22 Cdo 1294/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Jiřího Zrůsta
ve věci žalobce F. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. Ch., 2)
H. Ch.,
3) J. Ch., a 4) I. Ch., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 862/2004, o
dovolání žalované 4) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října
2005, č. j. 25 Co 321/2005-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal určení, že dům č. p. 1401 na stavební parcele č. 1485,
stavební parcela 1485 a zahrada 967/17, všechny nemovitosti zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu v N. na LV č. 986 pro katastrální území
a obec N., byly ke dni úmrtí jeho otce F. Ch., zemřelého, předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví jeho rodičů F. Ch. a H. Ch., žalované 2). Žalobu
odůvodnil tím, že rodiče sice v roce 1983 nemovitosti prodali, avšak šlo o
simulovaný neplatný právní úkon, a neplatné tak byly i jejich další převody.
Nemovitosti proto nejsou v podílovém vlastnictví jeho bratra – žalovaného 3) a
jeho bývalé manželky žalované 4), každého v rozsahu ideální poloviny, jak je
vyznačeno v katastru nemovitostí. Žalovaný 1) je také bratrem žalobce a dědicem
po jejich zemřelém otci a původně žaloba směřovala také proti J. S., rovněž
bývalé manželce žalovaného 3).
Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze 14. 6. 2002,
č. j. 8 C 630/2000-100, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že kupní smlouva
uzavřená 10. 3. 1983, podle které F. Ch., (dále F. Ch. st.), a jeho manželka
žalovaná 2) prodali ideální polovinu nemovitostí žalovanému 1) a druhou ideální
polovinu žalovanému 3) a jeho tehdejší manželce J. S. za kupní cenu 91 523,-
Kč, byla pro nedostatek vážnosti vůle neplatným právním úkonem podle § 37 odst.
1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), neboť pouze zastírala z důvodu nižších
převodních poplatků smlouvu darovací, jejíž náležitosti nesplňovala. S poukazem
na zásadu, že nikdo nemůže převést více práv než sám má, a § 39 ObčZ, považoval
soud prvního stupně za neplatné rovněž všechny další právní úkony, kterými bylo
vlastnictví dále převáděno: kupní smlouvu z 18. 9. 1984, kterou žalovaný 1)
prodal ideální polovinu nemovitostí žalovanému 3)
a jeho tehdejší manželce J. S., dohodu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví, kterou jako bývalí manželé uzavřeli 5. 4. 1985 a podle které
nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví žalovaného 3), a konečně darovací
smlouvu z 9. 11. 1990, podle které žalovaný 3) daroval ideální polovinu
nemovitostí žalované 4), tehdy své manželce. V roce 1993 došlo k rozvodu jejich
manželství
a žaloba, kterou se žalovaný 3) domáhal po žalované 4) vrácení tohoto daru,
byla soudem prvního stupně v roce 2000 zamítnuta. U soudu prvního stupně od
roku 1998 probíhá řízení o zrušení a vypořádání jejich podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
žalobce má jako dědic F. Ch. st. naléhavý první zájem na žalovaném určení,
vycházeje i ze zjištění, že v dědickém řízení po F. Ch. st. „nemovitosti, které
jsou předmětem tohoto řízení, nefigurují“. I když žalovaní 3) a 4) nenabyli
vlastnictví k nemovitostem shora uvedenými právními úkony, nabyli
spoluvlastnické podíly k nemovitostem vydržením podle § 134 odst. 1 ObčZ.
Žalovaná 4) se teprve ze žaloby, podané v tomto řízení a doručené jí 21. 6.
2000, dozvěděla, že „předchozí převody nemovitostí měly být fiktivní, že
účastníci chtěli obcházet zákon nebo se necítili vlastníky nemovitostí“.
Žalovaná 4) byla sama oprávněnou držitelkou podílu od uzavření darovací smlouvy
9. 11. 1990 do 21. 6. 2000 a může si do desetileté vydržecí doby započíst držbu
jejího právního předchůdce žalovaného 3).
Krajský soud v Praze rozsudkem z 5. 2. 2003, č. j. 25 Co 451/2002-130, rozsudek
soudu prvního stupně změnil ve vztahu ke všem žalovaným mimo původně žalovanou
J. S. tak, že určil, že žalobě vyhověl. Ve vztahu k žalované J. S. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že vůči této žalované naléhavý
právní zájem na žalovaném určení není dán. Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 a další právní úkony, týkající
vlastnických změn nemovitostí, byly neplatné, avšak žalovaný 3) ani žalovaná 4)
nemohli spoluvlastnické podíly k nemovitostem vydržet. Žalovaný 3) nebyl v
dobré víře, že mu podíl patří, a žalovaná 4) podíl nedržela po desetiletou
vydržecí dobu, když si nemůže započíst držbu žalovaného 3).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. března 2004, č. j. 22 Cdo 1869/2003-154, v
napadené části ve vztahu ke všem žalovaným, mimo žalovanou J. S., rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Souhlasil se závěrem odvolacího soudu, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 nebyla
skutečným projevem vůle jejích účastníků, ale jen úkonem simulovaným, který
nebyl učiněn vážně, a je proto neplatný podle § 37 odst. 1 ObčZ. Zastřený úkon
účastníků ve skutečnosti směřoval k uzavření smlouvy darovací, avšak darování a
přijetí nebylo projeveno v zákonem požadované písemné formě. Vlastnictví k
uvedeným nemovitostem bylo možné získat pouze na základě oprávněné držby.
Žalovaní s výjimkou žalované 4) byli účastníky kupní smlouvy z 10. 3. 1983 a
věděli, že se jedná o simulovaný právní úkon, proto nemohli být v dobré víře,
že jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Proto si také žalovaná 4) nemůže
započíst do své vydržecí doby, které se ujala 9. 11. 1990, dobu držby svého
prvního předchůdce žalovaného 3),
a nelze započítat ani dobu po 26. 9. 1997, tj. po datu úmrtí F. Ch. st., neboť
skutečnosti nastalé po smrti zůstavitele nemohou mít vliv na výsledek sporu, že
zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určité věci. Nejvyšší soud vytkl soudům
obou stupňů, že se nezabývaly obranou žalované 4), že výkon práv musí být ve
smyslu § 3 odst. 1 ObčZ v souladu s dobrými mravy. Žalovaná poukázala na to, že
byla při uzavření darovací smlouvy 9. 11. 1990 v dobré víře, že žalovaný 3),
který na ni spoluvlastnický podíl k nemovitostem na nemovitostech převáděl, je
jejich vlastníkem. O neplatnosti smlouvy z 10. 3. 1983 se dozvěděla teprve ze
žaloby, nedostatek vážnosti vůle tohoto právního úkonu nezpůsobila – způsobili
jej účastníci této smlouvy včetně žalovaného 3) a zemřelého F. Ch. st., jehož
je žalobce dědicem, a proto se domnívá, že by bylo v rozporu s dobrými mravy,
kdyby byla smlouva i vůči ní považována za neplatnou.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. února 2005, č. j. 8 C
862/2004-188, určil, že „dům č. p. 1401 na st. p. 1485, dále st. p. 1485 a
zahrada 967/17, vše nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu v N. na LV
č. 986 pro katastrální území a obec N., byly ke dni úmrtí F. Ch., předmětem
bezpodílového spoluvlastnictví manželů F. Ch., a H. Ch.“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně považoval neplatnost kupní smlouvy z 10. 3. 1983
a následných převodů za vyřešenou v předchozích rozhodnutích v této věci a
zabýval se pouze otázkou, kterou mu uložil vyřešit dovolací soud, tj.
posouzením platnosti kupní smlouvy z 10. 3. 1983 ve vztahu k žalované 4) ve
smyslu § 3 odst. 1 ObčZ v kontextu nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS
28/96. Po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem doplnil žalobce svá skutková
tvrzení v tom smyslu, že žalovaná 4) věděla ještě před tím, než jí žalovaný 3)
daroval ideální polovinu nemovitostí o okolnostech a důvodech uzavření kupní
smlouvy z 10. 3. 1983, a k tomuto tvrzení navrhl důkaz výslechem žalovaného 3)
a svědkyně E. N. Po doplnění dokazování těmito důkazy a jejich hodnocení z
hlediska věrohodnosti, včetně již dříve provedených výslechů účastníků, vzal
soud prvního stupně za prokázané, že právě svědkyně E. N. /teta žalobce a
švagrová žalované 2)/ v roce 1990, když se žalovaný 3) vrátil z nemocnice po
těžkém pracovním úrazu, který utrpěl v listopadu 1989, iniciovala převod
spoluvlastnického podílu k nemovitostem na žalovanou 4), přičemž žalovaná 4)
byla přítomna hovorům svědkyně a žalovaného 3), při kterých byly probírány
okolnosti uzavření kupní smlouvy z roku 1983, že k převodu kupní smlouvou došlo
jen kvůli poplatkům, že žalobce a žalovaný 1) jako nabyvatelé „nic neplatili“ a
že „J. J. splácí“. Žalovaná 4) tak ještě před uzavřením darovací smlouvy 9. 11.
1990 věděla, že účastníci kupní smlouvy z 10. 3. 1983 neměli v úmyslu uzavřít
kupní smlouvu, za převáděné nemovitosti „kupující“ prodávajícím nic neplatili a
že se v podstatě jednalo o zastřený právní úkon. Nelze tak ve smyslu § 3 odst.
1 ObčZ za použití nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 28/96 aplikovat zásadu,
že ve vztahu k žalované 4) by kupní smlouva z 10. 3. 1983 měla být považována
za platnou. Žalovaná 4) nemohla spoluvlastnický podíl k nemovitostem ani
vydržet podle § 134 odst. 1 ObčZ už proto, že nebyla jeho oprávněnou držitelkou
po dobu deseti let. Z těchto důvodů náležely nemovitosti ke dni smrti F. Ch.
st. do jeho bezpodílového spoluvlastnictví se žalovanou 2).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2005, č. j. 25 Co 321/2005-213,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jen ve výrocích
o nákladech řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně.
Konstatoval, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla simulovaný právní úkon a že
zastřeným právním úkonem byla darovací smlouva, která byla neplatná jednak z
toho důvodu, že nebyla dodržena písemná forma pokud se týká bezúplatnosti
převodu, a dále z toho důvodu, že účelem simulace bylo zaplatit nižší poplatky
z převodu nemovitosti, tedy obejít zákon, a v takovém případě se jedná o
absolutně neplatný právní úkon podle § 39 ObčZ. Žalovaná 4) se nemůže dovolávat
platnosti kupní smlouvy z 10. 3. 1983, jednak proto, že v době uzavření
darovací smlouvy 9. 11. 1990, kterou spoluvlastnický podíl k nemovitostem
nabyla, věděla, že její právní předchůdce nabyl vlastnictví k nemovitostem na
základě kupní smlouvy uzavřené naoko. Přes tuto vědomost s ním darovací smlouvu
uzavřela. Kromě toho se podle odvolacího soudu na projednávanou věc nevztahují
závěry, které vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 28/96, neboť
nález spatřuje rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ) ve skutečnosti, že
ten, jenž zavinil neplatnost, se sám neplatnosti dovolává. V dané věci však
žalobce nebyl účastníkem smlouvy z 10. 3. 1983 a nezavinil její neplatnost,
proto nemůže být v rozporu s dobrými mravy skutečnost, že se domáhá určovací
žalobou určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Kromě toho se žalovaná 4)
nemůže dovolat ani platnosti disimulovaného právního úkonu – darovací smlouvy z
10. 3. 1983, neboť je úkonem absolutně neplatným pro obcházení zákona podle §
39 odst. 1 ObčZ
a důsledky takto neplatného úkonu nemohou být odvráceny ani za použití § 3
odst. 1 ObčZ. Odvolací soud shledal správným rovněž závěr soudu prvního stupně,
že nedošlo ani k vydržení nemovitosti žalovanými 3) a 4) a že nemovitosti ke
dni smrti F. Ch. st. náležely do jeho bezpodílového spoluvlastnictví manželů se
žalovanou 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná 4) dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“), a
namítá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem v posouzení
otázky, zda se může domáhat toho, aby smlouva z 10. 3. 1983 byla vůči ní
posouzena jako platná.
Z provedených důkazů učinily soudy obou stupňů nesprávné skutkové a právní
závěry. Nevyložily, na základě jakých konkrétních okolností zjištěných z
výpovědi svědkyně E. N. učinily zjištění, že žalovaná 4) měla vědět o tom, že
výše uvedená smlouva byla simulovaná, a své závěry v tomto směru řádně
nezdůvodnily. Žalovaná 4) také poukazuje na příbuzenský poměr této svědkyně k
dalším účastníkům řízení. Správný není ani názor odvolacího soudu, že na
projednávaný případ nedopadá nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 28/96,
zdůvodněný tím, že žalobce nebyl účastníkem smlouvy z 10. 3. 1983. Žalovaná 4)
vychází z toho, že žalobce vzhledem k jeho příbuzenskému poměru k účastníkům
mimo žalovanou 4) věděl o jakou smlouvu se jedná. Nemovitosti neučinil
předmětem řízení o dědictví po svém otci v roce 1997, ale žalobu podal až v
roce 2000, tj. poté, když jeho bratr žalovaný 3) neuspěl ve sporu se žalovanou
4) o vrácení daru ideální poloviny předmětných nemovitostí. Žalobce chce využít
závadného jednání svých příbuzných ve svém majetkovém zájmu a rovněž chce
vyhovět majetkovým zájmům žalovaného 3), aby ten nemusel vypořádat
spoluvlastnický podíl se žalovanou 4) – svojí bývalou manželkou. Žalovaná 4) se
domnívá, že jde o smluvený proces v rodině žalobce. Je přesvědčena, že
předmětný nález Ústavního soudu ČR je možné na daný případ použít, že byl vydán
na ochranu takového účastníka právního úkonu, který byl poškozen jednáním
dalších účastníků právního úkonu, jimž je uplatnění neplatnosti úkonu na
prospěch. Usuzuje, že pro použití nálezu nemusí být žalobce přímo účastníkem
úkonu, ale rozhodující je motiv jeho jednání, kterým chce využít argumentaci o
neplatnosti právního úkonu ve svůj prospěch. Z uvedených důvodů by smlouva vůči
ní měla být považována za platnou. Navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce a žalovaní 1) – 3) se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno včas řádně zastoupenou oprávněnou osobou – účastnící řízení, zkoumal,
zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není v daném případě
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Soud prvního stupně nerozhodl ve
věci jinak než dříve proto, že by byl vázán zrušovacím rozhodnutím odvolacího
soudu, ale poté, co rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny dovolacím soudem.
Dovolání by tak mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, pokud
by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní
právní význam; podle § 237 odst. 3 OSŘ zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebo která je
odvolacími soudy a soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání může být založena jen pro řešení otázek právních, tj.
podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání lze podat z
důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To se týká
nejen práva hmotného, ale i procesního (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího
soudu z 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované na internetových
stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání však nezakládá
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, že skutkové zjištění nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takový
důvod žalovaná 4) rovněž uplatnila, neboť namítá, že v podstatné části nemá
podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění odvolacího
soudu, že se před uzavřením darovací smlouvy 9. 11. 1990 dozvěděla o tom, že
kupní smlouva byla jejími účastníky uzavřena 10. 3. 1983 naoko, nebyla projevem
jejich skutečné vůle, podle které šlo o darování i z důvodu vysokých převodních
poplatků. Skutkovým zjištěním odvolacího soudu je tak dovolací soud vázán.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím
zásadního právního významu. Nejvyšší soud v usnesení z 22. 3. 2005, sp. zn. 22
Cdo 1917/2004, publikovaném rovněž na jeho internetových stránkách, v němž se
zabýval problematikou simulované kupní a disimulované darovací smlouvy, mimo
jiné uvedl k námitce, týkající se zásady, že se nikdo nemůže dovolávat vlastní
nepoctivosti (nemo turpitudinem suam allegans auditur), že tato zásada chrání
poctivou stranu proti nepoctivé, a netýká se případu, kdy o simulaci věděly obě
smluvní strany. V dané věci se žalobce jako dědic domáhá určení, že nemovitosti
náležely jeho otci a jeho manželce ke dni smrti otce, a to z titulu neplatnosti
kupní smlouvy, kterou tito simulací rovněž způsobili. Jestliže má být určeno,
že ten, kdo byl účastníkem neplatné (simulované) kupní smlouvy, byl vlastníkem
převáděných nemovitostí ke dni své smrti, dovolává se žalobce v takovém řízení
nepoctivosti tohoto účastníka smlouvy. Není tedy významné, že sám žalobce nebyl
účastníkem smlouvy a že její neplatnost nezavinil. I když odvolací soud dospěl
k závěru opačnému, jeho rozsudek jako věcně správný obstojí z dalšího jím
uvedeného důvodu, a to že se žalovaná 4) nemůže dovolávat ochrany nabytých
práv, jestliže se v roce 1990 před uzavřením darovací smlouvy z 9. 11. 1990
dozvěděla o tom, že kupní smlouva z 10. 3. 1983 byla smlouvou uzavřenou naoko.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c)
OSŘ, bylo dovolacím soudem podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žalobce byl v řízení úspěšný a příslušela by mu vůči žalovaným podle § 243b
odst. 5, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení,
ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu