22 Cdo 1703/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci
žalobce V. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. H., 2) M. H., o
určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C
232/2003-27, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 4. 10. 2004, č. j. 8 Co 323/2004-58, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem
ze dne 15. března 2004, č. j. 14 C 232/2003-27, ve výroku pod bodem I.: „Určuje
se, že žalobce je vlastníkem pozemku parcela č. 481/2 o výměře 66 m2 v obci F.,
k. ú. S., zapsané u Katastrálního úřadu v N. J. na LV č. 18, který vznikl na
základě geometrického plánu č. 304-62/2000 ze dne 22. 3. 2000, který byl ověřen
Ing. P. K. Tento geometrický plán je součástí rozsudku“. Dále rozhodl výrokem
pod bodem II. o nákladech řízení.
Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě
jednak podle § 137 odst. 2 zák. č. 50/1976 Sb., poněvadž jeho dcera a zeť L. S. a V. S. hodlají zřídit stavbu skleníku, který zasáhne půdorysem do
pozemku-parcely č 481/2, jejíž vlastnictví je sporné, a řízení o stavební
povolení vedené před Městským úřadem ve F. bylo rozhodnutím Městského úřadu ve
F. ze dne 19. 6. 1996, č. j. 633/96-Výst.-Ma-60, přerušeno a stavebníci byli
odkázáni na rozhodnutí soudu o vlastnictví ke spornému pozemku. Dále shledal
naléhavý právní zájem i podle § 80 písm. c) OSŘ, neboť v katastru nemovitostí
jsou jako vlastníci předmětného pozemku zapsáni žalovaní, a to brání tomu, aby
mohl být zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku žalobce. Soud
prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce spolu s manželkou nabyl směnnou
smlouvou ze dne 21. 10. 1948 od manželů R. a B. J. usedlost čp. 28 zapsanou ve
vložce č. 282 pozemkové knihy pro katastrální území S. se vším živým a mrtvým
hospodářským inventářem a bytovým zařízením, pocházející z přídělu na základě
přídělové listiny N. p. f. při Ministerstvu zemědělství v Praze ze dne 7. 12. 1947, č. j. K 10/151/47, a za to jim postoupil svoji usedlost čp. 45 zapsanou
ve vložce 309 pozemkové knihy pro katastrální území S. se vším živým a mrtvým
hospodářským inventářem a bytovým zařízením, pocházející rovněž z přídělu, a to
na základě přídělové listiny N. p. f. v P. ze dne 28. 5. 1948, č. j. K 10/48-1. Od té doby nabyté nemovitosti užíval až do 6. 9. 1991, kdy převedl parcelu č. 480- zastavěnou plochu s domem čp. 123 o výměře pozemku 892 m2, parcelu č. 479-zahradu o výměře 818 m2, parcelu č. 792-zahradu o výměře 318 m2 a parcelu
č. 793-louku o výměře 2035 m2, vše v obci F., katastrální území S. darovací
smlouvou na svoji dceru L. S. Spolu s nemovitostmi nabytými směnnou smlouvou
žalobce užíval i část parcely žalovaných č. 481 o výměře 66 m2, která je
označena v geometrickém plánu č. 304-62/2000 ze dne 22. 3. 2000 zhotoveném
firmou G., s.r.o. a ověřeném ing. P. K. jako parcela č. 481/2. Užíval ji v
přesvědčení, že je součástí plochy pozemků, které nabyl směnnou smlouvou, neboť
byla při jejich převzetí připlocena laťkovým plotem, její výměra (66 m2 ) byla
v porovnání s ostatní plochou převzatých pozemků (4000 m2 ) nepatrná a směnná
smlouva, pokud jde o popis nemovitostí, které jsou součástí přídělu, odkazovala
jen na knihovní vložku. Její přílohou nebyl ani geometrický plán, ani snímek
pozemkové mapy či jiný doklad nasvědčující tomu, že by mohl být žalobce
informován o skutečných hranicích přídělu. Teprve až v roce 1990, kdy proběhlo
zaměření vlastnických hranic v terénu v souvislosti s obnovou mapového operátu
v katastru nemovitostí, bylo zpochybněno žalobcovo vlastnické právo ke shora
uvedenému pozemku. Soud prvního stupně posoudil předpoklady pro vydržení podle
§ 1460 a § 1461 Obecného občanského zákoníku z roku 1811 (dále jen „OOZ“) a
dále podle § 115, § 116 a § 145 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.
(tedy podle
právní úpravy účinné v době držby) a dovodil, že žalobce, který se ujal držby
předmětného pozemku v domnění, že mu pozemek patří, a vytrval v tomto
přesvědčení při jeho držbě po dobu, s jejímž uplynutím právní úprava spojuje
nabytí vlastnického práva, vydržel vlastnické právo k pozemku s ohledem na §
566 odst. 1,2 občanského zákoníku č. 151/1950 Sb. ke dni 1. 1. 1961. Soud
prvního stupně neuznal výhrady žalovaných, že vlastnictví žalobce zpochybnila
právní předchůdkyně žalovaných J. J. ještě v době, kdy byla vlastnicí
sousedících nemovitostí, neboť nic takového nevyšlo z její výpovědi provedené v
předchozím řízení vedeném před Okresním soudem v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C
245/2002 najevo. Svědkyně tehdy uvedla, že se o tom, že žalobce užívá její
pozemek, dozvěděla až poté, kdy nemovitosti prodala žalovaným.
Krajský soud v Ostravě jako odvolací soud rozsudkem ze dne 4. října 2004, č. j.
8 Co 323/2004-58, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. V odůvodnění zcela odkázal na skutkové a právní závěry soudu
prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. V dovolání namítali
nesprávné právní posouzení věci a současně to, že soudy obou stupňů vycházely
ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazovali
na to, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda žalobce měl předmětný
pozemek ve své držbě. V souvislosti s tím vytýkali soudu prvního stupně i
odvolacímu soudu, že soudy nezjišťovaly, jak žalobce držbu pozemku vykonával,
tedy jak se spornou částí pozemku nakládal, co na ní pěstoval případně, zda
sekal trávu a že soudy obou stupňů připustily, aby se žalobce osobně neúčastnil
soudního jednání (vždy byl omluven pro nemoc či stáří) a tím znemožnili
právnímu zástupci žalovaných klást žalobci otázky. Dále nesprávné právní
posouzení věci spatřovali v tom, že při hodnocení dobré víry žalobce nebylo
přihlíženo k tomu, že si žalobce mohl ověřit v pozemkové knize, v jakých
hranicích pozemky na základě směnné smlouvy nabyl, že měl při stavbě plotu
plánek, že měl konflikty ohledně hranic pozemků již s právní předchůdkyní
žalovaných J. Š. a především i k tomu, že žalobce v roce 1990 podepsal při
obnově katastrálního operátu souhlas s vytyčením průběhu hranic. Jistě by tak
neučinil, kdyby byl přesvědčen, že předmětný pozemek je jeho vlastnictvím.
Nejednalo se o nepostřehnutelnou odchylku hranic, neboť skutečná hranice
vyznačená v mapovém operátu je rovná, zatímco v terénu vznikl připlocením
pozemku k ostatním pozemkům žalobce nerovný tvar. Žalovaní v dovolání vyslovili
přesvědčení, že tvrzení žalobce o tom, že vydržel parcelu č. 481/2 je účelové,
a že podnět k němu dalo odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v předchozím
řízení 14 C 245/2002 vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně, kde neuspěla se
svoji žalobou na nabytí vlastnického práva vydržením dcera žalobce. Nakonec
ještě vytýkali soudům obou stupňů nesprávné vyhodnocení výpovědi svědkyně Š.
Domáhali se, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu byla podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o
dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že
rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první
rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je –li v něm
řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci,
pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo
ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího
soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce
soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze
považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s
ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník
2001, Souboru rozhodnutí).
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní
význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. K okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §
241a odst. 3) OSŘ nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 OSŘ
ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen
takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V dané věci nemá
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Právní otázky, které dovolatelé nabízejí k posouzení, byly totiž již vyřešeny
ustálenou judikaturou dovolacího soudu a rozhodnutí odvolacího soudu je s ní v
souladu. K právní výtce žalovaných, že soudy obou stupňů nebyl správně vyložen
obsah pojmu „uchopení se držby“, je třeba dodat, že žalovaní nesprávně zužují
pojem držby jen na fyzické ovládání věci. Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze
17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, publikovaném pod C 949 v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen
„Souboru rozhodnutí“), sv. 13, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou
předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi) a faktické
ovládání věci (corpus possesionis). Fakticky ovládá věc ten, kdo podle obecných
názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí. Držitelem je i ten,
kdo vykonává držbu prostřednictvím jiné osoby (tzv. detentora). Držbu věci
nevylučuje věci ani užívání věci jinou osobou než držitelem na základě věcného
nebo závazkového práva (popřípadě i bez právního důvodu), pokud se tato osoba
sama nechopí držby, a to ani v případě, že vlastník má k věci jen holé
vlastnictví. Detentor v takovém případě odvozuje své právo od vlastníka,
přičemž faktické ovládání věci detentorem se považuje za ovládání vlastníkem,
který je držitelem věci“. Neobstojí ani další výtky žalovaných co do správnosti
výkladu „dobré víry“. K výhradě, že je překážkou dobré víry, že si žalobce mohl
ověřit hranice nahlédnutím do snímku pozemkové mapy srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný v časopisu
Právní rozhledy, ročník 2000, sešit 2, v němž je uvedeno, že „při posuzování
otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky oprávněné držby vedoucí k
vydržení nelze vycházet jen ze skutečnosti, že stav vzniklý v důsledku uchopení
držby nebyl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné
veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil. Je třeba vzít v úvahu všechny
okolnosti, za kterých byla držba uchopena“, a dále ještě rozsudek téhož soudu
ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, publikovaný pod C 283, Souboru
rozhodnutí, svazek 3, v němž je uvedeno, že „oprávněná držba se nemusí nutně
opírat o existující právní důvod, postačí, aby tu byl domnělý právní důvod.
Takovým důvodem může být i smlouva o nabytí vlastnictví k pozemku sousedícímu s
pozemkem, k němuž má být vlastnictví vydrženo“. Lze také podotknout, že
dovolací soud přezkoumává otázku dobré víry držitele, že mu sporný pozemek
patří jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně
nepřiměřené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, publikované v Souboru rozhodnutí pod C, svazek 15). Totéž lze
vztáhnout i na pozbytí dobré víry.
Zbývající část dovolacích námitek tvoří výhrady, že soud nepřihlédl i k jiným
skutečnostem, které v řízení vyšly najevo. Jde o dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 OSŘ, který lze uplatnit jen je-li dovolání přípustné. Tak tomu v daném
případě není.
Vhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání žalovaných podle § 243b odst. 5
a § 218 písm c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil ,CSc., v. r.
předseda senátu