22 Cdo 1797/2025-547
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. Ř., zastoupeného Mgr. Lenkou Kubíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, proti žalované M. Ř., zastoupené JUDr. Ivou Pavlíkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 8, Kubišova 1303/49, o správu společného jmění manželů, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 53 Co 247/2024-473, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 750 Kč do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lenky Kubíčkové.
1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 60 C 337/2021-419, určil, že žalovaná je od právní moci rozsudku do vypořádání společného jmění účastníků oprávněna výlučně užívat pozemek parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), žalované uložil povinnost do vypořádání společného jmění účastníků platit žalobci za výlučné užívání nemovitostí uvedených ve výroku I 15 965 Kč měsíčně (výrok II), určil, že žalobce je od právní moci rozsudku do vypořádání společného jmění účastníků oprávněn výlučně užívat, brát užitky, hospodařit a spravovat jednotku č. XY (byt) umístěnou v domě č. p. XY v katastrálním území XY (výrok III), žalobci uložil povinnost do vypořádání společného jmění účastníků platit žalované za výlučné užívání, braní užitků, hospodaření a spravování nemovitosti uvedené ve výroku III 6 230 Kč měsíčně (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 53 Co 247/2024-473, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve správném znění tak, že žalovaná je oprávněna výlučně užívat, brát užitky, hospodařit a spravovat pozemek parc. č. XY, jehož součást je dům č. p. XY, a pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), výrok II potvrdil ve znění odpovídajícím znění výroku I (výrok II), změnil nákladové výroky V a IV a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III – VI).
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále i „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, „že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a také vyřešení otázky hmotného práva nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno“. Má za to, že nesprávně byla posouzena právní otázka, zda je namístě v případě předchozí dohody účastníků potvrdit stávající několikaleté užívání nemovitostí v nevypořádaném společném jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků, a tedy otázku trvání dohody a jejího možného jednostranného ukončení jedním z manželů za situace konkludentního dalšího užívání, zda jsou-li v nevypořádaném společném jmění dvě nemovitosti, zda je spravedlivé uvažovat o vzniku nároku na kompenzaci a připadá v úvahu kompenzace ve formě finanční náhrady, jestliže jednu nemovitost spravuje žalobce a jemu zůstává tržní výnos z nájemného, zatímco druhou užívá žalovaná k pokrytí své bytové potřeby, zda je tedy správné potvrdit faktický stav užívání dvou nemovitostí a ponechat právo užívání jen jednomu z manželů, aniž by druhému přiznal právo na finanční kompenzaci, zda je nezbytné porovnávat výši kompenzací obou nemovitostí bez dalšího posouzení okolností případu, pokud na pořízení obou investovala dovolatelka své výlučné finanční prostředky či zda lze analogicky aplikovat disparitu kompenzace a zohlednit zájmy nezletilých dětí. Namítá dále nesprávné hodnocení výpovědi svědkyně K. Dohodu uzavřenou v roce 2018 (o způsobu správy společných nemovitostí) nelze podle jejího názoru jednostranně ukončit, za podstatné považuje také to, že navrhovala rozhodnout bez finančních kompenzací, což považovala za rozumné a spravedlivé řešení. Popsala okolnosti nastalé v řízení o výživné manželky a vypořádání SJM a uvedla, že judikatura se k finanční kompenzaci staví střídmě a výjimečně, za situací, kdy je v nevypořádaném SJM jen jedna nemovitost, v případě účastníků je situace odlišná. Popsala své zásluhy na pořízení domu ve XY a bytu ve XY a uvedla, že při vypořádání SJM lze tuto skutečnost zohlednit disparitou, tyto skutečnosti tak měly soudy při porovnání výše kompenzace zvažovat. Otázka výše kompenzace dle znaleckého posudku u každé nemovitosti 50:50, pokud každý z účastníků užívá jednu nemovitost a ona nemá žádný tržní příjem z pronájmu domu, který užívá, je v této souvislosti judikaturou nezodpovězena. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně považuje za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, odvolací soud připustil pochybení soudu prvního stupně, přestože rozdělení užívání nemovitostí mezi oba účastníky představuje spravedlivé uspořádání a finanční kompenzace zakládá nerovnost v její neprospěch, zvažována by měla být „disparita nižší než ˝ určená znaleckým posudkem za pronájem domu“.
4. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
skutkových tvrzeních, nikoli právních a neuvádí, v čem spočívá nesprávné právní posouzení otázek, které v dovolání vymezuje. Má za to, že žalovaná odmítá akceptovat závěr soudů obou stupňů, že žádná dohoda mezi účastníky uzavřena nebyla, za skutkovou považuje žalobce i otázku stanovení kompenzace. V daném řízení není podle žalobce ani místo pro zohlednění zásluh o nabytí společných nemovitostí. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.
6. Dovolání má vady, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1-3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Jasné uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Posouzení formálních náležitostí dovolání stanovených občanským soudním řádem, a to včetně řádného vymezení otázky přípustnosti dovolání, není ze strany Nejvyššího soudu přepjatým formalismem, ale zákonem stanoveným postupem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, či stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16).
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
13. Žalovaná k přípustnosti dovolání uvedla, „že by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak a také vyřešení otázky hmotného práva nebylo dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeno“. Následně formuluje více otázek, avšak neuvádí, který z uvedených předpokladů přípustnosti je s uvedenými otázkami spojen, neoznačila ani žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by vyjadřovalo rozhodovací praxi, která by podle dovolatelky měla být překonána.
14. Za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou výslovně označuje jen otázku „výše kompenzace dle znaleckého posudku u každé nemovitosti 50:50, pokud každý z účastníků užívá jednu nemovitost a ona nemá žádný tržní příjem z pronájmu domu“. Nejde o vyjádření žádné obecnější či zobecnitelné právní otázky, neboť z jejího obsahu je bez pochybností zřejmé, že se vztahuje k individuálním poměrům souzené věci. Dovolání proto i v této části představuje pouhou polemiku dovolatelky s právním posouzením odvolacího soudu v poměrech řešené věci, bez přesahu do obecné rozhodovací praxe.
15. Dovolání postrádá řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.). Vady dovolání nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, jde o vady, které brání věcnému přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu a meritornímu rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 20. 8. 2025
Mgr. David Havlík předseda senátu