22 Cdo 1772/2025-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) R. Ž., b) J. Š., c) G. H., všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem se sídlem v Mělníku, Husova 48/4, proti žalované ALEMA Lanškroun s. r. o., se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328, IČO: 07108265, zastoupené JUDr. Stanislavou Peškarovou, advokátkou se sídlem v Lanškrouně, Havlíčkova 583, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 15 C 213/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2024, č. j. 27 Co 194/2024-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobců na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 9. 2024, č. j. 27 Co 194/2024-165, se zamítá. III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5 022 Kč k rukám její zástupkyně, JUDr. Stanislavy Peškarové, advokátky se sídlem v Lanškrouně, Havlíčkova 583, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 15 C 213/2022-84, zamítl žalobu na zřízení věcného břemene cesty (výrok I) a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 12 315 Kč (výrok II).
2. Žalobci se žalobou podanou dne 7. 10. 2022 domáhali zřízení služebnosti cesty přes pozemky žalované, a sice pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY zapsané na listu vlastnictví č. XY ve prospěch svých sousedních nemovitostí. Tvrdili, že jim žalovaná znemožnila vstup na jejich pozemky (zahrady) uzavřením přístupu, který v minulosti užívali, což podle nich vedlo k omezení jejich užívacího práva a znemožnilo jejich pozemky udržovat; přístup přes areál žalované přitom považovali za historicky užívaný. Tvrdili rovněž, že alternativní přístup není možný či je zásadně omezený a popisovali i zdravotní a sociální situaci jednotlivých žalobců jako důvod nezbytnosti práva průchodu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci vlastní nemovitosti sousedící s areálem žalované, přičemž v minulosti mohl být za určitých podmínek umožněn průchod přes tento areál, avšak vždy se tak výhradně dělo po předchozí domluvě či se souhlasem tehdejších vlastníků areálu. Nebylo prokázáno, že by zde existovalo trvalé či obecně akceptovatelné právo cesty. Naopak se z dokazování (zejména z listinných důkazů a výpovědí svědků) dle soudu prvního stupně podává, že areál byl vždy oplocen a kontrolován, přičemž vstup byl umožňován pouze výjimečně zaměstnancům nebo známým osobám. Soud prvního stupně zjistil, že areál žalované je uzavřeným výrobním areálem a že pozemky žalobců jsou přístupné z veřejné komunikace, byť s určitým omezením. Z toho dovodil, že nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty dle § 1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“), neboť přístup na pozemky žalobců je možný jinak, a tudíž zřízení žádaného práva cesty není nezbytné. Soud prvního stupně dále dovodil, že i kdyby byl přístup přes areál žalované pohodlnější, zákon výslovně vylučuje zřízení nezbytné cesty jen pro účel pohodlnějšího spojení [§ 1032 odst. 1 písm. c) o. z.]. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro zřízení služebnosti nezbytné cesty a žalobu zamítl.
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2024, č. j. 27 Co 194/2024-165, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok první rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud aproboval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem, že žalobci mají k jimi vlastněným pozemkům zajištěn přístup přes své další nemovitosti, a proto jejich požadavek na zřízení služebnosti cesty nesplňuje zákonnou podmínku nezbytnosti dle § 1029 o. z. Uzavřel, že žalobci se domáhají zřízení cesty toliko za účelem pohodlnějšího spojení, což právní úprava výslovně vylučuje. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkami žalobců směřujícími k údajné obnově původního pokojného stavu, neboť tyto skutečnosti byly tvrzeny až v odvolacím řízení a šlo o nová tvrzení a důkazy, k nimž nelze v režimu neúplné apelace dle § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“) přihlédnout.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též
„dovolatelé“) dovolání. Nesprávné právní posouzení věci spojuji s aplikací § 205 odst. 2 o. s. ř. (jde však o ustanovení, jenž upravuje důvody odvolání – nikoliv dovolání)., Dovozují, že v poměrech projednávané věci jsou splněny podmínky pro zřízení služebnosti nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. o. z., přičemž namítají, že obecné soudy nesprávně zhodnotily skutkový stav a opomenuly podstatné okolnosti nasvědčující dlouhodobému faktickému užívání přístupu přes pozemky žalované. Dovolatelé rovněž tvrdí, že soudy obou stupňů nadhodnotily míru dostupnosti jejich pozemků z veřejné komunikace a nedostatečně zohlednily jejich osobní a zdravotní situaci, která jim znemožňuje praktické využití přístupu přes obytné části domů.
Namítají rovněž to, že soud prvního stupně podle nich ignoroval některé navržené důkazy a argumenty, které považují za podstatné pro rozhodnutí ve věci. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně žádají o přiznání odkladného účinku dovolání, aniž by však výslovně uvedli, zda se domáhají odkladu právní moci či vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání připomněla, že žalobci pouze opakují argumentaci uplatněnou již v řízení před soudy nižších stupňů, s níž se oba soudy dostatečně vypořádaly. Dle žalované dovolatelé nenastolují žádnou právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání. Nadto žalovaná zdůraznila, že žalobci v řízení neprokázali, že by přístup přes jejich nemovitosti byl fakticky nemožný, a zopakovala, že snaha žalobců o zřízení služebnosti vychází pouze z pohodlnosti, nikoli z právně relevantní nezbytnosti. K návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnutí odvolacího soudu žalovaná uvedla, že žalobci nijak nespecifikovali, zda se domáhají odkladu právní moci či vykonatelnosti, a ani nepředestřeli žádné mimořádné okolnosti, které by přiznání odkladného účinku rozhodnutí odůvodňovaly.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se přednostně tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. V přítomné věci žalobci v dovolání ani nesignalizují, že by přípustnost dovolání odvozovali od § 237 o. s. ř., nikterak toto ustanovení nezmiňují a ani v něm uvedená kritéria přípustnosti, byť třeba obsahově, do poměrů projednávané věci nepromítají.
10. Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [k tomu srovnej bod 39 odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. (toto stanovisko je - shodně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupné na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21.
1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12.
3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
11. K přípustnosti dovolání přitom nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Úkolem dovolacího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového vysloveného závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a o. s. ř. ve vazbě na ustanovení § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
12. Dovolatelé v rozporu se zákonnou úpravou, jakož i ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (a rovněž Ústavního soudu), v dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V projednávané věci přípustnost dovolání neoznačili výslovně a ani ji nenaznačili jiným způsobem, tedy nijak nespecifikovali, v čem by měla spočívat otázka hmotného či procesního práva, jež by mohla založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolání tak logicky postrádá i vazbu konkrétní právní otázky na judikaturu dovolacího soudu, s jejímiž závěry je třeba řešení právní otázky v intencích kritérií uvedených v § 237 o.
s. ř. poměřovat. Dovolací soud tak neměl k dispozici žádný věcně formulovaný bod, na jehož základě by mohl posoudit přípustnost dovolání a otevřít přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. Absence vymezení přípustnosti činí dovolání vadným (věcně neprojednatelným), přičemž tuto vadu nelze zhojit ani výkladem či konstruováním možné otázky přípustnosti ze strany dovolacího soudu.
13. Jelikož dovolání žalobců je vadné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Dovolatelé v dovolání žádají o přiznání odkladného účinku rozsudku odvolacího soudu, aniž by ovšem specifikovali, zda má jít o odklad právní moci či odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Bylo-li však dovolání proti výroku o věci samé odmítnuto, nebylo možno vyhovět ani návrhu dovolatelů na odklad právní moci a ani (nebo) vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu podle § 243 písm. a) či b) o. s. ř.
15. Protože žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k té části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku II o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 8. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu