22 Cdo 2228/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyň: a) D. R., a b) M. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1) B. M., 2) E. M., 3) J. Š., 4) A. Š., 5) V. N., 6) J. V., 7) Z. P., 8) R. P.,
9) V. G., 10) V. G., 11) P. Š., 12) M. Š., 13) E. G., 14) J. Š., 15) J. Š., 16)
J. B., 17) Ing. J. N., a 18) J. N., všem zastoupeným advokátem, o udělení
souhlasu ke stavebním úpravám, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn.
10 C 201/2000, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. října 2005, č. j. 11 Co 559/2005-181, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalovaným na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 5 070,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení,
k rukám advokáta.
Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
7. října 2004, č. j. 10 C 201/2000-148, ve znění opravného usnesení ze dne 11.
července 2005, č. j. 10 C 201/2000-168, výrokem pod bodem I. připustil změnu
návrhu, kterým se žalobkyně domáhaly určení, že „I. Žalobkyně D. R. je
oprávněná provést stavební úpravy své bytové jednotky 3+1 s příslušenstvím ve
druhém nadzemním podlaží domu č. p. 242 na zast. ploše v k. ú. H. M., řešící
změnu vytápění těchto bytů ze společné blokové kotelny bytového domu na
samostatné vytápění bytu pevně připojeným elektrickým přímotopným panelem. II.
Žalobkyně M. L. je oprávněná provést stavební úpravy své bytové jednotky 3+1 s
příslušenstvím ve druhém nadzemním podlažím domu č. p. 242 na zast. ploše v k.
ú. H. M., řešící změnu vytápění těchto bytů ze společné blokové kotelny
bytového domu na samostatné vytápění bytu pevně připojeným elektrickým
přímotopným panelem“, tak, že „soud uděluje souhlas za žalované 1) – 18),
žalobkyním D. R. a M. L. jako podílovým spoluvlastnicím domu č. p. 242 v k. ú.
H. M. ke změně vytápění bytů žalobkyň v domě č. p. 242 ze společné blokové
kotelny tohoto domu na samostatné vytápění jejich bytů pevně připojeným
elektrickým přímotopným panelem pro účely stavebního řízení č. j. Výst. Žíd.
1557/2000 u stavebního úřadu Městského úřadu v R.“, výrokem pod bodem II.
změněné žalobě vyhověl a výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci jsou rovnodílnými podílovými
spoluvlastníky domu č. p. 242 v k. ú. H. M., každá ze žalobkyň v rozsahu id.
1/14. Žalobkyně již provedly stavební úpravy ohledně změny vytápění v jejich
bytech ze společné blokové kotelny na elektrické vytápění přímotopy. Podle
znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován, odpojením bytů žalobkyň
nedošlo ke zhoršení funkce topné soustavy v domě, ani nedojde k prostupu tepla
z domu do bytů žalobkyň. Protože „v otázce odpojení bytů žalobkyň od systémů
společného vytápění domu“ nedošlo k dohodě spoluvlastníků, je podle § 139
odst. 2 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) na místě „pro účely stavebního
řízení“ udělit žalobkyním souhlas s úpravami, které nemají za následek změnu
podstaty nemovitosti nebo její funkce.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných
rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. 11 Co 559/2005-181, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé tak, že „žalobu o nahrazení souhlasu
žalovaných 1) – 18) žalobkyním D. R. a M. L. jako podílovým spoluvlastnicím
domu č. p. 242 v katastrálním území H. M. ke změně vytápění bytů žalobkyň v
domě č. p. 242 ze společné blokové kotelny tohoto domu na samostatné vytápění
jejich bytů pevně připojeným elektrickým přímotopným panelem pro účely
stavebního řízení č. j. Výst. Žíd. 1557/2000 u stavebního úřadu Městského úřadu
v R.,“ zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, přičemž zopakoval důkaz
výpisem z katastru nemovitostí a provedl důkaz listinou ze dne 20. dubna 1999
opatřenou razítkem Občanského sdružení 242, obsahující nesouhlas žalovaných s
provedenými úpravami a žádost žalovaných (označených jako „občanské sdružení
242“) o uvedení vytápění do původního stavu. Dospěl k závěru, že danou
problematiku je sice třeba řešit podle § 139 odst. 2 ObčZ, avšak soud prvního
stupně toto ustanovení nesprávně vyložil. Poněvadž žalobkyně jako menšinové
spoluvlastnice nemovitosti provedly stavební úpravy bez vědomí a souhlasu
ostatních (většinových) spoluvlastníků, projev nesouhlasu těchto spoluvlastníků
je třeba považovat za účinný, byť k němu došlo až „po provedené změně“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“),
a uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Vytýkají odvolacímu soudu, že změnil rozsudek soudu prvního stupně „na základě
listiny z 20. dubna 1999“, žalobkyním bylo znemožněno na listinu reagovat a
odvolací soud tak porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Žádný ze
žalovaných sám za sebe svůj nesouhlas s provedením změn nevyjádřil, navíc – jak
soud prvního stupně správně uvedl – nejde o důležitou změnu společné věci.
Občanské sdružení, které vyjádření podávalo, není účastníkem řízení, navíc
žalobkyně v širší teoretické polemice odvolacímu soudu vytýkají, že neposkytl
dostatečnou ochranu jejich právům jako menšinových spoluvlastnic, a to i s
přihlédnutím k dobrým mravům.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání navrhují, aby „Nejvyšší soud rozsudek
Krajského soudu v Ostravě potvrdil v celém jeho rozsahu“. Provedení důkazu
listinou ze dne 20. dubna 1999 bylo navrhováno již v řízení před soudem prvního
stupně. Poněvadž běží o úpravy ve společné části domu, odvolací soud správně
interpretoval nesouhlas žalovaných s provedením úprav a rozhodl správně,
vycházeje z prostého principu rozhodování většiny.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými
osobami, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o
zákonem předpokládaný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a), b) OSŘ,
že obsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 1 OSŘ a že jsou splněny i
další zákonné podmínky (§ 241 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242
odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle § 139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí rozhodují
spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů
nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv
spoluvlastníka soud.
Podle § 139 odst. 3 ObčZ jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou
přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.
Žalobkyně jsou menšinové spoluvlastnice domu č. p. 242 v k. ú. H. M. a
nejsou věcně legitimovány k podání žaloby na nahrazení souhlasu žalovaných –
většinových spoluvlastníků domu s již provedenými stavebními úpravami,
spočívajícími v odpojení bytů žalobkyň od systému společného vytápění domu a
zřízení vytápění samostatného (lokálního). Provedené stavební práce především
neměly za následek důležitou změnu společné věci. V dovolání není tvrzeno, že
by o takovou změnu mělo jít, a o takovou změnu ani zjevně nejde (k tomu, co lze
považovat za důležitou změnu společné věci, srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 205/2002, uveřejněné pod C 1239
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck).
Poněvadž nejde o důležitou změnu společné věci, přísluší postupovat podle § 139
odst. 2 ObčZ. Ustanovení § 139 odst. 3 ObčZ se totiž vztahuje jen na případy
sporu menšinových podílových spoluvlastníků s většinovými podílovými
spoluvlastníky o důležitou změnu společné věci. Jeho smyslem je umožnit
menšinovým spoluvlastníkům zvrátit rozhodnutí většinových spoluvlastníků o
hospodaření se společnou věcí v tak zásadní otázce, jakou je důležitá změna
společné věci. Navíc toto ustanovení poskytuje jen obranu proti rozhodnutí
většiny, jímž se mění podstata nebo základní funkce společné věci, a nejde o
prostředek k dosažení důležité změny proti vůli většiny.
Hospodařením se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 ObčZ je bezesporu také
změna způsobu vytápění bytu ve společném domě (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 1300/2001, uveřejněný pod C 1818
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Důvodnost žaloby pak přichází v
úvahu za situace, kdy není dosažena většina hlasů. V projednávané věci bylo
většiny hlasů dosaženo a žalobkyně se jako přehlasované spoluvlastnice musejí
rozhodnutí ostatních (majoritních) spoluvlastníků podrobit. V širších
souvislostech přitom dovolací soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. ledna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1524/2001, uveřejněný pod C 1667 Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož soud neřeší neshody
podílových spoluvlastníků v užívání společné věci v každém konkrétním případě;
tyto neshody řeší (v rámci sporných vztahů vymezených účastníky) v takové šíři,
v níž mezi spoluvlastníky panuje neshoda podmiňující rozhodování soudu (rovnost
hlasů spoluvlastníků, popř. nedostatek většiny jejich hlasů).
Z hlediska věcné správnosti zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu je pak
zcela irelevantní, zda za spoluvlastníky mohlo vyslovit souhlas občanské
sdružení, neboť z obsahu spisu (vyjádření žalovaných k žalobě) je zřejmé, že
nesouhlas se stavebními úpravami vyslovila i většina spoluvlastníků, případně
zda zamítavé rozhodnutí soudu může tvořit překážku pro vydání stavebního
povolení. Ze stejného hlediska je pak třeba nahlížet i na tvrzené vady řízení,
které se navíc z obsahu spisu ani nepodávají.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný, a
dovolání bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyň
bylo zamítnuto, a žalovaným, kteří jsou zastoupeni advokátem, vznikly náklady
(§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ). Náklady
představují odměnu advokáta, která činí podle § 7 písmeno e), § 10 odst. 3, §
17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném ke dni
zahájení dovolacího řízení (20. 3. 2006), částku 3 720,- Kč, a dále pak 18
paušálních náhrad hotových výdajů po 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., advokátního tarifu, celkem částku 5 070,- Kč. Platební místo a
lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 17. září 2008
JUDr. Marie R e z k o v á
předsedkyně senátu