22 Cdo 1094/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v
Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská 421/21, proti žalované Mgr. I. J.,
zastoupené JUDr. Petrem Zikmundem, advokátem se sídlem v Mělníku, Macharova
376/5, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12
C 355/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
29. listopadu 2016, č. j. 27 Co 609/2016-317, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. 10.
2016, č. j. 12 C 355/2013-304, zamítl žádost žalobce o osvobození od soudních
poplatků z odvolacího řízení [správně pro dovolací řízení].
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze
dne 29. 11. 2016, č. j. 27 Co 609/2016-317, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Je přesvědčen, že jeho
majetkové, osobní a výdělkové poměry odůvodňují osvobození od soudních
poplatků, neboť žalobce v současné době pobírá starobní důchod ve výši 13 234
Kč měsíčně, jiný příjem nemá. Soud se při nepřiznání nároku také opírá o
naspořené úspory žalobce ve výši 56 631 Kč, které jsou jedinými finančními
prostředky, které má žalobce pro případ potřeby, ať již při nutnosti koupě
nějakého vybavení, jeho opravy či na výdaje na zdravotní péči; to však soud
nezohlednil. Výše soudního poplatku (10 000 Kč) je pro jeho rozpočet značnou
zátěží, dosahující téměř 20 % úspor. Soudní poplatek je překážkou žalobce v
přístupu k soudu, je tím zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a do
práva na rovnost stran, kdy druhá strana sporu má dostatek finančních
prostředků. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013, sp. zn.
32 Cdo 1180/2013, je přesvědčen, že soudy nevzaly v úvahu účel institutu
osvobození od soudních poplatků, kdy tento institut neslouží pouze pro zcela
nemajetné, ale také pro účastníky, kteří mají příjem v takové výši, která by
jim neumožnila náklady na soudní řízení zaplatit, i když sami nejsou na úrovni
minimálního příjmu. Poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9.
2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené
rozhodnutí tak, že žalobce se osvobozuje od soudních poplatků pro dovolací
řízení, in eventum, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K
přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek,
aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13
(dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě
dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I.
ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
Dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatel v dovolání nevymezuje
žádnou otázku přípustnosti dovolání, jíž by se měl dovolací soud zabývat. Nadto
by dovolání nemohlo být ani důvodné rovněž proto, že dovolatel nerozporuje
stěžejní závěry, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Konkrétně
nijak nepolemizuje se závěrem, že žalobce řádně neosvědčil své osobní,
výdělkové a majetkové poměry tak, aby bylo možné uzavřít, že splňuje
předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, a že jejich osvědčení
žadatelem je předpokladem vyhovění žádosti. Odvolací soud se ovšem nezabýval
posouzením, zda by dovolatelem tvrzené poměry v případě jejich prokázání
odůvodnily osvobození od soudních poplatků. Dovolání je pak právě a jen
založeno na argumentaci, že dovolatelem tvrzené majetkové, výdělkové a osobní
poměry osvobození od soudních poplatků zakládají.
Na výsledku sporu přitom ničeho nemůže změnit žalobcův poukaz na výše zmíněná
usnesení dovolacího soudu a na údajný zásah do ústavně zaručených práv
dovolatele, neboť aby mohlo dojít k posouzení, zda a nakolik je žalobce schopen
uhradit soudní poplatek, případně další výlohy soudního řízení, musí být i
podle uvedených rozhodnutí nejprve prokázány věrohodným způsobem jeho poměry;
to se však podle soudů obou stupňů v dané věci nestalo a tento závěr není
dovoláním jakkoliv napaden.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení
není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu