22 Cdo 3537/2013

22 Cdo 3537/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala

Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve

věci žalobkyně obce Malé Přítočno, se sídlem v Malém Přítočně, Kladenská 10,

IČO: 00663999, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v

Kladně, Saskova 1961, proti žalovaným: 1) V. B., a 2) M. B., oběma zastoupeným

Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé Straně, Janáčkovo

nábřeží 139/57, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně

pod sp. zn. 10 C 76/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu

v Praze ze dne 9. května 2013, č. j. 24 Co 549,550/2012-694, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. května 2013, č. j. 24 Co

549,550/2012-694, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 24. srpna 2012, č.

j. 10 C 76/2008-616, ve spojení s doplňujícím a opravným usnesením ze dne 25.

září 2012, č. j. 10 C 76/2008-632, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v

Kladně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. srpna 2012, č. j. 10 C 76/2008-616, ve spojení s doplňujícím a opravným

usnesením ze dne 25. září 2012, č. j. 10 C 76/2008-632, uložil žalovaným

povinnost zdržet se užívání pozemků žalobkyně parc. č. 46/2, parc. č. 46/3,

parc. č. 84/11, parc. č. 322, parc. č. 328/2, parc. č. 330/2, vše zapsáno na LV

č. 10001 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský

kraj, Katastrální pracoviště Kladno (dále jen „předmětné pozemky“), přičemž

jsou povinni respektovat vytyčení platné hranice katastrální mapy, to vše do 1

měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále uložil žalovaným povinnost

nahradit žalobkyni na nákladech řízení 112 464 Kč do tří dnů od právní moci

rozsudku (výrok II.) a uložil žalovaným povinnost nahradit České republice –

Okresnímu soudu v Kladně náklady spojené s vyhotovením znaleckého posudku ve

výši 20 309 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení

3 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Soud prvního stupně po

provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu, z něhož učinil skutkový

závěr, na který odkazuje v částečném rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C 76/2008-459, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Praze

ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, dospěl k právnímu názoru, podle

něhož žalovaní neoprávněně zasahují do vlastnického práva žalobkyně tím, že

předmětné pozemky proti její vůli užívají, což lze dovodit mimo jiné právě z

toho, že na předmětných pozemcích žalovaní vybudovali své oplocení. Soud

prvního stupně přitom neshledal potřebným provádět další důkaz, který by

směřoval k vytyčení hranic mezi pozemky žalobce a žalovaných, protože otázka

přesné hranice mezi pozemky nespadá do tohoto řízení. Zcela prokázané bylo, že

žalovaní užívají předmětné pozemky proti vůli žalobkyně, není rozhodující, zda

je užívají z části nebo zcela, podstatné je, že do vlastnického práva

neoprávněně zasahují. Proto je legitimní jim uložit povinnost tyto konkrétní

pozemky již více neužívat, respektive povinnost zdržet se takového užívání. Otázka, v jakém rozsahu žalobkyně předmětné pozemky de facto vlastní, kde tedy

fakticky předmětné pozemky končí a kde začínají pozemky žalovaných, není

předmětem tohoto řízení. Současná nevyjasněnost průběhu hranice mezi pozemky

účastníků řízení rozhodně nemůže mít za následek neurčitost výroku rozsudku. Je

na účastnících, aby si pro svou informaci sami obstarali legitimní dokumentaci

k vyřešení otázky průběhu faktické hranice mezi pozemky tak, aby zjištěná

hranice byla v souladu s katastrální mapou. Soud v žádném případě nemůže tuto

jejich potřebnou aktivitu suplovat, neboť předmětem řízení není určení hranice

mezi vlastníky pozemků, nýbrž uložení povinnosti žalovaným odstranit oplocení a

zdržet se užívání pozemků ve vlastnictví žalobce. Že byly žalovanými užívány a

oploceny pozemky ve vlastnictví žalobkyně, bylo prokázáno a již pravomocně

deklarováno. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem

ze dne 9. května 2013, č. j.

24 Co 549, 550/2012-694, rozsudek soudu prvního

stupně ve výroku I. změnil tak, že vypustil z tohoto výroku slova „přičemž jsou

povinni respektovat vytyčení platné hranice katastrální mapy“, jinak rozsudek

soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I.), uložil žalovaným

povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náklady řízení ve výši 115

464 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), dále povinnost zaplatit

společně a nerozdílně žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 12 846 Kč do

tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a povinnost zaplatit společně a

nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Kladně náhradu nákladů řízení

státu ve výši 20 309 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Odvolací soud uvedl, že okolnost, že byl v daném řízení soudem prvního stupně

vydán částečný rozsudek o části projednávané věci, byť se stejným skutkovým

základem, nepůsobí žádnou vadu řízení ve vztahu k vydání konečného rozhodnutí

soudu prvního stupně. Odvolání není opodstatněné ani věcně. Obrana žalovaných

proti tzv. negatorní žalobě žalobkyně spočívající v tvrzení, že žalobce není

vlastníkem předmětných pozemků v tzv. „zaploceném“ rozsahu, již byla skutkově i

právně vyřešena v rozhodování soudu částečným rozsudkem soudu prvního stupně a

i rozhodováním odvolacího soudu, a proto odvolací soud na skutkové a právní

závěry pro stručnost plně odkázal a neměl, co by na nich měnil či doplňoval. Jde-li o rozhodný skutkový stav věci, bylo v řízení mezi účastníky nesporné, že

žalovaní užívají tzv. „zaplocené“ části předmětných pozemků, a to i po vydání

částečného rozsudku. I podle odvolacího soudu není pro vydání konečného

rozhodnutí o uplatněném nároku žalobce v tomto řízení znát přesný rozsah tohoto

užívání, nebylo proto potřeba provádět v řízení účastníky navržený důkaz

znaleckým posudkem geodeta, který by provedl zaměření sporné vlastnické hranice

pozemků účastníků. Z výsledků provedeného dokazování pro účely předchozího

rozhodování soudu totiž jednoznačně skutkově vyplynulo, že zbudované oplocení

se nachází na pozemcích žalobkyně, neboť stojí mimo znalcem stanovený průběh

vlastnické hranice pozemků v neprospěch žalobkyně. Je-li tedy mezi účastníky

nesporné užívání „zaplocených“ částí předmětných pozemků žalovanými, není nutné

pro vydání konečného rozhodnutí znát „přesný rozsah zásahu žalovaných do výkonu

vlastnického práva žalobkyně neoprávněným užíváním předmětných pozemků k

hranici oplocení“, tedy určovat přesný průběh vlastnické hranice pozemků

účastníků. Pokud tedy soud prvního stupně neprováděl účastníky navržený důkaz

znaleckým posudkem ke stanovení přesného průběhu sporné vlastnické hranice,

nezatížil své rozhodnutí nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Pro právní

posouzení je totiž rozhodující jen to skutkové zjištění, že k neoprávněnému

užívání předmětných pozemků žalovanými dochází.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za

přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se při

řešení právních otázek odchýlil od rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2035/2003 a 22 Cdo 679/2011, případně „se jedná o otázky dosud

dovolacím soudem přímo neřešené“. V první řadě žalovaní namítají, že výrok

rozsudku nijak neřeší spor o vlastnickou hranici pozemků, neboť dokud není

průběh vlastnické hranice jasný, nelze o žalobě kladně rozhodnout. Napadené

rozhodnutí zcela rezignovalo na zodpovězení klíčové otázky pro rozhodnutí o

žalobě, kde se fakticky předmětné pozemky nacházejí. Odvolací soud dospěl k

závěru, že není třeba znát přesný rozsah údajného užívání předmětných pozemků,

nýbrž postačí zjištění, že oplocení „běží“ po předmětných pozemcích. To by však

bylo akceptovatelné nanejvýše u žalobního petitu na odstranění plotu, nikoliv i

o zdržení se užívání pozemků žalobkyně, kde musí být jednoznačně vymezen

vyklizovaný prostor. Rezignace na zjištění skutečného průběhu vlastnické

hranice tak nepřípustně odsouvá podstatu sporu až do vykonávacího řízení. Žalovaní dále namítají, že rozhodnutí stanovící povinnost „zdržet se užívání

předmětných pozemků a respektovat platné hranice katastrální mapy“, když soudem

ustanovený znalec v řízení zjistil odlišný průběh vlastnické hranice, je

nevykonatelné, přičemž nalézat vlastnickou hranici nelze až ve vykonávacím

řízení. Součástí výroku rozhodnutí soudu prvního stupně bylo i stanovení

povinnosti žalovaných respektovat vytyčení „platné hranice katastrální mapy“. Vypuštění této části výroku prostřednictvím napadeného rozhodnutí odvolacího

soudu jen obchází vzniklý problém na zjištění skutečného průběhu vlastnické

hranice. Neřešen tak zůstal rozpor o tom, jaká vlastnická hranice má být

respektována, zdali platná katastrální mapa, nebo vytyčení hranice soudním

znalcem, které však nemá oporu ani ve výroku soudu, ani v souhlasném prohlášení

ani v platné katastrální mapě. A i kdyby ve vykonávacím řízení byla vytyčena

vlastnická hranice, odmítne katastrální úřad takovou hranici zapsat, a dojde

tak k rozporu mezi skutečným stavem a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V

neposlední řadě nejsou přijatelné ani závěry soudního znalce, když všichni

geodeti po složitých zaměřováních přiznali, že přesnost jejich měření má

odchylku 2,88 m a vlastnickou hranici tak určují pouze na základě vlastních

zkušeností a interpretace znaků v terénu. Důkazní břemeno žaloby o průběhu

hranice pozemků, jejíž spornost nepřesahuje v žádném místě 5 m přitom nelze

unést jen znaleckým posudkem vytyčujícím průběh hranice jako pravděpodobný,

avšak s možnou odchylkou až 6 m, což měl potvrdit i sám soudní znalec. V

případě závěru soudu o neprokázání skutečného průběhu vlastnické hranice musí

být žaloba zamítnuta, žalobkyně tím neunesla důkazní břemeno ve sporu, kde je

prokázání průběhu vlastnické hranice základní podmínkou úspěchu žaloby. Spornou

vlastnickou hranici nelze stanovit a vyměřit až ve vykonávacím řízení, v němž

by byli žalovaní zbaveni svých procesních práv.

Již samotné rozdělení sporu o

hranici do dvou rozsudků zbavilo možnosti uvážit hranici historicky evidovanou

a žalovanými před 40 lety kupovanou i zaplacenou výměru „o mnoho set metrů

čtverečních větší, což je v intravilánu chyba nemožná a dokládající

přinejmenším namítané vydržení v hranicích odpovídajících i namítanému stavu“. Uložením povinnosti zdržet se užívání dotčených obecních pozemků jsou žalovaní

bezdůvodně vylučování z užívání veřejné cesty a veřejného prostranství bez

jakéhokoli zákonného podkladu k takovému omezení jejich práv. Žalovaní

upozorňují na své předchozí dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze

dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, a závěrem navrhují, aby dovolací

soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního

stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání žalovaní upozorňují na problematiku nejasné hranice, u

nichž přicházejí dva typy žalob v závislosti na tom, zdali je hranice sporná

jen subjektivně, nebo i objektivně. V posuzovaném případě přitom podle

žalovaných je hranice mezi pozemky objektivně sporná, a proto ji nelze

objektivně určit. Tento rozdíl však napadená rozhodnutí nerespektovala. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné, neboť

žalovaní v dovolání neformulují žádnou konkrétní právní otázku, a to ani v

souvislosti s uváděnými rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2035/2003

a sp. zn. 22 Cdo 679/2011, které ostatně řeší jinou problematiku od té, která

se řešila v tomto řízení, neboť se týkala problematiky určení průběhu hranice

mezi pozemky, nikoliv však žaloby na zdržení se zásahů do vlastnického práva. Soudy obou stupňů přitom otázku průběhu hranice, která je objektivně

zjistitelná, posoudily za pomoci znalce jako předběžnou otázku a na základě

svého posouzení rozhodly o negatorní žalobě. Žalobkyně se vypořádává následně s

jednotlivými námitkami žalovaných. Žalovaní se snaží vytvořit dojem

„komplikovanosti v katastrálně nestabilním území“, přitom dlouhodobě porušují

vlastnická práva žalobkyně, a to i v průběhu nalézacího řízení, kdy nadále

pokračovali v rozšiřování oplocení na úkor žalobkyně. Průběh vlastnické hranice

je dostatečně jasný k tomu, aby soud rozhodl o negatorní žalobě, když není

pravdou, že geodet, z jehož závěrů vycházel žalobce v žalobě, posoudil průběh

vlastnické hranice odlišně od hranice v platné katastrální mapě. Odchylky mezi

hranicí platnou v katastrální mapě a hranicí předpokládanou soudním znalcem

nejsou nijak podstatné, naopak pro řízení o negatorní žalobě je podstatné, že

všichni v řízení vystupující geodeti dospěli k závěru, že oplocení žalovaných

stojí v celém sledovaném úseku na pozemcích žalobkyně. Hranice v katastrální

mapě je určena lomovými body s přesností na 10 cm, a proto ve vykonávacím

řízení by nebylo třeba hranici „nalézat“, jak uvádí žalovaní. Zcela chybná

interpretace žalovaných, co je předmětem sporu, je tudíž bez významu.

Není

pravdou, že by napadené rozhodnutí bylo nadbytečné, bylo pouhou obecnou

deklarací, neboť napadený rozsudek vychází ze zjištění, že žalovaní užívají

předmětné pozemky, které mají neoprávněně oploceny. Pro řízení není

rozhodující, zda žalovaní užívají předmětné pozemky zčásti nebo zcela. Není

pravdou, že by mezi rozsudky soudů byl rozpor o tom, jaká vlastnická hranice má

být respektována, platná je totiž katastrální mapa, která však podle geodetů by

mohla být upřesněna. Žalobce unesl důkazní břemeno, když bylo bezpečně

prokázáno, že žalovaní užívají neoprávněně předmětné pozemky. Není pravdou, že

by žalovaní pozbyli možnost účinně brojit proti nesprávnému vytyčení hranice,

neboť v řízení mohli prokazovat, kudy vlastnická hranice vede. Není ani

pravdou, že žalovaní byli utvrzováni o vlastnictví předmětných pozemků. Tvrzení

žalovaných, že pro uložení povinnosti zdržet se užívání obecních pozemků s

ohledem na institut tzv. pozemních komunikací není zákonný podklad, se poprvé

objevilo v odvolání žalovaných, a proto toto tvrzení bylo správně posouzeno

odvolacím soudem jako nepřípustná novota. S ohledem na uvedené navrhuje, aby

dovolací soud dovolání odmítl a aby byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů

řízení. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných

ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti

vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se

ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných

a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem

nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních

předpisů. Jelikož ke vzniku nároku na zdržení se užívání předmětných pozemků mělo dojít

před 1. lednem 2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku odvolacím soudem

pravomocně rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku

podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále

jen „obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým

se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí

účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede

dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května 2013 a

dovolací řízení bylo zahájeno dovoláním podaným dne 19. srpna 2013, dovolací

soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění

účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé v první řadě zpochybňují zjištěný průběh vlastnické hranice, když

namítají, že vlastnická hranice není objektivně zjistitelná, a že zjištěný stav

nevyplývá z provedeného dokazování. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud v usnesení ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006

(uveřejněném pod č. C 5 043 v Souboru), uvedl, že „považuje zjištění o průběhu

hranic mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními

pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této

otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě

uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní“. Dovolatelé v posuzovaném případě svými námitkami nepokládají žádnou právní

otázku, nýbrž toliko rozporují skutková zjištění soudů obou stupňů o tom, že

průběh vlastnické hranice je objektivně zjistitelný, a tom, kudy vede

vlastnická hranice. Tím však dovolatelé ve skutečnosti namítají nesprávné

skutkové zjištění, která však přípustným dovolacím důvodem podle občanského

soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 není. Žalovaní dále namítají, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně vedení

hranice pozemků. Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť závěr o tom, že

účastník neunesl důkazní břemeno, je závěrem skutkovým, založeným na hodnocení

důkazů, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna

2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)], a proto není

dovolací soud oprávněn se touto námitkou zabývat. Dovolatelé ostatně svou

námitkou zjevně polemizují s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními,

která vzal odvolací soud za prokázaná. Žalovaní také namítají, že uložení povinnosti zdržet se užívání dotčených

obecních pozemků, které z části tvoří okraj silnice a z části i staletá veřejná

cestu v intravilánu, nemá žádný zákonný podklad, čímž jsou žalovaní bezdůvodně

vylučováni z užívání veřejné cesty a veřejného prostranství bez jakéhokoli

zákonného podkladu k takovému omezení jejich práv.

Tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud se touto

námitkou nezabýval, když uvedl, že se jedná o novou námitku žalovaných poprvé

uplatněnou až v odvolacím řízení, a to v rozporu se zásadou neúplné apelace,

přičemž dovolatelé tento závěr nijak v posuzovaném řízení nerozporují. Žalovaní v neposlední řadě v dovolání upozornili na problematiku vydržení

vlastnického práva, přičemž upozorňovali i na své dřívější dovolání proti

rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co

4,5/2012-540, v němž dovolatelé problematiku vydržení rozsáhle rozebírali. V této otázce je dovolání přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí soudů

obou stupňů neobstojí ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro

sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v

dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130

odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-

li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu

deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší

soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném

pod č. C 1176 v Souboru), uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba

brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem

na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl

mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo

patří“. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu

vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda

držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo

náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního

hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke

všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že

mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel

vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,

nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto

kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců

[usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04

(dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní

rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C

1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu

držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem

vykonávaného práva. Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu

držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout.

Je třeba zdůraznit,

že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo

přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se

zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl

přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,

který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak

nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem

oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl

spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních

předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků

právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského

zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani

nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o

omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí,

mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem

okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z

právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“

Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem

dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že

mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006

(uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník,

případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení

doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti

o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března

2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku

dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a

pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný

pod č. C 13 016 v Souboru)]. V posuzovaném případě soudy obou stupňů odkázaly na skutkové i právní závěry

soudu prvního stupně ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C 76/2008-459, potvrzené

rozsudkem odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, na

nichž neměly, co měnit či dále doplňovat. V rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, odvolací soud dovodil, že žalovaní mohli

od svého nabývacího titulu, tj. od kupní smlouvy z roku 1970, odvozovat svůj

domnělý právní titul o existenci svého vlastnictví k zaploceným částem

předmětných pozemků. Tuto dobrou víru však dovolatelé objektivně ztratili, když

si zbudovali oplocení pozemku, aniž by si pro tuto stavbu předem obstarali

potřebné správní rozhodnutí.

Odvolací soud k tomu dodal, že pokud by tak

učinili, bylo by po nich požadováno, aby doložili své vlastnictví jimi

zaplocených pozemků a v této souvislosti by měli povinnost zjišťovat potřebné

podklady z tehdy existujícího Střediska geodézie a kartografie k posouzení

hranice pozemků. Pokud by přitom vznikly určité neshody, bylo by po nich

požadováno geodetické zaměření hranice pozemků. Jelikož tak žalovaní

nepostupovali, nejednali s obvyklou mírou běžné opatrnosti a uváženosti, kterou

lze po nich spravedlivě požadovat, a proto svou dobrou víru ztratili. Dovolací soud závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2012,

č. j. 24 Co 4,5/2012-540, shledal jako nepřiměřené, neboť neobstojí ve srovnání

s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Vadnost úsudku odvolacího

soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na základě absence souhlasu

správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas správního orgánu je

významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv na soukromoprávní

vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované zpochybnit v

jejich oprávněné držbě. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího soudu, že kdyby

byli žalovaní bývali požádali o potřebný souhlas, beze sporu by byli ve „svém

vlastnickém právu zpochybněni“. Takový závěr odvolacího soudu je totiž čistě

hypotetický, když z okolnosti, že by bylo zahájeno správní řízení, bez dalšího

nevyplývá závěr, že by žalovaní byli ve své dobré víře zpochybněni, a proto

nemůže bez dalšího obstát. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se

držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj

objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003

(uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru)]. V posuzovaném případě však soudy obou

stupňů v souvislosti se stavbou plotu žádný přesvědčivý závěr o tom, že se

žalovaní skutečně od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděli o skutečnosti

zpochybňující jejich vlastnické právo, doposud neučinili, a proto závěry o tom,

že žalovaní byli na své dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, jsou

přinejmenším předčasné. V další fázi řízení je proto nezbytné znovu se zabývat

otázkou, zda a kdy byli žalovaní zpochybněni ve své dobré víře, že jim oplocené

části předmětných pozemků náleží. Jelikož neobstojí závěry obsažené v rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. dubna

2012, č. j. 24 Co 4,5/2012-540, ohledně zpochybnění oprávněné držby sporných

částí předmětných pozemků žalovanými, nemohou obstát ani právní závěry obsažené

v napadeném rozsudku odvolacího soudu, které jsou na závěrech o nemožnosti

vydržení sporných částí předmětných pozemků žalovanými založeny. Námitkami žalovaných směřujícími proti vykonatelnosti rozhodnutí soudů obou

stupňů se dovolací soud s ohledem na derogaci napadeného rozhodnutí nezabýval. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rozsudek soudu prvního

stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2

o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1

věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. října 2015

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda

senátu