22 Cdo 2121/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie
Rezkové ve věci žalobkyně Ing. V. Š., zastoupené advokátkou, proti žalované m.
č. P. 13, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 20 C 588/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 15. června 2007, č. j. 51 Co 135/2007-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007, č. j. 51 Co
135/2007-71, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
3. listopadu 2006, č. j. 20 C 588/2003-49, ve znění usnesení ze dne 1. dubna
2008, č. j. 20 C 588/2003-86, rozhodl výrokem pod bodem I., že se řízení proti
žalovaným 1) a 2), tj. L. F. a A. F., zastavuje. Výrokem pod bodem II. rozhodl,
že se určuje, že žalobkyně Ing. V. Š. „je vlastnicí pozemku nacházejícího se v
katastrálním území S., obec P., označeného jako parc. č. 802/1 – zahrada a č.
802/2 – zastavěná plocha na geometrickém plánu č. 2245-3/2002 zhotoveném
společností G. P. v.o.s., se sídlem H. M. 11, P. 6 – B., ověřeném dne 18.1.2002
a odsouhlaseném katastrálním úřadem dne 21.2.2002. Pozemek označený jako parc.
č. 802/1 – zahrada a č. 802/2 – zastavěná plocha je tvořen dílem a) pozemku
parc. č. 802 a dílem b) pozemku parc. č. 803 zapsaných na listu vlastnictví č.
1072 pro katastrální území S., obec P., vedeném v katastru nemovitostí u
Katastrálního úřadu P. – m. Geometrický plán č. 2245-3/2002 je součástí
rozsudku“. Výrokem pod body III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že L. F. a A. F. převedli
vlastnictví k pozemkům parc. č. 802 a parc. č. 803 v katastrálním území S.
smlouvou z 8. 7. 1985 na stát. Žalobkyně se svým tehdejším manželem J. Š.
užívali sporný pozemek (původně ve vlastnictví F. nepřetržitě od roku 1979 a to
na základě dohody o dočasném užívání pozemku v části obce S. zvané „zahrada“ o
výměře 778 m2 z 23. 10. 1978, uzavřené s československým státem, zastoupeným
Místním národním výborem P. 5 – S. a posléze na základě dohody o zřízení práva
osobního užívání pozemku z 26. 11. 1984, uzavřené mezi týmiž účastníky, kterou
bylo žalobkyni a jejímu manželovi zřízeno právo osobního užívání pozemku č.
kat. 803 v katastrálním území S. o výměře 793 m2 za úhradu ve výši 4.776,- Kč.
Tuto dohodu za ně podepsala paní R. Š., tchýně žalobkyně na základě udělené
plné moci, neboť v té době pobývala žalobkyně se svým manželem služebně v I. Na
sporném pozemku žalobkyně a její bývalý manžel na základě stavebních povolení
od roku 1979 do roku 1994 vybudovali studnu, oplocení, kolnu, zahradní altán a
zřídili vodovodní a kanalizační přípojku. K oplocení pozemku došlo podle
vytýčení a pokynů zástupce Místního národního výboru S. Ke změně hranic
sporného pozemku od roku 1979 nedošlo. Od roku 1992 žalobkyně řádně platila daň
z uvedené nemovitosti. Po rozvodu manželství ke dni 16. 12. 2002 se žalobkyně
stala vlastnicí sporného pozemku. V katastru nemovitostí jsou dosud vedeni jako
vlastníci sporného pozemku F. Soud dospěl k závěru, že to nic nemění na
skutečnosti, že podle stávajících předpisů vlastnictví k uvedeným pozemkům
přešlo na stát. Soud posoudil věc podle § 129 a podle § 130 odst. 1 a 2
občanského zákoníku („ObčZ“) a podle § 872 odst. 4 ObčZ, ve znění účinném ke
dni 1. 1. 1992. Dospěl k závěru, že žalobkyně se svým tehdejším manželem byli
oprávněnými držiteli sporného pozemku, který užívali v dobré víře, že jim v
roce 1984 bylo platně zřízeno právo osobního užívání pozemku. Oprávněnost
jejich držby nebyla vyvrácena žádnými důkazy. Jako oprávnění držitelé práva
osobního užívání pozemku měli k 1. 1. 1992 stejná práva jako osobní uživatel
pozemku, a proto se jejich právo k tomuto datu podle
§ 872 odst. 4 ObčZ, ve znění účinném ke dni 1. 1. 1992, změnilo na právo
vlastnické náležející do společného jmění manželů. V tomto směru odkázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze 7.12.2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, ze kterého
při rozhodování vycházel. Na tomto závěru nic nemohlo změnit ani to, že dohoda
o zřízení práva osobního užívání pozemku byla uzavřena mezi státem a žalobkyní
a jejím tehdejším manželem v době, kdy ještě stát nebyl vlastníkem sporného
pozemku. Toto pochybení státu nelze přičítat k tíži žalobkyně. Po rozvodu
manželství se výlučnou vlastnicí pozemku stala žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované Městské
části Praha 13 rozsudkem ze dne 15. června 2007, č. j. 51 Co 135/2007-71,
rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II. změnil tak, že
zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí výše uvedených pozemků parc.
č. 802/1 a č. 802/2,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, na základě kterého však dospěl k jiným
právním závěrům. Dovodil, že podle platné právní úpravy (§ 205 ObčZ) v době
uzavření dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku v roce 1984 bylo ke
vzniku práva osobního užívání pozemku třeba registrace této dohody státním
notářstvím. Mezi účastníky je nesporné, že k registraci dohody státním
notářstvím nedošlo, proto právo osobního užívání uvedeného pozemku nemohlo
žalobkyni a jejímu tehdejšímu manželovi vzniknout. Na základě tohoto zjištění
soud dospěl k závěru, že „za tohoto stavu se zřetelem ke všem okolnostem mohla
být žalobkyně toliko v dobré víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva
osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení vlastnického práva ke sporným
pozemkům podle § 135a odst. 1 a 2 ObčZ, ve znění po novele provedené zákonem č.
131/1982 Sb., protože nenakládala s pozemkem jako s pozemkem, který jí
vlastnicky patří“. V tomto směru odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.
zn. 22 Cdo 19/2002, 22 Cdo 1317/2002 a 22 Cdo 174/2002. Protože žalobkyni
platně nevzniklo právo osobního užívání ke sporným pozemkům, nemohla k nim
nabýt vlastnictví podle § 872 odst. 1 ObčZ ve znění účinném od 1. 1. 1992
[rozsudek Nejvyššího soudu ČR (správně Vrchního soudu v Praze) sp. zn. 3 Cdo
333/93]. Vlastnické právo ke sporným pozemkům nenabyla ani vydržením, neboť od
1. 1. 1992 do roku 1997, kdy se dozvěděla, že v katastru nemovitostí jsou jako
vlastníci vedeni manželé F. a tedy nemohla být dále v dobré víře, že jí pozemky
vlastnicky patří, neuplynula desetiletá vydržecí doba. Soud dále konstatoval,
že předmětem dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku byl pouze pozemek
parc. č. 803 o výměře 793 m2, žalobkyně však užívala i část pozemku parc. č.
802, tudíž celková výměra obou pozemků je mnohem větší, než je v dohodě
uvedeno. I toto je důvodem, proč nemohla být žalobkyně v dobré víře, že
oprávněně pozemky užívá (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo
2941/2000).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a
uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ.
Nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem a s jeho závěry, že jí
platně nevzniklo právo osobního užívání pozemku a za tohoto stavu mohla být se
zřetelem ke všem okolnostem pouze v dobré víře, že užívá sporný pozemek z
titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo vydržení vlastnického
práva k němu podle § 135a odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění po novele provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. Odvolací soud při posouzení věci vycházel z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, která na danou věc nedopadají. Za nesprávný považuje
názor, že i kdyby byla sama přesvědčena, že se stala vlastnicí předmětných
pozemků dnem 1.1.1992, nemohla by je vydržet, protože od tohoto data do roku
1997 neuplynula zákonem stanovená desetiletá vydržecí lhůta. Žalobkyně vytýká
odvolacímu soudu, že zcela pominul závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, řešící obdobný případ, o které opřel své
rozhodnutí soud prvního stupně. Tento rozsudek je postaven na právním názoru,
že oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná
práva jako osobní uživatel pozemku, proto se jeho právo k 1. 1. 1992 změnilo
podle § 872 odst. 1
a 2 ObčZ na právo vlastnické. Dále vytýká odvolacímu soudu, že vyšel ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, když uváděl, že
se chopila pozemku, jehož výměra byla podstatně vyšší, než plocha pozemku
uvedená v dohodě o zřízení práva osobního užívání pozemku, a proto také nemohla
být v dobré víře, že celý pozemek užívá oprávněně. Z důkazu provedeného v
řízení dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku vyplývá, že právo
osobního užívání pozemku jí a jejímu bývalému manželovi bylo zřízeno k pozemku
parc. č. 803 o výměře 793 m2 a ve skutečnosti nepřetržitě od roku 1979 užívá
pozemek o celkové nižší výměře 781 m2, označený v současné době v
geometrickém plánu jako parc. č. 802/1 o výměře 756 m2 [tvořená dílem a)
původního pozemku parc. č. 802 a dílem b) původního pozemku parc. č. 803] a
parc. č. 802/2 o výměře 25 m2. V této souvislosti odkazuje na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu ČR [např. rozhodnutí sp. zn. 2 Cdo 1231/96 (správně
2 Cdon 1231/96), sp.zn. 22 Cdo 837/98], která již řešila otázku, že část
parcely je způsobilým předmětem vydržení. Pozemek užívali s manželem po celou
dobu v hranicích, jak jim byl předán Místním národním výborem P. 5 – S., v
dobré víře, že jsou k tomu oprávněni platně uzavřenou dohodou o zřízení práva
osobního užívání pozemku. Ze strany žalované ani jejího právního předchůdce
nikdy nebylo zpochybňováno jejich právo osobního užívání pozemku a později
vlastnické právo k pozemku. I při stavebních řízeních s ní bylo nakládáno jako
s vlastníkem pozemku. Žalobkyně odkazuje na skutkové i právní závěry soudu
prvního stupně, které považuje za správné. Domnívá se, že nemůže jít k její
tíži, že činnost orgánu státní správy (Místního národního výboru P. 5 – S.)
vykazovala takové nedostatky, jejichž důsledkem je, že je nucena vést řízení
před soudem. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve
výroku I. a II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu
je správné, plně se ztotožňuje s jeho právní argumentací a odkazuje na svá
předchozí vyjádření ve věci. Domnívá se, že námitky žalobkyně týkající se výměr
pozemků nejsou pro prokázání oprávněné držby významné. Podstatná je
skutečnost, že ohledně držby pozemku parc. č. 802 žalobkyně nemohla být v dobré
víře, neboť jí nevzniklo k uvedenému pozemku právo osobního užívání, byť
domnělé, ani žádné jiné věcné právo, protože nedisponuje žádným právním
titulem, který by vznik takového práva dosvědčoval. Žalobkyně je tedy
neoprávněnou držitelkou pozemku parc. č. 802, ke kterému jí nemohlo vzniknout
vlastnické právo. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Odvolací soud vyšel z právních názorů vyslovených ve starších
rozhodnutích Nejvyššího soudu. Avšak velký senát občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004,
publikovaném jako R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil:
„Oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva
jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo
podle § 872 odst. 1 a 2 ObčZ v právo vlastnické“. Toto rozhodnutí, ze kterého
dovolací soud nadále vychází, se opírá o tato zákonná ustanovení a jejich
výklad:
„Právo osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů,
které trvalo ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., se změnilo k 1. 1.
1992 na vlastnictví fyzické osoby (§ 872 odst. 1 ObčZ).
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe. Držet lze věci, jakož i práva, která připouštějí trvalý nebo opětovný
výkon (§ 129 odst. 1, 2 ObčZ).
Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo
právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je
oprávněná. Nestanoví-li zákon jinak, má oprávněný držitel stejná práva jako
vlastník
(§ 130 odst. 1, 2 ObčZ).
Občanský zákoník ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. pojem „věcné právo“
neužíval. Přesto je nepochybné, že právo osobního užívání pozemku (§ 198 a
násl. ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.) bylo právem věcným; to
vyplývá z jeho časové neomezenosti, z toho, že přecházelo na dědice a nemohlo
být jednostranně vypovězeno; přecházelo též na nabyvatele budovy, která byla na
pozemku jím zatíženém v souladu s jeho účelovým určením zřízena. Právo osobního
užívání pozemku bylo právem připouštějícím trvalý výkon, a proto mohlo být
předmětem oprávněné držby. Oprávněný držitel tohoto práva měl tedy po dobu
oprávněné držby stejná práva jako subjekt tohoto práva; i když § 132 odst. 2
ObčZ se v této souvislosti zmiňuje výslovně o vlastníkovi, vztahuje se pravidlo
tam uvedené obdobně i na oprávněného držitele práva (rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 536/2000, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 Cdo 54/93,
publikovaný v Právních rozhledech č. 2/1994, obdobně viz např. Knappová, M.:
Držba. Právo a zákonnost
č. 10/1992, s. 592, Čermák, K.: Držba a průmyslová práva. Bulletin advokacie č.
10/1999). Měl-li tedy oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku k 1. 1.
1992 stejná práva jako subjekt práva osobního užívání, muselo se i jeho právo
osobního užívání pozemku k tomuto dni změnit podle § 872 odst. 1 ObčZ v právo
vlastnické.
K obdobnému závěru, byť s poněkud jinou argumentací, dospěl i Ústavní soud v
nálezu sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaném v ASPI pod č. 32050 (JUD).
Velký senát Nejvyššího soudu tak dospívá k závěru, že i oprávněný držitel práva
osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 jeho vlastníkem. Vzhledem k tomu
není v této části (potvrzujícím výroku) rozhodnutí odvolacího soudu správné. V
dalším řízení bude třeba zjistit, zda žalobci byli oprávněnými držiteli práva
osobního užívání, tedy zda při zachování obvyklé opatrnosti nemohli zjistit, že
pozemek, ke kterému bylo jejich právo zřízeno, byl v soukromém vlastnictví“.
V dané věci odvolací soud správně uvedl, že žalobkyně mohla být toliko v dobré
víře, že sporný pozemek užívá z titulu práva osobního užívání. Měl se však
zabývat otázkou, zda byla (spolu s bývalým manželem) i oprávněnou držitelkou
tohoto práva, tedy zda byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je
osobní uživatelkou pozemku; v kladném případě by se stala podle citovaného
judikátu k 1. 1. 1992 jeho vlastnicí. Při posuzování omluvitelnosti jejího
omylu pak bude třeba přihlédnout k tomu, zda byl vyvolán státním orgánem (v
daném případě předchůdcem žalovaného); omluvitelnost takto vyvolaného omylu je
třeba posuzovat shovívavěji, než jiné případy omylu.
Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla oprávněnou držitelkou
práva osobního užívání, které se transformovalo na právo vlastnické, bylo by
namístě zabývat se otázkou, k čemu (ke kterým částem pozemku) se její dobrá
víra objektivně mohla vztahovat, a tudíž jaký byl rozsah nabytí vlastnického
práva; zabývat se nyní touto otázkou by bylo předčasné (dosud není postaveno
najisto, zda šlo
o oprávněnou držbu práva osobního užívání), a své námitky může žalobkyně za
splnění zákonných podmínek uplatnit v dalším řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že je dán dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ, a že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího
soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. července 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu