22 Cdo 1481/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. Š.,
zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 25 C 153/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě – pobočka Olomouc ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co
846/2006-110, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 3 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám advokáta.
Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. listopadu 2003, č. j. 25 C 153/2003-46, ve znění opravného usnesení ze dne
1. března 2006, č. j. 25 C 153/2003-82, uložil žalovanému povinnost „vyklidit
nemovitosti zapsané Katastrálním úřadem v O. na listu vlastnictví č. 297 pro
katastrální území H. V., obec H., a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č.
274, pozemek p. č. 274 a pozemek p. č. 275, a to do tří měsíců od právní moci
tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že podílovými spoluvlastníky shora
uvedených nemovitostí, které představují rodinný dům se zastavěnou plochou s
nádvořím
a zahradou, jsou žalobce s podílem 6/8, žalovaný s podílem 1/8 a jejich bratr
J. Š. s podílem 1/8 k celku. V domě sestávajícím z jedné bytové jednotky o
velkosti 4+1 s příslušenstvím bydlí téměř celý život žalovaný, který nemá jinou
možnost bydlení; za užívání domu spoluvlastníkům nic neplatí. Z rozhodnutí
většinových spoluvlastníků pozbyl žalovaný právo předmětné nemovitosti užívat.
Podle § 126 odst. 1 a § 139 odst. 2, věta první občanského zákoníku (dále
„ObčZ“) soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost nemovitosti vyklidit;
pro přiznání práva na bytovou náhradu neshledal podmínky.
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2004, č. j. 40 Co 194/2004-61, ve znění
opravného usnesení ze dne 27. března 2006, č. j. 40 Co 194/2004-85, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že „žalovaný je povinen vyklidit
nemovitosti, zapsané
u Katastrálního úřadu pro O. k., Katastrální pracoviště v O. na listu
vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., a to pozemky p. č.
274, p. č. 275 a objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274 a vyklizené
předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu“. Vyslovil, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho
závěr ohledně povinnosti žalovaného nemovitosti vyklidit. Za podstatu sporu
považoval otázku, zda povinnost spoluvlastníka, jehož právo užívat byt ve
společném domě zaniklo rozhodnutím ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ, vyklidit byt
lze vázat na zajištění bytové náhrady. Konstatoval, že žalovaný původně v domě
bydlel na základě rodinněprávního vztahu, poté na základě existence
spoluvlastnického podílu, tedy na základě relevantního právního důvodu.
Žalovaný má právo na zajištění bytové náhrady podle analogického užití § 712
ObčZ; žalobě by bylo možno vyhovět bez toho, že by vyklizení bylo vázáno na
zajištění bytové náhrady žalovanému pouze pokud by žalobce prokázal, že
poskytnutí této náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
To však prokázáno nebylo.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 16. května 2006, č.
j. 22 Cdo 1094/2006-92, zrušil zmíněný rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že je-li podána vlastnická žaloba na
vyklizení bytu, je třeba v případě, že žalovaný užíval byt na základě
neodvozeného práva, které již zaniklo, vázat vyklizení na zajištění bytové
náhrady za analogického použití § 712 ObčZ; spoluvlastník, jehož právo užívat
byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím spoluvlastníků ve smyslu ustanovení §
139 odst. 2 ObčZ, má právo na zajištění bytové náhrady (R 22/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Na zajištění bytové náhrady však nelze vázat
vyklizení pozemků přiléhajících k domu nebo jiných prostor v domě, které
neslouží k bydlení (garáž apod.). V dané věci vázal odvolací soud na přidělení
bytové náhrady vyklizení celého objektu ve spoluvlastnictví účastníků, včetně
pozemků, aniž vyčlenil prostory, které netvoří byt užívaný žalovaným a jejichž
vyklizení tedy nelze vázat na přidělení bytové náhrady. Jeho rozhodnutí tak
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ].
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. října 2006, č. j. 40 Co 846/2006-110,
výrokem pod bodem I. rozhodl, že „rozsudek okresního soudu se ve výroku
odstavce I. v části, týkající se povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti, a
to pozemky p. č. 274 a p. č. 275, zapsané Katastrálním úřadem pro O. k.,
Katastrálním pracovištěm v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území
H. V., obec H., potvrzuje“. Výrokem pod bodem II. rozhodl, že „v další napadené
části výroku odstavce I., pokud se týká povinnosti žalovaného vyklidit
nemovitost, a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274, zapsaný
Katastrálním úřadem pro O. k., Katastrálním pracovištěm v O. na listu
vlastnictví č. 297 pro katastrální území H. V., obec H., mění takto: »Žalovaný
je povinen vyklidit nemovitost, zapsanou u Katastrálního úřadu pro O. k.,
Katastrální pracoviště v O. na listu vlastnictví č. 297 pro katastrální území
H. V., obec H., a to objekt bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274 a vyklizenou
předat žalobci do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu«“. Výrokem pod body
III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud zjistil, že k 23. 6. 2006 bylo zrušeno podílové
spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a bylo vypořádáno tak, že
nemovitosti přešly do vlastnictví žalobce za náhradu 118 750,- Kč pro
spoluvlastníky. V objektu bydlení je jeden byt o velikosti 4+1, kde žalovaný
zprvu bydlel se svými rodiči a posléze jen se svou matkou, která zemřela 6. 6.
2002; byt užíval nad rozsah svého spoluvlastnického podílu a tak jej užívá i
nadále. Žalobce za dané situace má jako výlučný vlastník nemovitostí právo na
ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnictví zasahuje. Žalovaný v domě původně
bydlel na základě rodinněprávního vztahu, poté na základě spoluvlastnického
práva, tedy na základě relevantních právních důvodů. Občanský zákoník však
neřeší otázku, zda původně menšinovému spoluvlastníku, který právem užíval byt
za shora zmíněných okolností, které zanikly, mu poté, kdy mu vznikne povinnost
byt vyklidit, přísluší bytová náhrada. Zatímco soud prvního stupně zajištění
bytové náhrady odepřel s tím, že podle § 3 odst. 1 ObčZ nelze konstituovat
právo na bytovou náhradu a zdůraznil ústavní ochranu vlastnictví, odvolací soud
odkázal na kasační rozsudek dovolacího soudu, kterým byl vysloven názor, že
je-li podána vlastnická žaloba na vyklizení bytu, je třeba v případě, že
žalovaný užíval byt na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, vázat
vyklizení na zajištění bytové náhrady za analogického použití § 712 ObčZ;
spoluvlastník, jehož právo užívat byt ve společném domě zaniklo rozhodnutím
spoluvlastníků podle § 139 odst. 2 ObčZ má právo na zajištění bytové náhrady (R
22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Analogické použití § 712 ObčZ
je na místě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z
rodinněprávního vztahu. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez
návrhu účastníků; žalobce by mohl v daném případě uspět bez zajištění bytové
náhrady jen tehdy, pokud by prokázal nebo by v řízení vyšlo najevo, že její
poskytnutí by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy (rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 22 Cdo 614/2001). Uzavřel, že žalovaný má právo na zajištění
bytové náhrady ve smyslu § 712 ObčZ; zabýval se též otázkou, zda z obsahu spisu
neplyne, že by zajištění bytové náhrady bylo v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 ObčZ, a s odkazem na konkrétní skutečnosti dospěl k závěru,
že rozpor s dobrými mravy tu není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“). S
rozhodnutím odvolacího soudu, který lhůtu k vyklizení bytu váže na zajištění
náhradního bytu s připomenutím skutečnosti, že vypořádací podíl, který byl
žalovanému vyplacen, je ve výši nepředstavující hodnotu k zajištění náhradního
bytu, nesouhlasí. Pokládá za problematické dávat do souvislosti založení práva
na zajištění náhradního bytu s výší peněžního plnění ze zrušeného podílového
spoluvlastnictví. Odvolací soud svým rozhodnutím žalovanému založil právní
vztah na úrovni nájemního vztahu. Žalovaný s původním podílem 1/6 dům užíval
nad rozsah tohoto podílu a neplatil žádné nájemné. Jeho jednání je v rozporu s
dobrými mravy, neboť se mu dostává kvalitnější ochrany než občanovi, který má
uzavřenou nájemní smlouvu. Žalovaný nájemní smlouvu nemá, není vlastníkem
nemovitosti a neplatí za užívání bytu – přesto je mu poskytnuta výhoda
vyklizení oproti náhradnímu bytu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu v napadené části a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný polemizuje s tvrzeními žalobce
uvedenými v dovolání. Uvádí, že žalobci již uhradil jednorázově 20 000,- Kč a
měsíčně mu běžně platí 1 800,- Kč. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je, pokud jde o uplatněný dovolací důvod, v
souladu předchozím zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu, uvedeným výše,
i s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tak v rozsudku ze dne 15. dubna
2003, sp. zn. 26 Cdo 151/2003, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1842, se
uvádí: „Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 28. května 1992,
sp. zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek dovodil právní závěr, že při pozbytí práva
užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického
(spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení
upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§ 853 ObčZ) ta ustanovení
občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (§ 712 ObčZ) při
zániku práva užívat byt. Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe,
která doposud od něj odklon nezaznamenala“. V rozsudku ze dne 2. září 2002, sp.
zn. 22 Cdo 614/2001, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod č. C 1401, dovolací soud uvedl: „Je-li podána vlastnická žaloba na
vyklizení bytu (včetně bytu v rodinném domě) v případě, že žalovaný užíval byt
na základě neodvozeného práva, které již zaniklo, je třeba vyklizení vázat na
bytovou náhradu za analogického použití § 712 ObčZ. Analogické použití § 712
ObčZ je namístě i v případě, bylo-li zaniklé právo užívat byt odvozováno z
rodinně právního vztahu. Při analogickém použití § 712 ObčZ je třeba na všechny
obdobné případy aplikovat přiměřeně ustanovení o bytových náhradách. Žalovaný
nemusí tvrdit a namítat, že by bez zajištění bytové náhrady neměl kde bydlet, a
že by tento důsledek se jevil v dané věci jako nepřiměřeně tvrdý a
nespravedlivý. Soud je povinen rozhodnout o bytové náhradě i bez návrhu
účastníků. Žalobce by mohl v takovém případě uspět s požadavkem na vyklizení
bez zajištění bytové náhrady žalovanému jen tehdy, pokud by prokázal (anebo by
v řízení vyšlo najevo), že její poskytnutí by v dané věci bylo v rozporu s
dobrými mravy“. Podle konstantní judikatury dovolací soud má oprávnění učinit
otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ o zákazu výkonu práva v rozporu s
dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti
relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 5309).
Dovolatelem tvrzený rozpor s dobrými mravy ve skutečnosti popírá právní
závěry vyslovené v citované judikatuře ohledně bytové náhrady poskytované ze
spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníkovi, resp. ohledně vyklizení osoby,
která v domě bydlela na základě rodinně právního důvodu; dovolací soud však
nepovažuje za opodstatněné se od této konstantní judikatury odchýlit. Odvolací
soud se pak zabýval
i otázkou, zda v dané věci nejsou výjimečné důvody pro odepření bytové náhrady
pro rozpor s dobrými mravy a dospěl k negativnímu závěru (viz str. 8 jeho
rozsudku). Úvahy odvolacího soudu o této otázce nejsou zjevně nepřiměřené (a
ostatně odvolatel to ani výslovně netvrdí).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v posuzované věci
není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 OSŘ, jakož
i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k
nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem
zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst.
5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, s tím, že žalobce nebyl v dovolacím řízení
úspěšný
a žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokátovi
za zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Náklady
vyčíslené podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění čl. I, bodu 7. vyhlášky č. 277/2006 Sb., činí 3 000,- Kč a dále
300,- Kč – paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., ve znění čl. I, bodu 17. vyhlášky č. 276/2006 Sb., celkem 3 300,-
Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. května 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu