22 Cdo 1182/2024-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně L. N., zastoupené JUDr. Tomášem Najmanem, advokátem se sídlem v Kolíně, Karoliny Světlé 150, proti žalovanému J. P., zastoupenému Mgr. Bc. Lenkou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Praze 22, Mírová 55/77, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 24/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. 28 Co 168,169/2023-282, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2023, č. j. 12 C 24/2022-171, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. 5. 2023, č. j. 12 C 24/2022-181, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II), kterému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 510 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 28 Co 168,169/2023-282, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem [výrok I písm. a)] a předmětné nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost žalovanému zaplatit přiměřenou náhradu ve výši 510 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku [výrok I písm. b)]. Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovodil z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to v otázce posouzení podmínek, za nichž je možné přikázat věc ve spoluvlastnictví některému ze spoluvlastníků a v porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení jako zásady spravedlivého procesu. Odvolací soud měl dovolateli odepřít možnost přezkoumání správnosti nových skutkových zjištění, neseznámit ho se svým právním názorem, který byl odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, a měl tak vydat nepředvídatelné rozhodnutí a zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces. Dovolatel dovodil, že řízení před odvolacím soudem je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále uvedl, že převážná většina kritérií pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví svědčí v jeho prospěch, pročež úvaha odvolacího soudu je zjevně nepřiměřená. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení nebo napadené rozhodnutí změnil tak, že předmětné nemovitosti přikáže do výlučného vlastnictví žalovaného.
4. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
11. V projednávané věci dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S odkazem na § 237 o. s. ř. sice naznačil, že napadené rozhodnutí spočívá obecně na otázce „posouzení podmínek, za nichž je možné přikázat věc ve spoluvlastnictví některému ze spoluvlastníků“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, avšak konkrétní právní otázku přípustnosti dovolání nevymezil. Nadto neoznačil byť jediné rozhodnutí, se kterým by mělo být napadené rozhodnutí v rozporu.
12. Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani tvrzené vady řízení (spočívající v postupu odvolacího soudu při změně rozhodnutí soudu prvního stupně), které podle dovolatele vedly k „porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení jako zásady spravedlivého procesu“. K těmto by totiž dovolací soud mohl v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout až za situace, že by shledal dovolání z jiného důvodu přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolatel v tomto směru nevymezil ani žádnou otázku procesního práva s řádně vymezenou přípustností dovolání.
13. Lze uzavřít, že dovolatel nedostál obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř., pročež se odvolací soud nemohl předloženým dovoláním po věcné stránce vůbec zabývat.
14. Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu