22 Cdo 3017/2023

22 Cdo 3017/2023-461

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) I. H., b) M. H. a c) B. Ž. H., zastoupených JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti žalovanému M. M., zastoupenému Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Spojenců 689/3, o žalobě spoluvlastníků na rozhodnutí o významné záležitosti – nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 248/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 17 Co 79/2022-399, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2023, č. j. 17 Co 79/2022-399, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

[1] Okresní soud v Prostějově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 5 C 248/2016-342, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému vyslovit nesouhlas se změnou společné věci, která spočívá v úplném nebo částečném uzavření společné věci, a to nemovité věci – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, výstavbou vjezdové brány nebo jiné zábrany v části, kde se střetává ulice XY s ulicí XY, o které bylo rozhodnuto žalovaným dne 19. 6. 2016 (výrok

I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

[2] Soud prvního stupně učinil závěr, že „původní žalobu“ podali žalobci ve lhůtě stanovené v § 1128 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále též jen „o. z.“), tedy do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí většinového spoluvlastníka, které přijal dne 19. 6. 2016, avšak původní žalobní petit neodpovídal požadavkům hmotného práva. Po změně žaloby učiněné podáním doručeným soudu dne 8. 12. 2020, kterou soud připustil, žalobní petit odpovídal požadavkům hmotného práva, ale žalobu považoval za opožděně podanou, v důsledku čehož právo žalobců podle § 1129 o. z. zaniklo v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty.

[3] K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2023, č. j. 17 Co 79/2022-399, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost vyslovit nesouhlas se změnou společné věci, která spočívá v úplném nebo částečném uzavření společné věci, a to nemovité věci – pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, výstavbou vjezdové brány nebo jiné zábrany v části, kde se střetává ulice XY s ulicí XY, o které bylo rozhodnuto žalovaným dne 19. 6. 2016 (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

[4] Odvolací soud s podrobným vysvětlením uvedl, proč dospěl k odlišnému závěru ohledně včasnosti podané žaloby oproti soudu prvního stupně. Setrval na závěru, že v dané věci je rozhodnutí žalovaného rozhodnutím v oblasti mimořádné správy „především s ohledem na finanční náklady spojené s vybudováním zábrany či brány a následnou údržbou a péči o ni“, a proto je potřeba k přijetí rozhodnutí dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Této většiny dosaženo nebylo, protože žalovaný je sice většinovým spoluvlastníkem, nicméně jeho spoluvlastnický podíl výše dvou třetin nedosahuje, rozhodnutí o změně společné věci tak nebylo přijato zákonem předvídaným způsobem. Souhlasil se soudem prvního stupně, že se pro podání žaloby uplatní zákonná lhůta vyplývající z § 1128 odst. 3 o. z. plynoucí od přijetí rozhodnutí, po jejímž uplynutí právo podat žalobu zaniká. Podrobně vysvětlil (bod 15 odůvodnění rozsudku), proč považoval žalobu za podanou ve lhůtě.

[5] Zdůraznil, že k závěru, že rozhodnutí o změně společné věci, a to vybudování zábrany na společné komunikaci účastníků, která je významnou záležitostí, nebylo přijato zákonem stanoveným způsobem, neboť nebylo dosaženo potřebné dvoutřetinové většiny hlasů všech spoluvlastníků. Uvedl, že „je navíc zapotřebí dodat“, že slouží-li dlouhodobě předmětná společná komunikace všem účastníkům a rovněž i dalším osobám (návštěvy, vozidla servisní služby, vozidla komunálního odpadu apod.) k vjezdu na straně jedné (horní část komunikace) a k výjezdu na straně druhé (dolní část komunikace), uzavřením komunikace v její dolní části by se významně změnil zaužívaný způsob jejího využívání.

Tato změna

by však byla nepraktická, neboť vozidla přijíždějící po komunikaci shora by se musela otáčet, aby mohla z komunikace vyjet, neboť dolní částí by vyjet nemohla, provoz zejména v horní části ulice by byl hustší a hlučnější a více by spoluvlastníky zatěžoval. Žalovaným požadovaná změna společné věci by proto nepřinesla lepší a spravedlivější uspořádání dosavadních spoluvlastnických poměrů účastníků a s ohledem na jejich odlišný postoj k této záležitosti by naopak mohla mezi nimi vyvolat další neshody a konflikty, a nesloužila by tak k jejich klidnému soužití. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

[6] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný obsáhlé dovolání, v

němž odvolacímu soudu vytkl řadu pochybení: 1) Nesprávné procesněprávní posouzení povahy uplatněného nároku – dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně nahlížel na petit, předmět řízení a odpovídající formulaci rozhodnutí pouze optikou žaloby na nahrazení projevu vůle směřující k vydání deklaratorního rozhodnutí, tj. optikou nutnosti toliko převzetí konkrétního petitu bez možnosti soudní ingerence do petitu či předmětu řízení. Odchýlil se proto při výkladu procesní otázky druhu rozhodnutí ve věcech správy spoluvlastnictví od ustálené judikatury dovolacího soudu prezentované v R 71/2018, která potvrdila konstitutivnost rozhodnutí, pročež pominul svou povinnost věc projednat podle § 153 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.

s. ř.“) v intencích § 1139 o. z. 2) Nesprávné posouzení změny žaloby – v této části dovolání dovolatel polemizoval se závěrem odvolacího soudu o včasnosti podané žaloby, přičemž s podrobným rozborem okolností daného případu dospěl k závěru, že nesprávné posouzení změny žaloby mohlo mít vliv na běh prekluzivní lhůty k podání žaloby. Postup odvolacího soudu tak shledal rozporným s R 21/2003. 3) Nesprávné hmotněprávní posouzení podle slušného uvážení – zde odvolacímu soudu žalovaný vytkl, že věc vůbec neposoudil podle § 1139 o.

z., tj. podle kritéria slušného uvážení, neboť úvahy o aplikaci § 1139 o. z. v odůvodnění rozsudku absentují. Tím je opětovně založen rozpor s R 71/2018, protože i když odvolací soud v rozsudku věcný názor vyslovil, nejde o posouzení podle uvedeného zákonného ustanovení, a nadto se tyto závěry neopírají o žádné provedené dokazování. Odvolací soud měl povinnost věc meritorně projednat (vést dokazování) a až poté mohl řádně rozhodnout o výkladu pojmu slušného uvážení. Jestliže však odvolací soud pojem slušné uvážení ve smyslu § 1139 o.

z. řádně neinterpretoval a vůbec ho neaplikoval, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu v otázce výkladu pojmu slušné uvážení v R 5/2019 a na to navazujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2725/2017. 4) Neprovedení dokazování odvolacím soudem – zde dovolatel odvolacímu soudu vytkl, že ač nakonec dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, k podstatě věci a jím uváděným skutečnostem neprováděl žádné dokazování. Dokazování k okolnostem rozhodným pro posouzení věci neprováděl ani soud prvního stupně, jehož závěry tak odvolací nemohl ve skutkové rovině převzít.

Jestliže totiž soud prvního stupně zamítl žalobu pro opožděnost a odvolací soud ve věci meritorně rozhodl a žalobě vyhověl, aniž prováděl jakékoliv dokazování, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce předvídatelnosti rozhodnutí; tím je založen rozpor např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2006 nebo sp. zn. 30 Cdo 2716/2019. 5) Nesprávné hmotněprávní posouzení mimořádné správy – zde dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že jde o věc tzv. mimořádné správy, neboť podle jeho názoru jde o správu řádnou.

Odvolací soud spojil závěr o mimořádné správě pouze se závěrem o nákladnosti vybudování brány, kde ovšem dovolatel v přijatém spoluvlastnickém rozhodnutí uváděl, že brána bude zřízena na jeho náklady. Postup odvolacího soudu je v rozporu s R 5/2019, resp. v okolnostech charakteristických pro danou věc jde o otázku dosud neřešenou a spočívající v nutnosti posouzení, zda je rozhodnutí o výstavbě brány rozhodnutím spadajícím do záležitostí správy běžné či mimořádné. Dále lze závěr soudu o tom, že se jedná o mimořádnou správu, založit toliko na finanční nákladnosti vybudování brány, resp. zda je finanční nákladnost vybudování brány kritériem rozhodným, i když většinový spoluvlastník se zaváže nést sám veškeré náklady na její zbudování či provoz. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[7] Žalobci ve vyjádření uvedli, že dovolání zčásti polemizuje se skutkovými zjištěními a procesním postupem, dovolatel nevymezuje řádně přípustnost dovolání a podrobně se vyjádřili k jednotlivým dovolacím námitkám. Zdůraznili, že v dané věci již žalovaný upustil od úmyslu zřídit a vybudovat bránu, takže věc nemá žádný praktický dosah. Navrhli proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.

[8] Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[9] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

[10] Dovolací soud především úvodem předesílá, že rozsáhlost dovolání je zjevně na újmu jeho přehlednosti ve vztahu k posouzení zákonných náležitostí dovolání. Dovolání uceleně nevymezuje jeho přípustnost, obsahuje rozsáhlé citace jednotlivých soudních rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu, směšuje právní a skutkové okolnosti bez vazby na jasné vymezení zobecnitelné právní otázky, kterou by měl dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu posoudit. Proto se dovolací soud v dalším textu zaměřil na ty části dovolání, kde lze z obsahu dospět k závěru o splnění zákonných náležitosti dovolání z hlediska přípustnosti a formulace dovolacího důvodu.

[11] Dovolání je zčásti přípustné a důvodné.

[12] Dovolatel především vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který danou věc posoudil podle zákonných ustanovení o mimořádné správě.

[13] V této části je dovolání přípustné i důvodné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

[14] Podle § 1129 odst. 2 o. z. rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud.

[15] Dovolatel zde namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017.

[16] V rozsudku ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 192/2017 (uveřejněném pod č. 5/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) dovolací soud mimo jiné vysvětlil, že ustanovení § 1129 odst. 1 o. z. uvádí demonstrativním výčtem případy mimořádné správy společné věci, mezi něž řadí i podstatné zlepšení společné věci. Kritériem pro posouzení, zda půjde o případ mimořádné či běžné správy, nebude skutečnost, zda rozhodnutí většinového spoluvlastníka se bude dotýkat zařízení, vybavení či investice z technického či uživatelského pohledu obvyklé, ale zda bude objektivně způsobilé zvýšit užitnou hodnotu společné věci, jež se promítne i do jejího zhodnocení.

Z pohledu odlišení běžné a mimořádné správy bude rovněž významná výše nákladů, které mají být z rozhodnutí většinového spoluvlastníka vynaloženy. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále zdůraznil nutnost individuálního přístupu a zohlednění okolností dané věci, neboť vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu, které budou pro soud jedinečným a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude jednat o případ běžné či mimořádné správy.

[17] To zvyšuje požadavek na řádnou formulaci závěrů soudů při posuzování jednotlivých případů z hlediska jejich podřazení správě řádné či mimořádné již jen z toho důvodu, že případy řádné správy (v zásadě) na rozdíl od případů správy mimořádné nepodléhají soudnímu přezkumu. Právě obtížné zobecnění závěrů o povaze správy v jednotlivých případech zvyšuje požadavky na preciznost odůvodnění soudních rozhodnutí z hlediska náležitostí odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 o. s. ř.

[18] Odvolací soud (bod 10 odůvodnění rozsudku) vyšel z toho, že v dané věci jde o záležitost mimořádné správy. Uvedl však pouze, že zbudování zábrany či brány je mimořádnou správou, a to s ohledem na finanční náklady spojené s jejím vybudováním a následně její údržbou a péčí.

[19] I když dovolací soud souhlasí s tím, že otázka finanční nákladnosti zřízení příslušného zařízení a další náklady na údržbu a péči mohou být významné pro posouzení, zda jde o správu řádnou či mimořádnou, bez dalšího z toho v dané věci na závěr o povaze rozhodnutí o správě usuzovat nelze již z toho důvodu, že v rozsudku odvolacího soudu žádné náklady na zřízení ani následnou údržbu konkretizovány a specifikovány nejsou. Rozsudek neobsahuje ani žádná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, která by mohla sloužit jako podklad pro posouzení těchto nákladů, resp.

pro posouzení

uvažovaného zařízení jako takového z hlediska jeho podoby, technologie, stavební konstrukce apod.

[20] Proti závěru o povaze mimořádné správy pak dovolatel argumentuje především tím, že společná věc bude nadále účelově určená pro spoluvlastníky jako společná cesta, po které budou moci stejně jezdit jako doposud, nemění se podstata pozemku ani jeho účelové určení a podstatně se nezvyšuje ani nesnižuje užitná hodnota společné věci. Dovolatel namítá, že spodní bránu zbuduje na své náklady, bude sám hradit elektřinu na provoz brány i její běžné opravy a údržbu. Zbudování spodní brány tak podle jeho názoru nikoho dalšího kromě žalovaného finančně nezatíží.

Dále zdůrazňuje, že výstavba brány na dolním výjezdu neznamená tak zásadní zásah, neboť nedochází ke změně podstaty věci ani její funkce, nejde o žádnou změnu stavebního pozemku či o přestavbu společného domu nebo změnu stavebního určení budovy. Funkce soukromé cesty bude plně zachována, bude nadále sloužit k témuž účelu. V posuzovaném případě nepůjde o rozsáhlé stavební úpravy spojené s nemožností uspokojovat potřebu bydlení, nebude ani znemožněn výkon práva výjezdu z ulice tímto směrem, nadále bude možné vyjíždět tímto výjezdem z ulice, a to bez jakýchkoliv větších omezení, brána půjde otevřít jednoduše stiskem tlačítka v mobilním telefonu bez jakýchkoliv obtíží a z jakékoliv vzdálenosti.

Žalobci nebudou omezeni ani v tom smyslu, že by měli mít povinnost snášet dočasné umístění stavebního materiálu, neboť materiál bude umístěn na pozemcích ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalobci tak nebudou nijak omezeni v dosavadním způsobu užívání cesty, ale neponesou ani náklady na výstavbu brány.

[21] Aniž by dovolací soud hodnotil význam dovolatelem uvedené argumentace, protože se jí podle odůvodnění rozsudku odvolací soud nezabýval, je zřejmé, že jde o tvrzení a skutečnosti, které při posuzování charakteru správy v dané věci hrát roli mohou a je třeba je do rozhodnutí promítnout se závěrem, zda dosavadní závěr o rozhodnutí o mimořádné správě obstojí či nikoliv.

[22] Protože však v dalším řízení není vyloučen závěr o tom, že rozhodnutí žalovaného je rozhodnutím v oblasti mimořádné správy, vyjadřuje se dovolací soud i k některým dalším dovolacím námitkám vycházejícím z toho, že o rozhodnutí o mimořádné správě vskutku jde.

[23] Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci podle ustanovení dle „slušného uvážení“ potud, že z rozsudku odvolacího soudu není vůbec patrné, zda odvolací soud uvedené hledisko aplikoval či nikoliv. Namítá zde rozpor opětovně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 192/2017 a rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 2725/2017. V této souvislosti dovolací soud dodává, že uvedená rozhodnutí se týkají aplikace § 1139 odst. 1, 2 o. z.

[24] I tato námitka zakládá přípustnost dovolání a jeho důvodnost.

[25] Podle § 1129 odst. 1, 2 o. z. rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení nebo zhoršení, změně jejího účelu či o jejím zpracování, je třeba alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků.

Nedosáhne-li se této většiny, rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Spoluvlastník přehlasovaný při rozhodování podle odstavce 1 může navrhnout, aby o záležitosti rozhodl soud; v rámci toho může též navrhnout, aby soud dočasně zakázal jednat podle napadeného rozhodnutí. Ustanovení § 1128 odst. 3 platí obdobně.

[26] Podle § 1139 odst. 1, 2 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá. Způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.

[27] Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem potud, že pokud by šlo o rozhodnutí v oblasti mimořádné správy, zákonem požadované alespoň dvoutřetinové většiny hlasů nebylo dosaženo, protože žalovaný požadovanou více než dvoutřetinovou většinu hlasů nemá. Odvolací soud v této souvislosti správně odkázal na § 1129 odst. 1 o. z., že v takovém případě rozhodne na návrh spoluvlastníka soud. Dovolací soud pak dodává, že v těchto případech soud postupuje podle § 1139 odst. 1, 2 o. z., což bez jakýchkoliv pochybností vyplývá z jednoznačného textu § 1139 odst. 2 o. z. s odkazem na § 1139 odst. 1 o. z., kde referenčním kritériem pro rozhodnutí soudu je hledisko slušného uvážení.

[28] Dovolací námitka je však důvodná v tom, že z rozhodnutí odvolacího soudu není vůbec patrné, zda odvolací soud § 1139 odst. 1, 2 o. z. aplikoval či nikoliv. Odvolací soud cituje v odůvodnění pouze ustanovení § 1126 odst. 1, 2 a § 1129 odst. 1, 2 o. z., ale jeho rozhodnutí odkaz na § 1139 o. z. neobsahuje a rozsudek odvolacího soudu nepracuje ani s hlediskem slušného uvážení. Ani z obsahu odůvodnění nelze dovodit, zda odvolací soud postupoval podle § 1139 o. z. či nikoliv, což mu také dovolání vytýká.

[29] Odvolací soud důvody pro věcné vyhovění žalobě formuloval v bodě 16 odůvodnění rozsudku, kterému předchází uvozující závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí o změně společné věci nebylo přijato zákonem stanoveným způsobem, protože nebylo dosaženo dvoutřetinové většiny hlasů všech spoluvlastníků. Následuje pak pasáž uvozená dodatkem „je navíc zapotřebí dodat“, kde odvolací soud vysvětluje své stanovisko k žalobnímu požadavku ve věci samé (citované v bodě 5 odůvodnění tohoto rozsudku) bez jakéhokoliv odkazu na příslušné zákonné ustanovení, jehož by tato pasáž měla být vyjádřením (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Pokud však rozhodnutí s potřebnou většinou přijato nebylo, nemůže se soudní rozhodnutí omezit na konstatování „dodatku“, ale v takovém případě je právě věcné rozhodnutí soudem podstatou řešení spoluvlastnické neshody a reaguje na stav, kdy spoluvlastníci zákonem předvídaným způsobem rozhodnutí nepřijali a soudní rozhodnutí vzniklou a nevyřešenou spoluvlastnickou neshodu řeší.

[30] I kdyby však dovolací soud s nejvyšší mírou benevolence připustil, že bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je svým obsahem vyjádřením aplikace § 1139 o. z., i když uvedené ustanovení v něm zmiňováno není a odvolací soud nepracuje ani s kritériem slušného uvážení, pak dovolatel důvodně namítá, že hodnotící závěr a úsudky odvolacího soudu, které uvedená část rozsudku obsahuje, nejsou opřeny o žádná skutková zjištění, a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tak nesplňuje náležitosti § 157 odst. 2 o. s. ř.

[31] Bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu obsahuje vysvětlení, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl, ale z rozsudku není patrno, o jaká skutková zjištění a na základě jakých důkazů odvolací soud takový závěr opřel. Z rozsudku ostatně není patrno ani to, zda odvolací soud vůbec dokazování prováděl (ať již jeho opakováním či doplňováním) nebo snad vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, což bylo v dané věci namístě o to víc, že soud prvního stupně žalobu zamítl pro opožděnost a jejím věcným posouzením se vůbec nezabýval. Dovolatel také namítá, že se v souvislosti s kritériem slušného uvážení odvolací soud vůbec nevypořádal s

rozsáhlou argumentací žalovaného (konkretizovanou na str. 9–11 dovolání).

[32] Další námitky žalovaného však již přípustnost dovolání nezakládají.

[33] To se týká zejména části III dovolání označené jako „nesprávné procesní posouzení změny žaloby“; naznačenými procesními souvislostmi se odvolací soud zabýval z pohledu posouzení včasnosti žaloby a v tomto směru také směřuje dovolací argumentace naznačující, že nesprávné posouzení těchto procesních otázek mohlo mít za následek nesprávný závěr odvolacího soudu o včasnosti podání žaloby.

[34] Otázky spojené s těmito procesními souvislostmi přípustnost dovolání založit nemohou už jenom proto, že otázka včasnosti podané žaloby je v dané věci bezpředmětná.

[35] Ve věci je mezi účastníky nesporné to, že i kdyby šlo o záležitost mimořádné správy, žalovaný platně rozhodnutí přijmout nemohl, protože nemá spoluvlastnický podíl převyšující dvě třetiny. Soud by pak ve věci rozhodoval proto, že se nepodařilo k rozhodnutí dosáhnout potřebné většiny hlasů.

[36] Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 (publikovaném pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), vysvětlil, že pro případ, kdy se při rozhodování záležitosti týkající se společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon kterémukoliv ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval.

[37] V rozsudku ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3689/2022 (uveřejněném pod č. 65/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že v případě, že spoluvlastníci potřebné dvoutřetinové většiny pro přijetí rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci nedosáhnou, zakládá § 1129 odst. 1 o. z. oprávnění spoluvlastníka obrátit se s žalobou na soud ohledně rozhodnutí v této záležitosti. Takové rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků je podle § 1139 o. z.

konstitutivním

rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení. Samotné nedosažení potřebné většiny je dostačující pro podání žaloby; splnění žádného dalšího předpokladu není nutné. Vzhledem k zákonné konstrukci zakotvení lhůt pro podání žaloby v jednotlivých konkrétních případech vázaných buď na přijetí závažného rozhodnutí, nebo na rozhodnutí přijaté v neodkladné záležitosti, které váže opomenutého spoluvlastníka, není podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. podmíněno žádnou lhůtou.

[38] Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podání žaloby v případě nepřijetí rozhodnutí spoluvlastníků o významné záležitosti týkající se společné věci ve smyslu § 1129 odst. 1 o. z. je podmíněno lhůtou uvedenou v § 1128 odst. 3 o. z., spočívá sice jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., ale protože současně dospěl k závěru, že zákonná lhůta pro podání žaloby byla splněna, je řešení této otázky pro danou věc bezpředmětné, byť soudy podstatnou část řízení věnovaly právě posouzení otázky včasnosti podané žaloby.

[39] Přípustnost dovolání pak nezakládá ani námitka „nesprávného procesněprávního posouzení povahy rozsudku“ (bod II dovolání). Zde především schází vymezení zobecnitelné právní otázky, kterou by měl dovolací soud přezkoumat. Dovolatel namítá rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016. V uvedeném rozsudku, uveřejněném pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, části civilní, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl (a na tuto část také dovolání odkazuje), že rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků podle § 1139 o. z. je konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení.

[40] S tímto závěrem však rozsudek odvolacího soudu v rozporu není.

[41] Z dovolací argumentace je patrné, že dovolatel vytýká odvolacímu soudu opětovně okolnost, že věc neposoudil podle § 1139 o. z., zde ve spojení s § 153 odst. 2 o. s. ř., s tím, že v těchto případech soudy nejsou vázány návrhem účastníka řízení.

[42] Odvolací soud však názor, že by byl vázán návrhem žalobců, v rozhodnutí výslovně neučinil. Posuzoval obsah rozhodnutí žalovaného jako návrh konkrétního řešení správy společné věci a dospěl k závěru, že se žalovaným navržené řešení uskutečnit nemá. Taková možnost (jako jedna z alternativ) výslovně vyplývá z § 1139 odst. 1, 2 o. z.

[43] Pro přehlednost dalšího postupu v této věci pak dovolací soud dodává, že nemá pochybnost o tom, že z žaloby, procesních stanovisek žalobců a obsahu spisu se jasně podává, že žalobci se ve svém důsledku domáhají úpravy neshody podílových spoluvlastníků v režimu § 1139 o. z., tj. vydání konstitutivního rozhodnutí.

[44] V rozsudku ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016, publikovaném pod č. 71/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.

obč., Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že „pro případ, kdy se při rozhodování záležitosti týkající se společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 2 o. z.).“ Z uvedeného vyplývá, že v případě, že spoluvlastníci potřebné dvoutřetinové většiny pro přijetí rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci nedosáhnou, zakládá § 1129 odst. 1 o.

z. oprávnění spoluvlastníka obrátit se s žalobou na soud ohledně rozhodnutí v této záležitosti. Takové rozhodnutí soudu o sporu spoluvlastníků je podle § 1139 o. z. konstitutivním rozhodnutím, jímž dochází ke vzniku, změně či zániku práva a jemu odpovídající povinnosti mezi účastníky řízení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu 22. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3689/2022, uveřejněný pod č. 65/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[45] V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že způsob rozhodnutí o nárocích plynoucích z § 1128 a násl. o. z. upravuje § 1139 odst. 1 o. z. O žalobě na zrušení rozhodnutí většiny spoluvlastníků, jeho nahrazení rozhodnutím soudu nebo určení, že takové rozhodnutí nemá vůči některému ze spoluvlastníků právní účinky, rozhodne soud tak, že upraví poměry podle slušného uvážení (§ 1139 odst. 1 o. z.); stejným způsobem – podle slušného uvážení – upraví poměry spoluvlastníků také v případě žaloby podle § 1139 odst. 2 o.

z., tedy v případě, že spoluvlastníci při rozhodnutí o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny. V situaci, kdy jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 1139 odst. 2 o. z., vyplývá z právní úpravy určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky: úprava poměrů podle slušného uvážení soudu. Proto na základě § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají; jinak řečeno soud není návrhy účastníků vázán. Takovému postupu nebrání v dané věci ani formulace požadovaného rozhodnutí znějící na nahrazení projevu vůle, je-li nepochybné, že ve skutečnosti se žalobci domáhají vydání rozhodnutí podle § 1139 odst. 2 o.

z. Jednou z forem rozhodnutí soudu může samozřejmě být i rozhodnutí o tom, že se zamýšlená změna společné věci

provést nemá.

[46] Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

[47] Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).

[48] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.