22 Cdo 1443/2024-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně obce Mlečice, se sídlem v Mlečicích 11, IČO: 00258903, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, proti žalovanému J. B., zastoupenému JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Gen. R. Tesaříka 256, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 259/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 2. 2024, č. j. 14 Co 291/2023-488, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
2. Okresní soud v Rokycanech (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 10. 2023, č. j. 4 C 259/2014-461, určil, že vlastníkem jedné poloviny pozemků parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“) je žalobkyně (výrok I). Tím změnil rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. 4. 2016, č. j. 4 C 259/2014-154, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2016, č. j. 18 Co 245/2016-189, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, č. j. 22 Cdo 227/2017-218, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1609/17 (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 14 Co 291/2023-488, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem jedné čtvrtiny předmětných nemovitostí dosud v katastru nemovitostí zapsaných pro žalovaného (výrok I), ve výroku III potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž vznesl otázku zásadního právního významu a) „zda souvislá řada nepřímých důkazů (narušená nesplněním zákonných povinností orgánů státu) má větší váhu, než souvislá, nepřerušená řada důkazů přímých. A jak řešení této otázky dopadá na zásadu dobré víry účastníků ve stav zápisů ve veřejných rejstřících a důvěryhodnost rozhodnutí orgánu státu.“ Namítl, že proti deklarovanému řetězci nepřímých důkazů stojí jednoznačně řada přímých důkazů svědčících o tom, že mimo jiné předmětné pozemky, co do čtvrtinového podílu, nepřetržitě vlastní žalovaný.
Dále předložil otázku b) „zda může právně zastoupený účastník řízení – instituce – nevědět, kde hledat důkazní materiály k věci, kde je uložení dokumentace řešeno přímo zákonem.“ Uvedl také námitky k rozhodnutí v části o nákladech řízení. Navrhl zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a vzhledem k zásadním chybám v řízení přikázání věci jinému senátu či soudci.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za právně přiléhavé a zcela souladné s judikaturou dovolacího soudu. Oproti tomu dovolání žalovaného shledala právně vadným a obsahově zcela nedostatečným. Dovolání podle ní neobsahuje elementární
náležitosti jako přípustnost dovolání a důvod dovolání, ve výroku o náhradě nákladů řízení je pak dovolání nepřípustné. Žalovaný navíc ve svém dovolání polemizuje pouze se zjištěným skutkovým stavem věci a způsobem hodnocení dokazování. Konkrétněji se vyjádřila i k důkazům provedeným v řízení. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva. 12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023). 13. Dovolání žalovaného nemůže být přípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. V rámci dovolání není vymezena jeho přípustnost ani pouhým odkazem na § 237 o. s. ř. a ani z dalšího obsahu dovolání nelze dovodit řádnou formulaci žádného z předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel se omezuje toliko na obecnou formulaci otázek „zásadního právního významu“, což navíc neodpovídá ani řádnému vymezení zobecnitelné právní otázky ve smyslu výše uvedeného, navíc zcela bez bližšího vysvětlení ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu či jakékoliv relevantní právní argumentace. Řádně pak nevymezuje ani dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadá pouze skutková zjištění ve věci a nesouvisle polemizuje se způsobem hodnocení dokazování ze strany nalézacích soudů. 14. Lze proto uzavřít, že dovolatel zcela nedostál obligatorním náležitostem dovolání, neboť jednak v rozporu s § 237 o. s. ř. řádně nevymezil přípustnost dovolání a zobecnitelnou otázku hmotného či procesního práva, jíž by se měl dovolací soud ve vztahu k rozhodovací praxi zabývat, a současně, v rozporu s § 241a odst. 1 o. s. ř., řádně nevymezil dovolací důvod. Dovolací soud se proto dovoláním žalovaného po věcné stránce nemohl vůbec zabývat. 15. Konečně dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 16. Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu