USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců: a) G. P. v. u. z. L., b) A. P. P. v. u. z. L., c) L. W. P. v. u. z. L., d) L. M. T. P. v. u. z. L., e) E. F. P. v. u. z. L., f) U. C. P. v. u. z. L., g) Ch. – L. d. R. d. L. S. M., h) F. V. L. STIFTUNG, reg. č. XY, se sídlem v XY, i) S. D. F. H. A. XY v. u. z. L., všech zastoupených Dr. iur. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Lesům České republiky, s. p., IČO 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČO 01312774, se sídlem v Praze, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, 4) Povodí Moravy, s. p., IČO 70890013, se sídlem v Brně, Dřevařská 932/11, 5) Národnímu památkovému ústavu, státní příspěvkové organizaci, IČO 75032333, se sídlem v Praze, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze, Italská 753/27, 6) Ředitelství silnic a dálnic ČR, IČO 65993390, se sídlem v Praze, Na Pankráci 546/56, 7) České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze, Kaplanova 1931/1, zastoupené advokátem JUDr. Pavlem Pfajfrem, Ohrazenice 119, 8) České republice – Ministerstvu obrany, IČO 60162694, se sídlem v Praze, Tychonova 221/1, a 9) Správě železnic, státní organizaci, IČO 70994234, se sídlem v Praze, Dlážděná 1003/7, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva, o vyklizení nemovitostí a o zaplacení peněžitých částek, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 18 C 295/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2023, č. j. 11 Co 81/2023-2075, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2023, č. j. 11 Co 81/2023-2083, takto:
I. Dovolání všech žalobců se odmítají. II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným 1), 2) a 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 33,33 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným 3) a 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení každému 1 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupců. IV. Každý z žalobců h) a i) je povinen zaplatit žalovanému 9) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. V. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 6), 7) a 8) nemá žádný z těchto účastníků řízení právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní soud v Šumperku (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 9. 2022, č. j. 18 C 295/2018-1631, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 3. 2023, č. j. 18 C 295/2018-1942, žalobu, kterou se žalobci domáhali vyklizení a předání tam specifikovaných pozemků a zaplacení 100 000 Kč, eventuálně zaplacení náhrady za tyto nemovitosti, dále určení, že spoluvlastníky předmětných pozemků jsou žalobci, eventuálně že jejich vlastnicí byla ke dni svého úmrtí 11. 1. 1974 jejich právní předchůdkyně, ve všech bodech
zamítl (výrok I–XVIII) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok XIX).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 11 Co 81/2023-2075, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2023, č. j. 11 Co 81/2023-2083, zrušil a zastavil řízení ve vztahu ke dvěma pozemkům (výrok I), jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to vyjma části nákladového výroku XIX (výrok II), kterou změnil (výrok III), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání, jejichž přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), a v nichž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že jejich žalobní požadavky nejsou opodstatněné. Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku, ke které došlo na základě dekretu prezidenta republiky, a interpretace restitučních předpisů. Mají rovněž za to, že v poměrech projednávané věci nepředstavují jejich požadavky obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 (dále také „stanovisko“). Odvolacímu soudu také vytkli opomenutí důkazů, řádné odůvodnění rozhodnutí a porušení práva vlastnit majetek. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaní 1–5) se k dovoláním vyjádřili a shodně navrhli odmítnutí všech dovolání žalobců. Žalovaný 9) se vyjádřil pouze k dovolání žalobců h) a i) a rovněž navrhl odmítnutí tohoto dovolání.
5. Žalovaní 6), 7) a 8) se k dovolání nevyjádřili.
6. Dovolání nejsou přípustná.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Otázky, které dovolatelé ve svých velmi obsáhlých dovoláních nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. 10. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, toto i dále uvedená rozhodnutí dostupná na https://nalus.usoud.cz). V posuzované věci poskytly nalézací soudy dovolatelům výklad otázky konkurence restitučních předpisů a obecné právní úpravy, který nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se sjednotila judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a dovolací soud nevidí žádný důvod k tomu, aby se od těchto závěrů jakkoli odchýlil. 11. Lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. ÚS 21/05 a k (ne)možnosti domoci se nápravy majetkových křivd mimo rámec restitučního zákonodárství [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 (proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17), a především pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021 (proti kterému byla ústavní stížnost zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22), nebo dále usnesení ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3013/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3773/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3816/2022, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 978/2023, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1716/2023 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), která rovněž všechna obstála v přezkumu provedeným Ústavním soudem]. 12. Specificky pak lze odkázat na odůvodnění plenárního nálezu ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 10/24, který Ústavní soud vydal po zahájení dovolacího řízení v této věci. Ačkoliv se nález vydával ve věci, v níž na straně žalující nevystupovali všichni žalobci vedení v této věci [věc řešená u Ústavního soudu se týkala žalobců h) a i)], jsou závěry v něm uvedené plně aplikovatelné i na posuzovanou věc. Je tomu tak proto, že se v obou věcech vychází z obdobného skutkového děje a je řešena totožná argumentace. Na tyto závěry proto lze v celém rozsahu odkázat. 13. Ústavní soud se v nálezu vypořádal se všemi námitkami, které žalobci uplatňují i v tomto řízení, a ani jednu z nich neposoudil jako důvodnou. Dovolání žalobců jsou proto nepřípustná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s odkazovaným plenárním nálezem Ústavního soudu, který je zástupcům žalobců dobře znám. 14. Dovolání tak nejsou podle § 237 o. s. ř. přípustná, a proto je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se žalovaní 1) – 5) a 9) domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 4. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu