22 Cdo 1369/2025-268
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, proti žalované H. B., zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 13, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 106/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2024, č. j. 28 Co 265/2024-189, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2024, č. j. 14 C 106/2023-156, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemkům parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, vedeného Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II) a uložil mu povinnost zaplatit žalované do 15 dnů od právní moci rozsudku na vypořádacím podílu 1 000 000 Kč (výrok III). Dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a že každý z účastníků je povinen uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech státu 2 600 Kč na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi (výroky V a VI).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 28 Co 265/2024-189, rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích V a VI pouze tak, že výše nákladů řízení, kterou mají účastníci zaplatit státu činí 7 600 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až IV a ve zbývající části výroků V a VI potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná (dále i
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soudu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že „neprovedl řádně navržené důkazy, které měly zásadní a možná jedinečný vliv na posouzení
celé věci“. Jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., a také skutečnost, že neakceptoval její tvrzení.
4. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o reálné nedělitelnosti pozemků a tvrdí, že rozdělení je možné. Odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval jejími námitkami a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nespravedlivé. Nesouhlasí ani se znaleckým posudkem, jímž byla stanovena obvyklá cena nemovitostí. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání není projednatelné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupná na www.nsoud.cz)].
9. Co se týče obsahu dovolání, dovolací soud je nucen konstatovat, že celé podání žalované je spíše pouhou polemikou s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, s jehož závěry žalovaná nesouhlasí. Žalovaná totiž v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soudu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétní právní otázku však již nevymezila, ani neuvedla žádná rozhodnutí, od kterých se měl odvolací soud odchýlit. Toliko uvádí, že odvolací soud neprovedl jí navržené důkazy, což k projednání dovolání samo o sobě nepostačuje.
10. Dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
11. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
12. Bez řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání tak veškerá argumentace dovolatelky, že reálné rozdělení nemovitostí je dobře možné, zůstává toliko v rovině obecných výhrad, jimiž dovolací soud není oprávněn se zabývat. Na uvedeném ničeho nemění ani dovolatelkou uváděná rozhodnutí dovolacího soudu, neboť těmito odkazy není otázka přípustnosti dovolání náležitě vymezena, navíc se jedná o pouhou citaci z odůvodnění odvolacího soudu. Dovolací soud ostatně nemůže přihlédnout ani k polemice dovolatelky se skutkovými zjištěními, které soudy učinily ze znaleckého dokazování, ani nemůže přihlédnout k polemice se skutkovými závěry a s hodnotícími procesy provedených důkazů, kdy se mylně domnívá, že odvolací soud měl dospět k jiným skutkovým závěrům a měl jiným způsobem hodnotit provedené dokazování.
13. Ostatně jediným přípustným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
IV. Závěr a náklady řízení
14. Lze uzavřít, že dovolání představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání. Dovolaní je tak zatíženo vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce vůbec nezabýval.
15. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu