USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně G. C., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem,
advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalovanému J. C.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem se
sídlem v Příbrami, Mariánské údolí 126, o vypořádání společného jmění manželů,
vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 84/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2019, č. j.
28 Co 279/2018-852, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení
ve výši 15 730 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce
žalovaného JUDr. Dušana Strýčka, advokáta se sídlem v Příbrami, Mariánské údolí
126.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017
Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto
nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede,
proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování
v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6.
2018, č. j. 9 C 84/2014-703, přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného
obchodní korporaci C., IČO XY, a obchodní závod fyzické osoby J. C., IČO XY
(výrok I.), a do výlučného vlastnictví žalobkyně obchodní závod fyzické osoby
G. C., IČO XY (výrok II.). Na vyrovnání hodnoty obchodního podílu C. uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni 316 000 Kč a na vyrovnání hodnoty obchodního
závodu žalovaného uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 751 500 Kč (výrok III.).
Z titulu investic do nemovitosti s příslušenstvím postavené na pozemku parc. č.
st. XY, v k. ú. a obci XY, zapsanému na LV č. u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobkyni 258 000 Kč (výrok IV.). Na vyrovnání vzájemných podílů
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 820 040,92 Kč (výrok V.). Dále
rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 17. 1. 2019, č. j. 28 Co 279/2018-852, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“)
přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně podnik fyzické osoby G. C., IČO XY,
a do výlučného vlastnictví žalovaného obchodní podíl o velikosti 100 % ve
společnosti C., IČO XY; žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na vyrovnání
podílů 1 263 500 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II.–
IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil se od ustálené
rozhodovací praxe Nevyššího soudu. Žalobkyně v řízení opakovaně uvedla, že
nesouhlasí se znaleckým posudkem č. 1925/2015 znaleckého ústavu PROFI-TEN a. s. a se znaleckým posudkem č. 160/2017 znaleckého ústavu DARA-znalecká kancelář,
spol. s r. o. Považuje je za nedostatečné a v daném případě za nepoužitelné,
neboť znalci zjistili objektivizovanou hodnotu namísto určení tržní hodnoty
obchodního závodu žalovaného. Trvala proto na ustanovení nového znalce,
případně na doplnění znaleckého zkoumání o zjištění ceny obvyklé obchodního
závodu žalovaného. Nesouhlasí s tím, že neexistují srovnatelné údaje o
obchodních závodech, kterých by bylo možné při znaleckém zkoumání využít. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a
soudu odvolacího a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že považuje dovolání za nedůvodné. Žalobkyně
rozporuje, že cena určená dvěma znaleckými ústavy není skutečnou obvyklou
cenou. S tím žalovaný nesouhlasí a odkazuje na předpisy a literaturu
poskytující definici pojmu obvyklá cena. Ztotožňuje se s názorem odvolacího
soudu, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny je otázkou skutkovou a je
výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil,
jakou metodu ocenění využije. Soud postupoval pečlivě, dokonce oba znalecké
ústavy vyzval k doplnění jejich znaleckých posudků. Výsledky znaleckých ústavů
se v zásadě ani nelišily. Nesouhlas žalobkyně považuje za obecné sdělení
neobsahující kvalifikované námitky. Navrhuje dovolání jako nepřípustné
odmítnout a žalovanému přiznat právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Jelikož k zániku SJM došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a
rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalobkyně v dovolání vyjadřuje nesouhlas s oceněním obchodního podílu ve
společnosti C. a především s oceněním obchodního závodu žalovaného; nesouhlasí
s metodou využitou při vyhotovování znaleckých posudků.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud neodchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 103/2005 (dostupném
– stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz
), dovodil, že při oceňování obchodního podílu ve společnosti s ručením
omezeným v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází
ze stavu tohoto podílu v době zániku tohoto spoluvlastnictví, avšak z obvyklé
ceny odpovídající době, kdy se vypořádává. To platí také pro oceňování podniku
(obchodního závodu) fyzické osoby.
V rozsudku ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2045/2009, či ze dne 28. 3. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 4452/2010 Nejvyšší soud uvedl, že při ocenění podniku i
obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je třeba pro účely
vypořádání SJM v zásadě vycházet z obvyklé (tržní) ceny tohoto podílu, kterou
by v daném čase a místě bylo možno za převod podílu dosáhnout. Jestliže však
obvyklou (tržní) cenu není možné zjistit, je na soudním znalci, aby v souladu s
poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud,
který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit.
Bude-li soud mít pochybnost o správnosti závěrů soudních znalců ohledně ceny
obchodního podílu (např. i v důsledku konkrétních námitek účastníků ke
znaleckému posudku), bude třeba nejprve znalce k této otázce vyslechnout, a
pokud by ani potom nebyly pochybnosti soudu o správnosti posudku odstraněny,
může jej dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí.
V usnesení ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Nejvyšší soud potom
uvedl, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným
soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Již z toho plyne, že pokud
účastník řízení v dovolání nesouhlasí s obvyklou cenou vypořádávaných věcí,
zjištěnou na základě znaleckého dokazování, nepřípustně nenapadá právní závěry,
ale pouze skutková zjištění, která jsou pro právní závěry podstatná. Takové
námitky pak nemohou přípustnost dovolání vůbec založit právě pro svou skutkovou
povahu.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že v posuzovaném případě byly pověřeny
oceněním 100% obchodního podílu žalovaného ve společnosti s ručením omezeným a
obchodního závodu žalovaného dva znalecké ústavy – PROFI-TEN a. s. a
DARA-znalecká kancelář, spol. s r. o.
Znalecký ústav PROFI-TEN a. s. ve znaleckém posudku č. 1925/2015 a v jeho
dodatku č. 1 ze dne 3. 2. 2017 podle zadání soudu prvního stupně určoval mimo
jiné hodnotu 100 % podílu v korporaci C. (dále také „předmětná společnost“) a
hodnotu obchodního závodu žalovaného IČO XY, ke dni 16. 7. 2012, tj. ke dni
zániku SJM. Jako kategorii hodnoty zvolil objektivizovanou hodnotu, pro ocenění
použil metodu majetkového ocenění (oceňovány jsou jednotlivé položky aktiv a
pasiv) a stanovil hodnotu podílu v předmětné společnosti ke dni 16. 7. 2012 na
283 000 Kč a hodnotu obchodního závodu žalovaného na 1 503 000 Kč.
Znalecký ústav DARA-znalecká kancelář, spol. s r. o. následně provedl ve svém
znaleckém posudku č. 160/2017 ze dne 5. 1. 2018 revizi znaleckého posudku
vyhotoveného PROFI-TEN a. s. a stanovil obvyklou (tržní) cenu obchodního podílu
v předmětné společnosti ke dni 16. 7. 2012. Vyšel z kategorie (báze, standardu)
tržní hodnoty ve smyslu Mezinárodních oceňovacích standardů. Dále vyjádřil
souhlas se závěry revidovaného znaleckého posudku PROFI-TEN a. s., že s ohledem
na využitou majetkovou metodu je v daném případě objektivizovaná hodnota i
tržní hodnota totožná. Potvrdil také závěr, že použití porovnávací metody je v
daném případě nemožné vzhledem k nedostupnosti dat o prodejních cenách
dostatečně dobře porovnatelných společností, a označil použitou majetkovou
metodu za vhodnou. V revidovaném znaleckém posudku neshledal pochybení, při
ocenění však zohlednil také práva a povinnosti vyplývající předmětné
společnosti z uzavřených leasingových smluv, celkovou hodnotu obchodního podílu
ke dni 16. 7. 2012 proto stanovil na 632 000 Kč.
V odvolacím řízení byl pak znalecký ústav DARA-znalecká kancelář, spol. s r. o.
vyzván k vyhotovení dodatku svého revizního znaleckého posudku, v němž bude
stanovena hodnota obchodního podílu v předmětné společnosti v aktuální obvyklé
ceně. V tomto dodatku č. 1 ze dne 28. 10. 2018 byla na základě indexu inflace
stanovena celková aktuální obvyklá hodnota obchodního podílu v předmětné
společnosti na 681 000 Kč podle stavu obchodního podílu ke dni 16. 7. 2012.
Srovnávací metodu nelze použít, neboť nejsou veřejně k dispozici potřebné
informace o prodejích podniků.
Znaleckému ústavu PROFI-TEN a. s. bylo odvolacím soudem mimo jiné uloženo
stanovit aktuální obvyklou cenu obchodního závodu žalovaného ke dni zániku SJM.
Ve znaleckém posudku č. 2355/2018 ze dne 8. 10. 2018 byla stanovena aktuální
cena obvyklá na 1 503 000 Kč. Znalec uvedl, že podnik žalovaného je podnikem s
velkoobchodní činností. Při ocenění tohoto podniku se nedá vycházet z
hospodářského výsledku, ale z hodnoty majetku podniku. Samotný nárůst cen v
období let od rozvodu manželství neznamená automaticky nárůst ceny podniku,
neboť přiměřeně cenám rostou i náklady a mění se marže obchodníků a takovým
způsobem nelze cenu stanovit. Nelze použít ani srovnávací metodu, neboť
neexistuje žádná veřejná databáze prodávaných podniků, a především pojetí
každého podniku je individuální, a proto ani tuto metodu pro ocenění nelze
použít. Znalecký ústav tak aktualizoval jednotlivé ceny zjištěné při prvním
znaleckém ocenění i s ohledem na cenu podniku jako celku a dospěl k závěru, že
k celkové změně ceny podniku žalovaného nedošlo.
Odvolací soud nedoplnil dokazování vypracováním dalšího nového znaleckého
posudku na ocenění obchodního podílu a obchodního závodu žalovaného a uvedl, že
vycházel z vypracovaných posudků, jakožto i jejich doplnění a výpovědi znalců,
kteří své závěry při jednání obhájili. Každý ze znalců použil ke stanovení ceny
obvyklé obchodního podílu a obchodního závodu jinou metodu, ale oba dokázali
vysvětlit, jakým způsobem postupovali, a proč danou metodu zvolili. V daném
případě znalci shodně uvedli, že není možné použít metodu tržního porovnání,
protože neexistují srovnatelné firmy či srovnatelné prodeje. Znalecký ústav
PROFI-TEN, a. s. jednoznačně obhájil, že porovnání u takto malých podniků nelze
na trhu provést, jelikož nejsou k dispozici srovnatelné údaje. Zvolil tedy
ocenění majetkové, kdy je posuzována hodnota jednotlivých aktiv a pasiv.
Odvolací soud uzavřel, že v posuzovaném případě jsou závěry obou znaleckých
ústavů správné a lze z nich vycházet. Použita byla sice jiná metoda ocenění,
ale tento postup byl dostatečně obhájen.
Dovolací soud úvahy soudu odvolacího přezkoumal a dospěl k závěru, že jeho
postup nebyl v kontextu uplatněných dovolacích námitek v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu. Jak bylo uvedeno již výše, soud, který nemá příslušné odborné
znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Tento úkol je proto svěřen znalcům,
kteří v této věci řádně odůvodnili, proč nebylo možné využít srovnávací metodu
a proč při oceňováni využili metodu majetkovou. Výsledkem znaleckého zkoumání
pak byla, přesně jak požaduje judikatura Nejvyššího soudu, obvyklá cena
obchodního podílu v předmětné společnosti a obvyklá cena obchodního závodu
žalovaného. Z uvedeného je patrné, že znalecké posudky byly vyhotoveny v
souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a že tedy dovolací námitky
žalobkyně nejsou důvodné. Výslednou cenu obchodního podílu a obchodního závodu
není potom coby otázku skutkovou oprávněn dovolací soud přezkoumávat, neboť
jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a
odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Dovolatelka v dovolání především namítá, že se znalecké ústavy měly zabývat
„zjištěním skutečné ceny obvyklé, tedy ceny tržní za pomoci srovnání s dalšími
srovnatelnými vzorky obchodních společností“.
Tato námitka ovšem není důvodná.
Znalecké ústavy se zabývaly obvyklou cenou obchodního podílu i obchodního
závodu žalovaného, přičemž dospěly k závěru, že tuto obvyklou cenu nelze
stanovit tzv. porovnacím způsobem a tento postup vysvětlily a odůvodnily.
Dovolatelka sice s těmito závěry nesouhlasí, v dovolání se však omezuje pouze
na obecné vyjádření nesouhlasu; ani z dovolání se nepodávají žádné konkrétní
skutečnosti o možnosti případného srovnání ke stanovení obvyklé ceny
srovnávacím způsobem a z dovolání se ani nijak nepodává závěr, že by srovnávací
metoda vedla k vyšší ceně obchodního podílu a obchodního závodu, než z jaké
soudy vyšly.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu