22 Cdo 2360/2024-670
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců: a) V. V. a b) V. Š., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, IČ: 70994226, zastoupené JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, U Sluncové 666/12, o zřízení věcného břemene umístění stavby na cizím pozemku, o vzájemné žalobě o vyklizení pozemku a odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 207/2023, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 23 Co 147/2024-424,
Dovolání se odmítá.
1. Žalobci se návrhem ze dne 3. 8. 2023 domáhali zřízení věcného břemene – umístění stavby na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „pozemek“). Žalovaná se vzájemnou žalobou ze dne 31. 8. 2023 domáhala vyklizení pozemku a odstranění stavby na pozemku postavené. Podáním ze dne 28. 2. 2024 žalobci navrhli, aby bylo přerušeno řízení o žalobě i vzájemné žalobě do skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 26 C 45/2024, jehož předmětem je žaloba o přikázání pozemku do vlastnictví žalobců podle § 1086 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). I. Dosavadní průběh řízení
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 5. 2024, č. j. 11 C 207/2023-409, zamítl návrh žalobců na přerušení řízení o zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku (výrok I) a přerušil řízení o vzájemné žalobě o vyklizení pozemku a odstranění stavby do pravomocného skončení řízení o přikázání pozemku parc. č. XY do vlastnictví žalobců, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 26 C 45/2024, (výrok II).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 5. 2024, č. j. 23 Co 147/2024-424, usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II změnil tak, že se řízení o vzájemné žalobě žalované o vyklizení pozemku a odstranění stavby nepřerušuje. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívají, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Trvají na tom, že než bude skončeno řízení o přikázání pozemku do vlastnictví žalobců, není možné rozhodnout o zřízení věcného břemene, ani o povinnosti vyklidit pozemek a odstranit stavbu. Přerušení řízení o žalobě i vzájemné žalobě do skončení řízení o přikázání pozemku do vlastnictví žalobců považují dovolatelé za postup hospodárný a účelný. Upozorňují i na to, že řízení o odstranění stavby nemusí skončit vydáním rozhodnutí, v němž bude reflektován některý ze způsobu vypořádání vzájemných práv a povinností vlastníka pozemku a vlastníka na pozemku stojící stavby dle § 135c zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť žaloba o odstranění stavby by mohla být „coby výkon práva“ v rozporu s dobrými mravy (jako výraz zneužití práva) zamítnuta (v této souvislosti odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2052/2023). Podle dovolatelů je také možné, že soud nařídí odstranění stavby podle § 1040 o. z., aniž by se přitom zabýval účelností odstranění stavby a dalšími možnostmi vypořádání vzájemných práv. Navrhují, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
5. Žalovaná nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu za meritorní rozhodnutí a tvrdí, že dovolání jen proti výroku odvolacího soudu o procesní záležitosti, jež má nemeritorní povahu, není přípustné. Navrhuje proto, aby bylo dovolání žalobců jako nepřípustné odmítnuto. III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud při řešení otázky podmínek přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
10. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017, (dostupném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že „důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. může vyřešit sám.
Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013).
11. Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zakotvuje fakultativní případy přerušení řízení, kdy je na úvaze soudu, zda řízení přeruší či nikoliv. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že tyto úvahy odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle tohoto ustanovení může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2094/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1785/2020); závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti návrhu žalobců na přerušení řízení a úvahy k ní vedoucí přitom v poměrech posuzované věci zjevně nepřiměřená není.
12. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vedl o žalobě a o vzájemném návrhu společné řízení a do vydání napadeného rozhodnutí neshledal žádný důvod pro vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení. Měl tedy zjevně zato, že lze o obou návrzích rozhodnout jedním rozsudkem, přitom s ohledem na předmět žaloby a vzájemný návrh žalované je zcela evidentní, že nebude moci vyhovět oběma současně. Jako nelogický proto shledal postup soudu prvního stupně, který (pravomocně) přerušil řízení pouze ve vztahu ke vzájemnému návrhu žalované, tj. části řízení.
Vysvětlil, že pokud si sám soud prvního stupně hodlal posoudit, zda (ne)jsou dány podmínky pro zřízení věcného břemene stavby na pozemku, není rozumného důvodu, aby si zároveň sám neposoudil, zda nejsou žalobci povinni pozemek vyklidit a odstranit na něm zřízenou stavbu. Jako nedostatečný shledal argument soudu prvního stupně, že nejde předvídat „vývoj procesní situace“. Zdůraznil, že stejný argument platí i ve vztahu k žalobě na zřízení věcného břemene, a přesto soud prvního stupně návrh žalobců na přerušení řízení v tomto rozsahu zamítl.
Dodal, že měl-li soud prvního stupně zato, že o obou návrzích nelze vést společné řízení, měl nejprve rozhodnout o vyloučení vzájemného návrhu k samostatnému řízení. Takové úvahy zcela jistě nelze považovat za nepřiměřené, nýbrž pro danou věc přiléhavé.
13. Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by závěr odvolacího soudu při dovolacím přezkumu neměl obstát. V posuzovaném případě odvolací soud při hodnocení důvodů pro přerušení řízení vycházel ve své úvaze z výše uvedených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu, jež reflektovala aplikační prostředí vymezené § 135c obč. zák, a je zřejmé, že je na posuzovaný případ správně aplikoval.
14. Neobstojí ani argument dovolatelů, že soud nemusí o vypořádání vzájemných práv a povinností vlastníka pozemku a vlastníka na něm stojící stavby rozhodnout podle § 135c obč. zák., ale může nařídit odstranění stavby podle § 1040 o. z., a také, že žaloba o odstranění stavby by mohla být coby výkon práva v rozporu s dobrými mravy zamítnuta.
15. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, s odkazem na odbornou literaturu [Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s.] uvedl, že pokud nároky stran na vypořádání neoprávněné stavby a práva a povinnosti z toho plynoucí vznikly již před 1. 1. 2014, je třeba postupovat při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tyto závěry následně Nejvyšší soud potvrdil i v rozsudku ze dne 16.
3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, v němž uvedl, že „občanský zákoník č. 89/2012 Sb. neřeší výslovně další osudy neoprávněných staveb, vzniklých za platnosti občanského zákoníku z roku 1964, resp. i dříve. V ustanoveních přechodných a závěrečných sice pamatuje na vlastnický režim staveb na cizích pozemcích, které tu budou v době, kdy nabyl nový zákoník účinnosti, o jejich vypořádání se však nezmiňuje. Pro vypořádání neoprávněných staveb zřízených před 1. 1. 2014 není nová úprava použitelná. Nový občanský zákoník totiž vychází z toho, že stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí.
Toto řešení je jediné možné, jiné by bylo v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Pak jsou ovšem zjevně nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby, neboť ta vycházejí z opačného přístupu – vlastníkem neoprávněné stavby zřízené za platnosti nového zákoníku se má stát ze zákona vlastník pozemku, takže pokud by se měl stát vlastníkem stavebník, musel by mu ji soud přikázat. Na stávající stavby nelze užít ani pravidlo platné v případech, kdy vlastník pozemku o zřizování neoprávněné stavby věděl, avšak bez zbytečného odkladu ji nezakázal.
Je tedy zřejmé, že přímá aplikace § 1076 a násl. nepřichází (je-li celá stavba na cizím pozemku) do úvahy [shodně Spáčil, J. a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1235 s. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, dostupný na www.nsoud.cz)]. Proto vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle § 135c obč. zák.).“
16. Z výše uvedených závěrů tak pro posuzovanou věc vyplývá, že postup soudu podle § 1040 o. z. je vyloučen, a proto námitka dovolatelů není důvodná.
17. Neobstojí ani jejich argument o možnosti zamítnout žalobu vlastníka pozemku o odstranění stavby pro rozpor s dobrými mravy (jako výraz zneužití práva). Možnost zamítnutí žaloby pro výkon práva nesouladného s dobrými mravy považoval Nejvyšší soud v intencích § 135c obč. zák. již v usnesení ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2052/2023, za zcela výjimečnou, odůvodnitelnou mimořádnými okolnostmi případu, jež lze přijmout toliko při splnění kumulativně daných podmínek (viz bod 36 citovaného usnesení). Nejedná se tudíž o takový způsob rozhodnutí o žalobě, jehož užití by měl soud zvažovat v každé konkrétní věci obdobně jako v případě způsobů vypořádání dle § 135c obč. zák. postupně uplatnitelných.
18. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu