USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Leošem Lejskem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Na Podkovce 171/16, proti žalovaným 1) D. M. a 2) J. M., o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C
171/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
28. června 2017, č. j. 20 Co 234/2015-907, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit každému z žalovaných na náhradě nákladů
dovolacího řízení 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II
bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné,
nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo
proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26.
2. 2015, č. j. 7 C 171/2009-690, určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků o
výměře 4 m2, o výměře 12 m2, o výměře 2 m2 a o výměře 1 m2, zapsaných v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro S. kraj, Katastrální
pracoviště K. na LV pro obec Z. a k. ú. M. (výrok I.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 2. 9. 2015, č. j. 20 Co 234/2015-749, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že „žaloba na určení vlastnictví k části pozemku, parcely
nacházející se pod přesahem střechy kůlny v délce 3 m, se zamítá“; v dalším
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.). K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 4. 2016, č. j. 22 Cdo
75/2016-795, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v části, v níž bylo
rozhodnuto o určení vlastnického práva k pozemku o výměře 12 m2 v obci Z. a k. ú. M. (dále jen „předmětný pozemek“), a ve výrocích II. až V. a v tomto rozsahu
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dále odmítl dovolání
žalovaných směřující do výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl
potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně ohledně určení vlastnického
práva žalobkyně k pozemkům o výměře 4 m2, o výměře 2 m2 a o výměře 1 m2, vše v
obci Z. a k. ú. M. (výrok II.). Odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 20 Co 234/2015-907, rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že
žalobkyně je vlastnicí pozemku vyznačeného na geometrickém plánu znalce Ing. Lubomíra Čecha ze dne 12. 5. 2017, okres K., obec Z., k. ú. M., mapový list U. 1-7/33, v dalším potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, pokud soud prvního
stupně rozhodoval o pozemku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky II. až VI.). Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že „žaloba se zamítá“, podala žalobkyně dovolání,
které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se
odchýlil od judikatury dovolacího soudu, popřípadě vyřešená právní otázka má
být posouzena jinak. Odvolací soud dospěl k extrémně překvapivým skutkovým
zjištěním a tím i extrémně jinému právnímu hodnocení věci tím, že bez
jakéhokoliv hodnocení provedených důkazů uzavřel, že původní oplocení pozemku
šlo pouze k vnějším rohům dřevěné kůlny, resp. k jejím historickým základům, že
nové oplocení stojí v jiných místech než oplocení původní a že převážná část
předmětného pozemku nebyla žalobkyní ani jejími právními předchůdci užívána ani
držena. Dědeček žalobkyně koupil pozemek a následně při jeho hranici postavil
dřevěnou kůlnu tak, aby přesah její střechy kopíroval hranici pozemku, aby voda
stékala na vlastní pozemek. Žalobkyně užívá zděděný funkční celek pozemků
nabytý od osob blízkých od roku 1991, přitom až v roce 2008 vyšlo najevo, že
část drženého pozemku jí vlastnicky nenáleží. Ač došlo následně k určitým
posunům vlastnické hranice v katastru nemovitostí, rozsah držby včetně vymezení
hranic původního pozemku se nezměnil.
Užívání předmětného pozemku spatřuje v
tom, že bez ohledu na absenci plotu pod přesahem střechy její dědeček a později
i ona pozemek sekali a udržovali, zde vzniklá škarpa pak sloužila k odtoku vody
ze střechy kolny i dalších částí jejího pozemku. Sporná část předmětného
pozemku má jen 11 m2, předmětný pozemek je široký od 0 až po 50 cm, takže její
právní omyl lze považovat za jednoznačně omluvitelný. Nesouhlasí s tím, že
předmětný pozemek pro sebe nedržela s odůvodněním, že na pozemek měly přístup
třetí osoby. Navrhuje, aby dovolací soud napadenou část rozsudku odvolacího
soudu změnil tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně se potvrdí, a aby rozhodl
znovu o náhradě nákladů řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání a jeho doplněních rozporují jednotlivá tvrzení
žalobkyně, zejména nesouhlasí s tím, že nový plot je postaven na původní
betonové podezdívce, že žalobkyně předmětný pozemek držela a že se stala jeho
vlastnicí. Nesouhlasí v některých ohledech s rozhodnutím odvolacího soudu, když
poukazují na vady, jichž se měl odvolací soud dopustit, mají za to, že
odůvodnění vyhlášeného rozhodnutí a jeho písemné znění se odlišují, nesouhlasí
s tím, že by žalobkyně byla vlastnicí části předmětného pozemku o výměře 1 m2. Zpochybňují i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, když rozporují náklady na
znalecké posudky, jakož i závěr o tom, že v řízení byli úspěšní jen v nepatrné
části sporu. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. potvrdil, v části věty za středníkem změnil tak, že určí, že celý předmětný
pozemek je ve vlastnictví žalovaných a aby dovolací soud sám rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Na výzvu soudu prvního stupně žalovaní sdělili, že svým vyjádřením neměli v
úmyslu podat samostatné dovolání, byť mají výhrady proti správnosti rozsudku
odvolacího soudu. Jelikož k nabytí vlastnického práva žalobkyní vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) –
(srovnej § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka žalobkyně, jíž odvolacímu soudu vytýká závěr o tom, že původní plot
vedl pouze k rohům dřevěné kůlny a že nový plot není umístěn v místech tohoto
původního plotu, jakož i okolnosti užívání předmětného pozemku žalobkyní či
jejími právními předchůdci, je námitkou skutkové povahy, pročež ve shodě s §
241a odst. 1 o. s. ř. a contrario dovolacímu přezkumu nepodléhá. Dovolací soud je tak vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, zejména
zjištěními, že dřevěná kůlna byla postavena na základech dřívější stodůlky více
dovnitř pozemku žalobkyně, že původní plaňkový plot vedl toliko k rohům této
kůlny, že žalobkyně předmětný pozemek sekla a že na něj měl každý přístup. Pokud dále žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že zjišťoval skutečný průběh
vlastnické hranice, nelze tomuto postupu ničeho vytknout, neboť pokud by se
žalobkyně stala vlastnicí předmětného pozemku již na základě dědění,
nepřicházelo by již z logiky věci vydržení vlastnického práva do úvahy. Měla-li snad žalobkyně svými výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu za to,
že odvolací soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, je třeba zdůraznit, že
jelikož v této souvislosti nebyla řádně vymezená právní otázka, která by
založila přípustnost dovolání, nemohl se dovolací soud v této fázi dovolacího
řízení takovými výhradami blíže zabývat [srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Dovolání není přípustné ani co do uplatněné námitky nesprávného právního
posouzení vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, neboť odvolací
soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V
pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po
dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Držba věci předpokládá držební vůli (animus possidendi) a skutečné, faktické
ovládání věci (corpus possessionis); oba tyto prvky musí být splněny současně. Držební vůle je vůle držet věc pro sebe a svým jménem, tedy nakládat s ní jako
s vlastní, a corpus possessionis představuje nakládání s věcí. Podstata tohoto
nakládání (corpus) není jen v jejím fyzickém ovládání. Corpus possessionis má
ten, kdo vstupuje ohledně věci do takových společenských vztahů, které jsou
obecně považovány za projev právní moci nad věcí, tedy „za nakládání s věcí“. To je samozřejmě ten, kdo věc fyzicky ovládá a má ji pro sebe. Fyzické ovládání
je však jen jedním z možných způsobů nakládání s věcí, a to již proto, že
některé věci (např. nemovitosti) prostě fyzicky držet nelze. Záleží tedy na
objektivním společenském posouzení, zda někdo – s ohledem na zvyklosti,
zkušenosti a obecné názory – nakládá s věcí.
To je zjevné zejména u pozemků;
držitel na pozemek nemusí celá léta vstoupit, může jej nechat ladem, a přesto –
pokud se jeho držby nechopí někdo jiný – zůstává držitelem nemovitosti [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2302/2000
(uveřejněný pod č. C 1424 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck)]. Při posouzení existence držby je třeba přihlédnout ke všem relevantním
okolnostem případu, přičemž dostojí-li soud tomuto požadavku, přezkoumá
dovolací soud jeho závěry jen z hlediska, zda není jeho úvaha zjevně
nepřiměřená. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že byť byla žalobkyně
přesvědčena o tom, že jí předmětný pozemek vlastnicky patří, neboť jí její
právní předchůdci tuto informaci zřejmě dali, tento pozemek pro sebe nedržela,
nemohla jej tedy ani vydržet. Za držbu v poměrech dané věci nepovažoval samotné
sečení trávy, neboť předmětný pozemek nebyl oddělen od pozemku obce, tvořil s
ním jednotný travnatý pás kolem obecní cesty, pouze pod přesahem střechy kůlny
byl předmětný pozemek široký cca 50 cm a v dalších částech činila jeho šířka
pouze několik centimetrů; takže žalobkyně sekala trávu nejenom na nyní
odděleném předmětném pozemku, ale i na ostatních částech obecního pozemku, na
předmětný pozemek měl přístup každý. Tyto závěry nelze považovat za zjevně nepřiměřené. Jak bylo uvedeno, závěr o
existenci držby vlastnického práva závisí na objektivním společenském
posouzení. V daném případě žalobkyně měla údajně vykonávat držbu k pozemku
nacházejícímu se za oplocením jejího funkčního celku, tento pozemek tvořený
pásem o bagatelní výměře (11 m2) měl v nejširším místě šířku 50 cm, v nejužším
místě jen několik centimetrů. Jestliže žalobkyně namítala, že na předmětném
pozemku sekala trávu, je zcela zjevné, že musela sekat trávu i na ostatních
částech obecního pozemku přiléhajícího k obecní cestě, tedy nejen na předmětném
pozemku. Předmětný pozemek nebyl nijak od zbytku obecního pozemku oddělen
například oplocením či hraničními body, sám se naopak nacházel před oplocením
funkčního celku žalobkyně, z obecní cesty na něj mohl kdokoliv volně vstupovat. Samotné sečení trávy tak nelze i s ohledem na obecně známou skutečnost, že na
vesnicích bývá běžné, že občané udržují travnaté pásy za oplocením svého
pozemku přiléhající k veřejné cestě, čímž např. napomáhají zvelebování svého
nejbližšího okolí, považovat za prokázání existence držby vlastnického práva k
předmětnému pozemku. Obdobně o držbě vlastnického práva nesvědčí skutečnost, že
ze střechy kůlny stéká voda na předmětný pozemek a je odváděna do strouhy
nacházející se na obecním pozemku, jakož i skutečnost, že žalobkyně se přes
předmětný pozemek dostávala na obecní komunikaci. Při zohlednění všech
konkrétních okolností případu tak rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím
přezkumu obstojí.
Pro úplnost dovolací soud podotýká, že i kdyby v dané věci připustil existenci
držby vlastnického práva k předmětnému pozemku, pak by s ohledem na uvedené
konkrétní okolnosti případu nebylo lze tuto držbu považovat za oprávněnou,
neboť samotná výměra předmětného pozemku je toliko jednou z řady dalších
rozhodujících kritérií, které je nezbytné z hlediska oprávněnosti držby
posuzovat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017 (dostupné na www.nsoud.cz)]. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl. V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě
nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. března 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu