NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 2045/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobkyně M. V., proti žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. Petrem
Stoklasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Porážková 1424/20, o vypořádání
společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C
339/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
23. října 2008, č. j. 57 Co 119/2008-259, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. října 2008, č. j. 57 Co
119/2008-259, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22.
června 2007, č. j. 34 C 339/2003-190, výrokem pod body I. a II. určil, že „z
věcí, jež žalobkyně a žalovaný měli ve společném jmění manželů, připadají do
výlučného vlastnictví žalovaného“ movité věci zde specifikované pod položkami
1. až 4. a pod položkou 5. uvedený „obchodní podíl ve společnosti Pečivo, s. r.
o. IČ 15273423 se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 168/17“ v hodnotě „0,-
Kč“ a že do výlučného vlastnictví žalobkyně připadají movité věci zde
specifikované pod položkami 6. až 12. Výrokem pod bodem III. zamítl žalobu „co
do návrhu na vypořádání pohledávky žalovaného vůči společnosti Pečivo s. r. o.
ve výši 167.000,- Kč a na vyplacení podílu na vypořádání společného jmění
manželů žalobkyni co do výše 993.725,- Kč“, výrokem pod bodem IV. uložil
žalovanému „zaplatit žalobkyni na úplném vyrovnání podílu z vypořádání
společného jmění manželů částku 6.275,- Kč, a to do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí“ a výrokem pod body V. až VII. rozhodl o nákladech řízení
včetně soudního poplatku.
Soud prvního stupně se zabýval mimo jiné obchodním podílem ve
společnosti Pečivo, s. r. o., který byl též součástí společného jmění manželů
(SJM). Při jeho ocenění vyšel ze znaleckého posudku znalce doc. Ing. J. V.,
CSc., který konstatoval, že zmíněná obchodní společnost byla ke dni zániku SJM
předlužena a hodnota podílu se „rovnala nule“. Poté rozhodl o přikázání
předmětného obchodního podílu žalovanému. Do SJM nezahrnul žalobkyní tvrzenou
půjčku, již měl této společnosti ze SJM poskytnout žalovaný ve výši 167.000,-
Kč, neboť žalobkyně neprokázala ani její existenci, natož její výši. Svoje
tvrzení o existenci pohledávky žalobkyně zakládala na závěrech znaleckého
posudku znalkyně Ing. I. V., Ph.D., která však tento obnos neidentifikovala
jako půjčku žalovaného.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 23. října 2008, č. j. 57 Co 119/2008-259, rozsudek soudu
prvního stupně kromě rozhodnutí o movitých věcech specifikovaných pod položkami
1. až 4. a 6. až 12. změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného
„připadá obchodní podíl v obchodní společnosti Pečivo spol. s r. o., sídlo
Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 168/17, IČ: 15273423, ve výši 275.000,- Kč“,
pohledávka vůči téže obchodní společnosti ve výši 137.000,- Kč a žalovanému
uložil „zaplatit žalobkyni na úplné vyrovnání podílu z vypořádání společného
jmění manželů částku 212.275,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, navíc
zopakoval důkaz slyšením svědkyně L. S. a znalkyně Ing. I. V., Ph.D. Na rozdíl
od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obchodní podíl žalovaného ve výše
uvedené obchodní společnosti nemohl mít „nulovou hodnotu“. Vyšel z definice
obchodního podílu vyplývající z § 61 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) a uzavřel, že do
SJM bylo správné zahrnout tento obchodní podíl „v hodnotě reálně zřejmé z
výpisu z obchodního rejstříku, tj. částku 275.000,- Kč, evidovanou v obchodním
rejstříku jako základní jmění společnosti“. Se soudem prvního stupně se
odvolací soud neztotožnil ani ohledně otázky, zda bylo na místě zahrnout do SJM
pohledávku žalovaného vůči jmenované obchodní společnosti. V tomto směru vyšel
z výpovědi výše zmíněné znalkyně, z níž vyplynulo, že v účetnictví společnosti
byla vedena pohledávka žalovaného ve výši 137.000,- Kč. S přihlédnutím k
okolnostem týkajícím se jak existence obchodního podílu žalovaného, tak jeho
pohledávky, které bylo nutno do SJM zahrnout, odvolací soud uložil žalovanému
zaplatit žalobkyni na úplné vyrovnání podílu částku 212.275,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání; napadá jej „v
rozsahu celého výroku, tj. jak rozhodnutí o změně“ rozsudku soudu prvního
stupně, „tak rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, nákladech řízení státu a
poplatkové povinnosti“. Namítá, že „napadený rozsudek spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že je řízení
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
K ocenění předmětného obchodního podílu podává analýzu § 61 odst. 1 a § 58
odst. 1 obch. zák.; v konfrontaci se závěry odvolacího soudu konstatuje, že
soud tyto normy vyložil a následně je použil zcela nesprávně; odkazuje na
odbornou literaturu, resp. komentář k obchodnímu zákoníku. Poukazuje na to, že
v řízení byly vypracovány dva znalecké posudky a provedeny výslechy obou
znalců, kteří se vyjádřili jednoznačně, shodně a opakovaně, že obchodní podíl
žalovaného neměl ke dni právní moci rozhodnutí o rozvodu manželství žádnou
hodnotu, resp. jeho hodnota byla „nulová“. Na tom ničeho „neslevila“ ani
znalkyně Ing. I. V., Ph.D., v rámci opakovaného výslechu odvolacím soudem.
Odvolací soud bez opory v důkazech, resp. v rozporu s nimi, dospěl k závěru o
„nenulové“ hodnotě obchodního podílu.
V naprosté shodě s výpovědí dalšího znalce setrvala Ing. I. V., Ph.D., i na
svých závěrech ohledně existence pohledávky žalovaného vůči předmětné obchodní
společnosti v tom smyslu, „že jelikož ke dni zániku SJM nebyla provedena
mimořádná účetní závěrka, nelze vycházet z částky evidované ke konci účetního
období, když v mezidobí mohlo dojít ke změně výše pohledávky“. Znalkyně tedy
svoje závěry neformulovala tak, jak je vyhodnotil odvolací soud; znalkyně
zřetelně vyjádřila, „že s ohledem na absenci mezitimní účetní závěrky nelze
pohledávku ke dni zániku společného jmění účastníků vyčíslit vůbec“.
Pokud jde o nákladový výrok, dovolatel namítá, že soudy obou stupňů zcela
pominuly stav na počátku řízení „a tedy markantní rozdíl toho, s čím žalobkyně
zahájila a vytyčila spor – co tedy požadovala na vypořádání svým původním
návrhem na zahájení řízení a toho, co se jí nakonec mělo dostat“. Namítá, že
nelze souhlasit s tím, že je v řízení o vypořádání SJM zcela nepodstatné to,
jaký objem a hodnotu majetku v SJM a jaké nároky z toho plynoucí vůči druhému
účastník na počátku řízení tvrdil. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. a v § 241a odst. 3 a že jsou splněny i další
náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, §
241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Předmětem dovolacího řízení je přezkum závěrů odvolacího soudu o hodnotě
obchodního podílu ve společnosti Pečivo, s. r. o., a o existenci pohledávky
žalovaného za touto společností ve výši 137.000,- Kč.
Postup odvolacího soudu, který při ocenění obchodního podílu ve společnosti s
ručením omezeným vyšel ze skutečnosti, že pokud žalovaný navýšil v průběhu roku
2000 základní jmění (podle současného znění § 58 obch. zák. „základní
kapitál“) ve společnosti na částku 275.000,- Kč, musela hodnota obchodního
podílu odpovídat přinejmenším této částce, není správný. Z odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu vyplývá, že podle názoru soudu tato částka odpovídala
představě žalovaného o hodnotě obchodního podílu, a to navzdory skutečnosti, že
podle znaleckého posudku nemá podíl žádnou hodnotu (odvolací soud si byl
samozřejmě vědom rozdílu mezi základním jměním a hodnotou obchodního podílu). V
první řadě je třeba uvést, že jestliže odvolací soud chtěl učinit závěr o
motivech, které vedly žalovaného k navýšení základního vkladu, bylo namístě jej
k této otázce vyslechnout (§ 131 o. s. ř.). Odvolací soud však vyšel jen z
chování žalovaného v minulosti, kdy obchodní podíl nabyl, a pouze předpokládal,
že motivy vedoucí žalovaného k zaplacení určité částky při nabytí podílu musejí
být totožné s těmi, které jej vedly k navýšení základního jmění. Jeho skutkové
zjištění ohledně motivu zvýšení základního jmění tak nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Postup odvolacího soudu při zjišťování hodnoty obchodního podílu ve společnosti
s ručením omezeným není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 8. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007, ASPI, Nejvyšší soud k
ocenění obchodního podílu uvedl: „Obdobnou problematikou se dovolací soud již
zabýval v souvislosti s řízením o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů - bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů
bytového družstva, jehož součástí je i hodnota členského podílu (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2428/2000). Z tohoto rozhodnutí je pro danou
problematiku použitelná základní myšlenka, že pro ocenění obchodního podílu ve
společnosti s ručením omezeným je třeba pro účely vypořádání SJM třeba v zásadě
vycházet z obvyklé (tržní) ceny tohoto podílu.
Obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným může být předmětem obchodu.
Proto je pro vypořádání SJM třeba určit obvyklou (tržní) cenu takového podílu
jako cenu, kterou by v daném čase a místě bylo možno za převod podílu dosáhnout.
V dané věci znalec uvedl, že v předmětném případě není možné použít např.
metodu tržního porovnání (neexistence srovnatelné firmy), tržní kapitalizace
(neobchodovatelnost podílů s.r.o. na veřejných trzích). Také v odborné
literatuře se uvádí, že ve většině případů prakticky nepřipadá do úvahy
zjištění ceny, za kterou by bylo možno obchodní podíl převést na třetí osobu
(Běhounek, P.: Účetní hodnota s. r. o. a její praktické použití, zveřejnění
účetní závěrky v Obchodním věstníku. Účetnictví v praxi č. 6/2006, též v ASPI,
podobně Pejšek, V.: Vypořádání některých tzv. ostatních majetkových práv ze
společného jmění manželů. Právní rádce č. 7/2005, též v ASPI). Proto tuto cenu
zpravidla nebude možno určit stejným způsobem, jako obvyklou hodnotu členského
podílu v bytovém družstvu, tj. zjištěním ceny, kterou by v daném čase a místě
bylo možno za převod podílu dosáhnout. Proto nezbude, než vyjít z odborných
postupů týkajících se oceňování majetku.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1, věta první
o. s. ř.,). Ocenění obchodního podílu pro účely vypořádání zaniklého SJM závisí
na posouzení skutečností, k nimž je třeba takových odborných znalostí, a proto
se soud neobejde bez znaleckého posudku, ve kterém znalec ocení obchodní podíl
s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které jsou z odborného hlediska
relevantní. Dovolací soud poznamenává, že tato problematika byla předmětem
několika odborných ekonomických pojednání v časopisu "Odhadce a oceňování
majetku“, vydávaném Českou komorou odhadců majetku“. Potud citát rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že samotná skutečnost, že
společnost „balancovala na hranici ztrátovosti a ziskovosti“ ještě neznamená,
že obchodní podíl nemá žádnou hodnotu. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny
věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2006, sp. zn. 22 Cdo
3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C
5211). Je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil,
jakou metodu ocenění použije. Měl-li však soud pochybnost o správnosti závěrů
soudních znalců ohledně hodnoty obchodního podílu, bylo třeba nejprve znalce k
této otázce vyslechnout (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a pokud by ani potom nebyly
pochybnosti soudu o správnosti posudku odstraněny, dát jej přezkoumat jiným
znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže však odvolací soud nahradil závěry učiněné ve znaleckých posudcích
vlastní úvahou o ceně obchodního podílu, postupoval nesprávně a i v této části
je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je důvodné i v části, ve které polemizuje se zařazením částky
137.000,- Kč jako pohledávky za společností Pečivo, s. r. o., do vypořádání
SJM. Odvolací soud opřel závěr o tom, že tato pohledávka ke dni zániku SJM
existovala, o znalecký posudek Ing. I. V., Ph.D., a o její výpověď. Ani ve
znaleckém posudku, ani ve výpovědi znalkyně však nejsou obsaženy jednoznačné
závěry k této otázce.
Ve znaleckém posudku je k otázce č. 11, týkající se toho, zda v období od 23.
1. 1996 do 13. 12. 2000 poskytl žalovaný společnosti Pečivo s. r. o. půjčku,
úvěr či jiným způsobem vložil do společnosti peníze, uvedena tabulka, ze které
nevyplývá jednoznačná odpověď (č. l. 154). Slyšena před soudem prvního stupně
znalkyně uvedla: „Chtěla bych říci, že se u dané položky nemusejí nacházet jen
závazky, které měla společnost vůči panu B., tam mohou být i jiné závazky, to
já nejsem schopna z dané závěrky objektivně zjistit“. Konstatovala též, že při
zpracování posudku neměla „k dispozici žádné smlouvy o půjčkách, které měl
žalovaný zapůjčit firmě Pečivo“ (č. l. 175). Po takto provedeném dokazování
soud prvního stupně učinil závěr, že se nepodařilo prokázat, že uvedená částka,
vedená v účetnictví společnosti pod kolonkou tzv. jiné závazky, prokazuje dluh
společnosti vůči žalovanému. Odvolací soud pak znalkyni opětovně vyslechl; ta
odkázala na závěry uvedené ve znaleckém posudku a na svou výpověď před soudem
prvního stupně. Dále uvedla, že „z hlavní účetní knihy... vyplývalo, že
společnost Pečivo měla vůči panu B. závazky, jednalo se o závazky typu
půjčky...“ K otázce zástupce žalovaného se vyjádřila takto: „S ohledem na
časový odstup na vypracování znaleckého posudku mám za to, že údaje v tabulce k
otázce č. 11, pokud jde o účetní období roku 2000, byly údaji k 31. 12. 2000“.
Z její výpovědi (č. l. 250 – k dotazu zástupce žalobkyně) pak vyplývá, že stav
ke dni 13. 12. 2000 by mohla uvést jen v případě, že by proběhla mimořádná
závěrka, což se nestalo.
Znalkyně tedy výslovně neřekla, že by společnost Pečivo, s. r. o., dlužila
žalovanému – ať již k 13. 12. 2000, kdy SJM účastníků zaniklo, nebo k 31. 12.
2000 (konec účetního období) – částku 137.000 Kč. Pokud odvolací soud opřel
uvedený skutkový závěr jen o hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem a
výpovědí znalkyně, ze kterých se však tyto skutečnosti jednoznačně nepodávají,
učinil skutkové zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu
v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Proti části rozsudku ohledně nákladů řízení není dovolání přípustné. Podle
ustálené judikatury proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované jako R 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek); proto se dovolací soud námitkami dovolatele ohledně
této otázky nezabýval.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. dubna 2011
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu