22 Cdo 1067/2025-285
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce R. M., zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované M. M., zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Zvěřinova 11a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 310/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2024, č. j. 38 Co 4/2024-260,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27 140 Kč k rukám zástupkyně žalobce JUDr. Elišky Chobolové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 38 Co 4/2024-260, rozsudek soudu prvního stupně ve věcných výrocích týkajících se vypořádání společného jmění účastníků částečně změnil (výroky I – III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí s vypořádáním společného jmění tak, jak je učinil odvolací soud a namítá porušení § 741 a § 742 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) s tím, že dále uvedené otázky mají být posouzeny jinak, případně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle žalované odvolací soud nezohlednil, že žalovaná s dcerou vypořádávanou nemovitost aktivně obývají, a nesprávně tak nemovitost přikázal do vlastnictví žalobci, když jeho bytovou potřebu shledal jako výraznější. Stejně tak nesouhlasí se zjištěnou hodnotou nemovitého majetku, jelikož odvolací soud vycházel z bezmála tři roky starého ocenění provedeného znaleckým posudkem č. 5207-69/22 ze dne 12. 7. 2022. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné, jelikož se její námitky týkají pouze skutkových zjištění. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (tato a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)]. 8. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit. Pokud má být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Tedy pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). 9. Jinými slovy právní otázkou, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, je nutno rozumět otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu již vyřešena byla a dovolatel se domáhá jejího přehodnocení. Tato dovolací námitka tedy nemůže spočívat v tom, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a věc má být posouzena jinak – podle požadavku dovolatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1502/2020). 10. Z uvedeného se podává, že pokud dovolatelka pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem či jeho procesním postupem s tím, že toto právní posouzení nebo procesní postup odvolacího soudu měly být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Prostřednictvím takové námitky dovolatelky nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. 11. V projednávané věci žalovaná napadá závěry odvolacího soudu týkající se přikázání společné nemovité věci do vlastnictví žalobce a výše vypořádacího podílu. Dovolatelka však žádnou konkrétní právní otázku neformuluje a ani na žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v této souvislosti neodkazuje (v této souvislosti dovolací soud připomíná, že žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Obsahem dovolání je však pouhá polemika žalované s procesním postupem odvolacího soudu a jeho právními závěry s tím, že tyto právní závěry měly být jiné (a to takové, že soud měl nemovitou věc přikázat do vlastnictví žalované a měl vycházet z jiné výše ceny nemovité věci). 12. V dovolání žalovaná rovněž nevymezuje řádně, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud zdůrazňuje, že v podstatné části dovolání žalobkyně pouze polemizuje se zjištěným skutkovým stavem (konkrétně například se zjištěnými rozpory mezi žalovanou a synem F., popřípadě mezi dětmi navzájem, s bytovou potřebou žalované a její dcery, s péčí o údržbu domu a zahrady), kterým je však dovolací soud vázán; v dovolání nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). 13. V takovém případě trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). IV. Závěr a náklady řízení 14. Z uvedeného plyne, že žalovaná v dovolání nevymezuje řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaná rovněž neuvádí, v čem má v posuzované věci spočívat dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej § 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). 15. Proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu