Dovolací soud neshledává, že by rozsudek odvolacího soudu byl rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu věc patří jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. publikované pod 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15, Souboru rozhodnutí). Tak tomu v daném případě nebylo. Nejvyšší soud přihlíží také k tomu, že poté, kdy v dané věci rozhodoval usnesením z 24. 2. 2002, č. j. 22 Cdo 1183/2000-47, byla sjednocena judikatura dovolacího soudu v otázce vztahu ochrany podle obecného a restitučního předpisu. Podle rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (C 2187/sešit 27 Souboru civilních rozhodnutí), nemůže se žalobce se domáhat ochrany podle obecného předpisu, pokud by mu příslušela ochrana vlastnického práva k pozemku podle předpisu speciálního, kterým byl v uvedené věci zákon o půdě č. 221/1992 Sb. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, uvedený závěr platí i pro další restituční předpisy, kromě jiného i pro zákon č. 87/1991 Sb., podle kterého domáhal se žalobce ochrany vůči žalované ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 108/92. To vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. 21/05 z 1. 11. 2005, publikovaného na internetových stránkách Ústavního soudu, v němž je uvedeno, že „žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.“ Dále velký senát Nejvyššího soudu dospěl v rozsudku ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, k závěru, že „oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 vlastníkem pozemku, ke kterému bylo právo osobního užívání zřízeno.“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s již sjednocenou judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud, aniž se zabýval namítanými vadami řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá), dovolání pro nepřípustnost odmítl /§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ/. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II ÚS 3/05, byla zamítnuta ústavní stížnost, kterou žalobce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 4. 10. 2004, č. j. Nco 111/2004-140, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudci odvolacího soudu JUDr. R. O., JUDr. M. P., JUDr. I. K. a Mgr. P. P. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování ve věci sp. zn. 9 C 15/2003. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že žalobce nevznesl námitku podjatosti těchto soudců a ani soudkyně JUD. L. V. při jednání odvolacího soudu 2. 12. 2004. To bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 7. 12. 2004.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu