22 Cdo 1078/2021

22 Cdo 1078/2021-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) JUDr. Jany Fialové, se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, IČO: 25804685, insolvenční správkyně dlužníka J. S., narozeného XY, bytem v XY, a b) Mgr. Tomáše Linhy, se sídlem v Praze 2, Trojanova 342/18, IČO: 66251354, insolvenčního správce dlužnice L. S. B., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Jiřím Chlaněm, advokátem se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, proti žalovanému D. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Pavlem Fabianem, advokátem se sídlem v Brně, Marešova 304/12, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 10 C 170/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2020, č. j. 28 Co 244/2020-151, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně 1) je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Pavla Fabiana, advokáta se sídlem v Brně, Marešova 304/12. III. Žalobce 2) je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 694 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Ing. Pavla Fabiana, advokáta se sídlem v Brně, Marešova 304/12.

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.

7. 2020, č. j. 10 C 170/2019-103, zamítl žalobu, aby soud určil, že smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 12. 9. 2013, uzavřená žalovaným jako oprávněným a J. S. (dříve Š.) jako povinným a L. S. B. (dříve Š. B.) jako povinnou, spočívající v právu výhradního užívání nemovitostí s právem umožnit užívání nemovitosti třetím osobám, váznoucím na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY a stavbě č. p. XY postavené na pozemku parc. č. XY, to vše zapsáno na LV č. XY pro obec XY, část obce XY, k.

ú. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), je neplatná (výrok I). Bez náhrady zrušil věcné břemeno žalovaného spočívající v právu výhradního užívání předmětných nemovitostí s právem umožnit jejich užívání třetím osobám podle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 9. 2013 (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III–IV).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. 28 Co 244/2020-151, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že zamítl žalobu na zrušení věcného břemene spočívajícího v právu žalovaného výhradního užívání předmětných nemovitostí s právem umožnit jejich užívání třetím osobám podle smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 12. 9. 2013 (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém uplatnili dvě námitky. Jednak mají za to, že odvolací soud zatížil řízení vadou, neboť vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Neupozornil je totiž na změnu posouzení rozhodnutí. Sice je seznámil se svým „pracovním názorem“, tyto poskytnuté informace však nebyly důvodem pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále vymezili otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a sice zda je založen hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného z důvodu snížení hodnoty věci v případě jejího prodeje v rámci insolvenčního řízení.

Zajištění věcným břemenem není podle § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), řazeno mezi zajištění, a nezaniká tak podle § 167 odst. 4 insolvenčního zákona. Věcné břemeno žalovaného však zásadním způsobem snižuje cenu předmětných nemovitostí, které tvoří majetkovou podstatu dlužníků, čímž poškozuje věřitele v insolvenčním řízení. To zcela objektivně a prokazatelně zakládá hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Podotýkají, že snížení hodnoty předmětné nemovitosti nenastalo již zřízením věcného břemene, jak uvádí odvolací soud, ale až tím, že se dlužníci dostali do prodlení se splacením pohledávky zajištěné zřízeným břemenem.

Zřízením věcného břemene jako zajišťovacího institutu dochází k obcházení k § 2 písm. g) a § 167 odst. 4 insolvenčního zákona. Odvolací soud odhlédl od práv zajištěných věřitelů. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přiznal žalobcům náhradu nákladů. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry učiněnými odvolacím soudem. Dále upozornil, že v dovolání není formulována žádná právní otázka, která by pro svůj význam zakládala přípustnost dovolání. Argumentace žalobců je pouze skutková.

Nesouhlas žalobců se zněním insolvenčního zákona není důvodem pro podání dovolání, jelikož o jeho výkladu není pochyb. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci není dán hrubý nepoměr. Snížení hodnoty předmětné nemovitosti nastalo již ve chvíli zřízení věcného břemene. Okolnost, že zatížení předmětné nemovitosti věcným břemenem snižuje uspokojení věřitelů v insolvenčním řízení, není v této situaci relevantní. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu ohledně možné újmy, která by mu mohla v důsledku zrušení věcného břemene vzniknout.

Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl a uložil žalobcům povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř.

dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobci především namítli, že považují napadené rozhodnutí za překvapivé. Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání. Námitka nemůže založit přípustnost již proto, že ji žalobci vymezili jako vadu řízení. K té by však dovolací soud mohl přihlédnout pouze, pokud by bylo dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro úplnost však lze uvést, že ani pokud by žalobci námitku vymezili jako právní otázku, nemohla by založit přípustnost dovolání.

Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, či ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1146/2018 (dostupná – stejně jako níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz)]. Takové okolnosti však ani žalobci nenamítají. V dovolání pouze uvádějí, že předestřený pracovní názor odvolacího soudu neobsahoval sdělení, že ve věci rozhodne odlišně od soudu prvního stupně. Požadavek na absenci překvapivého rozhodnutí nezahrnuje povinnost soudu sdělit účastníkům, jakým způsobem rozhodne, ale zpravidla obsahuje potřebu sdělení odlišného právního názoru oproti tomu, který zaujal soud prvního stupně; ani to však nemusí znamenat konečné odlišné rozhodnutí oproti soudu prvního stupně.

V dané věci však nemůže jít o překvapivé rozhodnutí již proto, že soud prvního stupně se zabýval podmínkami pro zrušení služebnosti a dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny jsou. Jestliže žalovaný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítal, že důvody pro zrušení služebnosti dány nejsou, bylo povinností odvolacího soudu se těmito námitkami zabývat, a to včetně možnosti při jejich důvodnosti učinit právní závěr oproti soudu prvního stupně opačný. Žalobci tedy nemohli být překvapeni z pohledu výše uvedeného, zabýval-li se odvolací soud také podmínkami pro zrušení služebnosti (stejně jako soud prvního stupně), ale při tomto posouzení dospěl k odlišnému právnímu závěru, který promítl do změny rozsudku soudu prvního stupně a do zamítnutí žaloby.

S takovou alternativou jako možnou z objektivního hlediska museli žalobci v odvolacím řízení počítat. Dále žalobci vymezili otázku, zda je založen hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného z důvodu snížení hodnoty věci v případě jejího prodeje v rámci insolvenčního řízení. Ani tato otázka nezakládá přípustnost dovolání.

Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že nabízí-li judikatura řešení otázky obecnějšího charakteru, nemá smysl, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelem formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na nalus.usoud.cz, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3770/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020). Podle § 1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014).

Pro úvahu, zda změnou poměrů vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, je rozhodující porovnání stavu v době rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo věcné břemeno zřízeno [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, č. 23, jako SJ 166/98)]. Při rozhodování o omezení nebo o zrušení věcného břemene v důsledku změny poměrů je třeba brát v úvahu všechny okolnosti věci; především je třeba zjistit, zda došlo ke změně poměrů (tj. těch poměrů, za kterých bylo věcné břemeno zřízeno) a v kladném případě posoudit, nakolik tato změna zakládá zákonem předpokládaný hrubý nepoměr mající vliv na výkon práva, příp. jak se projevila na užívání služebné věci.

Dále je nutné vzít do úvahy újmu, která oprávněnému nastane v důsledku omezení nebo zrušení věcného břemene za náhradu, a porovnat ji s případnou újmou, která vznikla vlastníkům zatíženého pozemku v důsledku změny poměrů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2165/98). Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a ponechává řešení této otázky na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ.

Nelze pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu, a proto v dovolacím řízení lze zpochybnit úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o takový nepoměr, jen jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4747/2015). Dovolací soud sdílí v této souvislosti závěry vyslovené v odborné literatuře ve směru, že konstrukce § 1299 odst. 2 o.

z. je postavena na principu, podle kterého je na povinném, aby se v důsledku kvalifikované změny poměrů domáhal zrušení služebnosti z důvodu, že existence služebnosti ztratila své materiální odůvodnění.

Mezi nastalým hrubým nepoměrem mezi služebností a výhodou oprávněného musí být dána příčinná souvislost; hrubý nepoměr je třeba posuzovat do značné míry kvalifikovaně, neboť v situacích, kdy na jedné straně jsou takřka výhradně práva a na straně druhé v zásadě pouze povinnosti, je nutné posuzovat kvalifikovanost a závažnost nastalých změn vždy v konkrétním případě s ohledem na přirozenou disproporci ve vzájemném postavení. Rozhodující v úvaze soudu bude primárně porovnání stavu před změnou poměrů a po této změně ve vztahu k dopadům této změny na práva a povinnosti ze služebnosti vyplývající (viz HRABÁNEK, D., LASÁK, J.

§ 1299 [Zánik služebnosti v důsledku trvalé změny]. In: SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1200). Odvolací soud uvedl, že je zřejmé již z povahy věci, že nezatížená nemovitá věc a nemovitá věc zatížená věcným břemenem mají různou hodnotu. Novou skutečnost, která by nastala po zřízení věcného břemene k předmětné nemovitosti, tedy nepředstavuje zjištění žalobců ze znaleckého posudku z roku 2018, že zatížení předmětné nemovitosti sepsané do konkurzní podstaty obou úpadců věcným břemenem snižuje její hodnotu.

Jde o skutečnost, která existovala již v době zatížení předmětné nemovitosti. Sjednané věcné břemeno přitom žalovanému umožňuje v případě, že mu dlužník nezaplatí, užívat předmětnou nemovitost pro sebe či prostřednictvím třetích osob. Jedinou změnou, ke které došlo od zřízení věcného břemene, bylo, že ohledně povinných z věcného břemene bylo zahájeno insolvenční řízení a na jejich majetek prohlášen konkurz, v němž, bude-li zatížená předmětná nemovitost zpeněžena, dojde k nižšímu výtěžku a v podstatě neuspokojení jiného věřitele než Komerční banky, a.

s. Taková situace by však pravděpodobně nastala, i kdyby předmětná nemovitost byla prodána nezatížená. Je pravda, že se žalovaný nemůže uspokojit za probíhajícího insolvenčního řízení jako věřitel mimo insolvenční řízení, nelze však přehlédnout, že má dvojjediné postavení, neboť má postavení oprávněného z věcného břemene, které není probíhajícím insolvenčním řízení dotčeno. Nemožnost žalovaného získat určitou protihodnotu uspokojením bytové potřeby v předmětné nemovitosti je významně citelnější než újma, která by vznikla úpadcům, kteří tak jako tak vyjdou z insolvenčního řízení s ohledem na nedostatek majetku k výši přihlášených pohledávek jako dlužníci většiny svých věřitelů.

Odvolací soud proto uzavřel, že zde neexistuje hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, který by měl mít za následek zrušení či omezení věcného břemene. K tomu dovolací soud dodává, že samotné zahájení insolvenčního řízení a prohlášení konkurzu na majetek povinných nemění rozsah a práv a povinností vyplývajících ze služebnosti způsobem, který by bylo možnost označit za podstatný či významný a zakládající hrubý nepoměr ve prospěch oprávněného. Žalovaný má stále stejná užívací práva ze služebnosti, která nejsou nijak dotčena ani modifikována, a shodné zůstávají i povinnosti povinných.

Názor zastávaný dovolateli by ve svém důsledku fakticky znamenal, že zahájení insolvence a prohlášení konkurzu by v zásadě vždy znamenalo, že jsou dány důvody pro zrušení existujících služebností jenom proto, aby se v rámci insolvenčního řízení mohlo dosáhnout vyššího výtěžku při prodeji zatížených nemovitostí, a tím ve vyšším rozsahu uspokojit pohledávky věřitelů. Jinak řečeno, samotným prohlášením konkurzu na majetek povinných neztratila služebnost pro oprávněného žalovaného své materiální odůvodnění, neboť potřeba a právo užívání zatížených nemovitostí jsou stále dány.

To platí v dané věci tím spíše, že byla služebnost zřízena jako zajišťovací institut s právem užívání nemovitostí pro žalovaného v případě, že jeho pohledávky za povinnými nebudou hrazeny, a jak naznačil odvolací soud, nebudou s velkou pravděpodobností pohledávky žalovaného uhrazeny ani v rámci insolvenčního řízení. Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že kdyby k úhradě pohledávek žalovaného došlo, mohlo by jít o okolnost, která by na další trvání služebnosti vliv mít mohla. Tato úvaha však v dané věci není předmětem věcného posouzení již z toho důvodu, že pohledávky žalovaného za povinnými uhrazeny nejsou.

Závěr odvolacího soudu, že v této věci není dán hrubý nepoměr mezi zatížením předmětné nemovitosti a výhodou žalovaného, v dovolacím řízení v kontextu námitek žalobců proto obstojí. Žalobci nepoměřují zatížení svých nemovitostí s výhodou žalovaného, ale s právy věřitelů na uspokojení v insolvenčním řízení. Na tuto situaci však § 1299 o. z. nedopadá. Odvolací soud se v mezích judikatury Nejvyššího soudu vypořádal i s újmou, která by byla žalovanému způsobena zrušením věcného břemene. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o.

s. ř. je odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 9. 3. 2022

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu