22 Cdo 952/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně V. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. Z.,
zastoupenému advokátkou, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u
Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 60/2002, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2006, č.
j. 5 Co 1001/2006-658, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2006, č. j.
5 Co 1001/2006-658, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
24. ledna 2006, č. j. 7 C 60/2002-617, vypořádal zaniklé společné jmění
účastníků (dále též jen „SJM“) tak, že: „I. Do výlučného vlastnictví žalobkyně
se přikazují“ movité věci jež v tomto bodě specifikoval pod čísly 1. až 31.
„II. Do výlučného vlastnictví žalovaného se přikazují“ movité věci jež v tomto
bodě specifikoval pod čísly 1. až 4. „III. Do výlučného vlastnictví žalovaného
se přikazuje obchodní podíl ve společnosti K. ST s. r. o. se sídlem Ř. 123, IV.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 253.088,-
Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Pod body V. až VII. rozhodl o
nákladech řízení. Výši vypořádacího podílu pro každého z účastníků stanovil z
částky 725 134,- Kč, složené z obnosu peněz nacházejícího se u žalobkyně ve
výši 55 479,- Kč, z obnosu peněz nacházejícího se u žalovaného ve výši 217
405,- Kč a z hodnoty obchodního podílu přikázaného žalovanému u výše uvedené
společnosti ve výši 452 250,- Kč. Z poloviny těchto hodnot připadající na
každého účastníka činící 362 567,- Kč po odečtení částek 55 479,- Kč (peníze v
držení žalobkyně) a 54 000,- Kč (částka o niž hodnota movitých věcí přikázaných
žalobkyni převyšovala hodnotu movitých věcí přikázaných žalovanému) dospěl k
vypořádacímu podílu 253 088,- Kč, který žalovanému uložil uhradit žalobkyni.
Hodnotu obchodního podílu zmíněné společnosti, mezi účastníky spornou, stanovil
z jeho tržní ceny při zohlednění stavu v okamžiku zániku manželství a v cenách
ke dni rozhodnutí. Vyšel ze závěru znalce z příslušného oboru a odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 a 22 Cdo 1119/2005.
Ohledně další sporné majetkové složky, a to domu čp. 408 v D., uzavřel, že do
vypořádání SJM účastníků nepatří.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 13. září 2006, č. j. 5 Co 1001/2006-658, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal stejné
movité věci jako soud prvního stupně, do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal stejné movité věci a stejný obchodní podíl ve společnosti K. ST s. r.
o. se sídlem v Ř. 123, jako soud prvního stupně, a žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 285 088,- Kč do 15 dnů od
právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování
kromě dalšího ověřením specializace znalce Ing. J. B. shledal rozsudek soudu
prvního stupně správným s výjimkou výpočtu vypořádacího podílu. Při posouzení
zařazení domu čp. 408 v D. do společného jmění manželů („SJM“) dospěl na rozdíl
od soudu prvního stupně k závěru, že s ohledem na skutečnost, že na jeho
pořízení nebyly vynaloženy žádné společné finanční prostředky účastníků, do SJM
nepatří. Zabýval se i oceněním obchodního podílu a dospěl k závěru, že do
vypořádání je třeba jej započítat v hodnotě zjištěné soudem prvního stupně na
základě znaleckého posudku. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé se
od výroku soudu prvního stupně liší toliko ve výši částky uložené žalovanému k
úhradě žalobkyni na vyrovnání jejího vypořádacího podílu. Tuto částku stanovil
jako rozdíl mezi hodnotou, které se žalovanému ze SJM dostalo (689 155,- Kč) a
jednou polovinou hodnoty SJM účastníků (404 067,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu
(„OSŘ“). Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, neboť řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena, „a to způsobu ocenění obchodního podílu ve společnosti jednoho z
manželů při vypořádání společného jmění manželů, to jednak z hlediska použité
metody způsobu ocenění obchodního podílu, jednak z hlediska snížení ocenění
hodnoty podílu s poukazem na skutečnost, že se jedná o podíl nevýznamný,
protože sám o sobě neumožňuje společnost ovládat“. Dovolatelka dále namítá, že
v rozporu s hmotným právem je závěr odvolacího soudu, že rodinný dům nepatří do
SJM. V této souvislosti směřuje její výtka kromě dalšího k neprovedení důkazu
týkajícího se jeho financování již za trvání manželství. Za zásadní pokládá
výhradu k závěru soudu ohledně ocenění obchodního podílu žalobce ve společnosti
K. ST, s. r. o., kde znalec ve svých úvahách „tendoval“ ve prospěch žalovaného.
Vadou řízení bylo především jeho ustanovení, neboť přibraný znalec neměl
specializaci pro daný obor. Obchodní podíl v obchodní společnosti pro účely
vypořádání SJM, pro kterýžto obor znalec jmenován nebyl, měl být zjištěn
způsobem podle § 61 odst. 2 obchodního zákoníku jako vypořádací podíl. Znalec
„průhledně a zřetelně“ nechtěl zjistit skutečnou cenu obchodního podílu, o čemž
svědčí jím použité metody, jimiž ovlivnil cenu směrem dolů. Po podrobném
analyzování tvrzených nesprávnosti postupů při zjišťování obchodního podílu
znalcem dovolatelka konstatuje, že měl být oceněn jako podíl vypořádací, s
přihlédnutím k nabídce a poptávce a uzavírá, že se jedná
o „stejnou nemravnost“ jako dříve se vyskytující snaha oceňovat podíly na věci
ve spoluvlastnictví jinak, než jejich zlomkem ve vztahu k ceně celé věci, což
bylo definitivně vyřešeno rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 885/2001,
který lze plně aplikovat na posuzování ceny obchodního podílu ve vztahu k
celku. Odkazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1119/2005.
Vyslovuje názor, že v dané věci bylo vypořádání ve vztahu k obchodnímu podílu
provedeno nespravedlivě, a byla poškozena v řádu milionů, „což je patrné na
první pohled“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání popírá jeho přípustnost podle § 237
odst. 1 písm. a) OSŘ. K úvaze žalobkyně o přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ ve vztahu k ocenění obchodního podílu ve společnosti
jednoho z manželů při vypořádání SJM namítá, že jde o skutkové zjištění, které
nemůže být předmětem dovolacího řízení. Výše hodnoty obchodního podílu byla
zjištěna znalcem, šlo
o posouzení odborné a znalec své závěry obhájil. Pokud jde o rodinný dům,
dospěly soudy obou stupňů, byť s odlišným odůvodněním, ke stejnému závěru, že
do SJM nepatří. Navrhuje, aby dovolání žalobkyně dovolací soud odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí zásadní rozhodnutí otázka, jak
stanovit cenu obchodního podílu pro účely vypořádaní SJM, jakož i posouzení
právního režimu věci, nabyté jedním z manželů za trvání manželství a společného
jmění, zaplacené však až po zániku společného jmění z výlučných prostředků.
Zanikne-li společné jmění manželů, provede se vypořádání, při němž se
vychází z toho, že podíly obou manželů na majetku patřícím do jejich společného
jmění jsou stejné (§ 149 odst. 1 ObčZ, věta první). Jestliže jeden z manželů za
trvání manželství nabude z prostředků patřících do společného jmění manželů
obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, stává se tím získaný majetek
(hodnota takového podílu) ze zákona součástí společného jmění manželů (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2810, R 68/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Se souhlasem valné hromady může společník smlouvou převést svůj
obchodní podíl na jiného společníka, nestanoví-li společenská smlouva jinak.
Připouští-li to společenská smlouva, může společník převést svůj obchodní podíl
na jinou osobu. Společenská smlouva může podmínit převod obchodního podílu na
jinou osobu
i souhlasem valné hromady. Má-li společnost jediného společníka, je obchodní
podíl vždy převoditelný na třetí osoby (§ 115 odst. 1, 2 ObchZ).
Při zániku účasti společníka ve společnosti za trvání společnosti jinak než
převodem podílu vzniká společníkovi právo na vypořádání – vypořádací podíl.
Výše vypořádacího podílu se stanoví ke dni zániku účasti společníka ve
společnosti z vlastního kapitálu zjištěného z mezitímní, řádné nebo mimořádné
účetní závěrky sestavené ke dni zániku účasti společníka ve společnosti, pokud
společenská smlouva nestanoví, že se má zjistit z čistého obchodního majetku na
základě posudku znalce ustanoveného obdobně podle § 59 odst. 3. Vypořádací
podíl se vyplácí v penězích, neplyne-li ze společenské smlouvy nebo stanov něco
jiného (§ 61 odst. 2 ObchZ).
Společník společnosti s ručením omezeným nemůže ze společnosti vystoupit, může
však, nejde-li o jediného společníka, navrhnout, aby soud zrušil jeho účast ve
společnosti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval
(§ 148 odst. 1 ObchZ, věta první). Účast ve společnosti s ručením omezeným může
zaniknout i vyloučením společníka (§ 149 ObchZ) nebo dohodou společníků (§ 149a
ObchZ).
Podle konstantní judikatury se cena majetku pro vypořádání společného jmění
manželů stanoví (jestliže se účastníci na ocenění nedohodli) cenou obvyklou,
tj. cenou, kterou by bylo možno za převod majetkové hodnoty v rozhodné době a
místě dosáhnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.
listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, Právní rozhledy č. 3/2003). Při
stanovení ceny pro toto vypořádání musí soud dbát o to, aby bylo zohledněno, o
co se účastník, kterému je určitá hodnota přikazována do výlučného majetku,
skutečně obohatí.
Obdobnou problematikou se dovolací soud již zabýval v souvislosti s řízením
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů – bývalých společných
nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva, jehož součástí
je i hodnota členského podílu (viz již uvedené rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo
2428/2000). Z tohoto rozhodnutí je pro danou problematiku použitelná základní
myšlenka, že pro ocenění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným je
třeba pro účely vypořádání v SJM třeba v zásadě vycházet z obvyklé (tržní) ceny
tohoto podílu, a že naopak nelze vyjít ani z vypořádacího podílu, ani z
ocenění podle cenového předpisu (viz níže); v důsledku odlišné právní úpravy a
také jiné možnosti tržního ocenění však lze závěry tohoto rozhodnutí vztáhnout
i na problematiku ocenění obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným
jen částečně.
Ze shora uvedených ustanovení obchodního zákoníku vyplývá, že obchodní podíl ve
společnosti s ručením omezeným může být předmětem obchodu, ovšem – na rozdíl od
převodu členského podílu v bytovém družstvu – za přísnějších podmínek (souhlas
valné hromady, vymezení podmínek ve společenské smlouvě, rozdíl mezi stavem,
kdy má společnost jediného společníka a kdy je společníků více). Proto je pro
vypořádání SJM třeba určit obvyklou (tržní) cenu takového podílu jako cenu,
kterou by v daném čase a místě bylo možno za převod podílu dosáhnout, od
omezení v možnostech převodu však nelze odhlédnout.
Cenu obchodního podílu tedy nelze pro vypořádání SJM stanovit tak, že by jí
byla cena vypořádacího podílu. Jak je uvedeno ve shora citovaných ustanoveních
obchodního zákoníka, právo na vyplacení vypořádacího podílu vzniká jen v
zákonem upravených případech a je závislé i na obsahu společenské smlouvy;
nelze dovodit, že by společník, jehož společné jmění manželů je vypořádáváno,
měl v době zániku společného jmění či v době rozhodnutí soudu nárok na výplatu
tohoto podílu a že by se mu tedy dostalo majetkové hodnoty odpovídající výši
tohoto podílu. Vypořádací podíl a obvyklá cena obchodního podílu ve společnosti
s ručením omezeným jsou zcela rozdílné hodnoty, které se od sebe mohou
podstatně lišit, a v řízení o vypořádání společného jmění manželů nelze při
určení hodnoty obchodního podílu vycházet z výše vypořádacího podílu; tato
výše totiž nic nevypovídá o skutečné majetkové hodnotě podílu, tedy o ceně,
kterou by za jeho převod bylo možno dosáhnout. Vypořádací podíl je vázán na
zánik účasti ve společnosti jinak než převodem podílu, a k tomu navíc
v daném případě nedošlo. Vypořádací podíl tedy nepředstavuje hodnotu, která by
v době zániku společného jmění tvořila jeho součást. Cena obchodního podílu
není pro soukromoprávní účely regulována žádným cenovým předpisem (srov. zákon
č. 526/1990 Sb., o cenách) a převádějící s nabývajícím ji sjednávají dohodou.
Je-li třeba tento obchodní podíl, představující majetkovou hodnotu, ocenit
(jako v daném případě)
v řízení o vypořádání SJM, nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o
oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje
způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy,
přičemž oceňování věcí
a jiných majetkových hodnot pro potřeby vypořádání SJM není účelem stanoveným
některým zvláštním předpisem.
V dané věci znalec uvedl, že „…v předmětném případě není možné použít např.
metodu tržního porovnání (neexistence srovnatelné firmy), tržní kapitalizace
(neobchodovatelnost podílů s.r.o. na veřejných trzích) …“ (č. l. 411). Také v
odborné literatuře se uvádí, že ve většině případů prakticky nepřipadá do úvahy
zjištění ceny, za kterou by bylo možno obchodní podíl převést na třetí osobu
(Běhounek, P.: Účetní hodnota s. r. o. a její praktické použití, zveřejnění
účetní závěrky v Obchodním věstníku. Účetnictví v praxi č. 6/2006, též v ASPI,
podobně Pejšek, V.: Vypořádání některých tzv. „ostatních majetkových práv“ ze
společného jmění manželů. Právní rádce č. 7/2005, též v ASPI). Proto tuto cenu
zpravidla nebude možno určit stejným způsobem, jako obvyklou hodnotu členského
podílu v bytovém družstvu, tj. zjištěním ceny, kterou by v daném čase a místě
bylo možno za převod podílu dosáhnout. Proto nezbude, než vyjít z odborných
postupů týkajících se oceňování majetku.
Závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce (§ 127 odst. 1 OSŘ, věta
první). Ocenění obchodního podílu pro účely vypořádání zaniklého SJM závisí na
posouzení skutečností, k nimž je třeba takových odborných znalostí, a proto se
soud neobejde bez znaleckého posudku, ve kterém znalec ocení obchodní podíl s
přihlédnutím ke všem skutečnostem, které jsou z odborného hlediska relevantní
(zváží i dopad skutečnosti, že výše obchodního podílu neumožňuje společnost
„ovládat“, na jeho cenu). Dovolací soud poznamenává, že tato problematika byla
předmětem několika odborných ekonomických pojednání v časopisu „odhadce a
oceňování majetku“, vydávaném Českou komorou odhadců majetku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci,
obsahově vymezený tak, že při určení ceny obchodního podílu měl soud vycházet z
vypořádacího podílu, není dán.
Odvolací soud nepovažoval dům v Dražejově za součást SJM; zjistil sice, že dům
jako věc v právním slova smyslu byl zřízen za trvání manželství, avšak na jeho
zřízení nebyly vynaloženy společné finanční prostředky a žalovaný jej zaplatil
až po zániku společného jmění ze svého. Z toho se podává, že podle názoru
odvolacího soudu není součástí společného jmění manželů věc, kterou sice jeden
z manželů nabyl za trvání manželství, nicméně zaplatil za ni až po zániku
společného jmění ze svých výlučných prostředků. Tento názor však dovolací soud
nesdílí.
Podle § 143 odst. 1 ObčZ společné jmění manželů tvoří: a) majetek nabytý
některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou
majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za
majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které
podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v
rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve
vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako
právnímu nástupci původního vlastníka, b) závazky, které některému z manželů
nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků
týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž
rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal
jeden z nich bez souhlasu druhého.
Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že předmětem SJM je vše, co nabyl jeden z
manželů (jejichž společné jmění za trvání manželství existuje), s výjimkami
(zákonnými výlukami) uvedenými v tomto ustanovení. Nejvyšší soud již dříve
vyslovil: „Pokud se věc již stane součástí bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, nemůže později změnit právní režim a přejít do výlučného majetku
jednoho z manželů jen proto, že dodatečně byly na její pořízení použity jen
prostředky z výlučného majetku. V takovém případě má ten, jehož výlučné
prostředky byly takto vynaloženy, jen právo při vypořádání zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek (§ 150 ObčZ)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 3596/2006, publikovaný na www.nsoud.cz); tento
právní názor platí i pro společné jmění manželů. Proto samotná okolnost, že na
věc, kterou nabyl některý z manželů za trvání manželství byly po zániku
společného jmění vynaloženy, byť i výlučně, prostředky jen jednoho z bývalých
účastníků společného jmění, ještě neznamená, že jde o věc ve výlučném jmění.
Takový závěr by bylo možno učinit, jen pokud by bylo zjištěno, že je tu některá
ze zákonných výluk, která od počátku bránila nabytí věci do SJM; takové
zjištění však odvolací soud neučinil. Proto je dovolání v této části důvodné a
je dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
K námitkám ohledně specializace znalce dovolací soud uvádí: Dovolatelka jeho
způsobilost podat v dané věci posudek zpochybňuje tím, že je specializován na
stanovení hodnoty cenných papírů. Avšak podle znalecké doložky je specializován
i na oceňování hospodářské činnosti společností (viz např. č.l. 421). Proto
tato námitka není důvodná a není tak dán ani dovolací důvod, uvedený v § 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. října 2008
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu