22 Cdo 2246/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně A. P., zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem
v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti žalovanému J. N., zastoupenému Mgr.
Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, 1. máje 741, o
uložení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 116/2009, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2010, č.
j. 57 Co 298/2010-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
3 085,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalovaného Mgr. Stanislava Strakoše.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v
odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 30. března 2010, č. j. 18 C 116/2009-53, ve výroku I. zastavil řízení
ohledně stanovení povinnosti žalovanému zdržet se chůze po pozemku parc. č.
2103/22, který je ve vlastnictví žalobkyně, a to v části vedoucí od pozemku
parc. č. 4351/1 k bytovému domu č. p. 110, nacházejícího se na pozemcích parc.
č. st. 668/1, parc. č. st. 668/2, parc. č. st. 668/3, to vše v katastrálním
území a obci O. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. zamítl žalobu
žalobkyně, aby byl žalovaný povinen zdržet se jízdy motorovými i nemotorovými
vozidly po předmětném pozemku. Ve výroku III. soud prvního stupně rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č. j. 57 Co 298/2010-88, ve výroku II.
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (výrok I. rozsudku),
změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok II.
rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu
považuje za plně souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Předmětný
pozemek je podle jeho názoru účelovou komunikací, která vznikla ze zákona,
neboť právní předchůdce dovolatelky „nevyslovil nesouhlas“ s jejím užíváním
jako účelové komunikace. Dovolatelka navíc neuvádí skutečnosti, které by měly
mít zásadní právní význam.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům
znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací
soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2010,
projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní
otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem
pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k
tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že
splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález
Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet
ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže
zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní
rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního
soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23).
Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou
srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací
přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými
limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28
Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního
významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale
zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo
2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se
nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalobkyně sice uvádí, že dovolání
je podle jejího názoru přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v čem
konkrétně však spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s tím
korespondující otázkou zásadního právního významu, však z dovolání zřejmé není.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je při závěru, že žalovaný je oprávněn užívat
pozemek žalobkyně parc. č. 2103/22 v k. ú. Ostravice, založeno na dvou
samostatných důvodech: a) žalovaný je oprávněn tento pozemek užívat z titulu
tzv. veřejného užívání, neboť uvedený pozemek má povahu účelové komunikace ve
smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
b) právo žalovaného tento pozemek užívat vyplývá z nájemní smlouvy ze dne 10.
února 1994, která dosud nebyly zrušeny.
Ve vztahu k závěru, že žalovaný je oprávněn předmětný pozemek užívat z titulu
práva veřejného užívání, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Závěr, že žalovanému
svědčí právo uvedený pozemek užívat z titulu nájemního práva, podrobuje v
dovolání kritice poukazem na skutečnost, že odvolací soud se tímto důvodem ve
svém rozhodnutí vůbec nezabýval, ačkoliv námitku k tomu se vztahující uplatnila
v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a nájemní smlouvu „přechází“.
Tím vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající
v tom, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem však přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, nicméně z hlediska dalších závěrů
dovolací soud konstatuje, že touto vadou řízení před odvolacím soudem netrpí.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně poukázal na oba důvody,
pro které soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a zdůraznil, že se
ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pro které byla žaloba zamítnuta.
Výslovně na závěry soudu prvního stupně odkázal. Takový postup je v soudní
praxi zcela běžný. V další části odůvodnění svého rozsudku se pak odvolací soud
vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně, které tvořily stěžejní část
odvolání a které se vázaly k posouzení předmětného pozemku jako účelové
komunikace. Dovolací soud tak nemá pochybnost o tom, že rozhodnutí odvolacího
soudu je založeno na shodných dvou důvodech pro zamítnutí žaloby jako
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně
některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Ve vztahu k závěru, že žalovanému svědčí k užívání předmětného pozemku nájemní
právo, dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, nadto v rovině
otázky zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (což
koresponduje tomu, že namítá, že se uvedenou otázkou odvolací soud vůbec
nezabýval). Již z tohoto důvodu proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být
zásadně právně významné. Ostatně i ve vztahu k posouzení předmětného pozemku
jako účelové komunikace dovolatelka v dovolání zpochybňuje především skutkové
základy, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí (okolnost, že právní předchůdce
žalobkyně neměl v úmyslu věnovat předmětný pozemek k veřejnému užívání ani
faktickým jednáním ani udělením přímého souhlasu, že předmětný pozemek není „od
nepaměti“ veřejně užíván z důvodu naléhavé komunikační potřeby), a na odlišných
skutkových východiscích dospívá k závěru, že předmětný pozemek za účelovou
komunikaci považovat nelze. Ani zde žádnou právní otázku, která by zakládala
zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (a vycházela ze skutkových
zjištění nalézacích soudů) nevymezuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za
zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele
provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou
vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací
soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č.
64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního
řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této
vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odměna za zastupování je vyčíslena podle § 8 vyhlášky a činí 2 250,- Kč (po
snížení ve smyslu § 14 odst. 1, § 15 ve spojení s § 10 odst. 3 vyhlášky o 50 %
a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1 uvedené vyhlášky), přičemž žalovanému
přísluší též náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní
služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle § 11 odst. 1 písm. k)
a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj.
celkem 2 550,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve
výši 21 % ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 47 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013,
tj. 535,50 Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalované tak
činí 3 085,50,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady
dovolacího řízení ve výši 3 085,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k
rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 167 odst. 2 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu