22 Cdo 3635/2021-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyň a) M. R., narozené XY, a b) V. H., narozené XY, obou bytem v XY,
zastoupených Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
438/45, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské
náměstí 2/2, IČO: 00064581, zastoupenému JUDr. Martinem Janouškem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o určení vlastnického práva, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 29/2019, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. 72 Co
107/2021-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. 72 Co
107/2021-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. prosince 2020,
č. j. 35 C 29/2019-69, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 35 C 29/2019-69, zamítl žalobu o určení, že je žalobkyně a)
vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 11/20 na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, které byly vyčleněny z pozemku parc. č. XY geometrickým
plánem č. 458-283/2018, vyhotoveným M. P., ověřeným J. B. pod č. 283/2018,
souhlas udělen pod č. PGP-4646/2018-101, vše v k. ú. XY, obci XY (výrok I). Zamítl i žalobu o určení, že je žalobkyně b) vlastnicí spoluvlastnického podílu
o velikosti ideální 9/20 na pozemku parc. č. XY a parc. č. XY, které byly
vyčleněny z pozemku parc. č. XY geometrickým plánem č. 458-283/2018,
vyhotoveným M. P., ověřeným J. B. pod č. 283/2018, souhlas udělen pod č. PGP-4646/2018-101, vše v k. ú. XY, obci XY (výrok II). Dále rozhodl o nákladech
řízení (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemohly nabýt vlastnické
právo ani na základě řádného, ani mimořádného vydržení. Dospěl k závěru, že pro
řádné vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen
„obč. zák.“) nebyla splněna podmínka dobré víry žalobkyň, neboť z žádné
okolnosti či skutečnosti, které byly v řízení prokázány či vyšly najevo, nebylo
možné dovozovat, že žalobkyně, případně jejich právní předchůdci, by měli
právní titul k užívání předmětné části pozemku parc. č. XY jako jejich vlastní
věci. Tato část pozemku parc. č. XY nebyla předmětem kupní smlouvy o prodeji
rodinného domu a dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku ze dne 21. 4. 1976 a ani předmětem dědického řízení v roce 1996 po J. C. a v roce 2002 po D. C. Dále zohlednil, že se chopily „dědictvím“ držby pozemku o výměře větší než
dvojnásobné, a při zachování běžné opatrnosti měly mít důvodné pochybnosti o
tom, že užívají i pozemek, který není v jejich vlastnictví. Současně vzal v
úvahu, že i kdyby na straně žalobkyň byla splněna podmínka dobré víry, zanikla
by nejpozději v okamžiku doručení výzvy žalovaného ze dne 28. 6. 2018 (před
zahájením řízení), kterou je žalovaný upozornil na nedovolený zábor a vyzval
je, aby předložily nájemní smlouvy či jiný titul, který by je opravňoval část
pozemku parc. č. XY užívat. Současně dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky ani pro mimořádné vydržení
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Vyšel z
toho, že podmínkami mimořádného vydržení jsou poctivá držba a čas dvojnásobně
dlouhý než pro řádné vydržení. Uzavřel, že v roce 2002 z okolností dědického
řízení po D. C. a následně v roce 2018 z dopisu žalovaného ze dne 28. 6. 2018
muselo být žalobkyním ve smyslu § 992 odst. 1 věty druhé o. z. zřejmé, že ve
vztahu k části pozemku parc. č. XY vykonávají právo jim nenáležející, a proto
se jednalo o nepoctivou držbu. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 26. 5. 2021, č. j. 72 Co 107/2021-99, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Při posuzování splnění podmínek řádného vydržení se odvolací soud ztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně ani jejich předchůdci se nemohli
chopit držby předmětné části sousedního pozemku v dobré víře, že tvoří součást
nemovitého majetku v jejich vlastnictví, a ztotožnil se také s důvody, na
základě kterých k takovému závěru soud prvního stupně dospěl. Při posuzování
oprávněnosti držby žalobkyň pak odvolací soud zdůraznil zejména poměr plochy
jimi vlastněného pozemku parc. č. XY a držené části pozemku parc. č. XY, jakož
i druh a způsob využití těchto pozemků, jejich tvar a umístění v terénu. Žalobkyním muselo být zřejmé, že předmětem jejich vlastnického práva je dům č. p. XY postavený na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, který je
zastavěnou plochou a nádvořím o výměře 140 m?, resp. 141 m?. Jestliže společně
s nemovitostmi ve svém vlastnictví užívaly také „připlocenou“ část sousedního
pozemku parc. č. XY o výměře 509 m?, musely mít při zachování běžné opatrnosti
důvodné pochybnosti, zda užívají pozemek, který jim patří. Se soudem prvního stupně pak odvolací soud učinil shodný závěr i v tom směru,
že nebyly splněny podmínky ani pro mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o. z. Mimořádnému vydržení v dané věci brání nepoctivý úmysl držitelek založený tím,
že jejich držba nebyla poctivá ve smyslu § 992 odst. 1 o. z., přičemž nepoctivě
drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo,
které mu nenáleží. V dané věci navíc žalovaný ještě před uplynutím zákonné
vydržecí doby dopisem ze dne 28. 6. 2018 adresovaným žalobkyním uplatnil své
vlastnické právo k dotčené části pozemku parc. č. XY, a tudíž nejpozději z
tohoto dopisu muselo být žalobkyním zřejmé, že vykonávají právo, které jim
nenáleží.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které považují za
přípustné, jelikož odvolací soud založil napadený rozsudek na řešení právních
otázek, které nebyly dosud v judikatuře dovolacího soudu řešeny. Položily
otázku 1), zda v situaci, v níž žalobkyněmi užívaná část cizího (podle zápisu v
katastru nemovitostí) pozemku je pro účely řízení o určení vlastnického práva
geometrickým plánem rozdělena na dvě parcely, a to z důvodu rozdíleného
charakteru obou částí (jedna část je zastavěná, druhá nikoliv), má být otázka
splnění podmínek vydržení posuzována pro celý držený pozemek nebo pro každou
část samostatně. Dále položily otázku 2), zda je pro posouzení existence dobré
víry držitele podstatná skutečnost, že ve znaleckých posudcích zpracovaných pro
účely dědického řízení, v rámci kterých držitel zdědil určitou nemovitou věc,
je taková jím zděděná nemovitá věc popsána a oceněna včetně staveb, přístaveb a
plotu postavených ve skutečnosti na jiném pozemku, jehož držby se držitel
chopil současně s jím zděděnou nemovitostí. A také, zda s ohledem na takové
znalecké posudky a na skutečnost, že se držitel chopil držby v rozsahu, ve
kterém byla držba vykonávána i právními předchůdci držitele nepřerušeně po dobu
několika desetiletí, je možné konstatovat, že držitel nemohl mít při zachování
běžné opatrnosti pochybnosti o tom, že vykonává právo, které mu náleží, a že
vlastnické poměry skutečně odpovídají znaleckým posudkům. Dále položily otázku
3), zda je podmínkou pro mimořádné vydržení i tzv. poctivá držba podle § 992
odst. 1 o. z. a dobrá víra držitele nebo toliko absence nepoctivého úmyslu při
převzetí držby podle § 1095 o. z. Dále položily otázku 4), zda v situaci, v níž
držba nemovité věci držitelem trvá a není nijak rušena, postačí k dovození
nepoctivého úmyslu držitele či k přetržení vydržecí doby pro mimořádné vydržení
skutečnost, že držitel obdrží dopis, v němž je jeho držba označena za
nedovolený zábor. Navrhly, aby byl rozsudek odvolacího soudu změněn tak, že
bude určeno, že je žalobkyně a) vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti
ideálních 11/20 a žalobkyně b) vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti
ideálních 9/20 na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, které byly vyčleněny z
pozemku parc. č. XY výše specifikovaným geometrickým plánem č. 458-283/2018, a
že jim bude přiznána náhrada nákladů řízení. Případně, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního
stupně vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání považuje za nepřípustné a
nedůvodné. K otázce 1) uvedl, že z předloženého geometrického plánu nelze
dovozovat žádné právní účinky. Žalobkyně v podstatě samy stanovily, jak mají
vymezené parcely vypadat. K otázce 2) uvedl, že objednateli znaleckých posudků
byly D. C. (právní předchůdkyně žalobkyň) a žalobkyně a). Právě ony zadaly, co
má být předmětem ocenění, přičemž oceňován byl pouze jejich vlastní pozemek
parc. č. XY. Ve znaleckých posudcích navíc nebylo řešeno vlastnické právo.
K
otázkám 3) a 4) pak uvedl, že žalobkyně musely vědět, že vykonávají právo,
které jim nenáleží, pročež je jejich nepoctivý úmysl dán. Je přesvědčen, že ani
v případě mimořádného vydržení nemůže jít o držbu nepoctivou. I kdyby nepoctivý
úmysl nebyl dán, nemohla by být splněna vydržecí doba, neboť žalobkyně byly v
roce 2018 žalovaným seznámeny, že nejsou vlastnicemi drženého pozemku. Navrhl,
aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto a žalovanému přiznána náhrada
nákladů dovolacího řízení. Dovolání je zčásti přípustné a důvodné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně položily otázku 2), zda je pro posouzení existence dobré víry
držitele podstatná skutečnost, že ve znaleckých posudcích zpracovaných pro
účely dědického řízení, v rámci kterých držitel zdědil určitou nemovitou věc,
je taková jím zděděná nemovitá věc popsána a oceněna včetně staveb, přístaveb a
plotu postavených ve skutečnosti na jiném pozemku, jehož držby se držitel
chopil současně s jím zděděnou nemovitostí. A také, zda s ohledem na takové
znalecké posudky a na skutečnost, že se držitel chopil držby v rozsahu, ve
kterém byla držba vykonávána i právními předchůdci držitele nepřerušeně po dobu
několika desetiletí, je možné konstatovat, že držitel nemohl mít při zachování
běžné opatrnosti pochybnosti o tom, že vykonává právo, které mu náleží, a že
vlastnické poměry skutečně odpovídají znaleckým posudkům. Touto otázkou
zpochybnily závěry nalézacích soudů, že nebyly splněny podmínky tzv. řádného
vydržení v režimu zákona č. 40/1964 Sb. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.
Při hodnocení dobré víry
je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou
lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl,
resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc
nebo právo patří [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002,
sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněný pod č. C 1176 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“)]. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice
subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování
obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je
třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna
osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv [usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na
http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000,
sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. Dobrá víra držitele „se zřetelem ke všem okolnostem“ se musí vztahovat i k
okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu
důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo
[srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se ovšem nemusí nutně opírat o existující právní důvod;
postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to,
aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový
právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 (uveřejněný pod č. C 1067 v Souboru) či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005 (dostupný na
www.nsoud.cz)]. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že
výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50 % výměry skutečně koupeného
pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (zejména půjde-li o pozemek
nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu) – [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004 (uveřejněný pod č. C 3670 v Souboru)]. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně a ani jejich právní
předchůdci se nemohli chopit držby předmětné části sousedního pozemku v dobré
víře, že tvoří součást nemovitého majetku v jejich vlastnictví. Vzal v úvahu,
že z rozhodnutí soudu v dědickém řízení po J. C. v roce 1996 a po D. C. v roce
2002, jakož i z obsahu nabývacích titulů právních předchůdců žalobkyň, z kupní
smlouvy o prodeji rodinného domku a dohody o zřízení práva osobního užívání
pozemku ze dne 21. 4. 1976, nelze žádným způsobem dovodit, že by jejich
předmětem byla vedle vlastněného pozemku parc. č. XY také část drženého pozemku
parc. č. XY.
Takový závěr nebylo možné učinit ani z obsahu znaleckých posudků
vypracovaných pro účely dědických řízení, neboť předmětem znalci prováděného
oceňování byl výlučně pozemek parc. č. XY, identifikovaný v souladu s údaji
zapsanými v katastru nemovitostí. Na uvedeném nic nezměnila ani skutečnost, že
předmětem ocenění v dědických řízeních byly také drobné stavby a přístavby
postavené na předmětné části pozemku parc. č. XY, a to zejména s přihlédnutím k
tomu, že tehdejší právní úprava vycházela ze zásady, že stavba není součástí
pozemku. Přihlédl pak zejména k poměru plochy jimi vlastněného pozemku parc. č. XY a držené části pozemku parc. č. XY, jakož i k druhu a způsobu využití těchto
pozemků, jejich tvaru a umístění v terénu. Z veškerých vzájemně
korespondujících údajů obsažených v nabývacích titulech i v katastru
nemovitostí muselo být žalobkyním zřejmé, že předmětem jejich vlastnického
práva je dům č. p. XY postavený na pozemku parc. č. XY a pozemek parc. č. XY,
který je zastavěnou plochou a nádvořím o výměře 140 m2, respektive 141 m2. Jestliže tedy společně s nemovitostmi ve svém vlastnictví užívaly také
„připlocenou“ část sousedního pozemku parc. č. XY o výměře 509 m2, který je
podle svého druhu a způsobu využití ostatní plochou a zelení, musely mít při
zachování běžné opatrnosti, kterou lze po nich s ohledem na okolnosti dané věci
spravedlivě požadovat, důvodné pochybnosti, zda užívají pozemek, který jim
patří. Žalobkyně navíc netvrdily a z provedeného dokazování ani nevyplynuly
žádné výjimečné a zvláštní konkrétní okolnosti, spočívající například v
nepravidelném tvaru pozemku či nepřehledném terénu, které by opodstatňovaly
závěr o dobré víře žalobkyň i v situaci, kdy se chopily držby pozemku, jehož
celková výměra je více jak trojnásobně vyšší než výměra pozemku v jejich
vlastnictví. Při posouzení dobré víry je třeba přihlédnout ke všem relevantním okolnostem
případu, přičemž dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele,
že mu sporná věc patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení
byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000 (uveřejněné pod č. C 1 068 v Souboru)]. Dovolací soud zdůrazňuje, že úvaha o dobré víře držitele věci je otázkou
komplexního posouzení všech okolností, co v řízení vyjdou najevo. Tomuto
požadavku odvolací soud dostál. Významnou okolností, kterou odvolací soud správně zohlednil, bylo, že výměra
drženého pozemku je více jak trojnásobně větší, než je výměra pozemku
vlastněného. Tato okolnost dobrou víru podle judikatury Nejvyššího soudu v
podstatě vylučuje. Odvolací soud svou úvahu podpořil i tím, že v daném případě
nešlo ani o nepravidelný tvar pozemku ani o nepřehledný terén. Vypořádal se i s
tím, že byly ve znaleckém posudku oceňovány také drobné stavby a přístavby
postavené na drženém pozemku. Uvedl, že tehdejší právní úprava vycházela ze
zásady, že stavba není součástí pozemku. Z toho důvodu jejich ocenění ještě
nemusí nijak svědčit o vlastnickém právu k pozemku, na kterém stojí.
Dlouhodobost držby sice obecně je okolnost nasvědčující dobré víře držitele, v
daném případě však odvolací soud uzavřel, že jsou zde jiné okolnosti dobrou
víru vylučující (zejm. poměr výměry drženého a vlastněného pozemku). Provedenou
úvahu dovolací soud nespatřuje jako zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím
přezkumu obstojí. Významné pro posouzení této námitky je, že rozhodnutí nalézacích soudů jsou
založena i na závěru, že podmínka dobré víry není v dané věci splněna vzhledem
k výměře nabývaných pozemků a výměře pozemků, které žalobkyně následně držely a
užívaly. Tento pro věc spoluurčující závěr však dovolání žádným způsobem nenapadá, a již
i proto závěr o nesplnění podmínek řádného vydržení obstojí. Žalobkyně položily otázku 1), zda v situaci, v níž jimi užívaná část cizího
(podle zápisu v katastru nemovitostí) pozemku je pro účely řízení o určení
vlastnického práva geometrickým plánem rozdělena na dvě parcely, a to z důvodu
rozdíleného charakteru obou částí (jedna část je zastavěná, druhá nikoliv), má
být otázka splnění podmínek vydržení posuzována pro celý držený pozemek nebo
pro každou část samostatně. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006 (dostupný
na www.nsoud.cz) uvedl, že pozemek (definovaný jako část zemského povrchu
oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí
katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhů pozemků,
popřípadě rozhraním způsobu využití pozemků) je předmětem občanskoprávních
vztahů; nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel,
popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto
nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li
označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a
výměry v operátech katastru nemovitostí. Vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém
právu; proto také soud nemůže určovat, jaká je ve skutečnosti výměra parcely,
neboť stanovení výměry parcely je věcí katastrálního úřadu, který parcely
eviduje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2271/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. V řešené věci odvolací soud uvedl, že na jeho závěru o nesplnění podmínek
vydržení nemůže nic změnit ani skutečnost, že podle geometrického plánu č. 458-283/2018, který si žalobkyně nechaly vypracovat, je jimi užívaná část
sousedního pozemku rozdělena a označena jako dvě parcely: parc. č. XY (485 m2)
a parc. č. XY (24 m2). S tímto závěrem dovolací soud souhlasí. Okolnost, že držená část pozemku parc. č. XY byla krátce před podáním žaloby geometricky rozdělena na dvě samostatné
parcely, se jako otázka evidenční nemůže sama o sobě promítnout do roviny
vlastnického režimu. Otázka posuzování vlastnického práva by totiž v takovém
případě byla zcela na vůli zadavatele geometrického plánu. Dovolatelky otázku 1) ostatně formulují výslovně tak, že užívaná část pozemku
na „dva pozemky“ geometrickým plánem byla rozdělena pro účely řízení o určení
vlastnického práva, tj.
pro účely tohoto řízení, a to v roce 2018, tj. v době,
kdy podmínky řádného vydržení měly být splněny. Dovolacímu soudu pak není
zřejmé, jak by se vypracování geometrického plánu v roce 2018 mělo dotknout
podmínek oprávněné držby a řádného vydržení, k němuž mělo dojít již několik let
před tímto datem, když je zřejmé, že vypracování geometrického plánu směřuje k
určitosti žalobního požadavku z hlediska katastrálního zápisu vlastnického
práva žalobkyň v případě, kdy by jejich žalobě bylo vyhověno. K otázkám spojeným s mimořádným vydržením dovolatelky položily otázku 3), zda
je podmínkou pro mimořádné vydržení i tzv. poctivá držba podle § 992 odst. 1 o. z. a dobrá víra držitele nebo toliko absence nepoctivého úmyslu při převzetí
držby podle § 1095 o. z., resp. otázku 4), zda v situaci, v níž držba nemovité
věci držitelem trvá a není nijak rušena, postačí k dovození nepoctivého úmyslu
držitele či k přetržení vydržecí doby pro mimořádné vydržení skutečnost, že
držitel obdrží dopis, v němž je jeho držba označena za nedovolený zábor. V době podání dovolání šlo o otázky dovolacím soudem neřešené, nicméně v
mezidobí do rozhodnutí dovolacího soudu jsou již obě vyřešeny ustálenou
judikaturou dovolacího soudu. Protože rozhodnutí odvolacího soudu, i soudu
prvního stupně, se od závěrů této judikatury odklání, je dovolání přípustné a
je i důvodné. Zásadní výklad provedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22
Cdo 3387/2021, kde uvedl:
Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou
dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se
držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického
práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§
1090 odst. 1 o. z.). Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby
bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího
držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem (§ 991
o. z.). Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je
poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností
zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží (§ 992 odst. 1 o. z.). Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil
potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu
bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu (§ 993 o. z.). K (řádnému pozn. dovolacího soudu) vydržení vlastnického práva k movité věci je
potřebná nepřerušená držba trvající tři roky. K vydržení vlastnického práva k
nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let (§ 1091 odst. 1
a 2 o. z.). Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží
držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho
držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl (§ 1095 o. z. –
mimořádné vydržení).
Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na
právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva (§ 1090 odst. 1), započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce (§ 1096 odst. 1 o. z). Při
mimořádném vydržení se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce bez
dalšího (§ 1096 odst. 2 o. z.). Do doby stanovené v § 1095 se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě
jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne
nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc
nemovitou (§ 3066 o. z.). K odpovědi na právní otázky předložené v dovolání, na kterých spočívá
rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba nejprve vymezit předpoklady mimořádného a
řádného vydržení v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a poté
interpretovat ustanovení týkající se běhu vydržecí doby z hlediska možného
zápočtu doby držby předchůdce. K předpokladům řádného vydržení podle § 1089 a 1090 odst. 1 o. z.:
Držba způsobilá k řádnému vydržení musí být podle výslovného znění zákona
poctivá (§ 1089 ve spojení s § 992 odst. 2 o. z.) a pravá (§ 993 o. z.); naopak
nemusí být řádná ve smyslu § 991 o. z.; to výslovně uvádí i důvodová zpráva:
„Zároveň se vyžaduje držba opřená o řádný titul. Z formulace, aby se držba
zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva,
pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou, je
dostatečně zřejmé, že nejde o řádnou držbu ve smyslu § 991, nýbrž že se má na
mysli jiný případ.“
Držba se tak musí opírat o právní důvod, který by postačil ke vzniku
vlastnického práva, pokud by náleželo převodci. Např. je uzavřena ohledně věci
platná kupní smlouva, avšak vlastnické právo na kupujícího nepřejde, neboť
prodávající nebyl vlastníkem věci (a také nebyly splněny podmínky pro nabytí
vlastnického práva od neoprávněného). K předpokladům mimořádného vydržení podle § 1095 o. z.:
K mimořádnému vydržení zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby, a aby nebyl
držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“. Je otázkou, zda „nepoctivý úmysl“ (§ 1095
o. z.) značí „nepoctivou držbu“ (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá), resp. zda se
k mimořádnému vydržení vyžaduje poctivá držba. Odpověď je záporná. Mimořádné vydržení připouštěl i zákon č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník
občanský („o. z. o.“). Poskytovalo oproti řádnému vydržení úlevu jen v tom, že
držitel nemusel prokazovat takovou držbu, která se opírá o platný právní důvod,
způsobilý k nabytí drženého práva (§ 316 o. z. o.). Poctivá (§ 326 o. z. o.) a
pravá držba (§ 345 o. z. o.) byla k mimořádnému vydržení třeba (k tomu viz
např. Rouček, F., Sedláček, J., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému
zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1937, díl
VI., s. 471). Konstrukce § 1095 o. z. je jiná, než úprava v § 1477 o. z. o.
Základní norma
(„Uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží
držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho
držba zakládá“), je obdobná jako v § 1477 o. z. o., protinorma je však
formulována jinak; účinky základní normy nevylučuje prokázaná „nepoctivost
držení“, tedy nepoctivá držba, ale „nepoctivý úmysl“ držitele. Že v § 1095 o. z. nejde o nepoctivou držbu (§ 992 odst. 1 o. z., věta druhá),
se podává i z toho, že ke kvalifikaci držby jako nepoctivé se nutně nevyžaduje
„nepoctivý úmysl“; zpravidla postačí i nedbalost, pokud držiteli „musí být z
okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu
poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7
o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu
souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost
vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost,
otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se
uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých
právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není
vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (Lavický, P. a kol: Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné
vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek
„nepoctivého úmyslu“. V § 992 odst. 1 o. z. nejde – na rozdíl od § 1095 o. z. – o „poctivost“ v
obecném smyslu (k tomu viz Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další
literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z
nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží;
takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu
jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému
bezdůvodně újmu. Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101 ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „Občanský zákoník se
odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení
implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ (§
1095). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu,
občanský zákoník ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž
důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného
vydržení dovolává“. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti
či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v
přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré
víře „v nejméně přísném pojetí“ (Petrov, J. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran,
V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).
Podobně věc pojímají i další autoři (Bělovský, P. in Spáčil, J., Králík, M. a
kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, Dobrovolná, E. in Spáčil, J. a kol. Věcná
práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90). Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím,
že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve
skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby
vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i
vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani
vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném
seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém
seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v
dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání
naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu
svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v
trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá
držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten
drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno
ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria
uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu
neuplatní. Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník
vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a
výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této
otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit
úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či
nebyly řádně odůvodněny. Zákon výslovně neřeší otázku zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“. Podle
§ 995 o. z., věty první, platí: „Bylo-li vyhověno žalobě napadající držbu nebo
její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od
okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba“. Toto ustanovení lze analogicky (§ 10
odst. 1 o. z.) aplikovat i na držbu směřující k mimořádnému vydržení. V usnesení ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 788/2022, Nejvyšší soud na tato
východiska navázal, když uvedl, že podmínkou mimořádného vydržení není poctivá
držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale mnohem benevolentněji posuzovaná ´držba
nikoliv v nepoctivém úmyslu´. Jde o ´jinou, novou míru kvality přesvědčení
držitele, odlišnou od poctivé i nepoctivé držby´. V usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1241/2022, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že splňuje-li
držba sousedního pozemku (jeho části) požadavky kladné na poctivou držbu (§ 992
odst. 1 o. z.), resp. oprávněnou držbu podle § 130 odst. 1 obč.
zák., jde v
zásadě i o držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu (§ 1095 o. z.). Nesplňuje-li držba
uvedené požadavky, je třeba zvážit, zda držitel jednal poctivě v obecném smyslu
tohoto slova, a podle toho rozhodnout, zda jde o držbu v nepoctivém úmyslu či
nikoliv. Závěr soudů, že podmínkou mimořádného vydržení je poctivá držba, tak je v
rozporu s judikaturou dovolacího soudu (dovolací otázka 3). To platí i pro dovolací otázku 4); již ve zmiňovaném rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, Nejvyšší soud uvedl, že samotný „nikoliv
nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí
okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo
jiný. Otázka zániku držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ je totiž pro posouzení
mimořádného vydržení vázána na analogickou aplikaci § 995 odst. 1 větu první o. z. pojící změnu poctivého držitele na nepoctivého v zásadě až s doručením
žaloby napadající držbu nebo její poctivost. Protože rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody pro zrušení rozhodnutí
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu