22 Cdo 149/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a
soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing.
K. Š., dříve B., zastoupené JUDr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v
Brně, Kotlářská 989/51a, proti žalovanému Statutárnímu městu Brnu, se sídlem v
Brně, Dominikánské náměstí 196/1, IČ0 44992785, zastoupenému JUDr. Vladimírou
Odehnalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 398/2, o určení
spoluvlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 47/2008, o
dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2016,
č. j. 15 Co 250/2010-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2010, č. j.
55 C 47/2008-63, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastnicí
ideální 1/3 nemovitostí, a to pozemků parc. č. 7826/20 o výměře 98 m2, ostatní
plocha, jiná plocha, a parc. č. 7826/21 o výměře 512 m2, ostatní plocha, jiná
plocha, v katastrálním území Ž., obec B., a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 2.
10. 2015, č. j. 15 Co 250/2010-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.
o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II. tak, že žalovanému se právo na
náhradu nákladů řízení nepřiznává. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně i žalovaného (pouze do nákladových výroků)
usnesením ze dne 14. 7. 2016, č. j. 22 Cdo 858/2016-223, dovolání žalobkyně
odmítl a (opětovně) zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 10. 2015,
č. j. 15 Co 250/2010-190, tentokrát jen ve výrocích II. a III. o nákladech
řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil v k dalšímu řízení s tím, že odvolací
soud pochybil, pokud uplatnil moderační právo podle § 150 občanského soudního
řádu („o. s. ř.), aniž by vytvořil pro účastníky řízení prostor k tomu, aby se
k takovému postupu soudu mohli vyjádřit.
Krajský soud v Brně po doplnění řízení o stanoviska účastníků řízení k možnosti
uplatnit moderační právo podle § 150 o. s. ř. znovu rozhodl usnesením ze dne
29. 9. 2016, č. j. 15 Co 250/2010-240, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 17. 2. 2010, č. j. 55 C 47/2008-63, ve výroku II. o nákladech řízení změnil
tak, že žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok I.). Dále
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího a
dovolacího řízení (výrok II.).
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 o. s. ř. a namítá, že se rozhodnutí odvolacího soudu při aplikaci
§ 150 o. s. ř. odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné
právní posouzení věci.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné; rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s
judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své
náklady, se bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností
souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto
stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne
5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2011,
sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi
procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo
důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy,
obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Při aplikaci
tohoto ustanovení je nutné brát v úvahu všechny podstatné okolnosti případu i s
důrazem na okolnosti před začátkem řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3665/2015, podobně např. usnesení ze dne 27. 5. 2015,
sp. zn. 22 Cdo 3929/2014 a řada dalších).
V usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2288/2013, Nejvyšší soud dále k
ustanovení § 150 o. s. ř. doplnil, že toto ustanovení je právní normou s
relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Úvahy
soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele
hodných z hlediska by dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat
jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené.
V projednávané věci žalobkyně nebyla úspěšná, ovšem v konečném stadiu proto, že
sporný podíl převedla na třetí osobu. Není tedy postaveno najisto, že
uplatňovala právo, které jí a ani jejímu právnímu předchůdci (původnímu
žalobci) nenáleželo. Pokud tomu tak nebylo, pak je zjevné, že žalující strana
jednala v omylu vyvolaném v nikoliv nepodstatné části stranou žalovanou, resp.
jejími právními předchůdci. Ti nepředložili listiny potvrzující jejich
vlastnické právo „do šedesáti dnů ode dne vzniku právního vztahu“ (§ 4 odst. 4
zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí) místně příslušnému orgánu
geodézie, a tím zavinily nejasný právní stav; toto pochybení, které
neodstranilo ani žalované město, vedlo nejen k tomu, že sporný podíl mohl být
projednán v dědickém řízení jako vlastnictví předchůdce žalobkyně, ale i k
tomu, že samo žalované město v domnění o vlastnickém právu původního žalobce mu
nabídlo náhradní pozemek a poté s ním uzavřelo nájemní smlouvu, kterou si
sporný podíl k ideální části pozemku pronajalo, čímž mu vlastně dočasně předalo
jeho držbu.
K dobré víře žalobkyně, resp. jejího předchůdce, se uvádí: Původní vlastník F.
B. věděl, že a v jakém rozsahu pozemek prodal; to po jeho smrti nemuselo být
zřejmé jeho synovi, který vyšel ze stavu evidence nemovitostí a nechal sporný
podíl projednat v dědickém řízení; jeho subjektivní přesvědčení bylo
podporováno jednáním města. Nelze přisvědčit tomu, že bylo zjištěno, že
žalovaná strana nebyla v dobré víře; odvolací soud opakovaně její dobrou víru
konstatoval, a žaloba byla nakonec zamítnuta proto, že žalobkyně sporný podíl
převedla a tím ztratila případnou věcnou legitimaci; v předchozím dovolacím
řízení byla spíše než dobrá víra zpochybněna držba spoluvlastnického podílu. V
průběhu sporu, tak jak vycházel najevo skutečný stav věci a jak se upřesňovala
právní kvalifikace, nic se však neměnilo na tom, že domněnku o vlastnictví
sporného podílu, podpořenou ostatně i právním názorem odvolacího soudu v
rozhodnutích zrušených Nejvyšším soudem, vyvolala žalovaná strana a její
předchůdce.
Z citované judikatury se podává, že účelem aplikace § 150 o. s. ř. není řešení
sociální situace účastníka, ale hledání spravedlivého řešení individuální věci;
proto není podstatné, že žalobkyně má prostředky na zaplacení nákladů řízení
protistrany. Stejně není rozhodné, že sporný podíl v době, kdy bylo (dočasně)
pravomocně určeno, že je jeho vlastnicí, převedla třetí straně; v zásadě jí
tento převod nelze dávat k tíži. Ostatně tuto skutečnost žalovaný ve vyjádření
k možné aplikaci § 150 o. s. ř. (č. l. 230) jako důvod ji vylučující neuvedl.
Ani to, že odvolací soud se nezabýval každou fází řízení z hlediska nákladů
zvlášť, není samo o sobě vadou řízení (k té by ostatně bylo možno přihlédnout
jen v případě přípustného dovolání); z obsahu rozhodnutí je totiž zřejmé, že
důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. se vztahují na celé řízení.
Za této situace není právní názor odvolacího soudu ohledně aplikace § 150 o. s.
ř. zjevně nepřiměřený, a dovolací soud jej nemůže zpochybnit.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu tak není podle § 237 o. s. ř.
přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jiří
Spáčil, CSc.
předseda senátu