22 Cdo 1220/2024-2319
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. N., zastoupené Mgr. Radkou Palíškovou advokátkou se sídlem v Kroměříži, Štěchovice 1356/12, proti žalovaným: 1) A. N., 2) A. N., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 202/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2023, č. j. 16 Co 84/2023-2289, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud ve Vyškově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2023, č. j. 6 C 202/2004-2230, zamítl žalobu, aby bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k obchodní a administrativní budově č. p. XY, postavené na pozemcích st. p. č. XY a st. p. č. XY, které vznikly podle geometrického plánu č. 4426-209/2003 ze dne 13. 11. 2003, vyhotoveného Geodézií Kroměříž, spol. s r. o., a k pozemku st. p. č. XY, který vznikl podle geometrického plánu č. 4426-209/2003 ze dne 13. 11. 2003, vyhotoveného Geodézií Kroměříž, spol. s r.o., vše v katastrálním území a obci XY (výrok I), rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi jeho účastníky tak, že se žalovaným vůči žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově náklady řízení ve výši 28.025,- Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci mají v podílovém spoluvlastnictví pozemky st. p. č. XY, XY a XY, které jsou v katastru nemovitostí zapsány na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, a to tak, že podíl ideální ? k těmto pozemkům náleží žalobkyni a druhý podíl ideální ? je ve společném jmění manželů („SJM“) žalovaných, a konečně, že podle údajů z katastru nemovitostí by na každém z těchto tří uvedených pozemků měly stát i samostatné objekty bydlení pod č. p. XY, XY a XY. Již v době podání žaloby žalující strana tvrdila a žalovaná strana to nepopírala, že uvedené objekty byly bez stavebního povolení (to umožňovalo jen jejich rekonstrukci) odstraněny (demolovány), fyzicky již neexistují, přičemž na jejich místě byla postavena nová stavba – obchodní a administrativní budova č. p. XY (tedy se stejným č. p. jako jedna z odstraněných staveb), která byla kolaudována, avšak v katastru nemovitostí není dosud zapsána, a dosud neexistují pozemky - parcely st. p. č. XY a XY, na které žaloba odkazuje ve vazbě na vypracované geometrické plány. Změnám stavu v katastru nemovitostí brání obstrukční jednání žalovaných.
3. Žalobkyně poté, kdy z (kasačního) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2022, č. j. 16 Co 171/2020-2203, zjistila, že jí formulovanému žalobnímu návrhu nelze vyhovět pro rozpor skutečného stavu se stavem katastru nemovitostí (administrativní budova není v katastru uvedena, stejně jako žalobou označené pozemky vytvořené uvedeným geometrickým plánem), dne 8. 2. 2023 změnila žalobu tak, „aby lépe vyhovovala současným poměrům“; podle žalobkyně měl soud na základě změněné žaloby vypořádat spoluvlastnictví k pozemkům tak, jak jsou evidovány v katastru nemovitostí s tím, že jejich součástí jsou stavby – objekty bydlení č. p. XY, XY a XY (ty už neexistují, jsou však stále evidovány v katastru nemovitostí). Tuto změnu však soud prvního stupně nepřipustil, a uvedl, že jde „o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, jejichž součástí již nejsou stavby, jež však dle stavu zápisů jsou stále v katastru evidovány, ačkoliv na jejich místě byla postavena stavba nová, dosud v katastru nezapsaná, a není ani napevno vyřešeno, zda spoluvlastnická participace k ní se bez dalšího odvíjí od spoluvlastnictví k předmětným pozemkům, či nikoliv (zda stavba není samostatným předmětem vlastnictví či spoluvlastnictví v jiném poměru, než tomu bylo před odstraněním předchozích staveb)“. Dále vysvětlil, že „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k tomuto nemovitému majetku soud musí zjistit též obvyklou cenu předmětné stavby, přičemž musí též zohlednit, že jeho případně vydaný rozsudek bude ve vztahu ke katastru nemovitostí představovat (řádnou) veřejnou vkladovou listinu, jež z pohledu vkladu musí obstát. Pokud soud nazná, že podkladový stav neumožňuje vydání takového rozhodnutí, jež by splňovalo všechny zákonem stanovené podmínky pro veřejnou vkladovou listinu, pochopitelně pak za takové situace nemůže podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat. Je totiž na účastnících, aby nejprve učinili soulad mezi právním stavem a stavem zápisů v katastru nemovitostí, a teprve poté, kdy k takovému souladu dojde, mohou být splněny podmínky pro zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví“. S ohledem na uvedená zjištění a okolnosti daného případu soud prvního stupně při jednání konaném dne 3. 3. 2023 usnesením nepřipustil změnu žaloby spočívající ve změně žalobního petitu, a poté žalobu zamítl.
4. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaných rozsudkem ze dne 22. 11. 2023, č. j. 16 Co 84/2023-2289, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud plně odkázal jak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tak na své předchozí rozhodnutí v této věci, a sice rozsudek ze dne 7. 12. 2022, č. j. 16 Co 171/2020-2203, kterým byl předchozí – žalobě vyhovující – rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. 12. 2019, č. j. 6 C 202/2004-1727, ve znění opravného usnesení ze 19. 3. 2020, č. j. 6 C 202/2004-1739, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazně vysloveným právním názorem tohoto znění:. „Nejen v citovaném usnesení odvolacího soudu, ale i v předchozím odvolacím řízení, byl účastníkům v rámci předvídatelnosti soudního rozhodnutí zpřístupněn právní názor, podle něhož žaloba ve znění jejího petitu není správná a nemůže vést k jejímu vyhovění spočívajícímu ve zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků, neboť žalobou se žalobkyně domáhá zrušení podílového spoluvlastnictví k věcem, jež právně neexistují a nejsou zapsány v katastru nemovitostí“.
6. Odvolací soud vysvětlil, proč z procesních důvodů o změněné žalobě nemohl soud prvního stupně rozhodovat, a musel rozhodnout o žalobě v původním znění.
7. K věci samé odvolací soud uvedl: „Odvolací soud se též neztotožňuje s námitkou žalobkyně, že už jen samotnou existencí nově postavené stavby administrativní a obchodní budovy se tato stala součástí pozemku st. p. č. XY dle shora uvedeného geometrického plánu, a je proto věcí v právním slova smyslu, byť není zapsána v katastru nemovitostí. Odvolací soud v této souvislosti znovu připomíná, že stále aktuální právní stav nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků je takový, že tito mají ve svém podílovém spoluvlastnictví pozemky parc. č. st. XY, XY a XY, které jsou v katastru nemovitostí zapsány na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY. Žádné pozemky pod označeními st. p. č. XY a XY dosud právně, ale ani fakticky, neexistují, neboť mají takto vzniknout až dle shora uvedeného geometrického plánu ze dne 13. 11. 2003. Jinými slovy řečeno, nejen stavba administrativní budovy, ale především ani pozemky st. parc. č. XY a XY uvedené v žalobním petitu nejsou věcmi v právním slova smyslu, nejsou zapsány ani evidovány v katastru nemovitostí. Je proto iluzorní se domnívat a tvrdit, že by nově vzniklá budova se stala součástí pozemku, který - alespoň doposud - právně neexistuje“.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále také
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“) s tím, že „napadnuté rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem posouzena právní otázka jinak“, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Důvod nesprávného právního posouzení spatřuje žalobkyně v názoru odvolacího soudu, že „nově postavená stavba není součástí pozemku, na kterém je postavena a dále že tato nově postavená stavba právně neexistuje“.
9. Dovolatelka uvádí, že od podání žaloby v roce 2003 je zápis nemovitých věcí, u kterých se žalobkyně domáhá zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, v katastru nemovitosti stále stejný. Účastníci mají stále ve svém podílovém spoluvlastnictví pozemky st. p. č. XY, XY a XY, které jsou v katastru nemovitostí zapsány na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, a to tak, že podíl ideální ? k těmto pozemkům náleží žalobkyni a podíl ideální ? je ve společném jmění manželů („SJM“) žalovaných. Vysvětluje, že „podle údajů z katastru nemovitostí by na každém z těchto tří uvedených pozemků měl stát i samostatný objekt bydlení pod č. p. XY, XY a XY, tyto objekty bydlení po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku dle přechodných ustanovení, se staly součástí pozemku“. Již v době podání žaloby však objekty bydlení neexistovaly, byly demolovány, a na jejich místě byla postavena nová stavba – obchodní a administrativní budova č.p. XY, která však v katastru nemovitostí není dosud zapsána, a stejně tak dosud neexistují pozemky st. p. č. XY a XY, na které žaloba odkazuje ve vazbě na vypracované geometrické plány. Jediným důvodem, proč stavba nebyla zapsána dle faktického stavu a kolaudačního rozhodnutí, byly obstrukce žalovaného (poznámka dovolacího soudu – pro tyto obstrukce nebylo úspěšným žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ani odvolacího řízení).
10. Dovolatelka dále uvádí, že pokud okresní soud nepřipustil změnu žaloby uvedenou v podání žalobkyně ze dne 8. 2. 2023 (č. l. 2210-2211), „vzal oběma účastníkům nezadatelné právo na spravedlivý soudní proces s možností zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví“. Dle mínění žalobkyně měl soud prvního stupně dostatek důkazů, aby byla připuštěna změna žaloby, která fakticky znamenala jen to, že stav nemovité věci byl uveden ve stavu, ve kterém je zapsán v katastru nemovitostí. Přitom jen obstrukční chování žalovaných brání dohodě i případnému zrušení spoluvlastnictví soudem.
11. Žalobkyně dále uvedla, že „je chybný názor odvolacího soudu, že nemovité věci, zejména administrativní budova právně, ani fakticky neexistuje. Pokud se týká nově postavené stavby administrativní a obchodní budovy, která dle kolaudačního rozhodnutí je označena č. p. XY a dle geometrického plánu shora uvedeného se tedy nachází na pozemku č. st. XY a pozemku č. st. XY, které vznikly z původního pozemku č. st. XY, je nesprávný závěr, že tato stavba není stavbou v právním slova smyslu, neboť není zapsaná v katastru nemovitostí. Věc v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (viz pozitivní definice věci uvedená v § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Nově vzniklá budova fakticky existuje a samotný nesoulad faktického stavu (existence nemovité věci stavby – nezapsané v katastru nemovitosti, se zápisem v katastru nemovitostí) nezpůsobuje to, že taková fakticky existující stavba není věcí v právním smyslu. Už samotnou existencí se takové - i nezapsané stavby - stávají věcí v právním smyslu. Nově vzniklá budova se stala součástí pozemku, na kterém byla vybudována. Nejedná se tedy o samostatnou věc.“
12. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhuje též, aby dovolací soud odložil vykonatelnost „výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2023, č. j. 6 C 202/2004-2230“.
13. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 22. 11. 2023 v řízení zahájeném u Okresního soudu v Kroměříži dne 25. 11. 2003 (srovnej bod 2, části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) zastoupenou advokátem ( 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
17. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, publikované pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (tato rozhodnutí jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení [k tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) a další judikaturu tam citovanou].
18. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, ve kterém jsou podrobně popsány náležitosti dovolání, se uvádí: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. S nároky na dovolací řízení pak souvisí i povinné zastoupení advokátem, který by měl být obeznámen s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a měl by zvážit, zda jsou v jeho věci pro podání dovolání splněny všechny předpoklady. Je totiž povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl dovolací důvod (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.), a aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva“.
19. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Je povinností
dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví § 241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí být kvalifikované (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání.
20. Dovolání není žalobkyně přípustné; dovolatelka vymezuje přípustnost dovolání tak, že „napadnuté rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, má-li být dovolacím soudem posouzena právní otázka jinak“. Tím zjevně myslí „jinak, než ji posoudil odvolací soud.“ Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje. V ustanovení § 237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016. To jasně vyplývá i ze slov zákona – dovolání je přípustné „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatelka však žádnou již dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odchýlit, nepředkládá. Jí takto vymezený důvod přípustnosti dovolání tak není dán.
21. Dovolací soud si uvědomuje, že jde o spor trvající již 21 let, a proto zvažoval, zda předpoklad přípustnosti dovolání není uveden implicitně v jeho textu. Tak tomu však v případě dovolání žalobkyně není. Nejsou tu žádné odkazy na judikaturu dovolacího soudu, takže nelze ani velmi extenzívním a „benevolentním“ přístupem obsah dovolání vyložit tak, že by žalobkyně tvrdila rozpor napadeného rozsudku s touto judikaturou, netvrdí se rovněž, že by šlo o věc dosud v judikatuře neřešenou (jak je však uvedeno níže, judikatura dovolacího soudu poskytuje východisko pro řešení věci), že by šlo o věc, jež je v judikatuře Nejvyššího soudu řešena rozdílně.
22. Dovolatelka sice na dvou místech stručně zmiňuje údajné porušení jejích základních práv, činí tak však způsobem, který přípustnost dovolání založit nemůže; především v této souvislosti nevymezuje právní otázku, na jejímž řešení napadený rozsudek spočívá, a při jejím řešení soud porušil její základní práva. Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že námitka porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces sama o sobě k přípustnosti dovolání nepostačuje, pokud není v této souvislosti řádně vymezena právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23 odůvodnění). Pokud navíc dovolatelka tvrdí, že soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že nepřipustil změnu žaloby, pak dovolací soud uvádí, že právo žalobkyně dotčeno nebylo, neboť žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k neexistujícím stavbám (odstraněným „objektům bydlení“) by nebylo možno vyhovět. Žalobkyně dále uvádí: „Tímto (tj. průtahy v řízení, pozn. dovolacího soudu) je tedy porušeno ústavou zaručené právo žalobkyně vlastnit majetek a užívat ho pro své potřeby a potřeby své rodiny“. Žalobkyně je ovšem „vlastnicí“ podílu, a toto „vlastnictví“ (přesněji: spoluvlastnictví) není nijak zpochybněno; pokud jej nemůže užívat, není to způsobeno soudy, ale žalovanými, a žalobkyně nevyužila právní prostředky, které jí soukromé právo poskytuje k řešení neshod při hospodaření se společnou věcí, resp. nyní při její správě.
23. Již jen nad rámec tohoto dovolacího řízení, formou obiter dictum učiněné poznámky, dovolací soud uvádí: V této věci bylo jasné, oč žalobkyni šlo, co hodlá v řízení udělat, a to zrušit a vypořádat spoluvlastnictví ke konkrétní stavbě (později jako součásti pozemku). Nebyla však schopna přes zastoupení advokátkou sledovaný cíl v žalobním návrhu správně zformulovat. Jde o problematiku označení stavby, která má přiděleno popisné číslo, avšak není evidována v katastru nemovitostí, v žalobě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.
Je třeba rozlišovat dva možné případy: Stala-li se stavba k 1. 1. 2014 součástí pozemku, neboť vlastnické (zde spoluvlastnické) poměry ke stavbě a k pozemku byly stejné (§ 3054 o. z.), pak správný žalobní návrh zní, že se ruší spoluvlastnictví k pozemku, jehož součástí je stavba (označená číslem popisným, ev. dalšími údaji), a následuje návrh na způsob vypořádání. Stojí-li stavba na více parcelách (k poměru parcely a pozemku viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006), pak bude stavba označena tak, že je „součástí pozemku tvořeného parcelami“ tam uvedenými.
Parcely je třeba označit tak, jak jsou evidovány v katastru nemovitostí. Jestliže se stavba součástí pozemku nestala, pak pro ni platí to, co Nejvyšší soud uvedl např. v rozsudku ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/97; taková budova se uvede označením pozemku (opět podle stavu v katastru nemovitostí), na němž je postavena a číslem popisným (nemá-li je, je třeba ji označit jinak). Není to tedy tak, že by nebylo možné vést spor o budovu, která v katastru nemovitostí není evidována, ač by evidována být měla, nebo že by taková budova „právně neexistovala“.
V případě rozporu mezi katastrem nemovitostí a skutečným stavem má přednost skutečný stav (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006). Jestliže stavba fakticky neexistuje, nemůže být předmětem zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, i když je v katastru nemovitostí stále evidována. Je zásadní rozdíl mezi pozemkem a stavbou; stavbu lze v žalobě identifikovat, i když není v katastru nemovitostí evidována, naproti tomu při označení pozemků v žalobě je třeba vyjít z toho, jak jsou v katastru evidovány ve formě parcel.
Případné spory ohledně výše spoluvlastnických podílů ke stavbě a k pozemku, příp. ohledně jiných otázek lze řešit v rámci posuzování předběžných otázek [k problematice přechodu na superficiální zásadu v praxi lze též odkázat na odbornou literaturu, resp. komentáře k § 3054 a násl. o. z. (např. Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1584 – 1590; Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář.
2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3249 - 3251)].
24. Nejvyšší soud závěrem považuje za vhodné - s ohledem na fakt, že celý spor mezi spoluvlastníky je v dané věci v zásadě vyvolán obstrukčním chováním žalovaných - přiblížit ve vztahu ke společným nemovitým věcem možné řešení nesouladu mezi stavem skutečně i právně existujícím a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. V případě rozdílného přístupu či motivace spoluvlastníků nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí k provedení nezbytných změn v katastru může spoluvlastník pozemku i bez souhlasu druhého spoluvlastníka požádat katastrální úřad o výmaz stavby z katastru nemovitostí, pokud svou žádost doloží potvrzením obecního úřadu nebo potvrzením stavebního úřadu, že budova na daném pozemku již neexistuje. Spoluvlastník pozemku rovněž může i bez souhlasu druhého spoluvlastníka dosáhnout výmazu stavby z katastru nemovitostí tím způsobem, že dosáhne toto, aby příslušný editor (obvykle stavební úřad) vymazal předmětnou stavbu ze základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí; katastrální úřad pak informaci o neexistenci stavby převezme ze základního registru podle § 32 katastrálního zákona. Sluší se také uvést, že k výsledkům řízení v této věci může soud přihlédnout v ev. dalším řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (označí-li žalobkyně nemovitosti jinak než v této věci, nebude dána překážka věci rozhodnuté).
25. Protože dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním jen v určitém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
27. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.)
28. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě rozhodl o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti výroku III rozsudku soudu prvního stupně, jenž tak sdílí osud nepřípustného dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Pro nadbytečnost se dovolací soud nezabýval otázkou, zda lze v dovolacím řízení podle § 243 písm. a) o. s. ř. odkládat vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně či jeho části.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu