22 Cdo 2064/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně A. D., zastoupené JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Klimentská 10, proti žalovanému B. D., zastoupenému JUDr. Janem
Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, o vypořádání společného
jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 94/99, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února
2013, č. j. 17 Co 14/2013-751, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21.
listopadu 2012, č. j. 11 C 94/99-723, vypořádal společné jmění účastníků tak,
že žalobkyni přikázal do výlučného vlastnictví osobní automobil Volkswagen Golf
v hodnotě 54.000,- Kč (výrok I.), žalovanému přikázal do výlučného vlastnictví
osobní automobil Ford Transit a další movité věci v celkové hodnotě 541.134,-
Kč (výrok II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání
podílů částku 101.424,85 Kč (výrok III.). Ve výroku IV. uložil účastníkům
povinnost zaplatit soudní poplatek a ve výrocích V. až VII. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků
rozsudkem ze dne 21. února 2013, sp. zn. 17 Co 14/2013, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil ve výrocích o věci samé I., II., III. a ve výroku o nákladech
řízení mezi účastníky navzájem VII. (výrok I.), změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o soudním poplatku tak, že jeho výše činí 20.325,- Kč (výrok
II.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení
ve vztahu ke státu V. a VI. tak, že výše náhrady každého z účastníků činí
17.163,- Kč, jinak rozsudek v těchto výrocích potvrdil (výrok III.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém uplatňuje
jeho přípustnost odkazem na § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky otázka investic ze
společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů „je rozhodována soudy
rozdílně“, „dovolacím soudem (má být) vyřešená právní otázka posouzena jinak“ a
zároveň má jít o otázku, která „v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil nalézacím soudům k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 21. února 2013,
projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve
znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka sice uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v rozsahu, který
se týká jeho výroku pod bodem III.“, z dalšího obsahu jejího dovolání však
vyplývá, že napadá závěry soudů o zápočtu vnosů ze společného jmění do
výlučného majetku žalovaného, tedy že napadá potvrzující výrok I. rozsudku
odvolacího soudu.
Přestože dovolatelka přehlédla, že s účinností od 1. ledna 2013 není otázka
přípustnosti dovolání upravena v § 237 odst. 1 písm. c) ani v § 237 odst. 3 o.
s. ř., ale v citovaném § 237 o. s. ř., lze z obsahu jejího dovolání seznat, že
splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zápočtu vnosů (investic) ze společného
majetku na výlučný majetek jednoho z manželů a že tato právní otázka „je
rozhodována soudy rozdílně“, že „dovolacím soudem (má být) vyřešená právní
otázka posouzena jinak“ a zároveň má jít o otázku, která „v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena“.
Skutečnost, že právní otázka je rozhodována rozdílně nalézacími soudy (nikoliv
však soudem dovolacím), nepředstavuje ve smyslu § 237 o. s. ř. zákonný
předpoklad přípustnosti dovolání. Takovým předpokladem by byla pouze ta
skutečnost, kdyby o právní otázce rozhodoval rozdílně soud dovolací. To však
dovolatelka netvrdí a neoznačuje ani žádná rozdílná rozhodnutí dovolacího soudu
o otázce vnosů a jejich zápočtů.
Jestliže se dovolatelka dále domáhá přípustnosti dovolání s tím, aby „dovolacím
soudem byla vyřešená právní otázka posouzena jinak“, lze z obsahu jejího
dovolání dovodit, že nesouhlasí s řešením otázky vnosů a jejich zápočtů soudem
prvního stupně a soudem odvolacím a domáhá se, aby tuto otázku „jinak“ (tedy
odlišně od soudů nalézacích) posoudil dovolací soud. Dovolatelka tedy opět
neuvádí zákonný předpoklad přípustnosti dovolání, kterým je ve smyslu § 237 o.
s. ř. potřeba jiného posouzení dovolacím soudem v minulosti vyřešené právní
otázky.
Konečně dovolatelka uvádí, že jí označená otázka vnosů nebyla v rozhodování
dovolacího soudu dosud vyřešena.
Judikatura Nejvyššího soudu se přitom otázkou vypořádání vnosů ze společného
jmění na oddělený majetek a naopak podrobně zabývá. Správně tak nalézací soudy
vyšly ze závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2000,
sp. zn. 22 Cdo 2655/98, podle kterých je při vypořádání společného jmění (dříve
bezpodílového spoluvlastnictví) každý z manželů povinen nahradit, co ze
společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Jde o náklad, který byl
vynaložen v době minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni
vypořádání společného jmění (dříve bezpodílového spoluvlastnictví) není nijak
modifikována. Tak v případě investic do domu jednoho z manželů ze společného
majetku jsou tímto nákladem finanční prostředky na tyto investice skutečně
vynaložené. Jde-li o pořízení věcí, které byly zabudovány do domu jednoho z
manželů, případně o náklady na práci s tím spojené, jsou určující ceny těchto
věcí a prací v době, kdy byly vynaloženy. Správný je i odkaz na závěry
vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22
Cdo 1128/2005, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz, podle kterých investicemi vynaloženými ze společného na ostatní
majetek jednoho z manželů není práce jednoho manžela vynaložená při
rekonstrukci domu druhého manžela.
Naopak nesprávná je argumentace dovolatelky, podle které by soudy měly při
vypořádání vnosů rozlišovat mezi investicemi ze společného jmění, kterými došlo
k zhodnocení výlučného majetku, a „investicemi“ do „nově vybudované věci“. Jak
vyplývá z § 149 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč.
zák.), má každý manžel právo požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a povinnost nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. V případě, že ze společných prostředků
manželé za trvání manželství nabudou nový majetek (např. vybudují novou stavbu
jako samostatnou věc), tvoří takový nově nabytý majetek součást společného
jmění manželů (§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák). Není proto možné „investice“
ze společného majetku vynaložené na věc nabytou do společného jmění vypořádat
jako vnos na oddělený majetek jednoho z manželů. Soud by mohl vypořádat věc
nabytou do společného jmění (nikoli náklady na její pořízení) jako součást
zákonného majetkového společenství manželů, jestliže by účastníci učinili
takovou věc předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového
společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007,
sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5055 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 22 Cdo 2380/2012, uveřejněný na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolatelka přitom
nenamítala, že by se v zákonné lhůtě domáhala vypořádání „nově vybudovaných
věcí“ označených jako „studna, kanalizační a vodovodní přípojka“.
Z uvedených závěrů dovolacího soudu vyplývá, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu