22 Cdo 398/2024-192
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované A. R., zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, o úpravu užívání věci, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 16 C 248/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 19. 9. 2023, č. j. 22 Co 200/2022-167, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 9. 2023, č. j. 22 Co 200/2022-167, se ve výrocích II, III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení. II. Dovolání se v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům III a IV rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 9. 2023, č. j. 22 Co 200/2022-167, odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal, aby soud upravil užívání nemovitostí tvořících jezdecký areál, patřících do zaniklého, leč nevypořádaného, společného jmění manželů (dále „SJM“) - účastníků řízení; tvrdil, že je výlučně užívá žalovaná, přičemž žalobce z užívání vyloučila. Žádal, aby soud určil, které části bude užívat žalobce a které žalovaná. 2. Okresní soud ve Svitavách (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 16 C 248/2021-112, rozhodl tak, že žalovaná je za účelem provozování jezdeckého areálu oprávněna výhradně užívat označené nemovitosti – prostor jízdárny na pozemku st. p. č. XY v XY, stodolu na pozemku st. p. č. XY v XY, která tvoří společně s ustájením koní jednu budovu a nachází se vedle jízdárny, parkoviště mezi stodolou a jízdárnou na pozemku st. p. č. XY, přístřešek na pozemku st. p. č. XY, jezdeckou halu, stáje a budovu zázemí na pozemku parc. č. XY, přístřešek na pozemku st. p. č. XY, pozemky parc. č. XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY. Ve výroku II soud prvního stupně rozhodl tak, že „případná náhrada za užívání nemovitostí uvedených ve výroku I je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeného před ním pod sp. zn. 5 C 283/2014 a že o této případné náhradě bude tedy rozhodnuto v tomto řízení o vypořádání společného
3. Rozhodnutí ve věci soud prvního stupně po právní stránce založil na ustanovení § 712, § 736, § 1129 odst. 1 a § 1139 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“). Zvolené řešení odůvodnil tím, že areál tvoří jediný hospodářský celek, jeho rozdělení by bylo neúčelné a vztahy mezi účastníky jsou takové, že by jejich blízkost při podnikání jen vyvolávala další spory; úprava vztahů tak, jak ji soud prvního stupně provedl, vyplývá - dle jeho úsudku - ze „slušného uvážení“.
4. K výroku II soud prvního stupně uvedl (bod 33 a následující odůvodnění rozsudku), že „za běžné situace nesouladu mezi spoluvlastníky by soud - aby bylo zachováno pravidlo slušného uvážení - rozhodoval o náhradě za užívání společného majetku jen jedním ze spoluvlastníků. Při určení výše náhrady by soud vyšel ze zisku, který je sporným areálem tvořen (jednalo by se o podíl na zisku). Takto rozhodovat však v této situaci nelze, neboť tu narážíme na specifikum posuzované věci – je to spor o správu majetku náležejícího do zaniklého, leč pravomocně nevypořádaného, společného jmění manželů, a to za situace, kdy je paralelně vedeno řízení o vypořádání tohoto společného jmění manželů. Zisk, který pramení z užívání sporného areálu, se sice nestává součástí společného jmění, jeho právní režim se však přiměřeně (§ 736 o. z.) řídí úpravou společného jmění manželů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4280/2015) a lze jej vypořádat v rámci řízení o vypořádání společného jmění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5703/2015). Předmětem paralelně vedeného řízení o vypořádání společného jmění (u zdejšího soudu pod sp. zn. 5 C 283/2014) skutečně je zisk ze sporného areálu předmětem řízení (viz výrok VII a body 36-55 rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 2. 2. 2022, č. j. 5 C 283/2014-1444). Soud proto v této věci – v rámci „slušného uvážení“ – pouze deklaroval, že tato náhrada je předmětem uvedeného řízení o vypořádání společného jmění a v rámci tohoto řízení o ní bude rozhodnuto“.
5. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 22 Co 200/2022-167, zamítl návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení (výroky III a IV).
6. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění a na skutkový stav aplikoval správná ustanovení zákona. Předmětné nemovitosti zjevně tvoří jeden funkční a hospodářský celek, který je určen a dlouhodobě užíván k chovu koní a k provozování jezdeckého areálu, příp. jezdecké školy. K takovému užívání jej určili původně oba účastníci, nyní jej však užívá žalovaná sama. Odvolací soud poznamenal, že „žalobce se z tohoto titulu úspěšně v soudním řízení (před okresním soudem pod sp. zn. 7 C 139/2016) domohl vydání klíčů, tedy přístupu k předmětným nemovitostem a do uvedeného jezdeckého areálu. Proto je zcela nedůvodná námitka žalobce, že by byl zbaven svých vlastnických práv, která naopak jsou stále plně zachována a trvají, a to i za prokázané situace, kdy reálně činnost při provozování jezdeckého areálu či jezdecké školy vykonává v předmětných nemovitostech pouze žalovaná, případně prostřednictvím jí ovládaných subjektů“. Prokázaný způsob užívání nemovitostí je náležitě založen na původní řádné shodě účastníků jako manželů při správě předmětných nemovitostí jako součásti jejich společného jmění manželů v zákonném režimu za trvání jejich manželství v souladu s § 713 odst. 1 o. z. Odvolací soud pak uzavřel: „Krajský soud na základě všech uvedených závěrů oproti okresnímu soudu shledal, že přijaté správné skutkové a právní závěry nejsou způsobilé odůvodnit vydání konstitutivního rozhodnutí dle výroku I citovaného rozsudku, ale jsou důvodem pro správné rozhodnutí o tom, že podaná žaloba s návrhem na konstitutivní změnu v dosavadním prokázaném způsobu užívání předmětných nemovitostí není důvodná, neboť soud dospěl k závěru, že podle slušného uvážení se žádná změna uskutečnit vůbec nemá... Krajský soud proto na základě shora uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I dle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že podanou žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl“.
7. K nároku na náhradu za vyloučení z užívání nemovitosti, uplatněnému i v odvolání, odvolací soud uvedl, že „takovýto nárok žalobce zjevně podanou žalobou ze dne 2. 7. 2021 dle závazně vylíčeného skutkového stavu a konkrétně uplatněného žalobního nároku (petitu) vůbec neuplatnil, a proto v tomto směru nebyl soud oprávněn závazný žalobní návrh v souladu s § 153 o. s. ř. překročit. Tento závěr nebrání tomu, aby se žalobce takto dovozovaného práva domáhal v jiném soudním řízení, což ostatně činí ve vedeném a dosud neskončeném řízení mezi účastníky o vypořádání společného jmění manželů“.
II. Přípustnost dovolání, vyjádření k dovolání
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, a sice proti jeho výrokům II, III a IV, podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) s tím, že odvolací soud se „při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (např. má jít o „rozhodnutí Nejvyššího soudu čj. 22 Cdo 3922/2015, 22 Cdo 910/2018“). Uplatňuje dovolací důvod, nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a to „nesprávném posouzení právní otázky, zda je nalézací soud oprávněn zamítnout žalobu o rozsahu užívání společné věci nacházející se v zaniklém, ovšem dosud nevypořádaném, SJM a ponechat právo užívání společné věci jen jednomu z rozvedených manželů, aniž by současně druhému z manželů přiznal právo na finanční kompenzaci za nemožnost užívání společné věci“.
9. Dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1374/2005 (tento rozsudek je - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), z něhož cituje: „V zásadě též platí, že osoba, jež má dosud spoluvlastnické právo k věci náležející do společného jmění manželů, nemůže být zcela vyloučena z užívání takové věci. Z této zásady jsou ovšem možné výjimky, jsou-li dány výjimečné okolnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007). K uvedenému je však třeba dodat, že není důvodu pro to, aby na věc nebyly přiměřeně vztaženy i závěry rozsudku ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4116/2009, podle kterého úpravu užívání jediného bytu v domě, který je předmětem podílového spoluvlastnictví účastníků, může soud provést i tak, že jeden nebo více účastníků budou z užívání zcela vyloučeni. Spoluvlastníkům vyloučeným z užívání vznikne právo na peněžní náhradu.“
10. Dovolatel uvádí, že i v situaci, kdy by bylo namístě upřít mu právo na užívání věci, jež náleží do SJM, je třeba vyloučenému manželovi přiznat právo na peněžitou kompenzaci. Žalobce nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že o takovém nároku ani nemohl rozhodnout. „Pokud tedy soud podané žalobě nevyhověl a akceptoval stav, kdy výlučným uživatelem areálu ponechal výlučně žalovanou, měl v takovém případě v souladu s judikaturou dovolacího soudu rozhodnout o výši finanční kompenzace pro žalobce“. Dovolatel doplňuje, že nárok na peněžitou kompenzaci za nemožnost užívání společné věci nelze zaměňovat s nároky, které je možno uplatnit v rámci řízení o vypořádání SJM, a ani s nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.
11. Dovolatel konstatuje, že soudy obou stupňů akceptovaly stav, kdy je žalobce fakticky vyloučen z užívání nemovitostí, aniž by mu přiznaly náhradu za nemožnost nemovitosti užívat. Nepřípadný je závěr odvolacího soudu, dle kterého se žalobce domohl v soudním řízení vydání klíčů k areálu, tj. k přístupu k dotčeným nemovitostem, a nebyl tak zbaven svých vlastnických práv. Ve skutečnosti nemohl žalobce jako spoluvlastník užívat ani část areálu v XY, protože žalovaná měla ve všech jeho částech své věci sloužící k její podnikatelské činnosti, obsazené boxy pro koně a jízdárnu včetně jezdecké haly, resp. další části areálu užívala pro různé jí pořádané akce. Nebylo možné se s žalovanou na umožnění užívání alespoň části areálu žalobcem dohodnout. Soudy uváděný nárok na ušlý zisk, který má být dle jejich závěrů řešen mezi účastníky v řízení o vypořádání jejich zaniklého SJM, nelze v žádném případně dávat na jednu roveň s nárokem na kompenzaci vyloučenému spoluvlastníkovi. V případě ušlého zisku se jedná o nárok spočívající v náhradě částky, kterou předmětný areál za určitou dobu generoval. V případě náhrady za vyloučení z užívání se jedná o finanční kompenzaci za nemožnost užívat dotyčný areál z pozice jeho spoluvlastníka. Jedná se tedy o dva odlišné peněžní nároky. Pokud tedy soud podané žalobě nevyhověl a akceptoval stav, kdy výlučným uživatelem areálu ponechal pouze žalovanou, měl v takovém případě v souladu s judikaturou dovolacího soudu rozhodnout o výši finanční kompenzace pro žalobce.
12. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud v dovoláním dotčené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).
15. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
16. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
17. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je přípustné. Přípustnost dovolání je založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jde o problematiku podmínek pro úpravu užívání věci v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění manželů v soudním řízení a s tím spojené náhrady za vyloučení jednoho z účastníků z užívání věci.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání žalobce je důvodné.
19. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
20. Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] a ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Podle § 713 odst. 1 o. z. součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody; společné jmění manželů, pokud se vztahuje na věci, které mohou být předmětem vlastnictví, je spoluvlastnictvím svou povahou bezpodílovým.
23. Podle § 712 o. z. není-li v této části zákona stanoveno jinak, použijí se pro společné jmění obdobně ustanovení tohoto zákona o společnosti, popřípadě ustanovení o spoluvlastnictví.
24. Podle § 1139 odst. 1 o. z. navrhne-li některý ze spoluvlastníků soudu, aby rozhodl, že rozhodnutí většiny spoluvlastníků nemá vůči němu právní účinky, aby takové rozhodnutí zrušil, nebo je nahradil svým rozhodnutím, uspořádá soud právní poměry spoluvlastníků podle slušného uvážení. Soud může zejména rozhodnout, zda se má změna uskutečnit bez výhrad, s výhradami či proti zajištění, anebo zda se uskutečnit vůbec nemá.
25. Podle § 1139 odst. 2 o. z. způsobem uvedeným v odstavci 1 soud rozhodne také tehdy, domáhá-li se jeho rozhodnutí některý ze spoluvlastníků proto, že se při rozhodování o společné věci nedosáhlo potřebné většiny.
26. Podle § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
27. V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5791/2016, Nejvyšší soud konstatoval, že pro případ, kdy se při rozhodování o správě společné věci nedosáhne potřebné většiny hlasů, dává zákon (§ 1139 odst. 2 o. z.) kterémukoli ze spoluvlastníků právo navrhnout, aby rozhodl soud, aniž by toto právo jakkoli dále podmiňoval (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2792/2016). Podmínky pro rozhodnutí soudu jsou naplněny již tím, že spoluvlastníci při rozhodování o správě společné věci nedosáhli potřebné většiny hlasů. „V situaci, kdy jsou splněny podmínky pro vydání rozhodnutí podle § 1139 odst. 2 o. z., vyplývá z právní úpravy určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky: úprava poměrů podle slušného uvážení soudu. Proto na základě § 153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají; jinak řečeno soud není návrhy účastníků vázán.“
28. Ze samotné podstaty bezpodílového spoluvlastnictví, kterým je i institut SJM, se podává, že dojde-li k neshodě o správě společné věci, nelze dosáhnout „potřebné většiny“; v takovém případě soud musí na návrh o sporu rozhodnout, a to za obdobného použití § 1139 odst. 1 o. z. I v případě, že soud zjistí, že stávající stav správy, resp. užívání společné věci, odpovídá úpravě podle slušného uvážení, musí o věci rozhodnout; zamítnutí žaloby s odůvodněním, že současný stav užívání je vyhovující, resp. že odpovídá „slušnému uvážení“, je v podstatě odepřením spravedlnosti (denegatio iustitiae).
29. Rozhodnutí soudu o správě společné věci v SJM je rozhodnutím konstitutivním. Konstitutivní rozhodnutí je svou podstatou nejen skutečností procesní, ale i hmotněprávní, neboť je důvodem vzniku nového, předtím neexistujícího, hmotněprávního vztahu, popř. důvodem jeho změny nebo zániku. Jsou s ním proto spojeny nutně účinky ex nunc a pouze zákon by mohl stanovit něco jiného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2858/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022; dále též J. Macur in Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985, str. 671).
30. Je tak třeba rozlišovat právní vztahy a důsledky, které mohou vzniknout z toho, že jeden z manželů, resp. bývalých manželů, užívá celou věc bez dohody či rozhodnutí soudu sám a z užívání vyloučil druhého bezpodílového spoluvlastníka na straně jedné, a právní vztahy založené rozhodnutím soudu o neshodě o tom, kdo a v jakém rozsahu bude věc nadále užívat až do vypořádání SJM.
31. Jestliže - jako v poměrech projednávané věci - jeden z bývalých manželů bez dohody či rozhodnutí soudu vyloučil druhého z nich po určité období z užívání společné věci, jde o problematiku, kterou se zabýval i Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18 (toto usnesení je přístupné na webových stránkách Ústavního osudu http://nalus.usoud.cz). V usnesení uvedl, že užívání celé věci jedním z manželů nemůže zakládat jeho bezdůvodné obohacení (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006). K tomu Ústavní soud ovšem dodal, že v případech, kdy je jeden z manželů vyloučen z užívání společné věci, nelze vyloučit vznik peněžního nároku z jiného právního důvodu, např. náhrady škody. K tomu dovolací soud v usnesení ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022, připojil, že podle okolností konkrétní věci nelze ani z tohoto důvodu vyloučit úvahu o zohlednění této skutečnosti při vypořádání společného jmění v rámci úvahy o tzv. disparitě podílů (na okraj se poznamenává, že jiná pravidla platí pro užívání věci v podílovém spoluvlastnictví bez právního důvodu nad rámec podílu - srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Jestliže však soud rozhodne - výjimečně (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4414/2007) - o úpravě poměrů bezpodílových spoluvlastníků, jejichž SJM zaniklo, avšak dosud nebylo vypořádáno (obdobně podle § 1139 odst. 1 a 2 o. z.) tak, že jednoho z nich z užívání společné věci zcela vyloučí, musí v zásadě, s přihlédnutím k okolnostem věci, rozhodnout i o peněžní náhradě pro vyloučeného spoluvlastníka. Učiní tak sice i bez návrhu (jde o řízení podle § 153 odst. 2 o. s. ř.), nicméně v takovém případě musí účastníky o této možnosti poučit a poskytnout jim možnost se k ní vyjádřit.
33. Ostatně již v rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, Nejvyšší soud dovodil, že „jsou-li vztahy mezi účastníky zaniklého, ale dosud nevypořádaného, SJM konfliktní, pak lze po zvážení všech dalších okolností věci rozhodnout o tom, že společný byt bude nadále užívat jen jeden účastník a že druhému bude vyloučení z užívání kompenzováno v penězích... Soud musí dbát o spravedlivé řešení věci“. Byť šlo o věc projednávanou ještě v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud dovodil, že závěry uvedeného rozhodnutí přiměřeně platí i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022).
34. Úvaha o tom, že žalobce se kompenzace za vyloučení z užívání věci domáhá již v dříve započatém řízení o vypořádání SJM nemůže obstát i proto, že nárok na kompenzaci za vyloučení z užívání věci soudním rozhodnutím vzniká až právní mocí tohoto rozhodnutí, a nelze jej tedy „z povahy věci“ v jiném dříve probíhajícím řízení uplatnit. Tam mohlo jít o tvrzený, údajný nárok za vyloučení z užívání věci v době předcházející soudní úpravě užívání.
35. Z toho pro danou věc, kdy užívání společné věci nebylo upraveno dohodou a ani rozhodnutím soudu, plynou tyto závěry: Jestliže odvolací soud měl za to, že na způsobu užívání sporného areálu není z hlediska slušného uvážení třeba nic měnit, měl upravit ve výroku rozhodnutí užívání ve shodě se stávajícím stavem (jak to učinil soud prvního stupně); neměl však žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Jestliže by rozsudkem odvolacího soudu byl nastolen stav, kdy by žalobce byl z užívání zcela vyloučen, pak by bylo třeba rozhodnout i o peněžní náhradě za toto užívání. Samotná okolnost, že žalobce „má klíče“ k areálu a může do něj vstoupit, neznamená, že nebyl vyloučen z jeho užívání a že by jeho spoluvlastnické právo nebylo porušeno; podstatná totiž není možnost do areálu vstoupit, ale alespoň zčásti jej užívat; taková skutečnost však v řízení před soudy obou stupňů zjištěna.
36. K názoru soudů obou stupňů, že o náhradě za vyloučení z užívání bude rozhodnuto v řízení o vypořádání SJM se - již nad rámec dovolacího přezkumu - uvádí: Jak se podává z citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2404/18, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1739/2022, jde v tomto případě o vztahy z výlučného užívání věci (jejíž užívání má objektivně pro účastníky zásadní význam, nemůže jít o tzv. „maličkosti“) bez rozhodnutí soudu či dohody účastníků, kdy jeden z nich z užívání vyloučí druhého. K tomu lze přihlédnout při vypořádání SJM formou disparity, do úvahy přichází za splnění zákonných předpokladů i náhrada škody. Dovolací soud, vázán obsahem dovolání i přezkoumávaného rozhodnutí se nemůže zabývat otázkou, zda předmětem vypořádání může být i zisk, který užíváním věci dosáhl účastník poté, co SJM zaniklo (rozhodnutí, na která odkázal soud prvního stupně, se zisku dosaženého po zániku SJM netýkají). Upravuje-li však užívání společné věci s vyloučením jednoho účastníka z užívání soud konstitutivním rozhodnutím, nemůže v zásadě opomenout vydat rozhodnutí o peněžní náhradě, která bude poskytována až do zániku bezpodílového spoluvlastnictví (jehož součástí jsou i věci v zaniklém, leč nevypořádaném SJM), ke kterému dojde právní mocí rozhodnutí o vypořádání SJM, respektive na základě jiné právní skutečnosti mající tytéž účinky.
37. Dovolací soud je si vědom toho, že v praxi mohou nastat situace, že náhrada za vyloučení na základě rozhodnutí soudu není – nesprávně - přiznána v rozhodnutí o úpravě užívání, ale až v rozsudku o vypořádání SJM. V takovém případě je třeba zvažovat, zda i v takové situaci nebylo dosaženo žádoucího stavu - poskytnutí náhrady, byť striktně vzato nesprávným postupem. Pokud by tomu tak bylo, mohlo by rozhodnutí o vypořádání SJM obstát, neboť takový způsob kompenzace za vyloučení z užívání společné věci zákon a ani judikatura nezapovídá. Žalobce se však rozhodl pro postup založený na ustanovení § 1139 odst. 2 o. z. a takové uplatnění nároku nemohou soudy nereflektovat.
38. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím dán dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jestliže dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2, věta první o. s. ř.).
39. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], proto je dovolací soud musel odmítnout (podle § 243c odst. 1 o. s. ř.). Současně bylo ovšem nutné vzhledem ke kasační povaze rozhodnutí dovolacího soudu spolu s výrokem rozhodnutí ve věci samé zrušit i akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení i odvolacího řízení.
40. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
41. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu