22 Cdo 2079/2019-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně KABLANĚ, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 49284886, se
sídlem v Otradově 127, zastoupené Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem se sídlem ve
Žďáře nad Sázavou, Strojírenská 2269/36, proti žalovanému M. J., narozenému XY,
bytem XY, o vypořádání staveb na cizím pozemku a zřízení práva nezbytné cesty a
o vzájemném návrhu na odstranění staveb, vedené u Okresního soudu v Chrudimi
pod sp. zn. 6 C 61/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2019, č. j. 27 Co
235/2017-508, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2017,
č. j. 6 C 61/2015-253, výrokem I. zamítl žalobní návrh žalobkyně na přikázání
pozemků (v rozsudku specifikovaných) žalovaného do vlastnictví žalobkyně za
náhradu. Ve výroku II. vyhověl vzájemnému návrhu žalovaného a určil povinnost
žalobkyně odstranit stavby z pozemků žalovaného do dvou měsíců ode dne právní
moci rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích („odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 27 Cdo 235/2017-455, ve výroku I. zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.
Proti rozsudku podala žalobkyně dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud
usnesením ze dne 28. 8. 2018, č. j. 22 Cdo 2295/2018-492. Dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v části výroku pod bodem II., ve které byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., pokud jím byla žalobkyni
stanovena k odstranění staveb lhůta dvou měsíců ode dne právní moci rozsudku, a
věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Ve zbývající části dovolání odmítl
(výrok II.).
Odvolací soud poté usnesením ze dne 13. 2. 2019, č. j. 27 Co 235/2017-508,
změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., ve které byla
žalobkyni stanovena lhůta k odstranění staveb tak, že žalobkyně je povinna
odstranit stavby do jednoho roku od právní moci usnesení (výrok I.), a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.).
Proti usnesení podala opětovně žalobkyně („dovolatelka”) dovolání, které opírá
o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů („o. s. ř.”), neboť se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a to rozsudku ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98,
rozsudku ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, a rozhodnutí ze dne 7. 4.
1966, sp. zn. 5 Cz 126/65. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podané dovolání spočívá na dvou námitkách – porušení zásady dvojinstančnosti
řízení a nepřiměřenosti stanovené lhůty k odstranění staveb. Zároveň je zde
uvedena judikatura, se kterou je rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky
v rozporu.
Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn.
21 Cdo 1901/98, s tím, že v této věci byla porušena zásada dvojinstančnosti
řízení v tomto rozsudku popsaná. „Je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé
zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění,
která neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale
vzhledem k nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí
nezaložil, nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního
stupně k dalšímu řízení“.
Zásada dvojinstančnosti, jak byla formulována starší judikaturou Ústavního
soudu (nález sp. zn. III. ÚS 139/98) a poté i Nejvyššího soudu Rc 30/2000),
však byla vývojem legislativy (novela občanského soudního řádu provedené
zákonem č. 59/2005 Sb.) i judikatury překonána. Namísto toho je kladen důraz na
to, aby rozhodnutí odvolacího soudu nebyla pro účastníky nepředvídatelná a
překvapivá (viz např. rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a článek Ištvánek,
F., Spáčil, J. „Quo vadis, dvojinstanční zásado“. Právní rozhledy, 2006, č. 20,
s. 727).
„Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen
projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat,
které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího
řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu
prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z
uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě
dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi „pořadí“ při posuzování tvrzení a
názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a
teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně“ (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009).
Námitka dovolatelky ohledně nedodržení dvojinstančnosti řízení v této věci tak
není na místě, neboť odkazuje na již překonanou judikaturu, vycházející i z
jiné právní úpravy; nemůže tak založit přípustnost dovolání.
Tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
28. 7. 2009, sp. zn. 32 Cdo 712/2009, dovolatelka nijak neobjasňuje a
dovolacímu soudu není zřejmé, v čem by měl spočívat.
Ani údajný rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5
Cz 126/65, není dán; odvolací soud postupoval v souladu se závěry Nejvyššího
soudu, které v této věci vyslovil v usnesení ze dne 28. 8. 2018, č. j. 22 Cdo
2295/2018-492.
Dovolací soud poukazuje i na to, že odvolací soud po ingerenci dovolacího soudu
vyzval účastníky řízení, aby předložili rozhodné skutečnosti k posouzení lhůty
k plnění, označili a předložili důkazy a zároveň je poučil o neuposlechnutí
této výzvy. Dovolatelka na tuto výzvu zareagovala pouze žádostí o prodloužení
lhůty k doplnění tvrzení, žádné další podání neučinila, a to i navzdory dvěma
urgencím odvolacího soudu. Odvolací soud se řídil názory dovolacího soudu,
když zvážil všechny podstatné skutečnosti při stanovení lhůty k odstranění
staveb vyplývající z dokazování provedeného nalézacích soudů – ukončení
zemědělské prvovýroby, řízení před stavebním úřadem, sjednání prací vedoucích k
odstranění staveb apod.; také vzal v potaz skutečnost, že dovolatelka o
výsledku řízení věděla od 8. 10. 2018, kdy jejímu právnímu zástupci bylo
doručeno usnesení dovolacího soudu, načež mohla výsledku řízení přizpůsobit
svůj další postup. Dovolací soud dodává, že dovolatelka měla možnost se k věci
vyjádřit, mohla předložit nové skutečnosti a důkazy a mimo jiné i navrhnout
přiměřenou lhůtu k odstranění staveb. To však učinil pouze žalovaný (který
navrhl lhůtu k odstranění staveb v délce alespoň 6 měsíců).
Nejvyšší soud tak dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Podle § 243f odst. 3 o. s. ř. se rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení
neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 9. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu