60/2012-73, určil, že do společného jmění
žalobců J. B. a M. B. náleží nově vytvořená stavební parcela č. 593/4 o výměře
22 m2 a pozemková parcela č. 4363 o výměře 168 m2 v obci a katastrálním území
L. (dále jen „předmětné pozemky“), které byly odděleny ze stavební parcely
žalovaných p. č. st. 593/1 v obci a katastrálním území L. (výrok I.) a dále
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci nabyli do společného jmění
manželů pozemek p. č. 347 a pozemek p. č. st. 593/2 na základě postupní smlouvy
v roce 1968, kterou uzavřeli s rodiči žalobce. Rodiče žalobce nabyli
vlastnictví k těmto pozemkům na základě rozhodnutí o přídělu v roce 1949,
přičemž již od této doby, nejpozději od roku 1960, užívali právní předchůdci
žalobců a následně žalobci i část pozemku žalovaných p. č. st. 593/1 (dále jako
předmětné pozemky). Tato část pozemku žalovaných užívaná žalobci a jejich
právními předchůdci byla ohraničena plotem vybudovaným v letech 1958 – 1960,
který byl postaven místo původního dřevěného plotu. Žalovaní poukazovali na
skutečnost, že v roce 1974 byl vyhotoven polohopis parcel, na němž je podepsán
žalobce a z něhož je zřejmé, že žalobci užívají i předmětné pozemky. Soud
prvního stupně konstatoval, že z tohoto polohopisu nelze usuzovat na ztrátu
dobré víry žalobců a všechny ostatní důkazy (výpovědi svědků, kteří jsou
příbuzní žalovaných, i výpověď samotného žalovaného) svědčí o dobré víře
žalobců. Uvedl, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nikdy neprotestovali
proti užívání předmětných pozemků žalobci. Uzavřel, že žalobci nabyli předmětné
pozemky do jejich společného jmění na základě vydržení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 13. listopadu 2014, č. j. 25 Co 249/2014-117, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Rovněž odvolací soud se zabýval posouzením, zda byli žalobci vzhledem ke všem
okolnostem držiteli předmětného pozemku v dobré víře. Odvolací soud dovodil, že
„žalobci jako právní nástupci oprávněných držitelů se tak mohou domáhat a
dovolávat vydržení, které již dovršili J. a B. B., i kdyby byla dobrá víra
žalobců v roce 1974 narušena“, a že „jestliže vlastnické právo vydrželi již
rodiče žalobce, a to i ve prospěch žalobců, není třeba se zabývat tím, zda
dobrá víra žalobců byla v roce 1974 narušena.“ Vlastnické právo pro žalobce
vydrželi jejich právní předchůdci a žalobci se stali spoluvlastníky na základě
postupní smlouvy z 11. září 1968 s tím, že podle smlouvy nabyli žalobci
vlastnické právo k domu č. p. 122 v L. a rozdíl ve výměře pozemků uvedený ve
smlouvě oproti stavu v katastru nemovitostí „svědčí tomu, že přídělci převedli
na žalobce více, než jim bylo přiděleno, tedy to, co již více než 19 let
pokojně, nerušeně a v dobré víře užívali na základě titulu – přídělové
listiny“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud
nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu při posouzení objektivní
dobré víry žalobců. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozsudkem odvolacího soudu a
jeho právní závěry považují za správné. Rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s jeho ustálenou judikaturou ohledně dobré víry držitele a žalovaní
svými námitky nerozporují nesprávné právní posouzení věci, nýbrž hodnocení
skutkového stavu. Navrhují, aby bylo dovolání žalovaných odmítnuto jako
nepřípustné, příp. bude-li shledáno přípustným, zamítnuto.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena
nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami a
je přípustné podle § 237 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je důvodné,
neboť napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s
nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva přede dnem 1. 1. 2014,
je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále
jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná –
díl 1 – přechodná ustanovení – oddíl 1 – všeobecná ustanovení - § 3028 odst. 1,
2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku].
Předpokladem nabytí vlastnického práva vydržením podle § 134 odst. 1 obč. zák.
je držba nemovitosti oprávněným držitelem po dobu deseti let. Na základě § 134
odst. 3 obč. zák. se do výše uvedené doby započte i doba, po kterou měl věc v
oprávněné držbě právní předchůdce. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. „je-li držitel
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří,
je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.“
Dovolatelé především namítají, že v rozporu s judikaturou dovolacího soudu je
závěr, že předmětné pozemky vydrželi již právní předchůdci žalobců a žalobci je
následně nabyli na základě postupní smlouvy z roku 1968. Tento závěr odvolacího
soudu je dle žalovaných v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5.
prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005 (toto a další níže uvedená rozhodnutí
dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 9. listopadu 2000, sp. zn. 22
Cdo 1253/99, podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a
nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného
účastníka“. K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na
rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle
kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při
běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného
případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu
důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“ Dovolací soud přezkoumá
otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v
případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22
Cdo1689/2000).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005,
formuloval závěr, že „námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho
právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že
vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný
pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné
v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Rovněž v rozsudku
ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010, dovolací soud dovodil, že
„nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně
označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního
započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již
ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci
držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl
vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní
smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba
deseti let.“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud rovněž přihlásil v usnesení ze
dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014.
Dovodil-li tedy odvolací soud, že „vlastnické právo vydrželi již rodiče
žalobce, a to i ve prospěch žalobců,“ je tento závěr v rozporu s výše uvedenou
judikaturou Nejvyššího soudu.
Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci předmětné pozemky nabyli jiným
způsobem, např. převodní smlouvou. V takovém případě je však nabytí pozemků
podmíněno tím, že budou ve smlouvě řádně označeny jako předmět převodu. K
závěru, že předmětné pozemky byly na žalobce převedeny smlouvou, nestačí pouhé
srovnání výměr pozemků uvedených ve smlouvě se stavem v katastru nemovitostí.
Dovolací soud obiter dictum uvádí, že v další fázi řízení by měl odvolací soud
posoudit, zda předmětné pozemky vydrželi přímo žalobci. K tomu dovolací soud
poznamenává, že je nutno vzít v úvahu všechny okolnosti, za kterých byla držba
žalobci uchopena.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
Mgr. David Havlík
předseda senátu