22 Cdo 108/2025-92
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně E. L., zastoupené JUDr. Radkou Konárovou, advokátkou se sídlem v Podbořanech, Mírová 533, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 152/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 Co 371/2024-70, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 Co 371/2024-70, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 5. 2024, č. j. 12 C 152/2023-52, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2024, č. j. 12 C 152/2023-52, určil, že pozemek p. č. XY a pozemek p. č. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, to vše v k. ú. XY, obci XY, zapsáno pro toto k. ú. na LV č. XY u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY, nabyl vydržením ke dni 31. 1. 2019 F. Č., který
2. V projednávané věci se žalobkyně domáhala určení, že F. Č., který zemřel 1. 2. 2019, a jehož je žalobkyně právní nástupkyní (dědičkou), nabyl k 31. 1. 2019 vydržením shora uvedené nemovité věci.
3. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť „pouze tímto způsobem mohou být odstraněny nesrovnalosti v zápisu katastru nemovitostí a vyřešena otázka vlastnictví předmětných nemovitostí“. Dovodil, že v projednávané věci byly prokázány skutečnosti opodstatňující uzavřít, že F. Č. nabyl shora uvedené nemovitosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Vyložil, že pokud F. Č. zemřel 1. 2. 2019, nabyl k 31. 1. 2019 vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na základě mimořádného vydržení.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 Co 371/2024-70, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a změnil je ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci. Žalovaná v odvolání namítala, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť podle ustálené rozhodovací praxe je nutno požadovat určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho smrti (a nikoliv dni předcházejícímu jeho smrti). Odvolací soud vyložil, že byť není požadavek žalobkyně, že zůstavitel byl vlastníkem nemovitostí ke dni předcházejícímu dni jeho smrti, zcela v souladu se soudní praxí, „nemůže tato jednodenní odchylka způsobit žádné pochybnosti o tom, že by F. Č. byl ke dni 1. 2. 2019 (kdy zemřel) vlastníkem předmětných nemovitých věcí, neboť v rozmezí jednoho dne (31. 1. 2019 – 1. 2. 2019) nemohlo dojít k žádné skutečnosti či události, která by způsobila, že mu toto vlastnické právo v den jeho smrti nesvědčilo. Odvolací soud tedy neshledal, že by tato drobná odchylka od zavedené praxe způsobovala nesprávnost přezkoumávaného rozsudku.“ Za správné považoval rovněž závěry soudu prvního stupně, že F. Č. nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Za nepřiléhavý považoval odkaz žalobkyně na § 65 odst. 9 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, na základě kterého žalovaná dovozovala, že nabyla vlastnické právo k nemovitostem k 2. 1. 2024. Vyložil, že v rozhodné době byl vlastník nemovitostí znám (byl jím F. Č., který vlastnické právo nabyl vydržením), a proto nemohla žalovaná nabýt vlastnické právo tímto způsobem. II. Dovolání a vyjádření k dovolání
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Předně dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení, že F. Č. byl ke dni 31. 1. 2019 vlastníkem shora uvedených nemovitých věcí. Namítá, že podle ustálené rozhodovací praxe je dán naléhavý právní zájem pouze na určení, že zůstavitel byl vlastníkem nemovité věci ke dni jeho smrti. Pokud by soud rozhodl o vlastnictví zůstavitele k jakémukoliv dni předcházejícímu jeho smrti, nelze vyloučit, že v mezidobí mohly nastat právní skutečnosti, v jejichž důsledku mohlo dojít k zániku vlastnického práva zůstavitele. Takové rozhodnutí by pak nemohlo být podkladem pro dodatečné projednání dědictví po zůstaviteli. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 77/2011, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 618/2011.
8. Napadá také závěr odvolacího soudu, že F. Č. nabyl nemovité věci na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Podle dovolatelky v poměrech projednávané věci nebyly splněny podmínky nabytí nemovitostí na základě mimořádného vydržení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022).
9. Dovolatelka také namítá, že nabyla vlastnické právo k daným nemovitostem k 2. 1. 2024 na základě § 1045 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1050 odst. 2 o. z. a § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jakožto k věcem opuštěným. Související právní otázky, které formuluje v dovolání, považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za doposud nevyřešené.
10. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně a žaloba na požadované určení vlastnického práva se zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.
11. Žalobkyně se ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítá, že v posuzované věci je dán naléhavý právní zájem na určení, že F. Č. nabyl ke dni 31. 1. 2019 nemovitosti do vlastnictví. Podle žalobkyně rovněž byly splněny podmínky mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). III. Přípustnost dovolání
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K otázce naléhavého právní zájmu žalobkyně na požadovaném určení:
13. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, zda má žalovaná jakožto právní nástupkyně (dědička) F. Č., který zemřel 1. 2. 2019, ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že F. Č. nabyl do vlastnictví shora uvedené nemovitosti vydržením ke dni 31. 1. 2019.
14. Odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. Proto je dovolání žalované přípustné. IV. Důvodnost dovolání
15. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
16. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
17. Vzhledem k tomu, že F. Č. zemřel dne 1. 2. 2019, použije se při dědění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (srovnej § 3069 o. z.), a v řízení o dědictví se bude postupovat podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.“, srovnej čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
18. Podle ustálené soudní praxe (navazující na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972, podle nějž je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým) má určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. především preventivní charakter a má místo především tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak.
19. Podle § 1475 odst. 2 o. z. pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
20. Podle § 171 odst. 1 z. ř. s. aktiva pozůstalosti tvoří majetek zůstavitele, který vlastnil v den své smrti, jakož i pohledávky a majetková práva, která sice vznikla teprve po jeho smrti, avšak mají původ v právních skutečnostech, jež nastaly za jeho života, a která by mu bez dalšího patřila, kdyby nezemřel, a právo na vypořádání společného jmění, které bylo zrušeno, zaniklo nebo bylo zúženo ještě za života zůstavitele a dosud nebylo vypořádáno.
21. Nejvyšší soud již v rozsudku z 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, vyložil, že „podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavil byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2001, číslo 6). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, projednána v dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení skončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci.
Po smrti zůstavitele mohlo totiž dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení). Pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci, jsou však tyto skutečnosti bezvýznamné.“ Shora uvedené závěry, přijaté v intencích právní úpravy týkající se dědění a dědického řízení za předpokladu, že zůstavitel zemřel do 31. 12. 2013, se rovněž uplatní, nastala-li smrt zůstavitele 1. 1. 2014 a později (srovnej přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 265/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2722/2024).
22. V posuzované věci soudy nižších stupňů uzavřely, že žalobkyně má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že F. Č., který zemřel 1. 2. 2019, nabyl ke dni 31. 1. 2019 shora uvedené nemovitosti vydržením. Tento právní závěr je však nesprávný. Na takto požadovaném určení nemá žalobkyně jakožto právní nástupkyně (dědička) F. Č. naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Požadavek na určení vlastnického práva zůstavitele se musí vztahovat ke dni jeho smrti. Musí být totiž soudním rozhodnutím postaveno zcela najisto, že zůstavitel byl ke dni své smrti vlastníkem dané věci a nenastaly tak (a ani hypoteticky nemohly nastat) žádné právní skutečnosti, které by měly za následek zánik vlastnického práva zůstavitele.
23. Je nutné také poznamenat, že shora uvedené ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neodpovídá ani požadavek žalobkyně na určení, že F. Č. nemovitosti „nabyl vydržením k datu 31. 1. 2019“. Naléhavý právní zájem může dědicům zůstavitele svědčit pouze na určení, že zůstavitel byl ke dni jeho smrti vlastníkem nemovitých věcí, nikoli že v době předcházející jeho smrti zůstavitel nabyl vlastnictví k nemovitostem (na okraj lze také uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není vůbec zřejmé, proč měl F. Č. nabýt vlastnické právo k nemovitostem vydržením právě k 31. 1. 2019, a nikoliv k jinému dni).
24. Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud dovodil, že žalobkyně má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že F. Č., který zemřel 1. 2. 2019, nabyl k 31. 1. 2019 vydržením shora uvedené nemovitosti, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
K námitkám žalované směřujícím do závěrů odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva ze strany F. Č. na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. a k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalované k nemovitostem k 2. 1. 2024 na základě § 1045 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1050 odst. 2 o. z. a § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jakožto k věcem opuštěným:
25. Dovolatelka dále napadá závěry odvolacího soudu, že F. Č. nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Namítá také, že nabyla k 2. 1. 2024 vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě § 1045 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1050 odst. 2 o. z. a § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jakožto k věcem opuštěným.
26. Jelikož v dovolacím přezkumu neobstály závěry odvolacího soudu týkající se naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení, považuje Nejvyšší soud (i z důvodu procesní ekonomie) za předčasné vyjadřovat se k námitkám dovolatelky směřujícím do závěru odvolacího soudu o vydržení vlastnického práva ze strany F. Č. a tvrzenému nabytí vlastnického práva ze strany žalované k 2. 1. 2024 na základě § 1045 odst. 2 o. z. ve spojení s § 1050 odst. 2 o. z. a § 65 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, ve znění účinném od 1. 1. 2014, jakožto k věcem opuštěným (srovnej také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3502/2020, v němž Nejvyšší soud vyložil, že dospěje-li soud k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci). Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2298/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 954/2024). V. Závěr a náklady řízení
27. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. důvodné.
28. Nejvyšší soud proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 9. 2024, č. j. 8 Co 371/2024-70, podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil [podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou v poměrech projednávané věci dány].
29. Jelikož důvody, na základě kterých Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 5. 2024, č. j. 12 C 152/2023-52, a věc v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 o. s. ř. Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení. V rámci dalšího řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
30. Jelikož dovolací soud rozhodl o dovolání bezodkladně, nebylo již nutno rozhodovat samostatně o návrhu žalované na odklad právní moci napadeného rozhodnutí.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu