22 Cdo 2253/2024-491
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně H. S., zastoupené Mgr. Annou Kukrálovou, advokátkou se sídlem v Praze, Běhounkova 2306/11, proti žalované A. J., zastoupené JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94, o zřízení věcného břemene, o žalobě na obnovu řízení podané žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2007, č. j. 56 Co 360/2006-381, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 486/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2024, č. j. 64 Co 311/2023-469, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
1. Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení.
2. Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 10. 7. 2023, č. j. 6 C 486/2009-419, zamítl žalobu na obnovu řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 4. 2024, č. j. 64 Co 311/2023-469, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Za a) položila otázku, zda odvolací soud správně posoudil otázku koncentrace řízení. Odvolací soud uvedl, že se řízení o žalobě na obnovu řízení koncentruje uplynutím lhůty podle § 233 o. s. ř., pročež poučení podle § 118b o. s. ř. nebylo namístě. Podle žalobkyně však ve lhůtě postačí podle § 232 o. s. ř. vymezit rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, a důvody žaloby. Není vyloučena aplikace ostatních ustanovení o. s. ř. o průběhu řízení, vč. koncentrace řízení. Soud prvního stupně přitom koncentraci řízení provedl s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nesprávně. Za b) položila otázku, zda soudy správně provedly důkazní řízení a řádně posoudily všechny skutkové okolnosti. Shrnula dosavadní vývoj sporu a uvedla, že rozhodnutí Městského úřadu Horažďovice a Krajského úřadu Plzeňského kraje jsou způsobilými důkazy pro obnovu řízení. Za c) namítla, že soudy nepostupovaly správně, když přerušily řízení a následně pokračovaly v řízení, aniž by byly splněny podmínky k jeho přerušení. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se obnova řízení povoluje a že je žalovaná povinna k náhradě nákladů řízení, příp. aby rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není důvodné. K námitce a) uvedla, že účastnice byly soudem poučeny o koncentraci řízení, načež žalobkyně předložila důkazy; ty však soud neshledal relevantními. Nevysvětlila důvody obnovy a nakonec uvedla, že další důkazy navrhovat nebude. K námitce b) uvedla, že se soudy vypořádaly se všemi písemnými důkazy – dva shledaly jako opožděné a jeden jako nepoužitelný. Žalované není jasné, co dalšího by ze strany soudu mělo být z hlediska dokazování realizováno. K námitce c) uvedla, že soudy nepokračovaly v přerušeném řízení předčasně a logicky svůj postup vysvětlily. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl.
6. Dovolání žalobkyně trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit ani sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
11. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
12. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn.
13. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
14. Dovolání žalované nemůže být přípustné již z toho důvodu, že v něm zcela absentuje jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jako jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. V rámci dovolání není vymezena přípustnost ani pouhým odkazem na § 237 o. s. ř. a ani z dalšího obsahu dovolání nelze dovodit řádnou formulaci žádného z předpokladů přípustnosti dovolání k žádné z uplatňovaných námitek. Dovolatelka se omezuje toliko na prostý odkaz na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Další vadou dovolání je, že v něm absentují zobecnitelné právní otázky. Námitky, které žalobkyně formulovala, představují jen obecnou polemiku s postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu v dané věci.
15. Pro úplnost lze k námitkám žalobkyně uvést, že by ani jinak nezaložily přípustnost dovolání. Námitkou a) o koncentraci řízení žalobkyně fakticky polemizuje s postupem soudu prvního stupně a vytýká mu, že nedodržel správný postup koncentrace (to podkládá také rozhodnutími Nejvyššího soudu). Na tomto závěru však napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, tj. odvolací soud se nijak nezabýval správností postupu soudu prvního stupně, nýbrž uvedl, že v řízení o obnově řízení koncentrace vůbec nepřipadá do úvahy.
Tento stěžejní závěr přitom žalobkyně v dovolání s odkazem na vymezení přípustnosti dovolání nerozporuje ani neargumentuje, proč by tento závěr neměl obstát. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neučinil žádný závěr, který by ve vztahu k žalobkyni měl vyznít v její neprospěch, a který by měl mít základ v nesplnění povinnosti tvrzení či důkazní, neunesení těchto procesních povinností či měl mít jakýkoliv vztah ke koncentraci řízení. Odvolací soud (bod 10 odůvodnění) pouze reagoval na odvolací námitku žalobkyně o nedostatku poučení o koncentraci řízení.
Dovolacímu soudu ostatně není vůbec zřejmé, jak by se tato otázka mohla či měla příznivě promítnout do poměrů žalobkyně ve vztahu k důvodům, na kterých je rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
16. Námitkou b) žalobkyně napadá nesprávné provedení důkazů a jejich hodnocení. Přípustnost dovolání však může založit na rozdíl od nesprávného skutkového posouzení pouze namítané nesprávné právní posouzení (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Z jí uvedených námitek se navíc nepodává ani extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Žalobkyně v dovolání pouze dovozuje z důkazů jiné závěry, než jaké vyvodily soudy, aniž by tím napadala právní závěry, na kterých je založeno napadené rozhodnutí, tj. nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že z nově předložených důkazů vyplývá totéž, co už vyplynulo z důkazů v předchozím řízení. Citovaná judikatura pak není případná, neboť spor nebyl o to, zda nové rozhodnutí vůbec může být důvodem obnovy.
17. Námitka c) pak představuje pouze tvrzenou vadu řízení; to však nemůže založit přípustnost dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
18. Souhrnně řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na následujících závěrech a východiscích: 1) námitka proti výsledku digitalizace vztahující se k pozemku parc. č. XY byla uplatněna po uplynutí zákonných lhůt k obnově řízení, 2) ohledně tvrzení o neúplně zjištěném skutkovém stavu proto, že odvolací soud hodnotil nesprávně důkaz znaleckým posudkem, odvolací soud uzavřel, že „tento důvod je důsledkem důvodu obnovy řízení“; sám o sobě nemůže obstát, protože se týká toliko způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, což není způsobilý důvod pro povolení obnovy řízení, 3) za jediný způsobilý důvod považoval odvolací soud odkaz na rozhodnutí Městského úřadu v Horažďovicích ze dne 16.
4. 2009 a na něj navazující rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 27. 7. 2009 o situování 2 kusů tújí v souvislosti s pozemkem žalované a vedle procházející místní komunikace. Druhé z uvedených rozhodnutí bylo ke správní žalobě žalobkyně zrušeno a nové rozhodnutí, které by bylo pravomocné, do skončení řízení o povolení obnovy žalobkyně nepředložila, 4) nesprávné pokračování v řízení – soud prvního stupně rozhodl o pokračování v řízení usnesením ze dne 12. 5. 2023, č. j. 6 C 486/2009-371, se kterým žalobkyně neprojevila nesouhlas (blíže bod 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
19. S těmito pro věc určujícími závěry pak dovolání ve směru formulace nesouhlasné zobecnitelné právní otázky s vymezenou přípustností dovolání vůbec nepolemizuje.
20. S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že dovolání žalobkyně trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu