22 Cdo 679/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobkyně H. V., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve
Velkém Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti žalovaným: 1) M. K., 2) J. K.,
zastoupeným JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pontassievská
918/1, o určení hranice pozemků, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn.
6 C 132/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. října 2010, č. j. 21 Co 316/2008–115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně,
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4 230,- Kč do tří dnů od právní moci
usnesení k rukám zástupce žalovaných.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31.
března 2008, č. j. 6 C 132/2006–96, zamítl žalobu, aby soud „určil, že hranice
mezi pozemkem p. č. 406/2 a pozemkem p. č. 404/1, které se oba nacházejí v obci
Znojmo, k. ú. O., je tvořena spojnicí bodů č. 11 a č. 12, zachycených v
písemném zaměření zdi mezi pozemky p. č. 404/1 a p. č. 406/2 ze dne 19. 4.
2006, vyhotoveném v měřítku 1 : 250, zaměřeném Ing. M. V. a vypracovaném P. K.
– MAPA – výkon zeměměřičských činností, se sídlem 669 02 Znojmo, Dolní Česká 1,
IČ: 628 45 870, jako součást technické zprávy ze dne 3. 5. 2006, číslo zakázky:
43/2006, která tvoří jako příloha nedílnou součást tohoto rozsudku“ a rozhodl o
nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 19. října 2010, č. j. 21 Co 316/2008–115, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatnila dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhla, aby byl rozsudek
odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se ve vyjádření ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu,
dovolání označili za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí, příp. zamítnutí. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám,
spolu s vyjádřením žalovaných tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud
proto na ně odkazuje. Dovolání může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237
odst. 3 o. s. ř. Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se
musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolání není přípustné. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C
3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a
řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže
taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností
vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal
bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity
dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud
dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani
polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry
odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666). Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního
významu a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání.
Obsahem
dovolání tak není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku
zásadního právního významu. Dovolatelkou předloženou otázku, zda je její žalobní požadavek na určení
průběhu hranice pozemku rozsudkem soudu žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. a zda
je možné rozhodnout o určení průběhu hranice pozemku ve výroku soudního
rozhodnutí, za otázku, která by mohla založit zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí, považovat nelze. V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nesprávně
formulovala svůj požadavek na vydání soudního rozhodnutí ohledně určení hranic
pozemků a ačkoliv byla soudem prvního stupně poučena u jednání, výslovně uvedla
a zdůraznila, že se v žádném případě nejedná o určení vlastnictví k pozemku,
ale o určení hranic mezi pozemky. Konstatoval, že žaloba na určení hranice
pozemku není žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. [narozdíl od soudu
prvního stupně, který se zabýval naléhavým právním zájmem žalobkyně ve smyslu §
80 písm. c) o. s. ř.] a že se nejedná ani o jinou žalobu podřaditelnou pod
ustanovení § 80 o. s. ř. mimo zde typově uvedené žaloby pod písm. a), b) a c),
která by měla příslušný zákonný základ, takže uplatněný nárok žalobkyně
nevyplývá ze žádného zákonného ustanovení v rámci platného právního řádu. Z
uvedených důvodů proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
jako věcně správný potvrdil. Uvedený závěr odvolací soud učinil zcela v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu České republiky, podle níž rozhodování ve sporu o průběhu
objektivně zjistitelné hranice mezi pozemky je v pravomoci soudu. Žalobní návrh
je v takovém případě třeba formulovat tak, že jde o určení vlastnictví, příp. o
vyklizení, přesně určené části pozemku, nikoliv o určení hranice mezi pozemky. Jestliže se žalobce domáhá určení průběhu hranice mezi pozemky, musí soud
žalobce poučit o nutnosti upravit návrh tak, aby odpovídal § 126 odst. 1
občanského zákoníku, příp. žalobě na určení vlastnictví (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 2004, sp. zn. 22 Cdo
2035/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2860, na jehož odůvodnění dovolací soud v
podrobnostech odkazuje). Takový postup nalézací soudy v posuzovaném případě,
kdy se podle obsahu spisu jedná o objektivně zjistitelnou hranici mezi pozemky,
dodržely. Ostatně nadto v rozsudku soud prvního stupně výslovně zdůraznil, že
žalobkyně měla uplatnit svůj nárok žalobou na vyklizení části pozemku, případně
na určení vlastnického práva k pozemku, přesto i v odvolacím řízení žalobkyně
výslovně trvala na určení vlastnické hranice mezi pozemky. Jestliže žalobkyně i přes poskytnutá poučení trvala na svém návrhu na určení
hranic mezi předmětnými pozemky, rozsudky soudu prvního stupně, který žalobu
zamítl, jakož i odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(byť žalobu správně nepovažoval za žalobu podřaditelnou pod § 80 o. s. ř.), je
třeba považovat za správné. Uplatňuje-li dovolatelka dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s.
ř., jimi přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve smyslu §
237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř. založit nelze (výslovně § 237
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích, tj. i
ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Proti výroku o náhradě nákladů řízení
však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaní mají právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za
zastoupení advokátem v částce 2 925,- Kč [odměna z částky určené podle § 1
odst. 1, § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené
vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle § 8 (po zvýšení ve smyslu § 19a o 30
% a po snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky
o 50 % a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 vyhlášky)], přičemž žalovaným dále
náleží náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300,- Kč za jeden úkon právní služby
u každého z žalovaných (vyjádření k dovolání žalobkyně) podle § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3 525,- Kč. Žalovaným dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 705,- Kč (§ 137
odst. 3 o. s. ř.), a celkové náklady dovolacího řízení tak činí 4 230,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným oprávněným
společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 230,- Kč do tří dnů
od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí.