22 Cdo 121/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) M. N., narozeného XY, a b) M. N., narozené XY, obou bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Bc. Pavlem Vincíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovanému J. S., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Ondřejem Palátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 344/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021, č. j. 11 Co 139/2021-202, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ondřeje Paláta, advokáta se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2020, č. j. 60 C 344/2017-159, zamítl žalobu o určení, že pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, v obci XY, vymezený geometrickým plánem ze dne 26. 3. 2007 vypracovaným J. K., náleží do společného jmění žalobců s povinností žalobců žalovanému uhradit obvyklou cenu předmětného pozemku (výrok I), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II). Doplňujícím usnesením ze dne 24. 3. 2021, č. j. 60 C 344/2017-182, rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení státu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, č. j. 11 Co 139/2021-202, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci (dále i jen „dovolatelé“) dovolání. Přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.
s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a právní otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu považují dovolatelé právní otázku, zda podmínkou existence dobré víry stavebníka ve smyslu § 1087 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v textu i jen „o.
z.“), je i splnění povinností vyplývajících z veřejného práva v rámci realizace trvalé stavby, která malou částí zasahuje jen malou část cizího pozemku, konkrétně zda podmínkou existence dobré víry stavebníka je i zaměření stavby a nemožnost změny stavby v rámci její realizace (před dokončením), resp. zda případné nesplnění uvedených povinností vyplývajících z veřejného práva a/nebo veřejnoprávního povolení vylučuje dobrou víru stavitele a/nebo je i v takovém
případě stavebník chráněn jednáním v omluvitelném omylu. Odvolací soud se měl podle žalobců odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 954/2005 při řešení otázky, zda bude nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu žalobců situace, kdy si ani vlastník sousedního pozemku (žalovaný) neuvědomil, že žalobci drží část jeho pozemku, a vystavěl na části vlastního pozemku stavbu, která přiléhá k stavbě realizované žalobci i na části sousedního pozemku žalovaného. Dále se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002 při řešení otázky, zda v případě, že vlastník pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, není jeho jednání šikanou.
Odvolací soud se měl rovněž odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, týkající se splnění poučovací povinnosti odvolacího soudu k otázce nevytýčení stavby před jejím zahájením stanovené v § 213b odst. 1 o. s. ř., podle níž se i v odvolacím řízení postupuje podle § 118a o. s. ř. Tím implicitně vyložil uvedené ustanovení tak, že v daném případě nebylo povinností odvolacího soudu splnit poučovací povinnost. Dále odvolací soud neaplikoval § 213 o. s. ř. ani § 213a o.
s. ř. a nedoplnil dokazovaní k otázce nevytýčení stavby před jejím zahájením, a tím implicitně vyložil uvedená ustanovení, jakož i § 132 o. s. ř.
o hodnocení důkazů tak, že v daném případě nebylo jeho povinností dokazování doplnit, a učinil závěry bez provedených důkazů, tedy je nemohl ani hodnotit, čímž jsou úvahy odvolacího soudu zjevně nepřiměřené. Zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1689/2000. Nepřiměřená je úvaha odvolacího soudu, že absenci dobré víry odůvodňuje žalobci provedená změna stavby (rozměrů a úhlů) v průběhu její realizace, která je i v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2612/2003 a sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, podle nichž není ani rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení či kolaudační rozhodnutí.
Že by žalobci nebyli v dobré víře, že staví na svém pozemku, neprokazuje ani skutečnost, že při realizaci stavby došlo k jejímu jinému umístění, než jaké bylo schváleno stavebním úřadem. Mezi účastníky nebylo od počátku výstavby v roce 2006 do uplynutí cca deseti let od její realizace v roce 2017 o přestavku sporu. Žalobci stavěli s tím, že staví na svém pozemku, žalovaný neuplatnil žádné námitky ve stavebním řízení, na žalobce se neobrátil a k přestavku přistavěl na svém pozemku černou stavbu. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že není přípustné, neboť nalézací soudy nepostavily své rozsudky výlučně na absenci dobré víry žalobců na základě porušení jejich veřejnoprávní povinnosti. Odvolací soud své rozhodnutí o porušení předpisu veřejného práva neopřel. Vědomi si omezení daných svým pozemkem žalobci záměrně postavili dům i na dvou sousedních pozemcích. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 954/2005 a sp. zn. 22 Cdo 432/2002 na projednávanou věc nedopadají
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodující skutkové okolnosti: Žalobcům byla rozhodnutím o umístění a povolení stavby ze dne 21. 3. 2006 povolena stavba rodinného domu na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, na hranicích s pozemky parc. č. XY, XY, XY a XY v témže katastrálním území, ve tvaru dvou posunutých obdélníků, na místě odstraněného rodinného domu.
Stavba byla postavena na pozemku žalobců parc. č. XY, na pozemku žalovaného parc. č. XY (část základového pásu, obvodová stěna a část střešní konstrukce, na ploše cca 5 m2 v šířce cca 0,45 m a v celkové délce 11,02 m) a na pozemku parc. č. XY jiného souseda, se zastavěnou plochou 84,02 m2 namísto 78,58 m2 a ve tvaru nepravidelného lichoběžníku. K otázce, zda nesplnění povinností vyplývajících z veřejného práva nebo veřejnoprávního povolení vylučuje dobrou víru stavebníka anebo je i v takovém případě stavebník chráněn jednáním v omluvitelném omylu: Jestliže odvolací soud opřel závěr o absenci dobré víry žalobců o skutečnost, že oproti původně povolenému návrhu byla stavba zrealizována i na jiných pozemcích a je jiných půdorysných rozměrů, nelze souhlasit s žalovaným, že odvolací soud neopřel své rozhodnutí o porušení veřejnoprávního (stavebního) povolení.
Judikatura Nejvyššího soudu v různých případech zdůrazňuje potřebu od sebe navzájem odlišovat problematiku soukromoprávního a veřejnoprávního oprávnění k provedení stavby či realizaci jiné činnosti na pozemku sousedního vlastníka. Konkrétně to Nejvyšší soud uvedl například v souvislosti s posouzením, zdali je
stavba oprávněná, či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, všechna rozhodnutí uveřejněná, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), v souvislosti s možností provozovat letiště na cizích pozemcích bez soukromoprávního titulu při současné existenci veřejnoprávního povolení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3447/2013), v souvislosti s možností těžit nerosty na cizím pozemku bez soukromoprávního titulu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 308/2017) nebo v souvislosti se zřízením části stavby na cizím pozemku při existenci veřejnoprávního povolení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020). V posledně uvedeném usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020,
Nejvyšší soud uvedl: „K tomu, aby stavebník nabyl zastavěnou část sousedního pozemku jako přestavek podle § 1087 o. z. nepostačuje dobrá víra, že má právo (ať veřejné či soukromé) zřídit na cizím pozemku část stavby. Stavebník musí jednat v omluvitelném omylu, že staví na svém pozemku. Omluvitelný omyl, že v tomto případě veřejné právo umožňuje zřídit část stavby na cizím pozemku, nestačí.“
V rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn.
22 Cdo 3512/2013, se Nejvyšší soud
zabýval otázkou dobré víry stavebníka v souvislosti s absencí stavebního
povolení a uvedl: „Vadnost úsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované zpochybnit v jejich oprávněné držbě.“ Shodné závěry přijal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3537/2013. Podle § 1087 odst. 1 o. z. zasahuje-li trvalá stavba zřízená na vlastním pozemku jen malou částí na malou část cizího pozemku, stane se část pozemku zastavěného přestavkem vlastnictvím zřizovatele stavby; to neplatí, nestavěl-li zřizovatel stavby v dobré víře. Podle § 1087 odst. 2 o. z. kdo stavěl v dobré víře, nahradí vlastníku pozemku,
jehož část byla zastavěna přestavkem, obvyklou cenu nabytého pozemku. V rozsudku ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4572/2015, uveřejněném pod č. 103/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (ústavní stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2222/17, odmítnuta), Nejvyšší soud uvedl: „Ustanovení § 3059 věta druhá o. z. rozšiřuje institut přestavku (§ 1087 o. z.) i na stavby zřízené před 1. 1. 2014; podmínky pro nabytí vlastnického práva přestavkem se v takovém případě posoudí podle § 1087 o. z. Institut přestavku lze aplikovat jen u trvalých staveb zřizovaných stavebníkem zčásti na cizím pozemku v přesvědčení (dobré víře), že zřizuje stavbu na vlastním pozemku“.
Základním předpokladem pro aplikaci ustanovení o přestavku je tedy skutečnost, že stavebník zřizuje stavbu na cizím pozemku v dobré víře, že tak činí na svém vlastním pozemku, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Ze shora uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že je-li uplatňování soukromého práva zásadně nezávislé na uplatňování práva veřejného, pak na zpochybnění dobré víry stavebníka nemá bez dalšího vliv skutečnost, že se stavebník při realizaci stavby odchýlil od stavebního povolení (tím spíše, nemá- li na zpochybnění dobré víry bez dalšího vliv, že stavebník stavěl bez souhlasu správního orgánu).
To za situace, kdy pro nastoupení právních důsledků spojených s přestavkem není zákonnou podmínkou, že vlastník zřizuje stavbu povolenou, resp. stavbu odpovídající stavebnímu povolení. To ale neznamená, že by tato skutečnost musela být vždy bez významu. Ustanovení § 1087 odst. 1 o. z. chrání stavebníka jednajícího v omluvitelném omylu, že staví na svém. Zákon neposkytuje ochranu nedbalému stavebníkovi, který byl sice (snad, možná) subjektivně přesvědčen o tom, že staví na svém pozemku, ovšem jeho omyl byl se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu neomluvitelný.
Při posuzování, zda je dána dobrá víra ve smyslu § 1087 odst. 1
o. z., je třeba přihlížet ke všem okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016). Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo přesto, že mýlící postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Pokud omyl přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001). Zpochybnit posouzení dobré víry lze jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4370/2009, uveřejněný pod č. 107/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovolací soud se proto zabýval tím, zda závěry odvolacího soudu o absenci dobré víry žalobců nejsou zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud učinil závěr o nedostatku dobré víry žalobců na základě toho, že žalobci postavili stavbu odlišnou od stavby jim stavebním úřadem povolené, pokud jde o její umístění (namísto na pozemku žalobců i na pozemku žalovaného a na pozemku dalšího souseda, mimo hranice původního domu namísto na jeho základech), rozsah a tvar, a to za situace, kdy měla být novostavba postavena na základech odstraněného domu a současně na hranicích sousedních pozemků.
Jestliže žalobci stavěli rodinný dům ve stísněných podmínkách a stavba měla být postavena na hranicích sousedních pozemků, pak změna rozměrů a úhlů stavby, které odpovídaly podle rozhodnutí o umístění a povolení stavby a ověřené projektové dokumentace (v nichž byly tvar stavby, její rozměry a umístění uvedeny) hranicím sousedních pozemků, zpochybňuje dobrou víru žalobců. Při stavbě domu navíc žalobci, rovněž v rozporu s rozhodnutím stavebního úřadu, posunuli jeho základy oproti základům původního odstraněného domu na hranicích pozemků do pozemku žalovaného. Jak správně poznamenal odvolací soud, žalobci si nemohli nevšimnout, resp. mohli rozeznat, že stavba přesahuje základy původní odstraněné stavby a že má jiné úhly než původní stavba. Úvaha odvolacího soudu o absenci dobré víry žalobců tak není zjevně nepřiměřená. K rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 954/2005, uvedl v souvislosti s posuzováním omluvitelného omylu držitele: „Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.“
Rozhodnutí odvolacího soudu není s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu v rozporu, neboť žalobci, jak výše uvedeno, nepostupovali s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem ke všem okolnostem daného případu po každém požadovat. Žalobci si museli být vědomi, že staví na cizím pozemku, jestliže postavili stavbu jiného tvaru, rozměrů a zejména mimo základy původní odstraněné stavby, než byla stavba, na kterou jim bylo vydáno stavební povolení, které stavbu podle stavební dokumentace umístilo na hranici pozemků žalobců a žalovaného, na místo původně odstraněného domu.
Namítají-li dovolatelé, že je v dobré víře utvrzovala i skutečnost, že žalovaný následně postavil na svém pozemku stavbu přiléhající k jejich stavbě na pozemku žalovaného, je třeba uvést, že žalobci po dokončení své stavby měli pro účely kolaudace k dispozici geometrický plán č. 409-17/2006 ze dne 26. 3. 2007, z něhož vyplývá, že jejich stavba je umístěna i na pozemku žalovaného. Lze též uvést, že ze zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá závěr, že by okolnost, že vlastník sousedního pozemku nic nenamítal proti stavbě, zakládala dobrou víru stavebníka; jde jen o jednu z mnoha okolností, ke které je třeba přihlédnout.
K rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002:
Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněného pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, neboť ten se týká účelnosti odstranění neoprávněné stavby, jak správně uvedl odvolací soud. O skutečnosti, že vlastník drženého pozemku od počátku o neoprávněné stavbě věděl a bez vážného důvodu se u stavebního úřadu nebo u soudu nedomáhal zastavení stavebních prací a brání se až po dokončení stavby, uvažoval dovolací soud jako o možném důvodu pro neodstranění neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák.
pro rozpor s dobrými
mravy. Odstranění stavby není předmětem tohoto řízení. V této souvislosti navíc odvolací soud uzavřel, že bránění práva žalovaným nepovažuje za šikanozní výkon práva, zejména ve světle argumentace žalobců, kteří na jedné straně tvrdí, že sami nevěděli, že staví jinou stavbu, než jim byla povolena, a současně tvrdí, že žalovaný to věděl a dříve se nebránil, K rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008: Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu, neboť se netýkají posouzení dobré víry stavebníka.
K nedoplnění dokazovaní k otázce nevytýčení stavby před jejím zahájením: Odvolací soud se při rozhodování neodchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, neboť to otázku dokazování neřeší. Týká se přiměřenosti úvah odvolacího soudu při posouzení otázky, zda v dané věci byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku patří. Nadto Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud převzal skutkové zjištění o tom, že žalobci neprovedli zaměření stavby před její realizací odborně způsobilou osobou, od soudu prvního stupně, který vycházel z usnesení odboru výstavby a územního rozhodování Městské části Praha 18 ze dne 9.
10. 2017, č. j. MC18 28523/2017 OÚVR. Skutkové zjištění tak učinily nalézací soudy na základě provedeného dokazování. Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není přípustné. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že námitky žalobců o tom, že veškeré jejich snahy o mimosoudní řešení žalovaný mařil ve snaze žalobce poškodit, není možné zohlednit při rozhodování, zda žalobci nabyli vlastnické právo k pozemku zastavěnému přestavkem podle § 1087 o.
z., neboť je nijak nelze zahrnout pod hypotézu tohoto ustanovení. Ke splnění poučovací povinnosti odvolacího soudu podle § 118a o. s. ř. k otázce nevytýčení stavby před jejím zahájením:
Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud od vyřešené právní otázky procesního práva odchýlil, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se při řešení otázky procesního práva (podle mínění dovolatele) odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Těmto požadavkům dovolatelé nedostáli, když neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl Nejvyšší soud odchýlit. Nejvyššímu soudu není ani žádné takové rozhodnutí známo. V této části tak není dovolání projednatelné, protože trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že jestliže v projednávané věci nalézací soudy učinily skutkové zjištění, že žalobci před zahájením stavby neprovedli její zaměření v terénu, nebyl důvod poskytovat jim poučení podle § 118a o. s. ř. o tom, zda stavbu před jejím zahájením zaměřili (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. Cdo 3211/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.