22 Cdo 1085/2023-522
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
P. H. a b) Z. H., zastoupených JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem v
Trutnově, Blanická 174, proti žalovaným 1) P. H., zastoupenému JUDr. Josefem
Svobodou, advokátem se sídlem v Náchodě, Masarykovo náměstí 19, a 2) Hypotéční
bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, IČO: 13584324, o určení
vlastnictví a neexistence zástavního práva k nemovitým věcem, vedené u
Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 182/2020, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Co
161/2022-494, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Co
161/2022-494, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 24. 3. 2022, č. j. 15 C 182/2020-433, ve znění opravného usnesení ze dne
26. 4. 2022, č. j. 15 C 182/2020-452, zamítl žalobu v části, ve které se
žalobci domáhali, aby soud určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů
podíl o velikosti 1/5 k pozemkům st. parc. č. XY, jehož součástí je stavba č.
p. XY, st. parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY (dále též „předmětné
pozemky“) – (výrok I). Určil, že předmětné pozemky nejsou zatíženy smluvním
zástavním právem k zajištění pohledávky podle smlouvy o poskytnutí hypotečního
úvěru č. 1000/044148-01/05/01-001/00/R ve výši 500 000 Kč včetně příslušenství
pro žalovanou 2) – (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a
IV).
[2] Soud prvního stupně (v dalších částech jsou zdůrazněny skutečnosti
podstatné z hlediska dovolacího přezkumu) vyšel z toho, že kupní smlouva ze dne
6. 12. 2004 o převodu spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích je
neplatná pro absenci souhlasu žalobce a) s jejím uzavřením. Dospěl však k
závěru, že spoluvlastnický podíl na předmětných pozemcích nabyl žalovaný 1) na
základě vydržení. S odkazem na § 129, § 130 odst. 1, § 132 odst. 1, § 134 odst.
1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), uzavřel,
že žalovaný 1) minimálně po dobu deseti let od uzavření kupní smlouvy ze dne 6.
12. 2004, resp. od vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí dne
6. 4. 2005, byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické
právo náleží. Žalobci ani žádná třetí osoba po celou tuto dobu jeho vlastnictví
nijak nevyvraceli a sám žalovaný 1) neměl rozumný důvod o svém vlastnictví
pochybovat. Za splněnou měl i podmínku faktického užívání, neboť faktickým
ovládáním věci je nejenom její fyzické ovládání, ale také výkon tzv. právního
panství nad věcí.
[3] K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 25 Co 161/2022-494, rozsudek soudu
prvního stupně kromě nenapadeného výroku II potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud souhlasil se
závěrem soudu prvního stupně potud, že kupní smlouva ze dne 6. 12. 2004 je jako
celek absolutně neplatná, přičemž v podrobnostech odkázal na odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně. Ztotožnil se také s jeho závěrem ohledně
vydržení vlastnického práva žalovaným 1). Uvedl, že soud prvního stupně
přesvědčivě a instruktivně vyložil důvody, pro které přijal závěr o existenci
dobré víry žalovaného 1) po celou desetiletou vydržení dobu; odkázal na
rozhodnutí soudu prvního stupně a dodal, že nebylo prokázáno, že by po dobu
trvání desetileté doby byl žalovaný 1) „zviklán ve své dobré víře“.
[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Vytkli
odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu potud, že není zřejmé, jakým způsobem odvolací soud promítl do
svých úvah o vydržení vlastnického práva okolnost, že k uplynutí vydržecí doby
mělo dojít až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též
jen „o. z.“), byť vydržecí doba začala běžet ještě za účinnosti zákona č.
40/1964 Sb. Odkázali v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp zn.
22 Cdo 4253/2014, které vysvětluje, že věcná práva se od 1. 1. 2014 řídí
úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb. Protože v dané věci jde o otázku
vydržení, jehož podmínky se nemohly naplnit za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.,
bylo třeba danou věc posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb. Jestliže tak odvolací
soud nepostupoval, protože k vydržení mohlo dojít nejdříve k 6. 4. 2015, je
jeho aplikace zákona č. 40/1964 Sb. nesprávná. V dalších částech dovolání
provedli podrobnou analýzu institutu vydržení podle zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, a dospěli k závěru, že podmínky vydržení podle uvedeného
zákona splněny nebyly. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání považoval rozhodnutí odvolacího
soudu za správné. Podle jeho názoru se má řídit vydržení podle zákona č.
40/1964 Sb., i když k naplnění podmínek vydržení došlo až za účinnosti zákona
č. 89/2012 Sb., a to s ohledem na § 3028 odst. 3 o. z. Navrhl odmítnutí,
případně zamítnutí dovolání.
[6] Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatelé
nepřípustně zakládají dovolání na zpochybňování skutkových zjištění, resp. na
vlastních skutkových závěrech, přičemž dovolací přezkum je vyhrazen výhradně
otázkám právním. Navrhla taktéž odmítnutí, případně zamítnutí, dovolání.
[7] Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen
„o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
[8] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
[9] Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
[10] V rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Co 4253/2014 (toto i
další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz),
Nejvyšší soud – s odkazem na § 3028 odst. 1, 2 o. z. – vysvětlil, že se jím
řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (§ 3028 odst. 1
o. z.). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i
právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik,
jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 2 o.
z.). Tato obecná východiska platí i pro souzenou věc, neboť vydržení bez
pochybností spadá do oblasti věcných práv.
[11] Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na shodném východisku, že
počátek běhu vydržecí doby je vázán na uzavření kupní smlouvy ze dne 6. 12.
2004, resp. na vklad vlastnického práva ze dne 6. 4. 2005 do katastru
nemovitostí, s tím, že soudy uvažovaly o desetileté vydržecí době. Žádná další
právní argumentace se však již v rozhodnutích nenachází, a rozhodnutí tak
nesplňují náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř.
[12] Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v
odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých
důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a
jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy
opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil,
proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc
posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy
účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo
přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v
souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[13] V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, Nejvyšší
soud zdůraznil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást
práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit,
přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to
způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné
povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo
tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným
způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. K těmto
závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 20. 4. 2016, sp. zn.
22 Cdo 3332/2015, a dále uvedl, že zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované
náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení
věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných
pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné
také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo
zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na
zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované)
relevantní judikatury.
[14] Rozhodnutí odvolací soudu však tomuto požadavku neodpovídá.
[15] Odvolací soud se omezil v zásadě pouze na konstatování, že běh
desetileté vydržecí doby, o které uvažoval, započal od 6. 4. 2005. Je tedy
zřejmé, že uplynutí desetileté vydržecí doby časově spadá až do období po 1. 1.
2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 3080).
Žádné právní závěry ohledně podmínek dovršení vydržení však rozhodnutí již
neobsahuje. Dovolacímu soudu je zřejmé, že počátek běhu vydržecí doby odvolací
soud poměřoval úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, tj.
úpravou účinnou v době, kdy se žalovaný 1) chopil držby. Žádné právní závěry o
dovršení vydržecí doby z hlediska právního posouzení věci a splnění podmínek
pro nabytí vlastnického práva vydržením, však již neučinil. Z naznačeného je
zřejmé, že k uplynutí vydržecí doby nemohlo dojít za účinnosti zákona č.
40/1964 Sb., ale za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Tím spíše bylo namístě, aby
odvolací soud podrobně vysvětlil své závěry o vydržení vlastnického práva.
Rozhodnutí odvolacího soudu však při posuzování podmínek dovršení vydržení není
přezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť odvolací soud v rozhodnutí
vůbec neuvedl, podle jakého právního předpisu, a v něm stanovených podmínek,
dovršení vydržení posuzoval. To platí v dané situaci tím spíše, že dovršení
běhu desetileté vydržecí doby časově spadá až do účinnosti zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, který však odvolací soud nezmiňuje vůbec.
[16] Nejvyšší soud v zásadním rozsudku ze dne 17. 7. 2022, sp. zn. 22
Cdo 3387/2021, uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní, vysvětlil podstatu, formy a předpoklady vydržení
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zdůrazněním zavedení dvojí
formy vydržení na řádné a mimořádné a s poukazem na zásadně odlišné předpoklady
a podmínky vydržení oproti úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
Bylo proto na místě, aby rozhodnutí odvolacího soudu tuto novou právní úpravu
reflektovalo, jestliže vydržecí doba měla uplynout právě za účinnosti zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník. Rozhodnutí odvolacího soudu však žádnou zmínku o
existenci zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neobsahuje, a není tak
zřejmé, jak odvolací soud posoudil naplnění podmínek vydržení.
[17] Skutkově co do základu podobnou věcí se Nejvyšší soud zabýval v
usnesení ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1158/2022, kde se držitel chopil
držby a vydržecí doba začala plynout v roce 2006. V této souvislosti Nejvyšší
soud vysvětlil, že o vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
by bylo možné uvažovat, pokud by byly splněny podmínky podle tohoto zákona
(včetně uplynutí vydržecí doby) před jeho zrušením, tj. nejpozději k 31. 12.
2013. K tomu však (ve věci sp. zn. 22 Cdo 1158/2022) podle odvolacího soudu
nedošlo, neboť desetiletá vydržecí lhůta začala žalobcům plynout v roce 2006.
Do okamžiku zrušení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, proto podmínky pro
vznik vlastnického práva žalobců k předmětnému pozemku na základě vydržení
podle tohoto režimu nebyly splněny. Bylo proto nutné se zabývat splněním
podmínek pro vydržení vlastnického práva v režimu zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, kde odvolací soud zvažoval možnost řádného i mimořádného
vydržení.
[18] Jestliže v nyní souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu vůbec
neobsahuje právní závěry ohledně dovršení vydržení a omezuje se na
konstatování, že žalobce „byl po celou desetiletou vydržecí dobu v dobré víře“,
je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
[19] Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst.
1 ve spojení s § 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. k dalšímu
řízení.
[20] Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán
(§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226
o. s. ř.).
[21] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2023
Mgr. Michal Králík Ph.D.
předseda senátu