22 Cdo 2903/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovaným: 1) K. Z., 2) ing. E. M., 3) městu
Tábor, se sídlem úřadu v Táboře, Žižkovo náměstí 3, 4) E. V., žalovaným 1), 2)
a 4) zastoupeným JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř.
9. května 1282, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 12 C 134/2008, o dovolání žalovaných 1),
2) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře ze dne 18. března 2010, č. j. 15 Co 88/2010-97, takto:
I. Dovolání žalovaných 1), 2) a 4) s e z a m í t á.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. 12 C 134/2008-59, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků
k „pozemkům č. o výměře 54 m? - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 84 m? -
zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 223 m? - zastavená plocha a nádvoří, č. o výměře 115 m? - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 554 m? - ostatní
plocha, č. o výměře 327 m? - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 11 m? -
ostatní plocha, zapsaných na LV č. pro obec a katastrální území Tábor, u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor“ (dále též
jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I. rozsudku) a předmětné nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II. rozsudku). Žalobci uložil
povinnost zaplatit žalované č. 1) K. Z. částku 26 600,- Kč, žalované č. 2) Ing. E. M. částku 26 600,- Kč, žalovanému č. 3) městu Tábor částku 159 600,- Kč a
žalované č. 4 E. V. částku 1 143 800,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku
(výrok III. rozsudku). Žalobci pak nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení
(výrok IV. rozsudku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dělení pozemků není možné a ve vztahu
k přikázání věci do výlučného vlastnictví žalobce zohlednil shodná stanoviska
účastníků vycházející zejména z toho, že žalobce nemovitosti dlouhodobě užívá a
má zájem je získat do svého výlučného vlastnictví, a to na rozdíl od
žalovaných, kteří o nemovitosti zájem nemají. Spornou mezi účastníky zůstala toliko výše přiměřené náhrady, kterou je podle
soudu prvního stupně třeba chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v
penězích, umožňující podle místních podmínek obstarání podobné věci. Přiměřená
náhrada musí vyjadřovat cenu, závislou nejenom na „konstrukci a vybavení“, ale
i na poptávce a nabídce v daném místě a čase. Soud proto při určení výše
náhrady vyšel z obvyklé ceny nemovitostí v době rozhodování soudu. Ztotožnil se s názorem žalovaných, že cena obvyklá v tomto případě představuje
cenu za volné, nezastavěné pozemky, nikoliv však s názorem žalobce, že pozemky
je třeba posuzovat i z hlediska, že se jedná o nemovitosti zastavěné a tím
mající nižší hodnotu, neboť není důvod, aby jeden z podílových spoluvlastníků
získal při převzetí pozemků do svého vlastnictví výhodu spočívající v nižší
ceně přebíraných nemovitostí jen proto, že na pozemcích stojí stavby v jeho
vlastnictví. Pozemky jsou umístěny v komerčně obchodní zóně v těsné blízkosti
centra města, je proto třeba zohlednit nejenom polohu pozemků, ale i možnost
jejich dalšího intenzivního využití pro obchodní činnost. Vyšel proto z obvyklé
ceny nemovitostí v hodnotě 1 400,- Kč / m? a podle výše spoluvlastnických
podílů žalovaných rozhodl o výši náhrad za jejich spoluvlastnické podíly. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne 18. března 2010, č. j. 15 Co 88/2010-97, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví k
„pozemkům č. 4192/2 o výměře 54 m? - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 84
m? - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 223 m?
- zastavěná plocha a
nádvoří, č. o výměře 115 m? - zastavěná plocha a nádvoří, č. o výměře 554 m? -
ostatní plocha, č. o výměře 327 m? - zastavěná plocha a nádvoří a č. o výměře
11 m? - ostatní plocha, zapsaných na LV č. pro obec a kat. úz. Tábor, u
Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor“ a tyto
nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, kterému uložil
povinnost, aby na vypořádání podílů zaplatil žalované K. Z. částku 16 250,- Kč,
žalované Ing. E. M. částku 16 250,- Kč, žalovanému Městu Tábor 97 500,- Kč a
žalované E. V. částku 698 750,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Žalobci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok II. rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně vyjma jeho úvah, na
základě kterých dospěl k závěru o výši přiměřené náhrady náležející
spoluvlastníkům vylučovaným ze spoluvlastnictví. Podle názoru odvolacího soudu
je při stanovení výše přiměřené náhrady nutno vyjít z cen pozemků s
přihlédnutím k tomu, že se jedná o pozemky zastavěné. Od skutečnosti, že
pozemky jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků
pozemků, nelze při určení výše náhrady odhlédnout bez ohledu na to, že lze
předpokládat, že přikázání pozemků do vlastnictví žalobce se hodnota všech
nemovitostí zvýší. Odkázal na závěry podávající se z rozsudku dovolacího soudu
ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, podle kterého je účelem poskytnutí
přiměřené náhrady za vyloučení z podílového spoluvlastnictví poskytnutí
peněžního ekvivalentu vyjadřujícího, o co vylučovaný spoluvlastník přichází,
nejde tedy o odčerpání majetkového prospěchu, kterého se dostává tomu, kdo bude
nadále výlučným vlastníkem. Zdůraznil, že v dané věci dochází ke zrušení
podílového spoluvlastnictví k pozemkům, na nichž stojí stavba ve výlučném
vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků. V důsledku toho je nepochybné, že právní
postavení žalovaných jako spoluvlastníků pozemků, kteří zároveň nejsou
spoluvlastníky staveb, je horší než postavení spoluvlastníka, jemuž právo ke
stavbám náleží. Jsou tím v podstatě omezeni v užívání pozemků či dokonce z
jejich užívání vyloučeni, což vedlo ke sporům o vydání bezdůvodného obohacení
za užívání jejich podílů žalobcem. Daný stav přitom žalobce nijak nezavinil,
protože stavby do svého výlučného vlastnictví získal dlouhou dobu před tím než
vzniklo spoluvlastnictví žalovaných k předmětným pozemkům. Odvolací soud proto
považoval za přiměřenou náhradu znalcem určenou částku 855,26 Kč za m? a podle
ní určil výše přiměřených náhrad jednotlivých žalovaných, přičemž v návaznosti
na to změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 2) a 4) (dále jen
„dovolatelé“) dovolání, v němž vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení věci a tím dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelé poukázali na skutečnost, že
žalobce vystavěl na pozemcích patřících do spoluvlastnictví žalovaných budovy,
sloužící jako autosalon, a které postavil bez rozhodnutí nebo bez „opatření“
stavebního úřadu. Již od roku 2007 žalované přistoupily k podání žaloby, kterou
se domáhaly vydání bezdůvodného obohacení z titulu užívání jejich
spoluvlastnických podílů na pozemcích. Žalobce byl pravomocně odsouzen k
plnění, které sice uhradil, ale za následné období již opětovně žalovaným žádné
plnění neposkytl. Tím žalované nemohou pozemky nijak užívat, nikomu je
pronajímat, tj. konzumovat své vlastnické právo a práva k němu se vztahující. Ze svých pozemků nemají žádný majetkový prospěch, vyjma toho, který si opatřily
v důsledku pravomocného soudního rozhodnutí. Zdůraznili, že podle závěrů znaleckého posudku by pozemky v případě jejich
nezastavěnosti byly prodejné i za cenu 1 400,- Kč/m? i v současné ekonomické
situaci. Dovolatelé vyjádřili přesvědčení, že žalobce znehodnotil jejich
pozemky stavbami, v důsledku čehož byli dovolatelé přinuceni akceptovat pro ně
naprosto nepřijatelnou prodejní cenu, která se neoprávněným zásahem žalobce do
vlastnických práv dovolatelů snížila téměř o polovinu. Dovolatelé tak v
důsledku špatných rozhodnutí orgánů soudní moci přišli nedobrovolně o svůj
majetek, a to ještě bez řádného a tržního finančního vyrovnání. Navrhli proto,
aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání namítl, že „dovolání je nepřezkoumatelné“,
neboť dovolatelé neuvedli, podle kterého zákonného ustanovení, resp. části §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podávají. Dovolání podle „§ 237 odst. a)
o. s. ř.“ není přípustné, protože nedošlo ke změně rozsudku, ale pouze ke změně
ocenění pozemků. A protože ve věci rozdílnosti ocenění nejde o věc zásadního
právního významu podle „§ 237 písm. c) o. s. ř., není možno podat dovolání ani
z tohoto důvodu. Dále pak ve vyjádření žalobce odcitoval část jím podaného
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný 3) se k dovolání ostatních žalovaných nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou,
účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) se zabýval nejprve přípustností dovolání. Podle § 237 odst. 1, 3 o. s. ř.
dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě je nutno přípustnost dovolání
posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když odvolací soud oproti
soudu prvního stupně stanovil odlišně výši vypořádacího podílu pro odvolatele. Dovolání je přípustné, není však důvodné. Vzhledem ke skutečnosti, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví mají spoluvlastníci postavení nerozlučných společníků, je
účastníkem dovolacího řízení i žalovaný 3), byť dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu nepodal. Podle § 142 odst. 1 obč. zák. nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a
provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k
velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné,
přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům;
přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný
ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů. Dovolatelé především namítají, že v důsledku „špatných rozhodnutí orgánů soudní
moci de facto přišli nedobrovolně o svůj majetek“. V této souvislosti dovolací
soud především uvádí, že není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se uvedená
námitka měla promítnout do poměrů souzené věci. V ustanovení § 142 občanský zákoník zakotvuje speciální způsob likvidace
podílového spoluvlastnictví, a to na základě soudního rozhodnutí.
Z
ústavněprávního hlediska je toto zákonné ustanovení ústavně konformní a zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví nepředstavuje bez dalšího zásah do
práva na ochranu vlastnictví (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České
republiky ze dne 16. dubna 2003, sp. zn. IV. ÚS 756/02 – http://nalus.usoud.cz
). Obdobně pak také nepříznivý výsledek sporu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nepředstavuje bez dalšího porušení článku 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu České
republiky ze dne 30. července 2001, sp. zn. IV. ÚS 739/2000 –
http://nalus.usoud.cz). Dovolatelé v průběhu řízení před nalézacími soudy opakovaně vyjádřili souhlas s
tím, aby spoluvlastnictví bylo zrušeno a nemovitosti přikázány do vlastnictví
žalobce, přičemž toto stanovisko uvádějí i v dovolání. Jejich nesouhlas s
likvidací spoluvlastnického vztahu je tak zřejmě nutno vázat s podmínkami, za
kterých k němu v souzené věci došlo, tj. s přihlédnutím k výši přiměřené
náhrady, která jim byla odvolacím soudem přiznána. Dovolací soud se proto zabýval posouzením správnosti výše náhrady, kterou
odvolací soud dovolatelům přiznal. Přiměřenou náhradu je nutno chápat jako hodnotový ekvivalent, vyjádřený v
penězích, ekvivalent, umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné
věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen
ostatním spoluvlastníkům (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. listopadu 1992, sp. zn. 7 Co 269/92 – Právní rozhledy, 1996, č. 3, str. 128,
nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. prosince 1994, sp. zn. III. ÚS
102/94 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, 1993, pořadové
č. 61). Tato východiska akceptoval i Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne
30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdo 425/96 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, 1999, pořadové č. 15), jímž sjednotil judikaturu obecných soudů. Od přijetí tohoto rozhodnutí lze považovat soudní praxi za ustálenou potud, že
základem pro stanovení přiměřené náhrady za nemovitosti (nicméně obdobný závěr
je třeba vztáhnout i k věcem movitým) je její obecná cena obvyklá v daném místě
v době rozhodování s tím, že tuto náhradu soud určí odpovídajícím podílem z
ceny celé věci, nikoliv cenou, za kterou by bylo možno prodat spoluvlastnický
podíl. Při stanovení přiměřené náhrady se přihlíží především k cenám, za něž by byly v
daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti
obdobných kvalit (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května
2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001 – Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pořadové č. C 1225), a
náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale
i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000 – Soubor, pořadové č. C 110).
Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení
přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání
(rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. července 2005, sp. zn. 22
Cdo 1927/2004 – Soubor, pořadové č. C 3421). Existence podílového
spoluvlastnictví pak podle judikatury není sama o sobě důvodem, pro který by
měla být obecná cena nemovitosti stanovená pro účely vypořádání
spoluvlastnictví snížena (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2003, sp. zn. 22 Cdo 539/2003 – Soubor, pořadové č. C 2199). V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 (Soubor, pořadové č. C 6296), vyložil dovolací soud mimo jiné
dvě zásady: a) má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta
přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku
zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné
okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny, která je i cenou „tržní“;
b) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu, stojícím
na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, případně
k domu, ke kterému je přístup přes pozemek jen jednoho spoluvlastníka, musí
soud k uvedeným skutečnostem snižujícím celkovou cenu domu přihlédnout a
zohlednit je při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví. Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází,
je-li výchozím principem přiměřenost náhrady. Jestliže se na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví nacházejí stavby ve
výlučném vlastnictví jednoho z podílových spoluvlastníků, nepochybuje dovolací
soud o správnosti závěrů znaleckého posudku potud, že tato okolnost může
ovlivňovat obecnou (tržní) cenu pozemků. Na výši kupní ceny za pozemky může mít
nepochybně vliv posouzení, zda se jedná o pozemky zastavěné či nezastavěné, jak
také znalec ve znaleckém posudku správně odlišil a s tímto základním
východiskem z hlediska jeho správnosti nepolemizují ani dovolatelé, kteří pouze
namítají, že ze „snížené obecné ceny“, vycházející ze závěru o zastavěnosti
předmětných pozemků, neměl odvolací soud vycházet, protože toto snížení
způsobil sám žalobce tím, že stavby na pozemcích vybudoval. Již tato dovolací
námitka se však míjí se zjištěními odvolacího soudu, která dovolatelé
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nenapadají,
podle nichž žalobce získal stavby nacházející se na předmětných pozemcích v
dražbě v roce 1992 a podíl na pozemcích až v roce 2008. Pro úplnost dovolací soud dodává, že odvolací soud správně při stanovení
přiměřené náhrady vyšel z obecné ceny vypořádávaných pozemků, která je
ovlivněna skutečností, že se na nich nacházejí stavby nikoliv ve vlastnictví
dovolatelů a správně závěry vyplývající ze znaleckého posudku promítl do
výpočtu přiměřené náhrady pro jednotlivé žalované.
Je zřejmé, že pokud žalovaní
přicházejí o své spoluvlastnické podíly na nemovitostech zastavěných stavbami
ve vlastnictví jiné osoby, je tím hodnota jejich podílů nesporně ovlivněna
oproti stavu, kdy by se jednalo o pozemky nezastavěné. Tato skutečnost se
promítá i do výše přiměřené náhrady způsobem, který správně vystihl odvolací
soud ve svém rozhodnutí, protože dovolatelé přicházejí o svůj spoluvlastnický
podíl na nemovitostech, na kterých se nacházejí stavby ve vlastnictví jiné
osoby. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) tedy nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných podle § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo zamítnuto (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142
odst. 1 2 o. s. ř.), nicméně dovolací soud dospěl k závěru, že na straně
žalobce nevznikly náklady, které by bylo možno považovat za účelně vynaložené k
bránění práva. Vyjádření k dovolání se argumentací míjí již v samotném
posouzení přípustnosti dovolání, které je pro otázky nastolené dovoláním zjevně
přípustné podle jednoznačného znění zákona (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.),
ačkoliv podle žalobce nelze přípustnost dovodit z žádného zákonného ustanovení.
Ve věci samé pak žalobce ve vyjádření žádnou argumentaci nepřináší, pouze
odcitoval část jím podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2011
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu