22 Cdo 1518/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně V. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) R. M.,
2) A. R., 3) Z. R., zastoupeným advokátkou, o plnění povinností vyplývajících
z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C
101/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
20. listopadu 2007, č. j. 56 Co 213/2007-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 56 Co
213/2007-88, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
ledna 2007, č. j. 22 C 101/2005-65, žalovaným uložil povinnost „umožnit
žalobkyni užívání věcného břemene spočívajícího v právu jízdy po pozemku
parcelní č. 616 v katastrálním území Č. T., zapsaného u Katastrálního úřadu pro
M. k., Katastrální pracoviště K. na LV 2310, zřízeného na základě usnesení
soudu č. 217/1929 pro LV č. 36, katastrální území Č. T., obec Č. T., a zdržet
se jednání, kterým by žalobkyni v tomto užívání věcného břemene bránili“ (výrok
pod bodem I.), žalobu zamítl „v části, v níž se žalobkyně po žalovaných 1, 2 a
3 domáhala povinnosti umožnit žalobkyni užívání věcného břemene spočívajícího v
právu chůze po pozemku parcelní č. 616 v katastrálním území Č. T., zapsaného u
Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště K. na LV 2310, zřízeného
na základě usnesení soudu č. 217/1929 pro LV č. 36, katastrální území Č. T.,
obec Č. T., a zdržet se jednání, kterým by žalobkyni v tomto užívání věcného
břemene bránili“ (výrok pod bodem II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu
a ve vztahu mezi účastníky (výroky pod body III., IV. a V.). Vyšel ze zjištění,
že žalobkyni jakožto výlučné vlastnici pozemku p. č. 618 v k. ú. Č. T. svědčí
podle § 151n obč. zák. věcné břemeno chůze, jízdy a honění dobytka po pozemku
p. č. 616 v k. ú. Č. T. (dále jen „zatížený pozemek“), jehož vlastníky jsou
žalovaní. Na pozemku žalovaných p. č. 616 v roce 2004 tito umístili
uzamykatelnou branku pro pěší vstup a rovněž uzamykatelnou bránu pro vjezd na
tento pozemek, přičemž klíče od nově zřízené branky odevzdali matce žalobkyně,
která v současné době bydlí v domě č. p. 338, postaveném na pozemku p. č. 618.
Žalovaní sice nebrání žalobkyni a její matce v pěší chůzi po zatíženém pozemku
či ve vstupu na tento pozemek, avšak brána pro vjezd na zatížený pozemek je
ovládána elektronicky a klíč ani dálkové ovládání od této brány žalovaní
žalobkyni ani její matce nepředali, což odmítají s tvrzením, že kdykoliv na
požádání žalobkyni nebo její matce otevření brány umožní, takže žalobkyně nemá
možnost kdykoliv bez omezení a bez součinnosti žalovaných vjet na zatížený
pozemek. Dále vyšel ze zjištění, že v minulosti došlo mezi účastníky k několika
sporům ohledně umožnění vjezdu žalobkyni na zatížený pozemek motorovými
vozidly, které byly vyřešeny až po zásahu městské policie; vztahy mezi
účastníky jsou trvale nedobré a žalovaní umístili na zatíženém pozemku zábradlí
znemožňující žalobkyni průjezd vozidlem až k hranicím jejího pozemku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že shora popsaná situace, kdy výkon práva
z věcného břemene průjezdu přes zatížený pozemek žalobkyní není možný bez
součinnosti žalovaných, v rámci čehož dlouhodobě dochází mezi žalobkyní a
žalovanými k neshodám, představuje podstatné ztížení možnosti výkonu práva z
věcného břemene. Žalobkyně se proto oprávněně domáhá splnění povinnosti
žalovaných, a to umožnění výkonu práva jízdy a zdržení se jednání, kterým
tomuto výkonu žalovaní brání, o čemž svědčí i skutečnost, že zábradlí, umístěné
na zatíženém pozemku před vchodem do domu žalovaných, brání průjezdu automobilu
na pozemek žalobkyně. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaní nebrání
žalobkyni v pěším průchodu přes pozemek prostřednictvím branky, nýbrž toliko v
průjezdu přes pozemek prostřednictvím brány, žalobě vyhověl toliko v části, v
níž se žalobkyně domáhala strpění výkonu věcného břemena jízdy a ve zbytku
žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 56 Co 213/2007-88, rozsudek soudu
prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. ve vyhovující části výroku pod bodem
I., změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), nově rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), a dále o nákladech státu (výrok
III.) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se
ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho
právním posouzením věci. Dospěl k závěru, že žalobní návrh neodpovídá obsahu
věcného břemene sjednaného právními předchůdci účastníků z důvodu, že věcnému
břemenu (dříve služebnosti) chodníku, cesty vozové a honění dobytka odpovídá
povinnost výkon takové služebnosti strpět. Žalobní návrh, formulovaný jako
„povinnost strpět výkon konkrétních práv“, která náležejí vlastníku
nemovitosti, v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, proto výstižněji
vyjadřuje obsah práv a povinností založený smlouvu o zřízení věcného břemene. Také další část žalobního návrhu, aby byli žalovaní povinni zdržet se jednání,
kterým žalobkyni v užívání věcného břemena brání, označil odvolací soud za
nedostatečně určitou, neboť nespecifikuje, jakého konkrétního jednání se mají
žalovaní zdržet. Odvolací soud konstatoval, že s ohledem na přechodné
ustanovení § 868 obč. zák. při hodnocení rozsahu a obsahu věcného břemene
zřízeného smluvně dne 22. ledna 1929 nelze pominout tehdy platnou právní úpravu
institutu služebností, za jejíž účinnosti byl právní vztah mezi právními
předchůdci účastníků založen, tj. ustanovení § 472 – 530 hlavy 7. obecného
zákoníku občanského (dále jen „o. z. o.“), z jejichž obsahu je zřejmé, že
tehdejší právo pozemkové služebnosti spojené s držbou pozemku (založené v daném
případě smlouvou ze dne 22. ledna 1929) zavazovalo vlastníka tzv. služebné
nemovitosti trpět služebnost chodníku, cesty vozové a honění dobytka po svém
pozemku. Podle soudobé komentářové literatury „služebnost vozové cesty je právo
jako při služebnosti stezky a právo jezditi trakařem i právo vláčeti těžká
břemena, jakož i právo jezditi jedním nebo několika potahy, a to k jakýmkoli
hospodářským účelům panujícího pozemku“. Jestliže právo vozové cesty bylo v
daném případě sjednáno smluvně v roce 1929, kdy držba či vlastnictví motorových
vozidel fyzickou osobou byla ojedinělou výjimkou a obsah věcných břemen nelze
podle § 484 o. z. o. rozšiřovat nad rámec povahy a účelu zřízení věcného
břemene, odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba, v níž bylo uplatněno právo
průjezdu po pozemku p. č. 616 v k. ú. Č. T. v neomezeném rozsahu, tedy bez
specifikace, jakými dopravními prostředky jsou žalovaní povinni po svém pozemku
strpět projíždění, nemůže obstát. Bylo-li by žalobě vyhověno bez uvedeného
vymezení způsobu, jakým je žalobkyně oprávněna průjezd přes pozemek žalovaných
realizovat, nelze vyloučit výkon práva nad rámec povahy a účelu zřízení věcného
břemena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a z důvodů uvedených v
§ 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s právním
závěrem odvolacího soudu, podle něhož obsah věcných břemen není možno
rozšiřovat nad rámec povahy a účelu zřízení věcného břemene. Namítá, že
odvolací soud se nezabýval otázkou, zda užíváním pozemku pro jiný účel, než pro
účely, k nimž byl užíván v době zřízení služebnosti, byl rozšířen rozsah
služebnosti, který je nutný posoudit podle míry potřebné pro původní účely.
Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu Rv 311/39, podle něhož ze skutečnosti,
že v době zřízení nemohla být předvídána doprava automobily, neplyne, že by byl
výkon služebnosti motorovými vozidly vyloučen. Je tedy rozhodující pro řešení
sporu, zda služebný pozemek je jízdou motorovým vozidlem více zatížen, než by
tomu bylo při výkonu služebnosti. Podle dovolatelky lze dovodit, že jízda
vozidlem není rozšířením stávajícího věcného břemene, neboť jízda automobilem
nečiní na pozemek větší nároky než selské vozy, koňské potahy či honění
dobytka. V této souvislosti pak poukazuje dovolatelka na rozsudek Okresního
soudu v Karviné sp. zn. 12 C 365/1970 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 22 Cdo 1043/2004, 3 Cdon 269/96, 22 Cdo 1663/99 a 22 Cdo 1665/99.
Dovolatelka má za to, že z provedených skutkových zjištění vyplývá, že v daném
případě se nejedná o rozšíření věcného břemene. Na základě uvedeného navrhla,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se ztotožnili se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a
navrhli, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009, neboť
napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. května 2007.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), jsou uplatněny dovolací důvody
upravené v § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. a jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Podle ustáleného výkladu při posuzování formulace petitu žalob na ochranu
výkonu práv odpovídajících věcným břemenům je třeba sladit požadavky na
určitost petitu na straně jedné a na účinnou ochranu práva poskytovanou bez
nadměrného formalismu na straně druhé (srovnej Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář, 2.
vydání, Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1031 nebo publikaci: Věcná břemena v
občanském zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 66). Požadavek ustanovení §
79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce
domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku
jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně
povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu nebo způsob určení
právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti, soud nepostupuje v rozporu se
zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí
stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje,
jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění
výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát,
aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně
domáhal (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21
Cdo 909/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, pod č. C 2375).
Vychází–li odvolací soud ve svém rozhodnutí ze závěru, že žalobní návrh, aby
žalovaní umožnili žalobkyni užívání věcného břemena spočívajícího v právu jízdy
po pozemku p. č. 616, neodpovídá obsahu věcného břemene sjednaného smluvně
právními předchůdci účastníků (a ust. § 151n odst. 1/ obč. zák.) potud, že
věcnému břemenu (dříve služebnosti) chodníku, cesty vozové a honění dobytka
odpovídá povinnost výkon takové služebnosti strpět, lze přisvědčit odvolacímu
soudu, že výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu žalobkyní odpovídá
správně povinnost jej „strpět“ ze strany žalovaných, což vyplývá přímo i z
dikce ustanovení § 151n obč. zák. Nicméně s ohledem na výše uvedené závěry
nebrání tato okolnost věcnému projednání návrhu žalobkyně, neboť z celého
dosavadního řízení je zřejmé (a uvedená okolnost je ostatně zjevně nesporná),
že žalobkyně se domáhá ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu před zásahy
do tohoto práva ze strany žalovaných. Soud je proto oprávněn uvedenou
skutečnost vystihnout v rámci formulace výroku rozsudku, přestože se žalobkyně
nedomáhá uložení povinnosti „strpět“ ale „umožnit užívání věcného břemene
spočívajícího v právu jízdy“ (k tomu srovnej : Věcná břemena v občanském
zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 67).
Odvolací soud naproti tomu přehlédl neurčitost žalobního návrhu, jak se podává
z výkladu obsaženého v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.
února 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, uveřejněného na internetových stránkách
Nejvyššího soudu České republiky (www.nsoud.cz), podle kterého žalobní návrh,
že „se ukládá povinnost umožnit žalobcům a), b) v k. ú. Ú. u V. strpět výkon
práva odpovídajícího věcnému břemenu právu cesty,“ není určitý. Právo
odpovídající věcnému břemeni cesty lze totiž vykonávat různými způsoby (zejména
různými typy vozidel – např. osobními automobily, nákladními automobily různé
tonáže, traktory apod.) a v různou dobu (denní či roční apod.). Uložením
povinnosti strpět výkon práva cesty v tomto případě nemůže být spor odklizen.
Součástí žaloby musí být vymezení rozsahu a způsobu výkonu práva odpovídajícího
věcnému břemeni, jehož ochranu žalobce žádá; pokud toto určení z žaloby
nevyplývá, je třeba vést žalobce k jejímu upřesnění (§ 43 o. s. ř.).
Žalobkyně se v řízení domáhala „umožnění užívání věcného břemene
spočívajícího v právu jízdy“; přestože v rámci vylíčení rozhodujících
skutečností v obecné rovině naznačila, jakým způsobem hodlá výkon práva
odpovídajícího věcnému břemenu realizovat (průjezd přes zatížený pozemek za
účelem příjezdu ke svému domu osobním automobilem, případně za účelem dopravy
nového nábytku či jiného vybavení do svého domu prostřednictvím nákladního
vozidla), nelze takové vymezení z hlediska určení rozsahu a způsobu výkonu
považovat za dostatečně určité a bylo na místě jeho upřesnění postupem podle §
43 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně takto nepostupoval a odvolací soud toto
pochybení přehlédl, zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a k níž
dovolací soud přihlíží i bez návrhu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Poukazoval-li odvolací soud na skutečnost, že část žalobního návrhu, v níž se
žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovaným zdržet se jednání, kterým
žalobkyni v „užívání věcného břemene brání“, není dostatečně určitá, neboť
nespecifikuje, jakého konkrétního jednání se mají žalovaní zdržet, uvedená
skutečnost nebrání věcnému projednání nároku žalobkyně. Spočívá-li totiž věcné
břemeno v nikoliv výlučné možnosti užívat cizí věc, může se oprávněný domáhat,
aby vlastníkovi byla uložena povinnost trpět žalobci v žalobě konkretizovaný
výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, případně zdržet se v žalobě
uvedeného konkretizovaného rušení a odstranit jeho následky (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn.
22 Cdo 443/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, pod pořadovým č. C 556 nebo Věcná břemena v občanském zákoníku. Praha
: C. H. Beck, 2006, str. 69). Z uvedeného pak vyplývá, že osoba, jíž svědčí
právo odpovídající věcnému břemenu, se může domáhat ochrany širším požadavkem
na strpění konkretizovaného výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, aniž
by bylo nutno v žalobním petitu výslovně uvádět, jakým způsobem je do výkonu
tohoto práva zasahováno, nebo konkrétním požadavkem na zdržení se
individualizovaného rušebního konaní (s případným odstraněním jeho následků).
Podle názoru dovolacího soudu je z dosavadního řízení jednoznačné, že žalobkyně
se domáhá ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu v uvedeném širším pojetí
a nikoliv jen ochrany před individualizovaným rušením, byť konkrétní formu
rušení v žalobě uvádí; tato však zjevně slouží jako tvrzení o tom, že je do
výkonu práva odpovídajícího věcnému břemenu zasahováno, aniž by se však
žalobkyně omezovala výhradně na ochranu před uvedenou formou zásahu do práva
odpovídajícího věcnému břemenu. Měl-li by ostatně odvolací soud pochybnost o
tom, o jakou formu ochrany práva žalobkyně před zásahy do práva odpovídajícího
věcnému břemenu ze strany žalovaných se jedná, nebránila mu žádná okolnost
dotazem na žalobkyni tuto okolnost jednoznačně vyjasnit. Z odůvodnění
napadeného rozsudku je ovšem zřejmé, že k uvedenému postupu odvolací soud
nepřistoupil, neboť z jiných důvodů žalobu zamítl. Jestliže však uvedený důvod
zamítnutí žaloby dovolací soud neshledal správný, jak bude uvedeno dále, podal
dovolací soud výklad vážící se k formulaci žalobního petitu a výroku rozhodnutí
v daném případě s ohledem na princip procesní ekonomie v dalším řízení.
Dovolací soud se neztotožnil se závěry odvolacího soudu ve směru, že žaloba, v
části, v níž žalobkyně uplatnila „právo průjezdu po pozemku p. č. 616 v k. ú.
Č. T. v neomezeném rozsahu“, tj. bez specifikace okruhu dopravních prostředků,
jejichž průjezd jsou žalovaní povinni přes svůj zatížený pozemek strpět, vede k
zamítnutí žaloby. Odvolací soud tento závěr odůvodnil tím, že obsah původní
služebnosti zřízené v roce 1929 podle obecného zákoníku občanského, tj. za
situace, kdy tato právní úprava průjezd motorovými vozidly prakticky
nepředvídala, jelikož držba či vlastnictví motorových vozidel fyzickou osobou
byly v době zřízení posuzované služebnosti ojedinělými výjimkami, nelze ve
smyslu § 484 o. z. o. rozšiřovat nad rámec povahy a účelu zřízení věcného
břemene. Pokud žalobkyně nespecifikuje dopravní prostředky, jejichž
prostřednictvím hodlá právo odpovídající věcnému břemenu vykonávat, nelze
vyloučit výkon práva nad rámec „povahy a účelu“ zřízení věcného břemene.
Otázka, zda právo vozové cesty, zřízené v době, kdy doprava automobily nemohla
být předvídána, resp. předvídána být mohla, ale nikoliv ve vztahu k oprávněné
osobě, zahrnuje právo přejíždět přes cizí pozemek automobilem, případně jiným
motorovým vozidlem, byla vyřešena judikaturou již za platnosti obecného
zákoníku občanského tak, že z toho, že v době zřízení služebnosti doprava
automobily nemohla být předvídána, neplyne nepřípustnost výkonu služebnosti
motorovými vozidly. Přípustnost použití motorových vozidel při výkonu
služebnosti je třeba řešit podle vlastností půdy, cesty a užívání panujícího
pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. května 1939, sp. zn. Rv.
I 311/39, Vážný 8770). Také současná platná judikatura se k tomuto řešení
přihlásila (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. února
2005, sp. zn. 22 Cdo 1043/2004, publikované v časopise Právní rozhledy v čísle
6, ročník 2006, uveřejněné též na stránkách www.nsoud.cz) a stejný závěr se
prosazuje i v odborné literatuře (srovnej např. Věcná břemena v občanském
zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, str. 44-45 a tam i citovanou
„prvorepublikovou“ judikaturu). Nebylo-li v době, kdy nebylo možno předvídat
výkon práva průjezdu motorovým vozidlem, nic sjednáno ohledně dopravního
prostředku, kterým bude právo průjezdu vykonáváno, lze motorové vozidlo použít
v míře, která nepředstavuje výrazné zvýšení zatěžování služebného pozemku. Při
posouzení totožnosti výkonu práva odpovídajícímu věcnému břemeni není
rozhodující naprostá totožnost způsobu jeho výkonu; jde i o to, že tímto
výkonem nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, popř. nad míru, se
kterou zřizovatelé věcného břemena měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem
konkrétní věci počítat (srovnej : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák,
M. a kol.: Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář, 2. vydání, Praha : C. H.
Beck, 2009, s. 1034). Jinak řečeno, slouží-li použitý dopravní prostředek k
naplnění hospodářského účelu, k němuž byla původní služebnost zřízena a
nepřekračuje-li současně původní míru zatížení služebného pozemku, lze
připustit výkon věcného břemene i jinými dopravními prostředky než těmi, které
původně zřízená služebnost či věcné břemeno zřejmě v době svého zřízení
předpokládaly. Při řešení uvedené otázky je totiž nutno poměřovat a sladit
zájem oprávněné osoby na využití objektivních výsledků technického pokroku s
oprávněným zájmem povinného na tom, aby nebyl takovým výkonem práva zatěžovat
nad míru předvídanou při jeho zřízení z hlediska vyššího zatížení služebného
pozemku.
V posuzovaném případě, kdy účelem služebnosti je zajištění dopravní obslužnosti
a přístupu k obytnému domu č.p. 338 postavenému na pozemku p.č. 618, v k. ú. Č.
T., a to jak pěšky tak prostřednictvím jednoduchých dopravních prostředků,
kterými měly být podle původního výkladu z doby zřízení předmětné služebnosti
trakaře a koňské potahy, přičemž ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobkyně
se domáhala po žalovaných strpění výkonu práva průjezdu přes zatížený pozemek
toliko za účelem příjezdu ke svému domu na pozemku p. č. 618 osobním
automobilem, případně za účelem dopravy nového nábytku či jiného vybavení do
svého domu prostřednictvím nákladního vozidla, což lze považovat za běžnou
dopravní obsluhu domu pro soukromé potřeby, nelze bez dalšího dospět k závěru,
že by tento výkon práva již svou povahou překračoval míru zatížení pozemku
žalovaných dosavadní služebností, a to zvláště s přihlédnutím k tvrzení
samotných žalovaných uplatněných např. v odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně, že žalobkyně práva z věcného břemene využívá maximálně dvakrát ročně,
vždy na dobu jednoho až dvou týdnů. Nicméně konečné posouzení této otázky bude
spojeno s upřesněním žalobního návrhu žalobkyní a konkrétním vymezením rozsahu
a způsobu výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, neboť teprve posouzení
takového konkrétního požadavku umožní závěr, zda by nebyl povinný takovým
výkonem práva zatěžován nad míru předvídanou při jeho zřízení z hlediska
vyššího zatížení služebného pozemku.
Z uvedených důvodů je třeba považovat závěr odvolacího soudu, že nelze
připustit možné rozšíření posuzovaného věcného břemene nad rámec původně
předvídaného rozsahu právě a jen proto, že není specifikován okruh dopravních
prostředků, kterými je a bude průjezd prováděn, a že nutným důsledkem je
zamítnutí žaloby, za nesprávný, neboť uvedený nedostatek žalobního návrhu je
odstranitelný postupem podle § 43 o. s. ř., jenž nemůže nikdy vyústit v
zamítnutí žaloby.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl ze strany žalobkyně
uplatněn právem. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §
243b odst. 2, 3 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2010
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu