22 Cdo 1341/2014 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PRATO, spol. s r. o. se sídlem v Praze 5, Nad Santoškou 23, IČO: 44267185, zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti žalovaným: 1) TIVO s. r. o. se sídlem v Praze 5, Geologická 995, IČO: 48038024 a 2) MODRÁ HARFA Reality s. r. o. se sídlem v Praze 9, Klečákova 233, IČO: 28943929, zastoupeným JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 1579/24, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do práva chůze a jízdy přes pozemky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 404/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2013, č. j. 51 Co 358/2013-721,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované jsou povinny nahradit společně a nerozdílně žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.094,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně JUDr. Kláry Samkové, Ph.D. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2013, č. j. 5 C 404/2009-668, uložil žalované 1) povinnost „zdržet se rušení žalobkyně při výkonu práva věcného břemene průchodu osob a průjezdu vozidel bez jakéhokoliv omezení, kterého se dopouští tím, že těsně u hranic a na hranicích pozemku parc. č. 481/3 zapsaného na LV č. 1021 pro k. ú. V., obec P., se sousedními pozemky parc. č. 485/9 zapsaném na LV č. 1163, parc. č. 481/4 zapsaném na LV č. 6040, parc. č. 485/16 zapsaném na LV č. 1163, parc.
č. 481/11 zapsaném na LV č. 1021 a parc. č. 481/7 zapsaném na LV č. 1021, všechny pro k. ú. V., obec P., umisťuje betonové pražce, svislé značení, řetězy, sloupky, mobilní kovové zábrany a oplocení způsobem, který brání faktickému užívání věcného břemene na pozemku, k němuž svědčí právo věcného břemene pro žalující“ [výrok I., bod 1)]. Žalované 1) dále uložil povinnost „zdržet se rušení žalobkyně při výkonu práva věcného břemene průchodu osob a průjezdu vozidel bez jakéhokoliv omezení, kterého se dopouští tím, že těsně u hranic a na hranicích pozemku parc.
č. 481/11 zapsaného na LV č. 1021 pro k. ú. V., obec P., se sousedními pozemky parc. č. 481/10 zapsaném na LV č. 1163 a parc. č. 481/7 zapsaném na LV č. 1021, vše pro k. ú. V., obec P., umisťuje betonové pražce, svislé značení a sloupky způsobem, který brání faktickému užívání věcného břemene na uvedeném pozemku“ [výrok I., bod 2.)]. Rovněž žalované 1) uložil povinnost „zdržet se rušení žalobkyně při výkonu práva věcného břemene průchodu osob a průjezdu vozidel bez jakéhokoliv omezení, kterého se dopouští tím, že na pozemku parc.
č. 481/11 zapsaného na LV č. 1021 pro k. ú. V., obec P., umožňuje parkování osobních automobilů, které brání možnosti průjezdu přes pozemek a tedy výkonu věcného břemene žalobkyni“ [výrok I., bod 3.)]. Žalované 2) uložil povinnost „zdržet se rušení žalobkyně při výkonu práva věcného břemene průchodu osob a průjezdu vozidel bez jakéhokoliv omezení, kterého se dopouští tím, že těsně u hranice a na hranici pozemku parc. č. 481/4 zapsaného na LV č. 6040 pro k. ú. V., obec P., se sousedními pozemky parc.
č. 481/7 zapsaném na LV č. 1021 a parc. č. 481/3 zapsaném na LV č. 1021, oba pro k. ú. V., obec P., umisťuje betonové pražce, svislé značení, sloupky a mobilní oplocení způsobem, který brání faktickému užívání věcného břemene na uvedeném pozemku žalobkyni" [výrok I., bod 4)]. Dále rozhodl o povinnosti obou žalovaných zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 22.965,- Kč k rukám její právní zástupkyně (výrok II.). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou žalovaných rozsudkem ze dne 15.
listopadu 2013, č. j. 51 Co 358/2013-721, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. věci samé potvrdil, ve výroku II. o nákladech řízení změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že jejich výši stanovil částkou 87.700,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají obě žalované dovolání, jehož přípustnost spatřují v § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Jako důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež spočívá v možnosti omezit výkon oprávnění věcného břemene vlastníkem věcným břemenem zatíženého pozemku, pokud není výkon věcného břemene znemožněn či podstatně ztížen. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto, neboť se domnívá, že se odvolací soud od ustálené soudní praxe neodchýlil. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože o uplatněném nároku bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1.
ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 15. listopadu 2013 a k zahájení dovolacího řízení došlo po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
ledna 2014. Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V dané věci dovolatelky tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v možnosti omezit výkon oprávnění z věcného břemene a odkazují přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. února 1999, sp. zn. 22 Cdo 1457/99, které je dále rozvedeno v rozsudku téhož soudu ze dne 20. dubna 2005, č. j. 22 Cdo 2941/2004. Rozpor spatřují v tom, že odvolací soud vycházel ze závěru, že má-li oprávněný z věcného břemene sjednáno právo výkonu věcného břemene průchodu osob a průjezdu vozidel bez omezení, je takové právo ničím neomezitelné a osoba, jež vlastní pozemek zatížený věcným břemenem, nemá žádné oprávnění výkon oprávnění z věcného břemene jakkoliv omezovat.
S tím dovolatelky nesouhlasí a tvrdí, že není podstatné, je-li věcné břemeno vymezeno jako „právo průchodu osob a průjezdu vozidel“, či jako „právo průchodu osob a průjezdu vozidel bez omezení“, z obou je totiž zřejmé, že se jedná o oprávnění z věcného břemene sjednané v plném rozsahu jako neomezené, nikoliv neomezitelné. V rozhodnutích, na něž dovolatelky odkazují, se Nejvyšší soud zabýval možností omezit výkon oprávnění z věcného břemene. Nejvyšší soud v nich však také zdůraznil, „že pro posouzení věci je rozhodující, zda průchod a průjezd přes pozemek nebude znemožněn nebo ztížen“.
Rovněž uvedl, „že vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemen oprávněné, aby vykonávala toto právo i za jiných okolností, vlastníkem vytvořených, avšak vždy jen takových, které umožní dosažení účelu věcného břemene a výkon tohoto práva ani podstatně neztíží. Naproti tomu jestliže vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, šlo by ze strany vlastníka pozemku o neoprávněný zásah do jejího práva“.
V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalované svým jednáním žalobkyni silně ztěžují výkon oprávnění z věcného břemene tím, že umisťují na pozemky zatížené věcným břemenem překážky různého charakteru způsobem, který brání faktickému užívání věcného břemene. Při hodnocení, zda se jedná o neoprávněný zásah do práva žalobkyně, přihlédl ke smyslu zřízení věcného břemene v rozsahu „bez omezení“, tedy že jde o bývalý areál ČKD, který byl rozdělen mezi samostatné podnikatelské subjekty a pozemky zatížené věcným břemenem původně sloužily jako vnitřní areálová páteřní komunikace nejen žalobkyni, ale i jiným subjektům k zajištění volného přístupu k veřejným komunikacím.
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že pokud vlastník pozemku umístí na cestě, zatížené věcným břemenem, překážku, která neumožňuje právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat, může se oprávněný domáhat odstranění této překážky. Není vyloučena ani žaloba na uložení povinnosti umožnit žalobci chůzi, popřípadě přejíždění přes cizí pozemek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 556). „Pokud vlastník služebného pozemku umístí v místě zatíženém věcným břemenem překážku, která neumožňuje oprávněné osobě právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat, může oprávněná osoba u soudu uplatnit odstranění této překážky“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
července 2006, sp. zn. 22 Cdo 3048/2005, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 4456). K úspěšnosti žaloby není třeba, aby šlo o překážku trvalou (např. může jít o pobíhání psa po pozemku, viz zmíněnou věc sp. zn. 22 Cdo 443/2000) a není významné, že oprávněný využívá věcné břemeno jen občas; rozhodující je, že opakovaně dochází k zásahu do jeho práva. Z uvedeného plyne, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil, jestliže jednání žalovaných posoudil jako neoprávněný zásah do práv žalobkyně.
Naopak rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dále dovolatelky nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že není rozhodné, zda žalobkyně rozšiřuje způsob výkonu věcného břemene oproti stavu, za nějž bylo věcné břemeno sjednáno. Poukazují přitom na rozhodnutí dovolacího ze dne 17. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, na rozhodnutí ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004 a na rozhodnutí ze dne 28. března 2013, sp. zn. 22 Cdo 132/2011. Podle názoru žalovaných není věcnému břemeni vlastní elasticita, jež by byla spojená s potřebami vlastníka panující nemovitosti na úkor práva vlastnického.
Mají za to, že odvolací soud při výkladu práv a povinností z věcného břemene preferoval právo z věcného břemene před právem vlastníka. Tak tomu ale není. Rozhodnutí, na něž dovolatelky odkazují, řeší otázku svémocného rozšiřování věcného břemene. O to se však v dané věci nejedná.
Předmětem sporu je stanovení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva z věcného břemene proti žalovaným, které do výkonu práva žalobkyně z věcného břemene neoprávněně zasahují, nikoli obrana povinného z věcného břemene proti škodlivému způsobu výkonu práva jeho rozšiřováním nad míru, než bylo myšleno při jeho zřízení. Nadto lze poznamenat, že Nejvyšší soud si je vědom, že v rozsudku ze dne 6. ledna 2006, sp. zn. 22 Cdo 2647/2004 uvedl, že věcná břemena nemohou být svémocně rozšiřována; oprávnění vyplývající z věcného břemene musí být vykonáváno tak, aby povinného zatěžovalo co nejméně.
V případě pochybností o rozsahu věcného břemene platí, že povinný má být omezován spíše méně než více. V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalované neprokázaly, že by žalobkyně vykonávala svoji činnost ve větším plošném rozsahu, než jí náleží a neprokázaly ani skutečnost, že by žalobkyně svoji činnost svévolně rozšiřovala. Neobstojí ani námitka dovolatelek, že odvolací soud nedostatečně zkoumal intenzitu, míru a důvod zásahu do práv žalobkyně z věcného břemene. Odvolací soud se námitkami žalovaných zabýval, vzal v úvahu všechny okolnosti, a na rozdíl od žalovaných, které své jednání hodnotily jako omezení nepodstatné, odvolací soud zhodnotil jejich jednání jako omezení podstatně ztěžující výkon oprávnění z věcného břemene.
Touto námitkou navíc dovolatelky nepředkládají žádnou právní otázku, ale pouze polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, s jeho hodnocením důkazů, a předkládají vlastní verzi skutkových závěrů o míře omezení oprávnění z věcného břemene. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o.
s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalované povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.