22 Cdo 1226/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A-Trading, a. s., se sídlem v Praze 1, Karlova 455/48, IČO:
48289540, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v
Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovaným 1) Ing. J. T., 2) J. T. a oběma
zastoupeným JUDr. Tomešem Fibichem, advokátem se sídlem v Kardašově Řečici,
nám. J. Hrubého 72, o zřízení práva nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 170/2009, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. prosince 2014, č. j.
7 Co 61/2012-189, takto:
I. Dovolání s e o d m í t á.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení 3 388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám jejího zástupce JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 24. července 2014, č. j. 9 C 170/2009-162, ve výroku I. zřídil na pozemku
parc. č. 3890/262, v obci a k. ú. J. H., zapsaném v katastru nemovitostí na LV
č. 3787, vedeném u Katastrálního úřadu Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště
Jindřichův Hradec (dále jen ,,předmětný pozemek“), formou služebnosti nezbytnou
cestu, a to ve prospěch budovy č. p. nacházející se na pozemku parc. č.
3890/262 v obci a k. ú. J. H., zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 10894,
vedeném u Katastrálního úřadu Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův
Hradec. Ve výroku I. soud prvního stupně specifikoval, že zřizovaná služebnost
spočívá v právu chůze bez časového omezení přes část A předmětného pozemku a v
právu chůze a jízdy motorovým vozidlem bez časového omezení přes část B tohoto
pozemku, a to v rozsahu uvedeném v tomto výroku specifikovaném geometrickém
plánu, který tvoří nedílnou součást rozsudku. Ve výroku II. uložil soud prvního
stupně žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu za nezbytnou cestu v částce
46 326,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2014, č. j. 7 Co 61/2012-189, výrok I. a
II. rozsudku soudu prvního stupně převzal do výroku svého rozhodnutí, změnil je
pouze formulačně tak, že shora vymezenou služebnost zřídil „ve prospěch
vlastníka domu č. p. 777/III“ (výrok I. a II. rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
spatřují v § 237 o. s. ř. Dovolatelé vytkli soudům obou stupňů, že se
nevypořádaly se skutečností, že „samotná dražba stavby nemůže zajistit
legitimitu, resp. vynucení si vydražiteli ex post přístupu k vydražené
nemovitosti“. Dovolatelé mají za to, že žalobkyně má stavbu na jejich pozemku
neoprávněně a soudy se nevypořádaly s tím, že žalobkyni chybí občanskoprávní
titul mít stavbu na pozemku dovolatelů. Poukázali na to, že o bezdůvodném
obohacení rozhodl pravomocně již v jiném řízení odvolací soud. Postup soudů,
spočívající v zřízení věcného břemene přes stejný pozemek, za který jim náleží
bezdůvodné obohacení, se dovolatelům v tomto smyslu nejeví logickým. Mají za
to, že „taková situace by mohla nastat pouze v případě, kdyby stavba a pozemek,
přes který by měl být zřízen přístup, měly každý jiné parcelní číslo“. Navrhli,
aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nedůvodné. Uvedla, že
budovu postavili žalovaní jako někdejší vlastníci na vlastním pozemku a stavba
byla řádně povolena. Žalobkyně pak budovu nabyla v dražbě v rámci konkurzního
řízení. Poukázala na to, že jí žalovaní brání v přístupu k budově, a je tedy
nucena podat negatorní žalobu. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaných
odmítl, případně zamítl. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože dovolací řízení bylo zahájeno dne 5. března 2015, dovolací soud
projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)].
V daném případě dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelé řádně
nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe
dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazují na § 237 o. s. ř., což však k
přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje. Podmínky přípustnosti dovolání pak
nevyplývají ani z jeho samotného obsahu.
Dovolateli uplatněná námitka, že se soudy nevypořádaly se skutečností,
že ,,samotná dražba stavby nemůže zajistit legitimitu, resp. vynucení si
vydražiteli ex post přístupu k vydražené nemovitosti“, je natolik obecná, že
bez bližší konkretizace není zřejmé, jakou konkrétní výtku dovolatelé vůči
postupům soudů obou stupňů, resp. jejich právním závěrům, uplatňují. Navíc
rozhodnutí odvolacího soudu na tom, že by dražba nemovitosti měla bez dalšího
zakládat nárok vydražitele na zřízení nezbytné cesty, není ani založeno. Proto
je tato námitka bez významu pro věcné posouzení věci.
Další námitkou dovolatelé poukazují na to, že odvolací soud považoval stavbu za
oprávněnou.
Otázka oprávněnosti stavby byla nalézacími soudy pečlivě posouzena. Ostatně
stejnou otázkou se nalézací soudy zabývaly ve věci vedené u soudu prvního
stupně pod sp. zn. 9 C 3/2010 a dospěly ke stejnému názoru. Dovolací soud
neshledává na jejich úvahách o oprávněnosti stavby nic nepřiměřeného.
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku,
aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro
klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či
neměl stavební povolení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné pod č. C 2660 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen
„Soubor“)], a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí [k
tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo
3953/2008 (uveřejněné pod č. C 8315 v Souboru)].
V řešené věci se nemůže jednat o neoprávněnou stavbu proto, že v době výstavby
byl dán právní titul, a to v podobě vlastnického práva stavebníků k pozemku.
Jednalo se tedy o titul trvalé povahy. Ani po zániku tohoto práva by se nemohlo
jednat o tzv. neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, neboť charakter stavby jako neoprávněné je spojen
neexistencí občanskoprávního titulu v době, kdy je stavba prováděna. Jinými
slovy řečeno, pokud v době vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu nejde
o tzv. neoprávněnou stavbu, skutečnosti nastavší později již aplikaci
ustanovení o tzv. neoprávněné stavbě nemohou založit (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 1840/2011, dostupný na
www.nsoud.cz)
Tyto závěry se nepochybně prosadí i v souzené věci. Pokud to byli žalovaní,
kteří původně postavili stavbu na pozemku v jejich vlastnictví, svědčil jim k
pozemku trvalý právní titul k umístění stavby, a nemohlo se tedy jednat o
stavbu neoprávněnou. Na tom nic nemění ani skutečnost, že stavba (resp.
vlastnické právo k ní) následně v rámci dražby přešla na jiného právního
nástupce.
K výtce dovolatelů ohledně ,,nelogičnosti“ rozhodování soudů, které měly na
jedné straně vyslovit závěr, že stavba ve vlastnictví žalobkyně je stavbou
oprávněnou a na druhé straně v jiném řízení přiznaly žalovaným peněžitou částku
z titulu bezdůvodného obohacení, dovolací soud uvádí, že na takovém postupu
neshledává nic nelogického. Z obsahu dovolání plyne, že dovolatelé nesprávně
zaměňují právní titul k umístění stavby na pozemku v době její výstavby a
právní titul k užívání pozemku po změně vlastnického práva k této stavbě. V
daném případě totiž v době vybudování stavby právní titul k výstavbě svědčil
žalovaným a teprve následně vlastnické právo ke stavbě nabyla žalobkyně. Právní
režim oprávněnosti budované stavby a právní titul k užívání pozemku po změně
vlastnického práva ke stavbě je tak nutno posuzovat samostatně.
Ke stavbám vybudovaných v těchto poměrech se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení
ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009 (dostupném na www.nsoud.cz),
tak, že zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo
mít na tomto pozemku stavbu, spočívající v tom, že byl vlastníkem pozemku v
době výstavby, nepřichází do úvahy odstranění stavby ani tehdy, jestliže po
vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby.
Vlastník pozemku se proto nemůže domáhat odstranění stavby; přesto je nutno
vzájemný vztah mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku vypořádat, protože
stavba objektivně stojí na cizím pozemku a vlastník stavby využívá užitnou
hodnotu pozemku za situace, kdy právní důvod k užívání pozemku již nemá, neboť
tento zanikl. Tento vztah se mezi nimi vypořádá podle ustanovení o bezdůvodném
obohacení (§ 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaných přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. května 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu