22 Cdo 2722/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) E. R., b) M. R., c) V. R., d) J. R. a e) A. R., všech zastoupených Mgr. Josefem Chaloupeckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 1325/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 254/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 22. 3. 2024, č. j. 15 Co 17/2024-352, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 15 367 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Josefa Chaloupeckého, advokáta se sídlem v Praze 5, Štefánikova 203/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Okresní soud v Táboře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 2 C 254/2021-279, určil, „že pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY v katastrálním území XY, obec XY, byly k datu XY, kdy zemřel P. R., ve společném jmění manželů žalobkyně E. R. a zemřelého P. R.“ (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobců a) až e) oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 158 670 Kč (výrok II) a dále povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Táboře náklady řízení ve výši 1 490 Kč (výrok III).

2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. 15 Co 17/2024-352, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně k rukám jejich zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 61 468 Kč (výrok II).

3. Soudy obou stupňů (odvolací soud aprobací skutkového stavu zjištěného

soudem prvního stupně vyšly z těchto (pro právní posouzení věci významných)

zjištění:

- Kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1985 uzavřenou mezi prodávajícími, A. D. a M. V., a kupujícími, manželi P. R. a žalobkyní a), nabyli kupující vlastnické právo k nemovitostem v obci XY, katastrální území XY, jež byly zapsány na listu vlastnictví č. XY, a sice pozemek st. č. XY o výměře 860 m2 s objektem č. p. XY, pozemky parc. č. XY – močál o výměře 352 m2, parc. č. XY – zahrada o výměře 1 819 m2 a parc. č. XY – zahrada o výměře 241 m2, včetně studny u domu č. p. XY, vedlejších staveb, venkovních úprav, oplocení a porostů, se všemi právy, povinnosti, součástmi a příslušenstvím, jak byly popsány ve znaleckém posudku Josefa Marouška ze dne 16. 4. 1985, za kupní cenu 171 500 Kč. Kupní smlouva byla schválena dne 20. 11. 1985 Městským národním výborem v Jistebnici, dne 28. 11. 1985 registrována Státním notářstvím v Táboře a obsahuje doložku, že ostatní pozemky na označeném listu vlastnictví v oddíle D (dalších 34 pozemků), jež ve smlouvě nebyly specifikovány, byly nabídnuty darem čsl. státu.

- Žalobci se ujali držby kupní smlouvou nabytých pozemků v listopadu 1985, včetně pozemků sporných, tak, jak jim rozsah nabytého vlastnictví byl představen prodávajícími A. D. a M. V. a jimi užíván do uzavření kupní smlouvy. Ujali se tudíž i držby pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, jež byly obklopeny polorozpadlým dřevěným oplocením, a pozemku parc. č. XY, jenž byl připlocen kamennou zdí ke dvoru zemědělské usedlosti. Takto užívali nerušeně celou menší zemědělskou usedlost, jak byla popsána v posudku znalce Josefa Marouška. V roce 1991 nebo 1992 vybudovali manželé R. okolo pozemků parc. č. XY a XY nový dřevěný plaňkový plot a v letech 1994 až 1995 postavili kamennou zeď oddělující oba označené pozemky od sousední louky. V uvedených obdobích a ani později nebyli kupující prodávajícími a ani nikým jiným upozorněni na to, že by užívali a oplotili pozemky, jež kupní smlouvou nenabyli; vlastnické právo ke sporným pozemkům nikdo až do roku 2003 neuplatnil.

- Dne 4. 4. 2003 se na sporné pozemky dostavil dědic jedné z prodávajících, Z. D. (A. D. zemřela v roce 2003 a M. V. v roce 2015), v doprovodu znalce, jenž měl pro účely dědického řízení pozemky ocenit. Žalobkyně a) byla tehdy informována o tom, že pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY jsou v katastru nemovitostí stále vedeny jako vlastnictví A. D. a M.

V. Z. D. byl do katastru nemovitostí zapsán jako spoluvlastník, mimo jiného, i ke sporným pozemkům na základě rozhodnutí vydaného v dědickém řízení po A. D. (usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 9. 6. 2003, č. j. 23 D 171/2003-29) a M. T. na základě rozhodnutí vydaného v pozůstalostním řízení po M. V. (usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 11. 2015, č. j. 24 D 955/2015-32). - Žalobci a) až e) byli účastníky pozůstalostního řízení po P. R., zemřelém dne XY. Součástí projednávané pozůstalosti, jež byla vypořádána na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 10. 2020, č. j. 13 D 124/2019-120, byly i nemovité věci, jež nabyli manželé R. do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1985.

- Žalovaný je v katastru nemovitostí veden jako vlastník sporných pozemků na základě kupní smlouvy uzavřené s prodávajícími, Z. D. a M. T., dne 7. 9. 2021 [právní účinky vkladu nastaly dne 15. 9. 2021, v oddíle D je veden ke dni 31. 8. 2021 zápis poznámky spornosti na základě žaloby o určení vlastnického práva podané žalobci d) a e) v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 10 C 132/2021 a zápis poznámky spornosti (s účinky ke dni 25. 10. 2021) na základě žaloby o určení vlastnického práva ve prospěch žalobkyně a) a zemřelého P. R. v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 254/2021].

4. Na takto zjištěný skutkový stav soudy obou stupňů (odvolací soud opět převzetím právního posouzení věci přijatým soudem prvního stupně) aplikovaly vzhledem k okamžiku, kdy tvrzené vlastnické právo ke sporným pozemkům vydržením mělo vzniknout (v listopadu roku 1995) příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), tedy ustanovení § 131 odst. 1 a § 134 obč. zák. o oprávněné držbě, délce vydržecí doby a vydržení, ustanovení § 872 odst. 6 obč. zák. umožňující započítat si do běhu zákonné lhůty potřebné k vydržení i dobu nepřetržité držby vykonávané před 1. 1. 1992, kdy vlastnické právo k pozemkům, k nimž mohla být uzavřena dohoda o osobním užívání, nemohlo být vydrženo a ustanovení § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) upravující podmínku naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení.

5. Dospěly tak k závěru o existenci naléhavého právního zájmu žalobců na určení, že žalobkyně a) a její zemřelý manžel byli ke dni úmrtí P. R. vlastníky (v režimu společného jmění manželů) sporných pozemků parc. č. XY, č. XY a č. XY, jež tvoří společně s (v pozůstalostním řízení) projednanými nemovitými věcmi komplex zemědělské usedlosti, kterou manželé R. nabyli kupní smlouvou v roce 1985, přičemž ze stavu zápisu v katastru nemovitostí je zřejmé, že jako vlastník sporných pozemků je veden žalovaný.

Pouze žaloba na určení může být prostředkem k tomu, aby byl skutečný právní stav a zápis v katastru nemovitostí uveden do souladu. Dále soudy obou stupňů uzavřely, že žalobkyně a) a její manžel, P. R. se sporných pozemků chopily v dobré víře v roce 1985 společně s nemovitými věcmi nabytými kupní smlouvou, jak jim byl rozsah nabývaného vlastnictví jejich právními předchůdci ukázán, jejich držba nebyla nikým zpochybňována, a tudíž v listopadu 1995 po 10 letech výkonu oprávněné držby vlastnické právo k pozemkům parc.

č. XY, č. XY a č. XY vydrželi. Ve smyslu přechodného ustanovení § 872 odst. 6 obč. zák., jež bylo do občanského zákoníku zařazeno s účinností od 1. 1. 1992, si držitelé mohli do celkového běhu vydržecí lhůty započítat i dobu, po kterou nepřetržitě vykonávali oprávněnou držbu pozemků před uvedeným datem (bez ohledu na to, že pozemky byly v socialistickém společenském vlastnictví), kdy občanský zákoník institut držby - na rozdíl od vydržení - výslovně upravoval (viz § 132a odst. 1 obč. zák., ve znění účinném do 31.

12. 1991; z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; tento rozsudek je - shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Soudy obou stupňů se v souvislosti s hodnocením zjištěného skutkového stavu a přijatým právním posouzením věci rovněž vypořádaly s námitkami založenými na tvrzeních žalovaného o okolnostech, jež měly dobrou víru žalobkyně a) a jejího manžela zpochybnit.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný (dále také

„dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř. a deklaruje uplatnění důvodu dovolání dle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že dovoláním dotčený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

7. Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení těchto otázek: a) „Je povinností soudu poučit účastníka řízení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. za situace, kdy má soud oproti účastníku řízení jiný právní názor na existenci dobré víry držitele v případě vydržení nemovitosti, tedy v situaci, kdy soud svůj právní názor o existenci dobré víry tohoto držitele opírá o to, že z dosud provedených důkazů předložených účastníkem řízení, který namítá, že tento držitel není oprávněným držitelem a že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, není omluvitelným omylem?“ b) „Mohli být držitelé, nakupující nemovitost pro rodinnou rekreaci, v dobré víře od samého počátku držby, to se zřetelem ke všem okolnostem, jestliže se chopili držby pozemků v rozsahu o více než 90 % větším (o více než 2 500 m2), než jim dle kupní smlouvy, ve které výměry převáděných pozemků uvedeny byly, náleželo……?“ c) „Lze přihlížet k pasivitě prodávajících při bránění jejich vlastnického práva ke sporným pozemkům v situaci, kdy v kontextu totalitního režimu byly nuceny se svého vlastnického práva ke sporným pozemkům vzdát ve prospěch státu?“ d) „Lze opřít závěr soudu o tom, že žalobkyně E. R. a P. R. byli oprávněnými držiteli sporných pozemků od samého počátku, o výpovědi svědků, kteří vypovídají o negativní skutečnosti“…… „ačkoliv z výpovědi svědka navrženého protistranou daného řízeni byla tato (totožná) skutečnost pozitivně zjištěna?“

8. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu je dále založen na řešení právních otázek, jež nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny: e) „Představuje okolnost, že kupní smlouva uzavíraná před rokem 1989 obsahuje negativní vymezení předmětu koupě, okolnost vylučující omluvitelnost omylu držitelů o tom, že nabývající rovněž pozemky spadající do negativního vymezení předmětu koupě……. „lze po běžně obezřetném kupujícím požadovat, aby se přesvědčil o tom, co je důvodem zakotvení takového ujednání do uzavírané smlouvy, resp. zda se může omluvitelně spoléhat na to, že se ho ujednání netýká. Lze po běžně obezřetném kupujícím požadovat, aby se na základě koupě ujal oprávněné držby pouze u pozitivně vymezených pozemků v předmětu kupní smlouvy, a to i s ohledem na okolnost, že pozemky, jež jsou předmětem koupě, jsou umístěny uvnitř oněch negativně vymezených pozemků…….“ f) „Lze klást okolnost, že prodávající coby vlastnice sporných pozemků samy sporné pozemky užívaly, ve prospěch držitelů jako okolnost odůvodňující omluvitelnost omylu v držbě pozemků? Zvláště v situaci, kdy tyto sporné pozemky nebyly pozitivně vymezeny v předmětu koupě v kupní smlouvě, avšak byly součástí vymezení negativního?“

9. Žalovaný má dále za to, že rozsudek odvolacího soudu je založen na řešení právní otázky, jež je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně, a sice g) „zda předpokladem dobré víry držitele může být splnění povinností vyplývajících z veřejného práva v rámci realizace trvalé stavby v podobě masivní kamenné zdi, tedy stavby umístěné na hranici pozemků, která připlocuje rozsáhlou plochu cizích pozemků.“

10. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil ve smyslu § 243 písm. b) o. s. ř. právní moc rozsudku odvolacího soudu.

11. Žalobci ve vyjádření k dovolání obsáhle oponovali jednotlivým argumentům dovolatele. Mají za to, že žádná z uplatněných námitek přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalovaný navíc některými výtkami proti právním závěrům obsaženým v dovoláním dotčeném rozsudku neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ale námitky ryze skutkové, jež nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Dovolacím tvrzením o nedostatku poučovací povinnosti ze strany soudu ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. pak žalovaný - dle mínění žalobců - vystihuje případ vady řízení, jež s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.

12. Žalovaný v replice k vyjádření žalobců obšírným výkladem oponoval jejich nesouhlasnému stanovisku k jednotlivým otázkám, jež v dovolání vymezil (existence poučovací povinnost soudu prvního stupně, absence dobré víry držitelů se zřetelem na rozdíl ve výměře nabytých a držených pozemků, pasivita původních prodávajících v kontextu totalitního režimu, „varující“ ujednání kupní smlouvy z roku 1985, užívání sporných pozemků prodávajícími před převodem vlastnického práva na kupující, absence ohlášení či stavebního povolení kamenné zdi a její vliv na dobrou víru stavebníků).

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

14. Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (jenž je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

15. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).

17. Dovolání žalovaného není pro žádnou z jím vymezených otázek dle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

18. Protože v poměrech nyní posuzované věci mělo k nabytí vlastnického práva vydržením podle do řízení vnesených skutkových tvrzení dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. - viz § 3028 odst. 1, 2, část věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. - dále „o. z.“.

19. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Obecná judikatorní východiska při posuzování oprávněné držby a nabytí vlastnického práva vydržením

20. Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení každé věci a na hodnocení zjištěných skutečností v nalézacím řízení. V tomto typu řízení jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Dovolací soud proto zpochybní otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené či by nebyly řádně odůvodněny (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3461/2022, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod číslem 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, která však musí být řádně odůvodněna. Z tohoto hlediska je třeba přistupovat k judikatuře dovolacího soudu, která se zabývala konkrétními případy, ve kterých jde vždy o specifickou, individuální kombinaci skutečností, které podle judikatury mohou být pro posouzení věci významné. Judikatura je tak sice vodítkem pro posouzení věci, nicméně významné jsou však i individuální okolnosti.

21. Rovněž Ústavní soud opakovaně uvedl, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ [nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (tento nález je - stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupný na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)]. Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).

22. Dobrá víra oprávněného držitele je založena na omluvitelném omylu o existenci či neexistenci právně významné skutečnosti, popřípadě práva. Oprávněným držitelem podle ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. je ten, kdo je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a to „se zřetelem ke všem okolnostem“; jde tedy o objektivizované pojetí dobré víry, která se musí opírat o omluvitelný omyl [k tomu z odborné (komentářové) literatury srovnej Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 96]. Oprávněný držitel věc drží v omluvitelném omylu, že mu patří, přičemž omluvitelný omyl je takový, ke kterému došlo při zachování obvyklé míry opatrnosti posuzované z objektivního hlediska (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009).

23. Oprávněná držba ve smyslu ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák. se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus) (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98). Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámí se skutečnostmi, které objektivně musejí vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015). Na tom nic nemění skutečnost, že držitel bude subjektivně i nadále v dobré víře. Je lhostejné, jakým způsobem bude držitel s takovýmito skutečnostmi seznámen, podstatné je to, že budou takového charakteru, aby byly schopny (při postupu s obvyklou mírou opatrnosti) u každého vyvolat pochybnosti o vlastnictví věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 400/2012). K otázce ad a): „Povinnost soudu poskytnout účastníku řízení poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v případě odlišného právního názoru soudu (oproti právnímu názoru účastníka řízení)“

24. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, Ústavní soud stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl) vyplývá, že postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.

Poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 20/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

3. 2024, sp. zn. 33 Cdo 348/2024). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o.

s. ř. důvod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3012/2022, jakož i dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019). Byla-li žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité, rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o.

s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).

25. Žalovaný v dovolání (a v replice ze dne 25. 9. 2024 k vyjádření k dovolání žalobců) namítá, že mu soud prvního stupně neposkytl poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a on tak nemohl splnit povinnost tvrzení a povinnost důkazní, pro jejichž neunesení jeho procesní obrana proti důvodnosti určovací žaloby neobstála. Vysvětluje, že z negativního vymezení předmětu kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1985 měl za to, že je tím dostatečně prokázáno, že žalobkyně a) a její manžel museli či měli vědět o tom, že sporné pozemky předmětem převodu nejsou, když byly darovány státu. Pokud se až z rozsudku soudu prvního stupně dozvěděl, že takovou vědomost žalobců neprokázal, pak má za to, že soud prvního stupně, jako i odvolací soud, jenž nezjednal nápravu, postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (žalovaný odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 ICdo 98/2018).

26. K argumentaci žalovaného o nesplnění poučovací povinnosti soudu ve smyslu § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. je v prvé řadě třeba poznamenat, že jejím obsahem není naplněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání, tj. je vymezena konkrétní otázka procesního práva, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat. Výtky žalovaného postihují nesprávný procesní postup soudů v nalézacím, respektive odvolacím, řízení, čímž se vystihuje případ vady řízení, jenž však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, a to i v případě pokud dovolatel (jako v projednávané věci) tvrdí, že procesní postup soudu není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ke zmatečnostním, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.); to však není případ dovolání žalovaného, které pro žádnou z vymezených právních otázek přípustné není.

27. Nad rámec uvedeného je třeba podotknout, že vytýkaným nesprávným procesním postupem (neposkytnutím poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) navíc řízení nalézací a ani odvolací netrpí, neboť pro takový postup nebyl žádný důvod. Tím se soudy obou stupňů v projednávané věci nemohly dostat do kolize s dovolatelem odkazovanými rozsudky. Závěr o skutkovém stavu, že žalobkyně a) a její manžel nebyli informováni o tom, že prodávající A. D. a M. V. uplatnily po roce 1989 restituční nároky, mimo jiného, i ke sporným pozemkům a že jim tyto pozemky byly státem vráceny je totiž založen na provedeném dokazování (na svědeckých výpovědích právních nástupců prodávajících, Z.

D. a M. T.) a nikoliv na konkluzi o neunesení procesních břemen žalovaným. Pokud žalovaný v textu dovolání (poznámky pod čarou na str. 7) tvrdí, že soudy obou stupňů rozhodly na základě neunesení důkazního břemene, pak se sice v bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 9 objevuje formulace, že žalovaný nijak neprokázal, že by se po uzavření kupní smlouvy původní prodávající sporných pozemků nějak domáhali či by je považovali stále za vlastní, nicméně současně uvedl, že takový poznatek se nepodává ani z výpovědi svědků D.

a T., což již značí, že určitá skutečnost byla prokázána (a nikoliv, že by její neprokázání mělo za následek neúspěch procesní obrany žalovaného). Nepřípadný je pak odkaz dovolatele obsažený v replice ze dne 25. 9. 2024, neboť na str. 6 rozsudku odvolacího soudu není obsažen jeho závěr o neunesení důkazního břemene, ale je tam reprodukováno vyjádření žalobců k odvolání žalovaného. V bodě 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak zmínka o neunesení některého z procesních břemen vůbec chybí. Z formulace, že vědomost manželů R.

o převodu sporných pozemků na stát z provedeného dokazování nevyplynula, pak zcela koresponduje tomu, že taková skutečnost nebyla dokazováním zjištěna. Procesní problematiku vážící se k důvodům, pro které nebylo třeba v poměrech projednávané věci poskytnout žalovanému poučení dle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. přiléhavě shrnul odvolací soud v bodech 13 až 15 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku.

K otázce ad b): „Poměr výměry pozemků smlouvou nabytých a držených jako okolnost ovlivňující existenci dobré víry držitele.“

28. Žalovaný právní otázku pojící se s posouzením (komparací) výměr pozemků nabytých a držených vymezuje takto: „Mohli být držitelé, nakupující nemovitost pro rodinnou rekreaci, v dobré víře od samého počátku držby, a to se zřetelem ke všem okolnostem, jestliže se chopili držby pozemků v rozsahu o více než 90 % větším (o více než 2 500 m2), než jim dle kupní smlouvy, ve které výměry převáděných pozemků uvedeny byly, náleželo……?“ Takto vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatel přehlíží, že na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu nezávisí. V poměrech projednávané věci tak absentuje obecný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva závisí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

29. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, které shrnul v bodě 17 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, a tamtéž také vypořádal odvolací argumentaci žalovaného směřující proti závěru o omluvitelnosti omylu manželů R. co do možného posouzení rozdílu mezi výměrou pozemků nabytých a držených. Vypořádal se i s nepřípadnou argumentací žalovaného objevující se rovněž v dovolání, že podle předávacího protokolu Geodetické kanceláře Tábor ze dne 3. 12. 2021 si měli manželé R. oplotit dalších osm pozemků, jež nepatřily původním prodávajícím, a tím si rozšířit výměru držených pozemků o 90 % (o 2 500 m2). Pro posouzení dobré víry držitelů pojící se s posouzením rozdílu ve výměrách je však podstatný stav ke dni uchopení držby pozemků, k nimž má být vlastnické právo určeno. Soud prvního stupně přitom zjistil, že žalobkyně a) a její manžel nabyli kupní smlouvou ze dne 30. 10. 1985 pozemky v celkové výměře 3 272 m2 (bez pozemku parc. č. XY – močál nacházejícího se mimo zemědělskou usedlost ve výměře 2 920 m2) a pozemky, jejichž držby se kupující v roce 1985 chopili, měly celkovou výměru 1 586 m2, tedy bez pozemku parc. č. XY o 54,34 % více než pozemky nabyté kupní smlouvou.

30. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení otázky založené na okolnosti mající z obecného pohledu vliv na dobrou víru, tj. porovnání výměr pozemků nabytých a držených, dovolatelem, je v poměrech projednávané věci zcela mimoběžné s tím, jak tuto otázku na základě zjištěného skutkového stavu posoudily soudy nižších stupňů. V jejich úvahách přitom dovolací soud nepřiměřenost neshledává. Sluší se rovněž připomenout, že poměr ploch pozemků je pouze jedním z kritérií při posuzování dobré víry (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3275/2019). Navíc rozdíl ve výměrách ploch okolo 50 % zpravidla odůvodňuje závěr, že držba může být oprávněná (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, a ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007). I hledisko poměřování výměr pozemku nabytého a drženého je však třeba zasadit do kontextu pravidla, že hodnocení dobré víry je vždy věci individuálního posouzení a že je třeba vždy brát v úvahu všechny okolnosti věci, za nichž byla držba uchopena a vykonávána (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, jenž byl uveřejněn pod číslem 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2333/2012). K otázce ad c): „Pasivita původních prodávajících při uplatňování vlastnického práva (v kontextu s očekávaným darováním pozemků státu před rokem 1989) jako okolnost mající vliv na posouzení dobré víry držitelů.“

31. Žalovaný v dovolání namítá, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4365/12 (k vymezení přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. argumentací o odklonu odvolacího soudu od judikatury Ústavního soudu při řešení otázky hmotného či procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., třetí výroková věta a body 43 a 44 odůvodnění stanoviska), jež v replice k vyjádření žalobců k dovolání cituje. Soudům obou stupňů dovolatel vytýká, že opakovaně odkazují na údajnou pasivitu původních prodávajících, ať už ve vztahu k výstavbě kamenné zdi či uplatnění restitučního nároku. Podle citovaného nálezu přitom platí, že k nezájmu původních vlastníků, kterým byla v poměrech totalitního zřízení půda zabrána státem, ve vztahu k jednání držitelů nelze při posuzování dobré víry přihlížet.

32. Ani řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím posouzení se odvolací soud nejenže neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale ani od dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu. Základem řešení otázky „pasivity původních prodávajících“ je skutkové zjištění, jež v poměrech dovolacího řízení podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 revizi nepodléhá, a sice že žalobkyně a) a její manžel se držby sporných pozemků chopili v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1985 a až do roku 2003 neměli žádnou informaci o tom, že by spolu s nabytými pozemky drželi i pozemky, k nimž jim vlastnické právo prodávajícími nebylo převedeno. Samotná okolnost dlouholeté nerušené držby je přitom z obecného hlediska považována za okolnost, jež bude nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, nebo ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). V poměrech projednávané věci, jak plyne z bodu 16 odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku, odvolací soud přičítal pasivitu, pokud šlo o notifikaci omylu v držbě cizích pozemků, nejen původním prodávajícím, u nichž by snížený zájem o právní osud státu darovaných pozemků mohl být dán, ale i zemědělským organizacím, u nichž se zájem o darované pozemky logicky předpokládal. V řízení nebylo nikým tvrzeno, že by ze strany státu či jakékoliv organizace, která měla na sporných pozemcích hospodařit, byla dobrá víra držitelů pozemků zpochybněna (pozemky za původním i novým oplocením po celou dobu držby navíc nevykazovaly faktické známky užívání či obhospodařování zemědělskou organizací). Za tohoto stavu řešení právní otázky pasivity původního vlastníka zahrnuje další odvolacím soudem posuzovaný moment, který dovolání nijak nepostihuje, a sice nedostatek aktivity nabyvatele původního vlastníka, jímž byl po relativně dlouhé období plynutí vydržecí doby stát (organizace, jež měly darované pozemky užívat a obhospodařovat).

33. Dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu, s nímž řešení právní otázky odvolacím soudem poměřuje, do poměrů projednávané věci pro nesouměřitelné skutkové poměry, jimiž se věc posuzovaná Ústavním soudem vyznačovala, nedopadá. Ústavní soud se v označeném nálezu totiž vyjadřoval k pasivitě původního vlastníka, jíž shledal omluvitelnou jak pro dobu před rokem 1989, kdy pozemky v jeho vlastnictví užívala tzv. socialistická organizace, tak po roce 1990, kdy probíhal proces navracení majetku, který ještě nebyl dovršen. Nijak však nebyla posuzována otázka aktivity nabyvatele původního vlastníka (státu); logicky proto, že v odkazované věci stát vlastníkem majetku nebyl, ale pouze jej prostřednictvím organizací měl užívat a nijak v poměrech odkazované věci neingeroval do probíhající držby. K otázce ad d:) „Možnost prokázání okolnosti svědčící pro dobrou víru držitelů věci na základě svědeckých výpovědí potvrzujících negativní skutečnost, ačkoliv k totožné skutečnosti vypovídal svědek, jenž její existenci potvrdil“

34. Dovolatel dále s využitím výkladu o rozložení důkazního břemene ve sporném civilním řízení a o judikatorní reflexi této procesní problematiky (žalovaný cituje z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019) namítá, že soudy obou stupňů nesprávně obrátily důkazní břemeno k prokázání tvrzení žalovaného o tom, že již v 80. letech bezúspěšně jednali kupující (manželé R.) s původními prodávajícími (A. D. a M. V.) o odkoupení sporných pozemků, což je okolnost, jež zpochybnila dobrou víru žalobkyně a) a jejího manžela, že pozemky drží v omluvitelném omylu, že jim patří.

Dovolatel upozorňuje na to, že tato pozitivní skutečnost byla zjištěna v řízení před soudem prvního stupně z výslechu svědka M. P. Soudy obou stupňů - dle mínění dovolatele - zjištění podávající se z této svědecké výpovědi však zcela ignorovaly, přičemž ji (nesprávně) hodnotily v souvislosti s výpověďmi svědků, kteří informaci zjištěnou z výpovědi svědka P. nepotvrdili. Dovolatel tak má za to, že o tvrzené skutečnosti, kterou měl podle zásady o rozložení důkazního břemene prokazovat on, rozhodly soudy obou stupňů na základě prokázání tzv. negativního tvrzení protistrany.

35. V občanském soudním řízení (v tzv. sporném řízení), pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně povinností účastníků řízení tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit důkazy k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé (srov. též § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 o. s. ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru.

Každá ze stran sporu musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé a označit v zájmu jejich prokázání důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který netvrdil (žádné nebo všechny) skutečnosti významné pro rozhodnutí o věci samé, nebo neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů (srovnej například rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.

9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, jenž byl publikován pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hypotéza hmotně-právní normy rovněž vymezuje vedle okruhu rozhodujících skutečností, které je třeba dokazovat, i rozložení důkazního břemene; určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003). Z logiky sporného řízení rovněž vyplývá, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností (§ 120 odst. 1 o.

s. ř.) leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015).

36. V poměrech projednávané věci soud prvního stupně tvrzení žalovaného, že žalobkyně a) a její manžel jednali již v průběhu 80. let s prodávajícími o odkoupení sporných pozemků, nezasadil do kontextu výpovědi svědka M. P., nicméně uvedl, že tato informace zůstala „pouze v rovině tvrzení, které se nijak neprokázalo, neboť ani z výpovědi svědkyně M. T., ani z výpovědi Z. D. žádná taková skutečnost nevyplynula……“ (bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak zřejmou nepřesnost v argumentaci soudu prvního stupně korigoval tak, že „okresní soud sice tuto výpověď (poznámka dovolacího

soudu: svědka M. P.) explicitně nezmiňuje, nicméně uvedenou záležitost hodnotí (když ji vztahuje nesprávně k tomu, co uváděl žalovaný, nikoliv uvedený svědek), a to tak, že ostatní svědci (děti prodávajících) a účastníci, kteří byli vyslýcháni v řízení, tuto informaci nepotvrdili.“ Jak plyne z výpovědi svědka M. P., ten měl o jednáních mezi původními prodávajícími na straně jedné a žalobkyní a) a jejím manželem o odkoupení sporných pozemků v průběhu 80. let (roky 1987 a 1988) vědět toliko z doslechu od žalobkyně a) a právních nástupců původních prodávajících, svědků Z. D. a M. T. Jmenovaní svědci však uvedli, že o takových jednáních neměli žádné informace a žalobkyně a) existenci takových jednání v 80. letech popřela.

37. K vymezené otázce dovolací soud činí ten závěr, že přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit nemůže. V prvé řadě platí, že námitkou o nesprávném rozdělení důkazního břemene brojící proti procesnímu postupu soudů v nalézacím, respektive odvolacím, řízení, vystihuje dovolatel případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ta však přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá, a to ani tehdy, pokud dovolatel (jako v projednávané věci) tvrdí, že procesní postup soudu není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.

2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde. Sluší se nicméně dále uvést, že žalovaným vytýkaná nesprávnost s rozložením důkazního břemene nijak nesouvisí. Proto by i pro případ, že by dovolatelovu argumentaci bylo možné považovat za vymezení otázky procesního práva, dovolání nebylo přípustné, neboť by nebyl splněn obecný předpoklad přípustnosti dovolání upravený v § 237 o. s. ř., a sice že na řešení právní otázky je rozsudek odvolacího soudu založen (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

38. O tom, zda existence určité právně významné skutečnosti byla prokázána nebo naopak vyvrácena, totiž soudy v poměrech projednávané věci rozhodly na základě hodnocení provedených důkazů, a sice výpovědí svědků P., D. a T. a účastnické výpovědi žalobkyně a). Pokud z hlediska závažnosti (důležitosti) a pravdivosti (ke kritériím hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 897/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2016) byly hodnoceny výpovědi svědků P., D.

a T. a na základě takového hodnocení vyvrácena informace svědka P., že by se od dalších dvou svědků doslechl o probíhajících jednáních mezi původními prodávajícími a žalobkyní a) a jejím manželem v 80. letech (logicky proto, že svědci D. a T. žádné povědomí o těchto jednáních neměli), pak nebylo možné výpověď svědka P. hodnotit jako pravdivou; ostatně výpověď svědka P. byla způsobilá toliko prokázat, že informaci o probíhajících jednáních z doslechu od uvedených svědků měl, což bylo jejich výpověďmi vyvráceno.

Uvedené připomíná dovolací soud již nad rámec závěru o nepřípustnosti dovolání pro řešení dané otázky založené na argumentaci o chybném rozložení důkazního břemene. Stejně jako vady řízení, ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). K otázce ad e): „Ujednání v kupní smlouvě uzavírané před rokem 1989 obsahující negativní vymezení předmětu koupě jako okolnost vylučující omluvitelnost omylu držitelů o tom, že nabývají rovněž pozemky spadající do negativního vymezení předmětu koupě“ a k otázce ad f): „Posouzení významu okolnosti, že prodávající coby vlastnice sporných pozemků samy sporné pozemky užívaly, ve prospěch držitelů (jako okolnost odůvodňující omluvitelnost omylu v držbě pozemků) v situaci, kdy tyto sporné pozemky nebyly pozitivně vymezeny v předmětu koupě v kupní smlouvě, avšak byly součástí vymezení negativního“

39. Dovolatel má za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešeny. K otázce ad e) na jedné straně uvádí, že existence takového negativního ujednání předmětu kupní smlouvy „vylučuje omluvitelnost počínání nabyvatelů, kteří se chopili držby oněch ostatních pozemků“ (pozitivně nevymezených v kupní smlouvě ze dne 30. 10. 1985), aby se na straně druhé v rámci obšírného vymezení dané otázky dotázal, zda se mohli kupující při zachování běžné opatrnosti spolehnout na to, že se jich dané negativní vymezení předmětu kupní smlouvy netýká a zda po nich bylo možné požadovat, aby se chopili pouze držby „pozitivně“ vymezených pozemků v situaci, kdy tyto pozemky byly umístěny uvnitř oněch „negativně“ vymezených pozemků. Žalovaný se dále domnívá, že ujednání smlouvy bylo ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1579/2019, způsobilé vyvolat pochybnost o tom, že se převádí „celá zemědělská usedlost.“ K otázce ad f) pak žalovaný uvádí, že prodávající byly samy vlastnicemi sporných pozemků, které žalobkyni a) a jejímu manželovi nemohly předat, neboť je nabídly a darovaly státu. Nemohly být tudíž v omylu, že převádějí i sporné pozemky. Polemizuje s tím, že odvolací soud promítl do poměrů projednávané věci závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005.

40. Pro řešení těchto otázek není rovněž dovolání přípustné, neboť v intencích argumentace, na níž je dovolání založeno, dovolatel uplatňuje ryze skutkové námitky postihující správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a jimi provedené hodnocení důkazů. Současná právní úprava dovolacího řízení přitom nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Právě tento charakter ovšem mají námitky, které dovolatel v této části dovolání prezentuje. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Skutkové námitky pak nemohou naplnit žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř., neboť judikaturou dovolacího soudu je z podnětu dovolání poměřováno řešení otázky právní.

41. Na konto uplatněných námitek se sluší uvést, že interpretace ujednání obsaženého v části prvé kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1985, že „ostatní pozemky na tomto LV v odd. D zapsané byly nabídnuty darem čsl. státu“ provedená dovolatelem v tom smyslu, že „samo o sobě rovněž vylučuje omluvitelnost počínání nabyvatelů“, je izolovaným hodnocením důkazu, jež nenaplňuje princip volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Navíc je touto námitkou zpochybňováno hodnocení důkazů, na němž jsou založeny skutkové závěry soudů v nalézacím, respektive odvolacím, řízení (viz zejména obsah bodu 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bodu 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Soudy obou stupňů totiž přiléhavě vysvětlily, že samotné „negativní vymezení předmětu kupní smlouvy“ nemůže mít vliv na omluvitelnost omylu žalobkyně a) a jejího manžela při uchopení držby sporných pozemků nejen se zřetelem k tomu, že pozemky, které měly prodávající darovat státu, nebyly v kupní smlouvě nijak identifikovány a na listu vlastnictví jich k účelu darování bylo zapsáno celkem 37, ale rovněž se zřetelem na další okolnosti podporující dobrou víru držitelů (obsah znaleckého posudku Josefa Marouška a akt faktického předání pozemků nabytých a držených prodávajícími, respektive synem jedné z nich, tak jak byly užívány).

Pokud pak dovolatel ve vymezené otázce uvádí, že nabyté pozemky se nacházely uvnitř sporných pozemků a i z tohoto tvrzení dovozuje okolnost zpochybňující dobrou víru kupujících při uchopení držby, pak z provedeného dokazování v nalézacím řízení byla zjištěna nejen odlišná vzájemná pozice těchto pozemků navzájem (viz bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale i takové umístění držených pozemků ve vztahu pozemkům a stavbám nabytým kupní smlouvou, jež dostatečně odůvodnilo skutkový závěr o existenci jednoho funkčního celku – dle znaleckého posudku „menší zemědělské usedlosti“).

42. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1579/2019, učiněný v souvislosti s řešením otázky vlivu „negativního vymezení předmětu kupní smlouvy“ na zachování dobré víry žalobkyně a) a jejího manžela při uchopení držby sporných pozemků a jejich následného užívání je zcela nepřípadný, neboť samotné rozhodnutí se k otázce dobré víry držitele vyjadřuje na podkladě specifických skutkových okolností odkazované věci, jež jsou s poměry projednávané věci nesouměřitelné (zcela mezi skutkovými okolnostmi odkazované věci jako relevantní absentuje dovolatelem akcentovaný moment pochybnosti o převodu „celé zemědělské usedlosti“).

Ostatně ani odkazy na další judikaturu Nejvyššího soudu podávající se ze strany 7 a 8 textu dovolání nejsou přiléhavé, neboť se k problematice držby, dobré víry držitele a vydržení vyjadřují v individuálních skutkových okolnostech té které věci. Platí proto nutnost přistupovat k jakýmkoliv judikatorním závěrům týkajícím se posouzení uvedených právních otázek způsobem podávajícím se z bodu 19 a 20 odůvodnění tohoto usnesení, tj. že judikatura je sice vodítkem pro posouzení věci, nicméně významné jsou však i individuální okolnosti té které věci, jež mohou (a zpravidla tomu tak je) indikovat nepřenositelnost přijatých právních konkluzí do jiné věci definované odlišnými skutkovými okolnostmi.

To je ostatně i případ nyní posuzované věci, v níž dovolatel navíc konstruuje odlišné právní posouzení (a tím uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký zjistil soud prvního stupně. Například na straně 8 textu dovolání dovolatel tvrdí, že žalobkyně a) a její manžel se ujali držby plochy o výměře 2 500 m2, tedy o 90 % větší než byla výměra pozemků nabytých kupní smlouvou. Podle zjištění soudů obou stupňů se však jednalo o výměru 1 586 m2, jež při odpočtu plochy pozemku parc.

č. XY, představuje nárůst plochy držených pozemků o cca 54 %. Žalovaný rovněž na témže místě dovolání tvrdí, že prodávající sporné pozemky žalobkyni a) a jejímu manželovi nikdy nepředaly, avšak podle zjištění odvolacího soudu předmět převodu dle kupní smlouvy byl kupujícím prezentován synem jedné z prodávajících (jejich zmocněncem) v rozsahu nabytých i sporných, tedy posléze kupujícími držených, pozemků (viz bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Skutečnost, že tyto pozemky prodávající nabídly státu, nijak nekoliduje s tím, že fakticky ještě dříve byly jako předmět převodu kupujícím ze strany prodávajících v hranicích, které byly v terénu jednoznačně seznatelné, předány, čímž byl u žalobkyně a) a jejího manžela poprvé vyvolán omluvitelný omyl, že i plocha sporných pozemků je předmětem převodu dle kupní smlouvy ze dne 30.

10. 1985.

43. Pokud pak jde o okolnost, zda prodávající před uzavřením kupní smlouvy ze dne 30. 10. 1985 sporné pozemky užívaly, a její vazbu na existenci dobré víry žalobkyně a) a jejího manžela při uchopení držby, pak tato okolnost - vedle okolností dalších - může nasvědčovat existenci dobré víry kupujících v situaci, kdy se ujali držby pozemků ve stejném rozsahu, v jakém je držely a užívaly prodávající. Že by tomu tak v poměrech projednávané věci nebylo, tj. že by prodávající sporné pozemky neužívaly (v důsledku budoucího darování státu), v řízení nikdo netvrdil.

Závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005 [„Nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení.“], proto - vzdor mínění dovolatele – do poměrů projednávané věci dopadá. Argument, že sporné pozemky nemohly prodávající kupujícím předat, a být tak v omylu, že převádějí i tyto pozemky (v situaci, kdy je coby dar nabídly státu), je zcela mimoběžný s tím, jaká skutková zjištění učinily a z nich plynoucí právní posouzení věci přijaly soudy obou stupňů.

Dovolatel se snaží zpochybnit snahou o jiné hodnocení provedených důkazů skutkový závěr, že zmocněnec prodávajících předmět převodu dle kupní smlouvy kupujícím prezentoval a předal, včetně sporných pozemků, že podle provedených důkazů (zejména letecké snímky, fotografie a posudek znalce Marouška) byly všechny pozemky užívány společně s objekty jako jeden celek, že i sporné pozemky, které přiléhají k budovám, byly užívány jako zahrady, jež byly osázeny stromy, na pozemku parc. č. XY byl pro účely zjištění kupní ceny proveden odhad studny, že část pozemku parc.

č. XY tvoří dvůr jako součást zastavěného prostoru u převáděných budov a že znalec v rámci znaleckého posudku ocenil i oplocení kolem sporných pozemků (z tohoto pohledu je pak nevýznamný argument dovolatele, že mělo být přihlédnuto i k oplocení vnitřnímu oddělujícímu sporné pozemky); ostatně nelze nepřipomenout, že omyl držitele vyvolaný obsahem znaleckého posudku o rozsahu nabývaného nemovitého majetku je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu považován - pochopitelně spolu s dalšími okolnostmi, jež potvrzují existenci dobré víry držitele - za omyl omluvitelný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.

3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2005).

K otázce ad g): „Zda předpokladem dobré víry držitele může být splnění povinností vyplývajících z veřejného práva v rámci realizace trvalé stavby v podobě masivní kamenné zdi, tedy stavby umístěné na hranici pozemků, která připlocuje rozsáhlou plochu cizích pozemků.“

44. Dovolatel rovněž namítá, že pokud by žalobkyně a) a její manžel coby stavebníci kamenné zdi ohraničující sporné pozemky a další pozemky ve vlastnictví třetích osob požádali o stavební povolení, respektive stavbu zdi s nutností předložit její provedení v náčrtu do katastrální mapy ohlásili, zjistili by, že stavební záměr hodlají realizovat na cizích pozemcích, což by jejich dobrou víru, že jim sporné pozemky patří, zpochybnilo. Má přitom za to, že vymezená otázka je v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzována rozdílně. Na straně jedné připomíná závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, k nimž se přiklonily soudy obou stupňů v projednávané věci, na straně druhé upozorňuje na konkluze vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 121/2022. V replice k vyjádření žalobců k dovolání pak dovolatel oponuje názoru procesní protistrany, že tvrzený rozpor v rozhodovací praxi již vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3060/2022.

45. Ani pro takto vymezenou otázku neshledává Nejvyšší soud dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustným, neboť tvrzená rozdílnost v rozhodování jedné a téže právní otázky, tj. zda existence dobré víry držitele může být zpochybněna tím, že držitel věci porušil coby stavebník stavební předpisy tím, že nepožádal o vydání stavebního povolení, popřípadě zamýšlenou stavbu neohlásil, a pokud by tak učinil, zjistilo by se, že hodlá stavět na cizím pozemku, nevyplývá z diformity právních úvah při jejím řešení, ale je podmíněna individuálními okolnostmi toho kterého případu, jež se do právního posouzení této otázky promítají. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3060/2022, na nějž ve vyjádření k dovolání poukazují žalobci, tak nemá sjednocující, ale vysvětlující význam. To však nic nemění na tom, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu vyřešil otázku, zda dobrá víra žalobkyně a) a jejího manžela mohla být zpochybněna tím, že vybudovali stavbu kamenné zdi bez příslušného veřejnoprávního oprávnění (stavebního povolení nebo ohlášení), se zřetelem na individuální poměry projednávané věci v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

46. V rozsudku ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3060/2022, Nejvyšší soud k právní otázce vymezené výše připomněl, že „uvedenou otázku tedy bude nutno posoudit individuálně podle okolností konkrétní věci; něco jiného bude zřízení domu bez stavebního povolení, jinak bude - podle okolností věci - možné pohlížet na rekonstrukci plotu ve stávajících hranicích, i když i k ní bylo třeba ohlášení stavebnímu úřadu či jiná stavebně právní skutečnost.“ Současně se vyjádřil k některým předchozím rozhodnutím, jež se vlivem nedodržení předpisů stavebního práva na zachování dobré víry stavebníka, že staví na vlastním pozemku, zabývala.

Citoval tak z rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou dobré víry stavebníka v souvislosti s absencí stavebního povolení a uvedl, že „vadnost úsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované zpochybnit v jejich oprávněné držbě.“ Připomněl, že shodné závěry přijal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6.

10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013. Upozornil rovněž na usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3008/2020, v němž Nejvyšší soud se zřetelem na zásadu, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 o. z. a § 3030 o. z.), konstatoval, že „dovolatel opakovaně vytýká žalobci nedostatek kolaudace chaty. Není ovšem zřejmé, jak by tento nedostatek - kdyby byl dán - mohl bránit vydržení vlastnického práva k chatě. Zmínil také závěry podávající se (z dovolatelem odkazovaných) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 121/2022, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4547/2018; tato rozhodnutí staví dovolatel jako názorovou protiváhu k závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013. Jak se ovšem podává z odkazovaného usnesení, dobrá víra stavebníka byla ve věci posuzována v režimu ustanovení § 1087 odst. 1 o. z. a závěr o jejím nedostatku byl založen na zcela specifických skutkových okolnostech definovaných tím, že stavebník postavil novou stavbu rodinného domu v rozporu se schválenou projektovou dokumentací na jiném místě, stavba dále měla jiný tvar a velikost; nebyl tudíž dodržen schválený záměr, že bude postavena na základech původního odstraněného domu, a tím zasáhla do sousedního pozemku.

Odkazovaný rozsudek, jak Nejvyšší soud připomněl v rozsudku ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3060/2022, obsahuje jen stručnou zmínku (jednu větu) nijak blíže nerozvedenou a vycházející z konkrétních poměrů věci, a tudíž nezakládá „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“ (§ 237 o. s. ř.).

Sluší se poznamenat, že skutkové okolnosti odkazované věci byly zcela odlišné od posuzování vlivu porušení stavebních předpisů stavebníkem a zachování jeho dobré víry, že provádí stavbu na pozemku, jenž mu patří (oddělitelnosti zařízení tvořící squashové centrum od budovy ve vlastnictví pronajímatele, v níž bylo nájemcem jeho nákladem vybudováno).

47. Skutkové okolnosti, týkající se oplocení pozemků nabytých na základě kupní smlouvy, jakož i sporných pozemků v době uchopení držby žalobkyní a) a jejím manželem, v průběhu dalších let až do uplynutí vydržecí doby, velmi detailně popsal soud prvního stupně (viz strana 10 a 11 textu prvostupňového rozsudku), jehož skutkové závěry odvolací soud plně aproboval. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že původní polorozpadlé oplocení pozemků parc. č. XY a č. XY bylo v průběhu let 1985 až 1991 vyměněno za dřevěný plaňkový plot, stejně jako oplocení části dvora na pozemku st. XY a původní drátěné oplocení části pozemku parc. č. XY. V letech 1994 a 1995 pak byl plaňkový plot při hranici pozemků parc. č. XY a č. XY se sousední loukou a zalesněnou vyvýšeninou vyměněn za kamennou zeď. V řízení nebylo nikým tvrzeno, že by proti popsaným rozhradám a jejich umístění v relevantní době, kdy bylo možné dobrou víru žalobkyně a) a jejího manžela zpochybnit, někdo brojil. Jakékoliv další změny, k nimž došlo po nastoupení právních účinků vydržení, jimiž v dovolání argumentuje žalovaný, a prokazuje je předávacím protokolem Geodetické kanceláře Tábor ze dne 3. 12. 2021 o aktuálním oplocení [žalovaný tvrdí, že si žalobkyně a) a její manžel oplotili dalších osm pozemků ve vlastnictví třetích osob – nikoliv ovšem původních prodávajících], již žádný vliv na oprávněnou držbu tří sporných pozemků nemají. Okolnost, že držitelé - stavebníci v letech 1994 a 1995 vybudovali kamennou zeď bez příslušného veřejnoprávního svolení (ohlášení), sama o sobě existenci dobré víry zpochybnit nemohla, pokud byla (a opak tvrzen nebyl) postavena v linii dřevěného plaňkového plotu vybudovaného v letech 1985 až 1991; závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013, jak na ně přiléhavě odkázal soud prvního stupně, se proto prosadí i v poměrech projednávané věci.

48. Z výše uvedených konkluzí, jež se vztahují k jednotlivým podmínkám vydržení vlastnického práva (oprávněná držba, délka vydržecí doby), plyne, že pokud odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - uzavřel, že žalobkyně a) a její manžel měli ke dni úmrtí P. R. ve společném jmění manželů i pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY, k nimž spoluvlastnictví nabyli na základě vydržení ve smyslu § 134 odst. 1 obč. zák., pak je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

49. Protože dovolání žalovaného není dle § 237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

50. Jelikož žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku I bez uvedení, že by jím byla dotčena jen určitá část výroku, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení II a III. Proti označené části výroku I však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

51. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). 52. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem současně podaném návrhu na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu, jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 17. 12. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu