22 Cdo 2338/2024-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. H., zastoupené Mgr. Petrem Farkašem, advokátem se sídlem ve Stodě, náměstí ČSA 23, proti žalovaným 1) M. P., 2) J. P., 3) I. F., všem zastoupeným Mgr. Bc. Janem Halíkem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Kostelní 173, o nahrazení projevu vůle v záležitosti týkající se společné věci (o správě společné věci), vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 9 C 180/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2024, č. j. 61 Co 41/2024–186, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovaným oprávněným rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 7 623 Kč k rukám jejich zástupce, Mgr. Bc. Jana Halíka, advokáta se sídlem v Domažlicích, Kostelní 173, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2023, č. j. 9 C 180/2022–118, nahradil „souhlas žalovaných M. P., J. P. a I. F. s provedením stavebního záměru v domě č. p. XY v XY, v bytě č. 3, a to s vyzděním dvou nových příček o tloušťce 150 mm z Ytongu, které oddělují chodbu od kuchyně a chodbu od koupelny s WC a s instalací kondenzačního, plynového kotle v koupelně s odvodem spalin střešním, vertikálním spalinovodem přes společný prostor půdy nad střechu domu“ (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. 4. 2024, č. j. 61 Co 41/2024–186, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Podstata věci: Žalobkyně navrhla uzavření dohody o mimořádné správě společné věci, spočívající v úpravách a rekonstrukci jí užívané části společného domu; nepodařilo se však dosáhnout potřebné většiny hlasů; z dalších čtyř spoluvlastníků s návrhem souhlasil jen jediný, M. Č. Proto navrhla, aby rozhodl soud, a sice tak, že nahradí projev vůle žalovaných vlastním rozhodnutím, v němž nahradí souhlas žalovaných se specifikovanými stavebními úpravami společné věci ve smyslu § 1139 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil a - i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz výklad níže) - žalobu zamítl proto, že účastníky řízení nebyli všichni spoluvlastníci, konkrétně M. Č. Uzavřel přitom, že bez účasti všech spoluvlastníků nelze ve věci správy společné věci podle § 1139 odst. 2 o. z. rozhodnout.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda je bezpodmínečně nutné trvat na procesním účastenství všech minoritních spoluvlastníků za situace, kdy tito nechtějí proti rozhodnutí majority brojit a pokud se jich rozhodnutí soudu skutečně nijak nedotkne“.
5. Žalovaní ve vyjádření k dovolání přisvědčují věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu a jeho závěrům, jež shledávají souladnými s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navrhují, aby bylo dovolání odmítnuto.
6. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné.
10. Řešení dovolatelkou formulované právní otázky („zda v případě sporu o správu společné věci podle ustanovení § 1139 musí být účastníkem řízení i spoluvlastník, který s navrženým a v žalobě uplatněným návrhem souhlasí“) přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá. Vzdor mínění žalobkyně se jedná o právní otázku, jež již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není současně žádného důvodu, aby z podnětu dovolání žalobkyně tato otázka byla posouzena jinak. Sluší se pro doplnění uvést, že odlišný náhled dovolatelky na identifikaci důvodu přípustnosti dovolání, jak byl v dovolání vymezen, nemá ten následek, že by dovolání bylo vadné - věcně neprojednatelné (k tomu srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36).
11. V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, Nejvyšší soud uvedl, že pro případ, kdy se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon (§ 1139 odst. 2 o. z.) kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016). Podmínky pro rozhodnutí soudu jsou naplněny již tím, že spoluvlastníci při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny hlasů. Způsob rozhodnutí o nárocích plynoucích z § 1128 a násl. o. z. upravuje § 1139 odst. 1 o. z. O žalobě na zrušení rozhodnutí většiny spoluvlastníků, jeho nahrazení rozhodnutím soudu nebo určení, že takové rozhodnutí nemá vůči některému ze spoluvlastníků právní účinky, rozhodne soud tak, že upraví poměry podle slušného uvážení (§ 1139 odst. 1 o. z.); stejným způsobem - podle slušného uvážení - upraví poměry spoluvlastníků také v případě žaloby podle § 1139 odst. 2 o. z., tedy v případě, že spoluvlastníci při rozhodnutí o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny (z literatury k tomu viz např.: Spáčil, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 540).
12. V situaci, kdy jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 1139 odst. 2 o. z., vyplývá z právní úpravy určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky: úprava poměrů podle slušného uvážení soudu. Proto na základě § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají; jinak řečeno soud není návrhy účastníků vázán. Ze stejného právního názoru vychází například i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 22 Cdo 3017/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 398/2024.
13. Aby však takto mohl soud rozhodnout, je třeba, aby účastníky řízení byli všichni spoluvlastníci. Je tomu tak proto, že účinky rozsudku, který má konstitutivní povahu, se musí vztahovat na všechny spoluvlastníky; ostatně jinak by soud nemohl provést sebemenší úpravu odchylně od žaloby. Rozhodnutí podle § 1139 odst. 2 o. z. vždy zasáhne do právních poměrů všech spoluvlastníků. To je důvod pro to, aby účastníky řízení byli v takovém případě všichni spoluvlastníci; dalším důvodem je, že ti z nich, kteří by se řízení nezúčastnili, by nebyli výrokem rozhodnutí vázáni a rozhodnutí by vůči nim nevytvořilo překážku věci rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o.
s. ř. - k tomu viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4082/2013). Pokud některé osoby zapsané v katastru nemovitostí jako spoluvlastníci nechtějí vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2871/2010). Uvedené platí i v případě, že některý ze spoluvlastníků s navrženou dohodou souhlasí; je tomu tak proto, že by rozhodnutí pro něj nebylo závazné a mohl by se domáhat při změně svého stanoviska znovu rozhodnutí o již rozsouzené neshodě.
14. Z výše uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání (směřovalo-li proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn vyhovující věcný výrok I rozsudku soudu prvního stupně), podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. Protože dovolatelka uvedla, že rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
16. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu