U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Ing. M. S., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se
sídlem Ledči nad Sázavou, Husovo náměstí 65, proti žalovanému Ing. M. L.,
zastoupenému Mgr. Ing. Jindřiškou Jirákovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v
Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 279, o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C
114/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 24. října 2011, č. j. 17 Co 373/2010-402, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2.468,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně
žalobce JUDr. Ladislavy Lebedové.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Havlíčkově Brodě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 29. 4. 2010, č. j. 4 C 114/2006-259, výrokem pod bodem I. zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. 493, trvalý travní porost a
parc. č. 495, ostatní plocha, jiná plocha v k. ú. H., obec Č., zapsaným v
katastru nemovitostí na LV č. 44 vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu,
katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Výrokem pod bodem II. přikázal uvedené
nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce. Výrokem pod bodem III. uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu 15.076,- Kč do
15 dnů od právní moci jmenovaného rozhodnutí. Výroky pod body IV. a V. rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 24. 10. 2011, č. j. 17 Co 373/2010-402, rozsudek soudu prvního
stupně ve výrocích I. a II. potvrdil a změnil ve výroku III. tak, že uložil
žalobci povinnost zaplatit žalovanému 12.043,- Kč do 15 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) i c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a §
241a odst. 3 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo
podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost
odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.). Dovolání není přípustné. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku
odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu
ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku
odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není
přípustné zkoumat, se při rozhodování o dovolání projevuje v tom, že shledá-li
soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož
sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/98,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37, ročník 1999). V projednávaném případě to znamená, že na rozsudek odvolacího soudu nelze
pohlížet jako na rozhodnutí měnící, s výjimkou části, ve které byla stanovena
náhrada za spoluvlastnický podíl; ani v této části však není vzhledem k výši
náhrady dovolání přípustné - viz § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V dané věci by tak připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
[§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není. Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §
237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., právní otázku, jejíž řešení by mohlo
navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost
dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463). Dovolatel
takovou otázku výslovně nevymezil, a nepodává se ani z obsahu dovolání. K
námitkám skutkové povahy nelze přihlížet a případné jednání bez přítomnosti
opatrovníka je třeba řešit žalobou pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.);
nejde o skutečnost zakládající přípustnost dovolání (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 253/2012). Námitka, že soud nevysvětlil, proč nepovažuje pozemek č. 493 za reálně
dělitelný, neobstojí; soud prvního stupně dospěl k tomuto závěru s ohledem na
výměru pozemku a uvedl, že se na tomto závěru shodli účastníci. Dovolací soud
navíc vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc
rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a
nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22
Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007,
uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz). K
otázce reálného dělení pozemku uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 3 Cz
3/92, že výrazem „rozdělení dobře možné“ je sledován zejména ten cíl, aby i po
rozdělení mohly nemovitosti bez závad sloužit k uspokojování těch potřeb, k
nimž jsou účelově určeny; proto u pozemků o malé výměře není závěr o jejich
nedělitelnosti zjevně nepřiměřený. Konečně je třeba upozornit, že v řízení sám
žalovaný podrobně upozorňoval na reálnou nedělitelnost pozemku (viz č. l. 15
spisu). Dovolací soud podotýká, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a
nesmí být zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu č.
C 8610); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v
nalézacím řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené. V dané věci není úvaha soudů, obsažená zejména na str. 4 a násl. rozsudku soudu
prvního stupně, zjevně nepřiměřená. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly
a představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v dovolacím řízení s
vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly
stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském
soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl nález publikován
ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhradu nákladů řízení proto dovolací soud
stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. 399/2010 Sb., neboť úkon právní služby byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II
a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), a je představována odměnou ve výši 1.740,-
Kč, stanovenou podle § 6, § 8 odst. 5, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. k), dále
paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., celkem tedy 2.040,- Kč, a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty
podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 428,- Kč, celkem tedy 2.468,- Kč. Lhůta a
místo k plnění vyplývají z § 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobce
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 30. října 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu