22 Cdo 1557/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida
Havlíka ve věci žalobkyně Ing. A. D., zastoupené JUDr. Miroslavou Hájkovou,
advokátkou se sídlem v Přerově, Jiráskova 7, proti žalovanému Ing. A. D.,
zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka
10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově
pod sp. zn. 7 C 553/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 Co
384/2012-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. prosince
2012, č. j. 12 Co 384/2012-254, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Přerově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna
2012, č. j. 7 C 553/2009-226, výrokem pod bodem I. přikázal ze zaniklého
společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného dům na parc. č.
st. 101 a garáž bez č. p./ č. e. na parc. č. st. 102, v k. ú. P. v ceně
3.565.000,- Kč, dále movité věci blíže popsané v rozsudku v celkové ceně
50.000,- Kč a finanční prostředky na účtu u České spořitelny, a. s., ve výši
470.729,93 Kč. Výrokem pod bodem II. soud přikázal do výlučného vlastnictví
žalobkyně bytovou jednotku č. 142/4 v domě postaveném na cizích pozemcích
prarc. č. 510/4 a 510/5, a podíl na společných částech domu v k. ú. Ž. v ceně
570.000,- Kč, osobní automobil Renault Megane v ceně 40.000,- Kč, počítačovou
sestavu v ceně 10.000,- Kč a finanční prostředky na účtu u České spořitelny, a.
s., ve výši 226.510,17 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1.736.548,- Kč do 2 měsíců od
právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Dům postavený na parc. č. st. 101 a garáž bez č. p./ č. e. na pozemku parc. č.
st. 102 v k. ú. P. náležely do společného jmění manželů, stavební pozemky jsou
ve výlučném vlastnictví žalovaného. Při stanovení obecné ceny uvedených
nemovitostí soud vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. Hose (čl. 121) a z
jeho výpovědi (čl. 201 a -202); znalec stanovil cenu obvyklou s ohledem na
skutečnost, že dům s garáží stojí na cizích pozemcích částkou 2.800.000,- Kč a
cenu administrativní, kterou by bylo možno považovat i za cenu obecnou,
stanovenou za hypotetického předpokladu, že dům a garáž jsou postavené na
vlastních pozemcích, částkou 3.565.060,- Kč (v ceně není započítaná cena
pozemků).
Dům s garáží soud přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Obvyklou cenu
domu s garáží stanovil ve výši 3.565.000,- Kč. K obvyklé ceně uvedl, že nelze
vyjít z ceny 2.800.000,- Kč, kterou znalec zohlednil, že stavby se nacházejí na
cizích pozemcích, a tedy jejich tržní cena je výrazně nižší. Za situace, že
stavby byly přikázány žalovanému, který je vlastníkem pozemků, jejich hodnota
stoupla o více než 700.000,- Kč v důsledku toho, že se dům s garáží stává
součástí komplexu nemovitostí. Žalovanému by se tak dostalo podstatného
majetkového prospěchu jen proto, že je vlastníkem pozemků. Tím by se obohatil
na úkor žalobkyně, a takové stanovení ceny by dle soudu bylo možné považovat za
nemravné. Z této ceny také soud vycházel mimo jiné při výpočtu výše
vypořádacího podílu, který uložil žalovanému zaplatit žalobkyni.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání
žalovaného rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 Co 384/2012-254,
rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroků V. a VI. potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně Ve vztahu k nemovitostem v k. ú. P. (k
domu a garáži) a k jejich ocenění se ztotožnil se závary soudu prvního stupně.
Dovodil, že určení ceny se v tomto konkrétním případě jeví jako spravedlivé ve
vztahu k oběma účastníkům řízení. Při vypořádání společného jmění manželů nejde
o převod staveb cizím osobám, ale o vyjádření vyrovnání manželů, kteří
investovali do stavby, a ta má tržní hodnotu, o níž je třeba rozhodnout tak,
aby byl stanoven rovný podíl rozvedených manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil právní otázku významnou
pro tuto věc jinak, než je řešena v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Touto
otázkou je, zda při určení obvyklé ceny domu, který je vypořádáván v tomto
řízení, a z ní vycházející výše vypořádacího podílu, je třeba vycházet ze
samotné ceny domu, která nezohledňuje odlišný vlastnický režim k pozemku a ke
stavbě, nebo je třeba zohlednit, že se dům nachází na pozemku subjektu, který
není totožný s vlastníkem domu. Žalovaný má za to, že odvolací soud opomenul
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010,
který se zabývá obdobným případem. Ten odkazuje na závěry uvedené v rozsudku ze
dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, které považoval za použitelné
i pro vypořádání společného jmění manželů. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3924/2007
soud vyložil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví
poskytnuta přiměřená náhrada, která odpovídá majetkové újmě způsobené v
důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny
významné skutečnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je
i cenou tržní. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal
a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je dána tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Právním problémem, který má být řešen v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud
opakovaně zabýval; např. v rozsudku ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo
4250/2010, publikovaném na www.nsoud.cz. Uvedl, že „Dovolatel zpochybňuje
správnost postupu soudů při určení ceny domu jemu přikázaného; soudy podle něj
měly přihlédnout k tomu, že dům stojí na pozemku v jeho výlučném vlastnictví.
Vytýká jim nesprávný postup, jestliže k okolnosti, že dům stojí na pozemku
žalovaného, nepřihlédly s argumentem, že pokud po vypořádání bude vlastníkem
domu i pozemku žalovaný, je třeba při vypořádání společného jmění manželů
vycházet z ceny domu, která není dotčena okolností, že v době vypořádání se dům
nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví dovolatele.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo
3924/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6296, vyložil, že má-li být účastníku
vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající
majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví,
je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení
obvyklé ceny věci, která je i cenou ‚tržní‘. V řízení o zrušení a vypořádání
podílového vlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem
je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující
celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za
vyloučení ze spoluvlastnictví.
Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný
přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 10 331).
Ustanovení občanského zákoníku upravující společné jmění manželů jsou
ustanoveními upravujícími spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 2906). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné věci
neexistují (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002,
sp. zn. 20 Cdo 211/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1578).
Uvedené závěry jsou použitelné i pro vypořádání společného jmění
manželů potud, že jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z
manželů nachází stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém
spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se
nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může
ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě,
která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku.
Jestliže je stavba přikázána do výučného vlastnictví žalovaného, jde o
situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní
spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví
žalovaného. Je proto namístě, aby obecná cena stavba v takovém případě
reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví
žalovaného. Majetková újma, způsobená žalobkyni, je tak nižší, než by byla v
případě, že by šlo o dům na pozemku, ke kterému by měla (spolu)vlastnické právo.
Vycházely-li nalézací soudy z jiného právního názoru, spočívají jejich
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem“.
Protože v prakticky totožné věci postupoval odvolací soud jinak,
spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně
zvažoval dovolací soud zrušení i i tohoto rozhodnutí (§ 243b odst. 2, 3 o. s.
ř.); protože však jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí v odvolacím řízení (§
220 odst. 1 o. s. ř.), v zájmu hospodárnosti řízení zrušil pouze rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu