okátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovanému K. K., zastoupenému JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C 88/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2024, č. j. 21 Co 103/2024-193, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce a) je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislavy Lebedové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205. III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2 057 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislavy Lebedové, advokátky se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205.
1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 11. 2023, č. j. 3 C 88/2021-163, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že část pozemku parc. č. st. XY „b“ a část pozemku parc. č. XY „a“ v k. ú. XY, označené v geometrickém plánu č. 196-155/2016 ze dne 1. 12. 2016 vyhotoveném Ing. Karlem Vodičkou, jsou součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY ve společném jmění žalobců, a určení, že pozemek parc. č. XY v k. ú. XY oddělený na základě geometrického plánu č. 196-155/2016 ze dne 1. 12. 2016 vyhotoveného Ing. Karlem Vodičkou, je ve společném jmění žalobců (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 21 Co 103/2024-193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Podstata věci: Žalobci mají ve společném jmění pozemky parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Žalovaný je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY. Pozemky žalobců a žalovaného spolu bezprostředně sousedí. Žalobci namítali, že vlivem chybného zákresu provedeného na základě polního náčrtu (z roku 1927) v roce 1930 došlo k posunutí parcelních hranic oproti reálnému stavu. Žalobci se již dříve domáhali nápravy v řízení vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 232/84, jehož předmětem byla ochrana vlastnického práva a vyklizení nemovitosti. V nynějším řízení se žalobci domáhali zákresu parcelních hranic v takové podobě, jaká by odpovídala zákresu před rokem 1930, kdy podle žalobců došlo k chybnému (protiprávnímu) zákresu hranic na základě polního náčrtu. Pro případ, že by tehdejší zákres nebyl soudem shledán chybným, tvrdili žalobci, že se stali vlastníky na základě vydržení předmětných pozemků svými právními předchůdci, resp. jimi samotnými. Soudy shodně dospěly k závěru, že zákres parcelních hranic nebyl proveden chybně a že otázka hranice pozemků již byla vyřešena v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 232/84. Ve vztahu k vydržení právními předchůdci soudy uzavřely, že i kdyby snad právní předchůdci žalobců předmětné pozemky vydrželi, na žalobce je platně nepřevedli, pročež se žalobci vlastníky nestali. Ve vztahu k vydržení samotnými žalobci poté soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nemohli předmětné pozemky vydržet, neboť nebyli v dobré víře. Stran dovolání žalobců je především významné, že odvolací soud dovodil též nemožnost vydržení mimořádného, a to proto, že žalobcům byl prokázán nepoctivý úmysl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítli v něm, že otázka posunutí hranic pozemků nebyla odvolacím soudem rozhodnuta v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Bylo podle nich již dříve prokázáno, že změny v hranicích pozemků byly prováděny bez jakýchkoli podkladových materiálů. Žalobci jsou z toho důvodu mj. oprávněnými držiteli. Dále je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nezabýval přezkoumáním ze strany katastrálního úřadu, který shledal uváděné nesrovnalosti. Dále namítli, že odvolací soud posoudil otázku vydržení vlastnického práva v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to zejména s rozsudkem ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Odvolací soud hodnocení nepoctivého úmyslu vztáhl na dobrou víru, jež mezi podmínky mimořádného vydržení nepatří. K tomu žalobci předkládají výklad pojmu nepoctivého úmyslu ze strany dovolacího soudu. Skutečnost, že žalobci vedli spor o zdržení se zásahů do vlastnického práva pod sp. zn. 5 C 232/84, nemá na držbu v nikoliv nepoctivém úmyslu vliv. Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl jeho odmítnutí pro nepřípustnost.
6. Dovolání není přípustné.
7. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dál jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. K otázce nesprávného posunu parcelních hranic:
9. Pokud jde o otázku „posunutí hranic pozemků“, která dle dovolatelů „nebyla odvolacím soudem rozhodnuta v souladu s judikaturou dovolacího soudu“, dovolatelé v rozporu s právní úpravou a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu řádně nevymezili přípustnost dovolání. Předložená otázka totiž není zobecnitelnou právní otázkou, která by mohla mít judikatorní přesah [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (dostupný na www.nsoud.cz), či nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupný na https://nalus.usoud.cz)]. Rovněž dovolatelé nepředkládají rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud při posuzování této otázky odchýlit.
10. Pokud se jedná o námitky, že bylo „prokázáno, že změny v hranicích pozemků byly prováděny bez jakýchkoli podkladových materiálů“, nutno uvést, že na tomto závěru napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. V tomto směru se jedná o pouhou polemiku žalobců se zjištěným skutkovým stavem stran správnosti zákresu parcelních hranic (body 4 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uplatněním jediného způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013].
11. Uvedené pod bodem 10 platí též ve vztahu k námitce, že se odvolací soud „nezabýval přezkoumáním ze strany Katastrálního pracoviště XY“. I zde se jedná o výtku dovolatelů směřující do zjištěného skutkového stavu, resp. hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu.
K otázce vydržení:
12. Co se týká námitky, že „odvolací soud posoudil otázku vydržení vlastnického práva v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“, nelze ani zde dovolatelům přisvědčit. Ačkoliv dovolatelé vymezují přípustnost odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, odvolací soud se od rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené mj. v odkazovaném rozsudku, neodchýlil.
13. Podle § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
14. Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle § 995 věty první o. z., platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10 odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021).
15. Pokud držitel, který nenabyl věc v nepoctivém úmyslu, odmítá vlastníkovi držbu předat, resp. vzdát se jí, může vlastník v průběhu vydržecí doby zabránit mimořádnému vydržení v zásadě jen žalobou napadající držbu nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí, tedy zpravidla žalobou na ochranu vlastnického práva (§ 1040 o. z.), nebo, má-li na určení naléhavý právní zájem, žalobou na určení svého práva či určení, že držiteli držené právo nenáleží (§ 80 o. s. ř.). Bude-li žalobě vyhověno, považuje se držitel od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba, za držitele jednajícího v nepoctivém úmyslu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
16. Odvolací soud pod bodem 9 odůvodnění napadeného rozsudku k nemožnosti mimořádně vydržet předmětné pozemky uzavřel: „Z právě vysvětlených důvodů už vůbec nepřipadá do úvahy mimořádné vydržení sporných pozemků žalobci v režimu § 1095 o. z. (jež míří především na skutkově odlišné situace, kdy držitel neprokáže právní důvod držby, tj. vydržecí titul). Na straně žalobců totiž byl dle věty druhé citovaného ustanovení prokázán nepoctivý úmysl, tj. sporné pozemky minimálně od roku 1983 nemohli držet v přesvědčení, že jejich držba nepůsobí nikomu újmu, resp. že jim po právu náleží, neboť už tehdy prokurátor ani soud nepřisvědčili správnosti jejich tvrzení ohledně průběhu hranic (viz § 992 odst. 1 věta druhá o.
z. a srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, uveřejněný v jeho Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 15/2023, bod 43 a 44 odůvodnění, nebo jeho navazující rozsudek ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3635/2021). Z těchto důvodů se také okresní soud nemusel zabývat faktickou držbou sporných pozemků ze strany toho kterého účastníka, neboť by to na výsledku projednávané věci nic nezměnilo.“
17. Odvolací soud při konstatování nepoctivého úmyslu žalobců vyšel mj. z toho, že již dříve byl veden spor o zdržení se zásahů do předmětných pozemků (v němž byla řešena i otázka průběhu parcelních hranic), jejichž vydržení se žalobci nyní dovolávají. Z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 11. 1985, č. j. 5 C 232/84-41, (ve spise na č. l. 52) ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 1986, (ve spise na č. l. 55) plyne, že bylo mj. rozhodnuto o tom, že odpůrci (žalobci v tomto řízení) jsou povinni zdržet se zásahů do vlastnického práva navrhovatelů (právní předchůdci žalovaného v tomto řízení).
Závěry odvolacího soudu jsou v tomto ohledu založeny na skutkových zjištěních soudu prvního stupně (bod 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Protože návrhu na ochranu vlastnického práva právních předchůdců žalovaného bylo vyhověno, nemohli být od okamžiku doručení žaloby odpůrci (žalobci v tomto řízení) v přesvědčení, že jejich držba nikomu nepůsobí újmu, pročež lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že nadále drželi předmětné pozemky v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
18. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
19. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu