22 Cdo 4280/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně JUDr. L. B., jako správkyně konkursní podstaty úpadce Z. N.,
proti žalované J. N., zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v
Břeclavi, Jana Palacha 121/8, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 945/2001, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014,
č. j. 14 Co 211/2011-527, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2014, č. j. 14 Co
211/2011-527, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15.
4. 2011, č. j. 9 C 945/2001-413, vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů
(dále též „BSM“) žalované a Z. N. (dále jen „úpadce“) tak, že do výlučného
vlastnictví úpadce přikázal nemovitou věc bez č. p., nacházející se na pozemku
parc. č. 3088/88, zapsaném na LV č. 2003, vedeném u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a katastrální
území M. n. M., dále pozemek parc. č. 3088/180, zapsaný na LV č. 2060, vedený u
Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro
obec M. a k. ú. M. n. M. (výrok I.) a žalobkyni do výlučného vlastnictví
přikázal rodinný dům, nacházející se na ulici K. v M., na pozemku parc. č.
1563, dále pozemek parc. č. 1563, parc. č. 1562, parc. č. 138/1, to vše zapsáno
na LV č. 2060, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální
pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M. (výrok II.), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze analogicky použít insolvenční
zákon, tedy že by celý majetek tvořící BSM měl být vzhledem k rozsahu dluhů
zahrnut do konkursní podstaty úpadce. Soud v řízení není vázán návrhy
účastníků, ale nezabýval se vnosy, které byly žalovanou tvrzeny, neboť v řízení
nebyly prokázány. Soud vypořádal BSM výše uvedeným způsobem, ač si byl vědom
určité atypičnosti tohoto vypořádání, přičemž vycházel z toho, že se nezabýval
vnosy a že žalovaná uvedla, aby soudem „podíly k vyplacení nebyly
zohledňovány“. S ohledem na zvláštní okolnosti případu, které lze spatřovat i v
tom, že byl úpadce vzat do vazby, přičemž trestní stíhání bylo zastaveno a v
této době sama o děti starala žalovaná, je důvodné, aby rodinný dům získala do
výlučného vlastnictví ona. To platí i o pozemku parc. č. 139/1. Při stanovení
hodnoty BSM soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Krátkého, podle něhož činí
hodnota domu č. p. 785 včetně pozemků 3 800 000 Kč, pozemek parc. č. 139/1
hodnotu 750 000 Kč, hodnota prodejny LINA včetně pozemku činí 4 600 000 Kč a
hodnota pozemku parc. č. 3088/180 činí 20 000 Kč. Soud dále uvedl, že nebyly
prokazovány věci, které nebyly rozporovány oběma stranami, pokud jde o situaci
úpadce v rámci konkursního řízení, o rozsah jeho dluhů z podnikání apod.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Brně
(dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2014, č. j. 14 Co
211/2011-527, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného
vlastnictví úpadce přikázal nemovitou věc bez č. p., nacházející se na pozemku
parc. č. 3088/88, zapsaném na LV č. 2003, vedeném u Katastrálního úřadu pro
Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n.
M., pozemek parc. č. 3088/180, zapsaný na LV č. 2060, vedený u Katastrálního
úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k.
ú. M. n. M., dále rodinný dům, nacházející se na ulici K. v M., na pozemku
parc. č. 1563, dále pozemek parc. č. 1563, parc. č. 1562, parc. č. 138/1, to
vše zapsáno na LV č. 2060, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj,
Katastrální pracoviště Mikulov, pro obec M. a k. ú. M. n. M., a dluh ve výši 4
781 973 Kč u Restaurace státní podnik B. – P. s. p. v likvidaci (výrok I.),
žalobkyni uložil povinnost zaplatit z konkursní podstaty úpadce na vypořádání
podílu částku 2 065 714 Kč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III. – V.).
Odvolací soud souhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že na řešený
případ je aplikovatelná úprava občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998;
aplikovat nelze insolvenční zákon. Vzhledem k tomu odvolací soud vyšel z § 14
odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ze kterého
vyplývá, že do konkursní podstaty úpadce spadá ta část zaniklého BSM, s níž
úpadce podnikal tak, že v řízení o vypořádání zaniklého BSM je druhý z manželů
zbaven možnosti prosadit přikázání této části BSM do svého výlučného
vlastnictví, neboť bez ohledu na jinak obecnou zásadu rovnosti podílů je v
tomto případě nutno majetek přikázat do konkursní podstaty úpadce. Pouze ta
část BSM, s níž úpadce nepodnikal, může být přikázána druhému manželovi.
Přikázání věcí, s nimiž úpadce nepodnikal, do vlastnictví manžela úpadce je
obecně možné při zohlednění zákonných kritérií. Skutečnost, že BSM je jako v
řešené věci předluženo, není kritériem pro možnost přikázání věcí z
předluženého BSM manželu úpadce. Pokud dluhy úpadce, v jejichž důsledku je BSM
předluženo, nejsou součástí BSM a nejsou ani hodnotově zohlednitelné pro
vypořádání BSM podle tehdy účinných § 143 a § 150 občanského zákoníku, není na
místě postup podle právní úpravy BSM (resp. společného jmění manželů) a
insolvenčního zákona.
Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že nemovitosti zapsané na LV
č. 2003 v k. ú. M. n. M. patří do výlučného vlastnictví úpadce. Nejedná se o
věci, které by sloužily výkonu povolání jednoho z manželů. Je nerozhodné, že
jako dražitel nabyl tyto nemovitosti úpadce, podstatné je, jaké prostředky byly
vynaloženy. Pokud byl na uhrazení ceny za nemovitosti poskytnut úvěr pouze
jednomu manželovi, nic to na uvedeném závěru nemění, pouze je úvěr nutné
zohlednit jako pasivum BSM. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že do BSM
nezařadil objekt občanské vybavenosti, aniž to odůvodnil; tato nemovitost ovšem
byla platně nabyta ve veřejné dražbě třetí osobou. Protože ke dni vypořádání
BSM již byla ve vlastnictví této třetí osoby, je nutno ji vypořádat pouze
„hodnotově“, tedy do BSM zařadit částku, za kterou byla nemovitost vydražena.
Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani námitku žalované, že do aktiv BSM
měly být zařazeny výnosy z vypořádávaného majetku, který byl v konkursním
řízení žalobkyní pronajat třetím osobám. Tyto výnosy nemohou být po zániku BSM
zohledňovány při vypořádání, neboť je nutno je vypořádat podle stavu k okamžiku
jeho zániku.
Ohledně pasiv BSM učinil soud prvního stupně správný závěr, že dluhy úpadce
nejsou předmětem vypořádání, neboť k jejich zaplacení je úpadce povinen bez
ohledu na vypořádání a jejich splnění lze vynutit pouze v konkursním řízení.
Odvolací soud zohlednil také dluhy, za které byly pořízeny věci v BSM, a které
tedy „souvisí“ s BSM. Tyto dluhy vypořádal ke dni jejich zániku. Dále se
zabýval také otázkou, jak věci spadající do BSM mezi účastníky rozdělit.
Protože nemovitosti na K. n. v M. a na ulici H. v M. užíval úpadce k podnikání,
a musely tedy být přikázány do konkursní podstaty, posuzoval, zda rodinný dům
na K. ulici v M. i s pozemky lze přikázat žalované. S ohledem na poměry
žalované a další zjištěné skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že rodinný
dům s pozemky jí nelze přikázat do výlučného vlastnictví. Nelze ignorovat jak
skutečnost, že tyto nemovitosti byly zatíženy zástavními právy, ani právní
poměry probíhajícího konkursního řízení. Ocenění nemovitostí provedl znalec
Ing. Luboš Krátký, z jehož znaleckého posudku soud vyšel. Vzhledem k časovému
odstupu rozhodnutí odvolacího soudu od tohoto ocenění doplnil odvolací soud
dokazování aktuálním znaleckým posudkem ze dne 8. 7. 2013, z něhož zjistil, že
obvyklá hodnota všech nemovitostí v k. ú. M. na M. činí 9 215 000 Kč, k níž je
třeba přičíst výtěžek za prodanou budovu (restauraci na K. n.), což dohromady
činí 10 685 000 Kč. Pasiva BSM pak činí dohromady 6 553 572 Kč. Z toho vypočetl
částku, která připadá žalované na její vypořádací podíl ve výši 2 065 714 Kč.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud přikázal
úpadci nemovitosti zapsané na LV č. 2060 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský
kraj, Katastrální pracoviště Mikulov, pro k. ú. M. n. M. (dále jen „předmětné
nemovitosti) podala žalovaná dovolání. Dovolání má být přípustné proto, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odvolací soud postupoval nesprávně, pokud odmítl do aktiv BSM zahrnout i
nájemné jako výnos vypořádávaného majetku. Např. v rozhodnutích Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2593/2008 a 28 Cdo 2594/2008 dovolací soud jasně
konstatoval, že nájemné jak výnos z majetku manželů je přírůstkem, který má být
vypořádán v rámci BSM. Právní vztahy manželů v době od zániku do vypořádání BSM
se řídí předpisy o BSM. Odvolací soud dále pochybil, pokud o těchto přírůstcích
nerozhodl, ačkoliv to žalovaná požadovala.
Odvolací soud posoudil způsob vypořádávání BSM v případě konkursu prohlášeného
na majetek manžela žalované bez opory v právních předpisech a v rozporu s
ustálenou judikaturou. Oproti odvolacímu soudu má za to, že přikázání
předmětných nemovitostí úpadci neodůvodňuje skutečnost, že jsou tyto zatíženy
zástavním právem. Názor odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Odo 492/2004. Odvolací soud se tím, že přikázal předmětné
nemovitosti do výlučného vlastnictví úpadce, odchýlil od názoru vysloveného v R
20/2000, podle kterého mají obecné soudy při vypořádávání BSM přihlédnout k
potřebám nezletilých dětí a se zřetelem k zjevné nevhodnosti vypořádání
nemovitosti zajišťující bydlení do podílového spoluvlastnictví, má být taková
nemovitost přikázána do výlučného vlastnictví manžela úpadce. Vzhledem k tomu,
že je úpadce v konkursu, je jednoznačné, že není schopen uhradit částku, která
by odpovídala vypořádacímu podílu za přikázání rodinného domu do jeho výlučného
vlastnictví.
Odvolací soud řešil také otázku, která nebyla doposud v dovolací praxi
vyřešena. Dovolatelka poukazuje na to, že úpadci byl přikázán majetek v hodnotě
4 390 000 Kč, jí však pohledávka za podstatou úpadce ve výši 2 065 714 Kč.
Fakticky tím bylo upřeno právo manželky na stejný podíl z vypořádávaného BSM.
Žalovaná však má naprosto nereálnou možnost domoct se úhrady své pohledávky s
ohledem na to, že předpokládané uspokojení z výrazně předlužené majetkové
podstaty nebude vyšší než pár procent. Poukázala na to, že soud je povinen
nejdříve vypořádat BSM a až následně tu část majetku, která by připadala
úpadci, zahrnout do konkursní podstaty. Odvolací soud vyložil zákon o konkursu
a vyrovnání tak, že by prakticky nebyl manžel úpadce oprávněn skutečně obdržet
svůj podíl z BSM. Dovolací soud by měl zkoumat, zda je dovoleno, aby soud při
vypořádávání BSM všechna zbývající aktiva přikázal do konkursní podstaty úpadce
a manžela úpadce tak fakticky připravil o jeho vypořádací podíl tím, že mu
přikáže nevymahatelnou pohledávku za konkursní podstatou úpadce.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“),
neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej
článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Protože v dané šlo o bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklé před 1. 8.
1998, provádí se vypořádání podle ustanovení občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 7. 1998 [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (uveřejněný pod č.
20/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání je přípustné a zároveň i zčásti důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud nesprávně nezahrnul do vypořádání
BSM výnosy ze společného majetku (nájemné), kterých bylo dosaženo po zániku
BSM.
Tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Podle § 143 obč. zák. v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může
být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za
trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i
věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen
jednoho z manželů.
Podle § 149 odst. 1 obč. zák. zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede
se vypořádání podle zásad uvedených v § 150 obč. zák.
Podle § 150 obč. zák. se při vypořádání vychází z toho, že podíly manželů jsou
stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze
svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného
majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k
potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a k
tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry
přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání domácnosti.
Nejvyšší soud vychází ustáleně z názoru, že právní vztahy týkající se zaniklého
a dosud nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví se řídí ustanoveními o
bezpodílovém spoluvlastnictví. Je však třeba zohlednit, že jde o zaniklé
bezpodílové spoluvlastnictví, a tím se modifikují používaná ustanovení o
bezpodílovém spoluvlastnictví [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 9. 1966, sp. zn. 5 Cz 77/66 (uveřejněný pod č. 17/1967 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
Tuto zásadu důsledně zastává i právní úprava tzv. společného jmění manželů
(dále jen „SJM“), účinná od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, proto lze vyjít ze
závěrů, ke kterým judikatura dovolacího soudu dospěla ve vztahu k společnému
jmění manželů (dále též „SJM“).
Tak v usnesení ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1085/2013 (dostupném na
www.nsoud.cz), Nejvyšší soud zopakoval, že i v době mezi zánikem a vypořádáním
společného jmění manželů se právní vztahy (mezi bývalými manžely, popř. mezi
nimi a třetími osobami) týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho
předmět, nadále řídí předpisy o společném jmění (jež upravují vztahy obsahem i
účelem jim nejbližší; § 853 obč. zák.) a každý z (bývalých) manželů je proto
nadále vlastníkem celé věci, s tím, že jeho vlastnické právo je omezeno stejným
vlastnickým právem druhého manžela. V tomto rozhodnutí se dovolací soud zabýval
i právním režimem přírůstků k majetku patřícímu do SJM v době mezi jeho zánikem
a vypořádáním a dospěl k závěru, že se řídí právními předpisy o společném jmění
manželů a že i tyto přírůstky (výnosy) lze posléze vypořádat v rámci vypořádání
SJM (a tedy že při užívání tohoto majetku jednotlivými účastníky či braní plodů
a užitků z něho nevznikl mezi nimi závazkový vztah z bezdůvodného obohacení).
Ke stejnému závěru dospěl dovolací soud také v rozsudku ze dne 27. 3. 2002, sp.
zn. 22 Cdo 1476/2000 (uveřejněnému v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod č. C 1120), nebo v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2593/2008
(uveřejněnému v Souboru pod č. C 6418).
Odvolací soud vyšel z toho, že nájemné jako výnos z vypořádávaného majetku
nemůže být vypořádáno v řízení o vypořádání BSM, neboť v tomto řízení lze
vypořádat pouze „investice a vnosy, které byly učiněny do data jeho zániku“.
V porovnání s výše citovanou judikaturou dovolacího soudu tento závěr
odvolacího soudu neobstojí. S ohledem na to, že od doby zániku BSM do jeho
vypořádání se řídí režim věcí spadajících do BSM právními předpisy BSM
upravujícími, výnosy z tohoto majetku (v řešené věci nájemné), kterých bylo
dosaženo v časovém rozmezí mezi zánikem BSM a jeho vypořádáním, je nutné
vypořádat v řízení o vypořádání BSM. Zaujal-li odvolací soud opačný názor,
spočívá v této části jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud pochybil, pokud předmětné nemovitosti
přikázal do výlučného vlastnictví úpadce.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Ve vztahu k bezpodílovému spoluvlastnictví manželů dovolací soud již judikoval,
že na právní vztahy mezi manžely vzniklé zánikem jejich BSM prohlášením
konkursu ve smyslu § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, se použijí ustanovení občanského zákoníku upravující vypořádání BSM
po zániku manželství, i když manželství účastníků ke dni prohlášení konkursu
trvalo či je nadále zachováno. Modifikací vypořádání BSM zaniklého prohlášením
konkursu oproti vypořádání tohoto BSM zaniklého zánikem manželství z hlediska
zásad vypořádání je, že „manžel úpadce je ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) KV
zbaven možnosti prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho
přikázáním do svého výlučného vlastnictví“ [viz druhá právní věta k rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98 (publikovanému pod
č. 20/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
V tomto rozhodnutí dovolací soud také uvedl: „Majetkem ve smyslu § 14 odst. 1
písm. k) zákona se přitom (ve spojení s § 143 obč. zák.) rozumí věci (movité i
nemovité), pohledávky, jiná práva (např. práva průmyslová) a jiné hodnoty
ocenitelné penězi, nikoli však pasiva, tedy (typicky) společné dluhy manželů;
ta totiž nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce (§ 6 zákona), neboť v
konkursním řízení jde o pohledávky úpadcových věřitelů, podléhající režimu
ustanovení § 20 a násl. zákona. Hodnotový rozdíl mezi majetkem přikázaným takto
úpadci a majetkem přikázaným manželu úpadce je (ponecháme-li stranou vypořádání
společných dluhů manželů a realizaci zásady vyjádřené v druhé větě ustanovení §
150 obč. zák.) důvodem k určení částky, již bude manžel, který nerovnoměrným
rozdělením získal do výlučného vlastnictví majetek vyšší hodnoty, povinen z
titulu vypořádání doplatit druhému z manželů. Již dříve (ve stanovisku
občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem XXXIV. stanoviska) přitom Nejvyšší
soud formuloval závěr, že je-li takto v průběhu konkursu založena pohledávka
manžela úpadce, není tuto pohledávku – ač jde obecně o pohledávku třetí třídy a
nikoli o pohledávku za podstatou – třeba přihlašovat do konkursu. Jelikož do
konkursní podstaty bez dalšího náleží majetek, který dlužníkovi patřil v den
prohlášení konkursu (srov. § 6 zákona), je povinností správce konkursní
podstaty zařadit po prohlášení konkursu do soupisu konkursní podstaty všechny
věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, avšak s poznámkou, že
dosud neproběhlo vypořádání. Rozhodnutí, kterým soud na základě požadavku
obsaženého v § 26 odst. 1 zákona bezpodílové spoluvlastnictví vypořádá
(lhostejno, zda k návrhu správce nebo k návrhu úpadcova manžela podanému vůči
správci), je pak podkladem pro vyloučení věcí, jež byly přikázány manželu
úpadce, z konkursní podstaty. Správce tak učiní u příslušných položek soupisu
konkursní podstaty poznámku o výsledku řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví. Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví je tu
zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem (incidenčního sporu), kterým se
vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a který v případě, že důvodem
zařazení věci do soupisu byla jen okolnost, že nedošlo k vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, nahrazuje spor o vyloučení věci z
konkursní podstaty. Žaloba o vyloučení věci z konkursní podstaty vycházející z
toho, že soud věc v rámci vypořádání již přikázal do výlučného vlastnictví
manžela úpadce, není nutná. Výsledek řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví zaniklého prohlášením konkursu je správce (i jako účastník
řízení), stejně jako konkursní soud, povinen respektovat; konkursnímu soudu
proto ani nepřísluší vyzývat manžela úpadce po proběhnuvším vypořádání k podání
vylučovací žaloby.“
Judikatura dále postupně dovodila [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006 (uveřejněný v Souboru pod č. C 5480)], že v
určitých případech bude namístě, aby aktiva SJM (resp. BSM) „nebyla mezi
manžely rozdělena, ale přikázána jednomu z manželů, a to logicky úpadci. Tato
výjimečnost řešení, k němuž také shodně přistoupily v této věci soudy obou
stupňů, je odůvodněna předlužeností společného jmění manželů a principem
ochrany věřitelů – obecným zájmem na dodržování platně uzavřených závazků.
Ostatně tito věřitelé ve vztahu k úpadci a jeho manželce nejsou vázáni ani
jejich dohodou ani rozhodnutím soudu potud, že se podle práva mohou domáhat
uspokojení svých pohledávek za společným jměním manželů, resp. splnění
společných závazků úpadce a jeho manžela ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) ve
spojení s § 145 odst. 3 obč. zák., i z aktiv přikázaných z majetku ve společném
jmění manželů do výlučného majetku manžela úpadce na tomto manželovi (v daném
případě na žalované). Mohou-li být věřitelé manželů uspokojeni z předluženého
společného jmění manželů v rámci konkursu stejně jen částečně, i kdyby úpadci
byla přikázána všechna aktiva společného jmění, není pádného důvodu pro to, aby
tato aktiva soud nepřikázal úpadci a aby k uspokojení věřitelů byla vedena
další řízení (např. exekuční) k vydobytí neuspokojené části v soupisu
uplatněných pohledávek vůči manželu úpadce. K dovolání žalované v tomto směru
lze též podotknout, že účastníci, ač mohli, nevyužili žádnou z možností, kterou
jim skýtalo ustanovení § 143a odst. 1 či § 148 odst. 2 obč. zák., ke včasnému
zúžení společného jmění manželů. Nestalo-li se tak, pak obecně platí: jako se
manžel podnikatele podílí na zisku z příznivého průběhu podnikání, stejně tak s
ním musí sdílet podnikatelský neúspěch. Takové jsou důsledky majetkového
společenství manželů, do kterého manželé dobrovolně vstoupili, aniž by dříve či
později vyloučili nebo snížili rizika z podnikání plynoucí.
Nejvyšší soud se však otázkou přípustnosti přikázání veškerých aktiv společného
jmění manželů jen jednomu z manželů ve své rozhodovací praxi zabýval také v
usnesení ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1920/2005 (dostupném na
www.nsoud.cz), a v konkursních poměrech ve výše uvedeném rozsudku ze dne 31.
10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1725/2006. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu pak
zřetelně při úvaze o způsobu vypořádání v konkursních poměrech upřednostňuje a
zdůrazňuje princip ochrany věřitelů, který se prosadí i v poměrech souzené věci
[k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22
Cdo 3766/2012, rozsudek ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4625/2014, nebo
usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 194/2016 (vše dostupné na
www.nsoud.cz)].
Otázka, na základě jakých skutečností dospěly nalézací soudy k tomu, že byla
úpadci přikázána veškerá aktiva společného jmění manželů a některá z nich
nebyla přikázána jeho manželce, je pak na úvaze soudu v nalézacím řízení a
dovolací soud není oprávněn tuto úvahu přezkoumávat, s výjimkou případu, kdyby
byla zjevně nepřiměřená [k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 73/2011 (uveřejněné v Souboru pod č. C 11 057)].
V daném případě však nelze takovou zjevně nepřiměřenou úvahu nalézacím soudům
vytknout, neboť zde nejsou dány důvody, na základě kterých by na ni bylo možné
usuzovat. Odvolací soud odůvodnil, proč předmětné nemovitosti přikázal úpadci,
zohlednil přitom nejen princip maximální ochrany věřitelů, ale zabýval se také
poměry žalované a její rodiny a zohlednil také skutečnost, že předmětné
nemovitosti jsou zatíženy zástavními právy.
Dovolatelce byl rovněž přiznán vypořádací podíl, který je oprávněna požadovat
vůči úpadci. Jestliže dovolatelka namítá, že takový vypořádací podíl je těžko
vymahatelný, opomíjí shora citovanou judikaturu, podle které je postup soudu
spočívající v přikázání všech aktiv BSM do výlučného vlastnictví úpadce a
uložení povinnosti zaplatit žalované vypořádací podíl, zcela přípustný a z
pohledu ochrany věřitelů prioritní. Navíc dovolatelka tímto zcela obecným
poukazem neumožňuje dovolacímu soudu jakýkoliv přezkum. V tomto ohledu tedy
rozhodnutí odvolacího soudu obstojí.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu částečně spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1
o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.) Propojení zkoumané části
výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá,
se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody
pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat
nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp.
zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný v Souboru pod č. C 5768)].
Odvolací soud je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§ 243g
odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu